Termín klasické rétoriky, revitalizovaný v 70. letech v lingvistice zkoumající ten aspekt přirozeného jaz., který ho činí jednou z forem lidského jednání; viz ↗teorie řečového jednání. Všechny klasické neorétorické koncepce a. mají alespoň dva společné rysy: (a) a. je jaz. jednání, jehož komunikačním cílem je převést něco sporné (quastio) pomocí něčeho kolektivně platného na něco v diskurzu platné nebo kolektivně platné (argumentatio); (b) modely, které se snaží proces (a) popsat, integrují formálnělogické vyvozování závěru (např. ↗modus ponens) s různými dalšími aspekty (např. vírou v kauzalitu), které mají postihnout a. jakožto účelnou a racionální formu fungování jaz. v sociální interakci. Klasickým modelem je schéma ✍Toulminovo (1974), které se v různých variantách a modifikacích uplatňuje u různých autorů dodnes (u nás ✍Karlík, 1995):

Velká písmena v tomto schématu označují následující komponenty:

Prominentní přístupy, které se objevují při analýze a. v posledních třiceti letech, jsou známy pod názvem informallogic (např. ✍Johnson, 2000) a pragma-dialectics (např. ✍van Eemeren & Grootendorst, 2004). Vychází se typicky z toho, že cílem a. je eliminovat rozdíly ve (vyjádřených) názorech. Jedním z nových rysů je, že hledají spojení mezi a. a umělou inteligencí; viz ✍van Eemeren & Garssen ad. (2014). U nás se a. dosud věnuje pozornost z pozic rétoriky a klasické logiky vyvozování závěrů, viz např. ✍Jelínek & Švandová ad. (eds.) (1999). Viz také ↗argument.