VERBÁLNÍ SUBSTANTIVUM  (podstatné jméno slovesné, -ní-/-tí-nominalizace)

Základní

Jméno odvozené ze slovesného kmene příponou ‑ní‑/‑tí‑, primárně označující událost (děj n. stav), sekundárně může označovat též výsledek děje, popř. jiný předmět, osobu či místo s dějem/stavem spjaté; např.:

(a)

Oznámeníděj výsledků předsedou komise proběhlo v tichosti

(b)

Na vývěsce viselo nové oznámenívýsledek o změně cen plynu a elektřiny

(c)

Včera jsem koupil dvě překrásná svatební oznámenípředmět

Za účelem odlišení první významové skupiny (typu (a)) od zbývajících dvou (typu (b) a (c)) se mluví o v.s. dějových (eventivních) v (a) a v.s. výsledkových (rezultativních) v (b) a (c), přičemž výsledková jména, tzv. result nouns, zahrnují jak jména výsledků dějů v pravém slova smyslu, tak jména ostatních předmětů, osob či míst s dějem spjatých, srov. ✍Grimshaw(ová) (1990). Jména na ‑ní‑/‑tí‑ jsou nejproduktivnější ze všech ↗substantiv dějových typu četba, hra, jásot, ale i ze všech ↗deverbálních substantiv. Mohou být odvozena ze všech sloves kromě několika sloves modálních a sponových, srov. *možení, ?musení, *smění, *mění (ale jmění, být k mání), *stání se, *bytí někým (ale existenciální bytí či nebytí). Pokud označuje děj, zachovává v.s. argumentovou strukturu (↗valenční rámec) slovesa, z něhož je odvozeno; mění se pouze povrchová realizace participantů/argumentů, a to následujícím způsobem: (1) Argument sloves intranzitivních může mít buď formu postnominálního gen., n. – v případě, že se jedná o jednoslovné pojmenování v jednotném čísle označující životnou entitu – formu prenominálního posesivního adjektiva, popř. posesivního zájmena. Postnominální forma je v takovém případě méně preferovaná: zívání pana prezidenta × prezidentovo zívání / jeho zívání × ?zívání prezidenta, ale zamrznutí rybníka × *rybníkovo zamrznutí. (2) Interní argument sloves tranzitivních nesoucí roli patiens se řídí stejnými pravidly jako jediný argument sloves intranzitivních. V případě, že je (a) interní argument vyjádřen postnominálním gen., má externí argument, nesoucí roli agens, formu postnominálního bezpředložkového instr., anebo – pokud jde o jednoslovné pojmenování životné entity v jednotném čísle – formu prenominálního posesiva: přemlouvání stařenky podvodným prodavačem × prodavačovo / jeho přemlouvání stařenky. Formu prenominálního gen. může mít externí argument v této konfiguraci jen tehdy, je‑li vyjádřen jménem s adjektivní flexí: Lukavského / *Štěpánka recitování Kainara. Je‑li (b) interní argument vyjádřen jako prenominální posesivní adjektivum, má agens, je‑li vyjádřený, formu postnominálního instr.: ?stařenčino přemlouvání podvodným prodavačem, ??stařenčino přemlouvání prodavačem. (Zejména druhá konstrukce má pouze okrajový charakter, pravděpodobně proto, že jí konkuruje preferovanější prodavačovo přemlouvání stařenky.) Je‑li (c) interní argument nevyjádřený, může mít ↗externí argument formu postnominálního gen.n. prenominálního posesiva. Takové konstrukce jsou však dvojznačné mezi agentní a patientní interpretací jediného „viditelného“ argumentu: prodavačovo přemlouvání (prodavač = přemlouvající n. přemlouvaný), přemlouvání podvodného prodavače (podvodný prodavač = přemlouvající n. přemlouvaný). Konstrukce, kde hloubkový subjekt zůstává v instr. i přes nevyjádřenost hloubkového objektu, je údajně negramatická (viz pro angl. ✍Williams, 1987): *přemlouvání podvodným prodavačem, *pečení naší babičkou. V ČNK lze ale nalézt příklady, které toto hodnocení pro č. zpochybňují v případě tranzitivních v.s. s implicitním objektem: Papež František chce rázně potírat sexuální zneužívání kněžími. (3) Vyjádření hloubkového subjektu a přímého objektu u v.s. odvozených od ↗sloves ditranzitivních se řídí stejnými pravidly jako u sloves monotranzitivních; nepřímý objekt si uchovává stejnou formu jako ve verbální struktuře, tj. dativ či jiný předložkový n. prostý pád. Na rozdíl od věty je však v případě tzv. ditranzitiv s vysokým dat. neutrální slovosled takový, že nepřímý objekt v dat. následuje hloubkový přímý objekt v gen.: Karel přednesl Marii báseň × Karlovo přednesení básně Marii, ??Karlovo přednesení Marii básně. Také všechny ostatní argumenty a adjunkty jsou slovosledně řazeny za argumentem v gen. (je‑li přítomen), viz např. maminčino hnětení těsta holýma rukama na starém kuchyňském válu, nečekané odejití profesora Dvořáka do předčasného důchodu. Pro adjunkty, které jsou ve větě vyjadřovány krátkými, jednoslovnými adverbii, je u v.s. (a v nominalizacích obecně) preferována adjektivní forma: Karel pravidelně běhá × Karlovo pravidelné běhání / ??Karlovo běhání pravidelně (mě inspiruje). Srov.: Karel chodí do hospody každou druhou sobotu – Karlovo chození do hospody každou druhou sobotu (mě rozčiluje). Pokud označuje v.s. výsledek děje (a ne děj samotný), dochází někdy k posunům ve formě i počtu argumentů, které na sebe v.s. váže, srov. např. Upozornění řidičů na nebezpečnost dané situace proběhlo během několika minut již na začátku kurzu × V knize se objevilo několik upozornění pro řidiče / řidičům; k tomu zejm. ✍Kolářová (2010).

V tradiční č. lingvistice se v.s. analyzují buď v rámci Dokulilovy ↗OTS, přičemž se neodvozuje realizace aktantů (např. Jelínek v TSČ 2, 1967:562–653) n. jako ↗nominalizace větných struktur, přičemž se neodvozuje vnitřní struktura v.s., ale pomocí transformací větných struktur se odvozuje realizace aktantů.

Z hlediska stylu slouží v.s. dějová jako prostředek ke „zhuštění“ informace, a jsou proto běžná ve ↗stylu publicistickém a ↗stylu administrativním, zatímco v běžném mluveném diskurzu se příliš nevyskytují.

Rozšiřující

Pro derivaci v.s. slouží jako odvozovací základ kmen, a to ten alomorf kmene, který se používá (v případě předmětových sloves) pro odvozování ↗pasivního participia. Proto se také někdy mluví o v.s. jako o derivátech kmenových (✍Karlík, 2012), v opozici k derivátům kořenovým, kterými jsou všechna ostatní ↗jména dějováč., srov.

[[[[jáskořen] ‑ákmenotv.suf.] ‑níderiv.sufixy] ‑0koncovka] × [[[jáskořen] ‑otderiv.sufix] ‑0koncovka].

Ke kmeni, tvořenému kombinací kořene a kmenotvorné přípony, se připojuje pasivizační přípona ‑n‑/‑t‑ a nominalizační přípona ‑í‑. Avšak zatímco (opisné) pasivum lze v č. odvozovat pomocí přípony ‑n‑/‑t‑ pouze od kmenů předmětových sloves (viz ✍Veselovská & Karlík, 2004), v.s. lze odvozovat také od kmenů bezpředmětových, a to jak ↗neergativních, tak ↗neakuzativních a bezargumentových: *Je spáno × spaní; *Rybník byl zamrznut × zamrznutí rybníka; *Je sněženo × sněžení. Z toho důvodu se v souvislosti s v.s. občas mluví o jedné odvozovací příponě ‑ní‑/‑tí‑, která se dále morfologicky nedělí. Takový přístup však opomíjí, že verbální pasivní participia i adjektivizovaná pasivní participia mají stejnou morfematickou strukturu jako v.s. před vnořením do nominalizačního kontextu, tj. před připojením přípony ‑í‑: po‑trest‑á‑n / po‑trest‑a‑n‑ý / po‑trest‑á‑n‑í. (Za povšimnutí stojí, že pasivní adjektiva mohou být v č. odvozena jak z kmenů tranzitivních: rozbitá váza, napsaný úkol, tak z kmenů intranzitivních neakuzativních: ?zamrznutý rybník (vedle zamrzlý rybník), popraskané potrubí (vedle ?popraskalé potrubí), vyspané dítě (vedle vyspalé dítě). Tato adjektiva tak tvoří v jistém smyslu přechod mezi plně verbálním ‑n‑/‑t‑ovým pasivem, možným pouze pro kmeny pojící se s nějakým předmětem, a ‑ní‑/‑tí‑ nominalizací, možnou pro všechny kmeny bez rozdílu.) Je přitom zajímavé, že i v.s. odvozená od neergativ a neakuzativ vykazují stejné typy alternací tematického vokálu (téma ‑i‑ alternuje s tématem ‑e‑) jako pasivizovaná tranzitivní slovesa: dan‑i‑t, dan‑ě‑n, dan‑ě‑n‑í; pěn‑i‑t, *pěn‑ě‑n, pěn‑ě‑n‑í. Další alternací specifickou pro pasivní participia a v.s. je změna t > c: fot‑i‑t, foc‑e‑n, foc‑e‑n‑í; pot‑i‑t se, *poc‑e‑n, poc‑e‑n‑í (se). Vzhledem k tomu, že se palatalizace t > c před vokálem e nikde jinde v č. neobjevuje, je pravděpodobné, že se na ní podílí i původní tematický vokál ‑i‑, takže jsou ve vnitřní struktuře pasivních participií a v.s. přítomny dva různé tematické vokály: fot‑i‑e‑n > foc‑e‑n, fot‑i‑e‑n‑í > foc‑e‑n‑í; viz též interpretace palatalizací u sekundárních imperfektiv u ✍Svenonia (2004), tj. o‑fot‑i‑ova‑t > o‑foc‑ova‑t. Naopak systematickou výjimku proti stejnosti pasivně participiálního kmene a kmene v.s. představují a‑kmeny obsahující čistě konsonantické kořeny typu CC, neboť se liší v kvantitě: br‑á‑n × br‑a‑n‑í; hr‑á‑n × hr‑a‑n‑í; rv‑á‑n × rv‑a‑n‑í. Viz také ↗pasivní participium.

Díky jmenné příponě ‑í‑ se v.s. skloňují podle deklinačního vzoru stavení (analýza koncovek viz ✍Ziková, 2007) a získávají defaultní interpretaci jako mass noun, srov. i mlád‑í, list‑í, cukr‑ov‑í (analýza viz ✍Karlík, 2012). Zatímco rezultativní v.s. mohou mít tvary sg.pl. (V rozhlase jsem slyšel jedno zajímavé oznámení / dvě zajímavá oznámení), dějová v.s. se v pl. a v kombinaci s číslovkami základními zpravidla neobjevují, srov. *Těsně po sobě proběhla dvě oznámení výsledků; *Tři vysvětlování vlastní nepřítomnosti na firemní schůzi během jediného večera Honzu vyčerpala. Sémantická pluralita se v případě eventivních v.s. vyjadřuje jejich jednotným číslem v kombinaci s buď adverbiální číslovkou násobnou (Vysvětlování vlastní nepřítomnosti na firemní schůzi třikrát během jediného večera Honzu vyčerpalo), n. adjektivní číslovkou druhovou, která je v takovém případě dvojznačná mezi druhovou interpretací a prostým opakováním děje, srov. Těsně po sobě proběhlo dvojí oznámení výsledků; Trojí vysvětlování vlastní nepřítomnosti na firemní schůzi během jediného večera Honzu vyčerpalo.

Dějová v.s. vyjadřují vidové rozdíly stejnou měrou jako slovesa, tzn. že u každého v.s. lze jednoznačně určit, zda jde o v.s. dokonavé n. nedokonavé. V.s. se pojí se všemi vidovými sufixy jako slovesa, tj. s perfektivizačními prefixy a s imperfektivizačním sufixem ‑vá‑: pře‑malová‑ní, do‑malová‑ní, vy‑malová‑ní… – pře‑malová‑‑ní, do‑malová‑‑ní, vy‑malová‑‑ní… Prefixy, které se kombinují s v.s., mohou být jak lexikální, tj. generované uvnitř VP (vy‑táhnutí, za‑psání), tak superlexikální, tj. generované mimo VP (po‑vy‑táhnutí, za‑tikání); k rozdílu mezi oběma typy prefixů viz ✍Svenonius (2004)ad. a také ↗prefix. Kvantita předponových vokálů se přitom řídí tzv. ↗Scheerovým pravidlem, které dává do souvislosti fonologickou délku předpony a nepřítomnost slovesného kmene. ✍Scheer (2001) předpokládá, že v č. je aktivní ↗templát, který vyžaduje, aby uvnitř morfosyntaktické domény sestávající z prefixu a kořene byly právě tři vokalické jednotky, přičemž krátký vokál a slabičný konsonant mají status jedné jednotky, dlouhý vokál a diftong dvou jednotek. Na jména obsahující slovesný kmen se toto templatické omezení nevztahuje, srov. ✍Ziková (2012). Jestliže má tedy první sufix napravo od fonologicky krátkého kořene jmenný rys, pak se finální vokál v prefixu dlouží, jestliže má první sufix napravo od kořene verbální rys, vokál zůstává krátký:

(a)

pří‑spěv‑ek‑0

vý‑hr‑0‑a

ná‑stav‑b‑a

zá‑klop‑k‑a

(b)

při‑spív‑á‑n‑í‑0

vy‑hr‑á‑n‑í‑0

na‑stav‑e‑n‑í‑0

za‑klop‑e‑n‑í‑0

(c)

při‑spív‑á‑m

vy‑hr‑a‑(j)u

na‑stav‑í‑m

za‑klop‑í‑m

Zatímco v (a) se kořen pojí přímo s nominalizačním sufixem, a templatické omezení je tak aktivní, v (b), tj. v případě v.s., a (c), tj. v případě aktivních slovesných tvarů v 1.os.sg., se kořen nejprve pojí s kmenotvorným sufixem, a k dloužení předponového vokálu tak nedochází (podrobněji viz též ↗dějové substantivum).

V.s. mohou být také modifikována durativními n. terminativními adverbiálii jako hodinu × za hodinu, která jsou od dob ✍Dowtyho (1979) považována za klasický test (a)teličnosti daného predikátu: namalování jednoho portrétu *hodinu / za hodinu × sledování televize jednu hodinu / *za jednu hodinu. Kromě toho vykazují v.s. na dokonavém aspektu závislou obligatornost interního argumentu, kterou lze pozorovat také v dokonavých slovesných strukturách. Naproti tomu přímý interní argument nedokonavých v.s. a nedokonavých sloves může být na povrchu velmi často nevyjádřený (a interpretovaný existenciálně; viz ↗nulový objekt): Celý večer nám zabralo kreslení / *nakreslení – Včera večer jsme kreslili / *nakreslili. Na rozdíl od sloves se mohou jak dokonavá, tak nedokonavá v.s. kombinovat s nulovým patientem, který je kontextově zakotvený, např. po větě: Učitelka dala dětem za úkol nakreslit přes víkend sněhuláka lze pokračovat gramatickou větou Honzík však nechal kreslení / nakreslení až na neděli odpoledne. Paralelní věta se slovesným tvarem je ve stejném kontextu v případě dokonavého vidu negramatická: Honzík však #kreslil / *nakreslil až v neděli odpoledne. (Věta s nedokonavým slovesem kreslil je sice sama o sobě gramatická, ale v daném kontextu ne zcela sémanticky vhodná kvůli své existenciální interpretaci zmíněné výše.)

Možnost alternovat v případě v.s. odvozených od tranzitivních kmenů mezi vyjádřeními typu Pilátovo ukřižování Krista a Kristovo ukřižování Pilátem vedla k úvaze (✍Karlík, 2004), zda v.s. mohou vyjadřovat také rozdíly v ↗diatezi (viz též ↗slovesný rod). Tato hypotéza však byla zamítnuta na základě příkladů s reflexivními posesivními zájmeny, která mohou být v nominalizacích vázána jménem ve formě posesiva/genitivu, pouze pokud nesou roli hloubkového subjektu, nikoli pokud nesou roli hloubkového objektu: Petrovoi pozvání Pavlaj do svéhoi pokoje mě překvapilo; *Pozvání Pavlai do svéhoi pokoje Petremj mě překvapilo; *Pavlovoi pozvání do svéhoi pokoje Petremj mě překvapilo (srov. ✍Karlík, 2004).

V otázkách analýzy vnitřní syntaxe v.s. převládá v ↗TGG zakotvený přístup, podle kterého mají tato jména iniciální část derivace společnou se slovesy, a to až do momentu, kdy je rozšířená verbální projekce (extended projection of V, ✍Grimshaw(ová), 1991; viz ↗rozšířená projekce) „přerušena“ nominalizační příponou a mění se v projekci nominální. Konkrétně se předpokládá, že eventivní v.s. sdílejí se slovesy nejen verbální frázi (VP), kde je připsána theta role internímu argumentu, popř. frázi vP, která je asociována s kmenovými příponami (✍Jablońska, 2007), ale také kvantifikační/aspektovou frázi (AspP) a slovesně‑rodovou frázi (VoiceP), kde je determinována diateze a v závislosti na tom (ne)připsána theta role externímu argumentu (srov. např. ✍Borer(ová), 1999; ✍Alexiadou(ová), 2001; ✍Fu & Roeper, 2001; pro aplikaci na interní syntax v.s.č. viz ✍Procházková, 2006; ✍Procházková‑Dvořáková, 2008; ✍Dvořák(ová), 2014). Je také třeba vzít v úvahu, že v současné generativistické teorii bývá VP nahrazeno √P (root phrase), neboť verbálnost či nominálnost dané syntaktické struktury je až výsledkem vložení kategoriálně neutrálního kořene (vybraného z lexikonu) do kontextu funkční hlavy n nebo v, které teprve vedou k jeho gramatické kategorizaci (✍Marantz, 1997ad.); viz také ↗distribuovaná morfologie. Syntaktická struktura českých v.s. včetně všech základních funkčních projekcí je schematicky zachycena v následujícím stromovém diagramu (adaptováno podle ✍Dvořák(ové), 2014). Schéma předpokládá pouze jeden (přímý) interní argument; struktura konkrétního v.s. může být mnohem bohatší, např. v závislosti na tom, s kolika argumenty a adjunkty se dané v.s. pojí.

Tato linie přístupu k nominalizacím má počátky v práci ✍Abneyho (1987), která byla přelomová především propagovaným paralelismem mezi jmennou a slovesnou funkční strukturou, tzv. „IP – DP parallelism“. DP‑analýza jmenné fráze pak Abneymu umožnila redukovat strukturní rozdíly mezi různými typy nominalizací v angl. na rozdíl ve skopu nominalizačního sufixu. Naproti tomu starší generativistická tradice vycházející z Chomského vlivných Remarks on Nominalization (✍Chomsky, 1970) propagovala syntaktickou transformaci základových větných struktur jako zdroj těch nejverbálnějších nominalizací (gerundií), zatímco ostatní nominalizace měly být odvozeny „bázovými pravidly“ v „lexikonu“ (pro diskusi pojmu „lexikon“ v tomto užití viz ✍Marantz, 1997). Na česká v.s. aplikovali – v rámci ↗DVS – přístup založený na transformacích aktivních i pasivních vět ještě ve stylu ✍Leese (1960) z počátků generativní gramatiky ✍Karlík & Nübler (1998). ✍Veselovská (2001) následně ukázala, že česká v.s. nemají charakteristiky ↗gerundií ani jednoduchých dějových jmen, tj. simple event nominals, ale tzv. komplexních dějových jmen, tj. complex event nominals ve smyslu ✍Grimshaw(ové) (1990), a tudíž spadají do skupiny nominalizací odvozených samostatnými lexikálně syntaktickými pravidly; viz také ↗dějové substantivum.

Odlišné povrchové formy přímého interního argumentu v nominalizované struktuře ve srovnání se strukturou ryze slovesnou (tj. postnominální gen., popř. prenominální posesivum namísto akuz.) jsou v současném generativistickém přístupu vysvětlovány tak, že jmenná fráze vyjadřující tento argument vstoupí do derivace sloučením (merge) se slovesnou hlavou V, resp. verbalizovaným kořenem, kde je jí připsána odpovídající ↗theta role (patient/theme), v souladu s hypotézou uniformity připsání theta role (↗UTAH); ✍Baker (1997). Vzhledem k neexistenci aktivní hodnoty kategorie Voice však nemůže být této frázi připsán její kanonický pád, kterým je v aktivní slovesné struktuře akuz. Udělení pádu je zajištěno nominalizačním sufixem, který selektuje vygenerovanou verbální projekci jako svůj komplement a který je také nositelem jmenného strukturního pádu – gen., jenž je následně připsán dané jmenné frázi nesoucí interní theta roli; podrobněji o udělení strukturního gen. v nominalizacích viz ✍Dvořák(ová) (2011). Za určitých podmínek může jméno z postnominální gen. pozice stoupat do prenominální posesivní pozice; více o posesivním pohybu v č. obecně ✍Veselovská (1998). Že jde o pohyb z postnominální pozice do pozice prenominální, dosvědčuje také to, že v případě prenominálního posesiva s rolí patientu již nelze postnominální genitiv obsadit argumentem s rolí agentu: *stařenčino přemlouvání podvodného prodavače, kde stařenka = přemlouvaný a prodavač = přemlouvající.

Neexistence aktivního Voice a nemožnost udělit strukturní akuz. souvisí také s tím, že role agentu se neprojektuje (✍Burzio, 1986), kanonická pozice externího argumentu ve [Spec,VoiceP] (✍Hale & Keyser, 1993; ✍Kratzer(ová), 1996) tak zůstává prázdná (popř. obsazena pouze nulovým zájmenem) a agens je možné vyjádřit jako argumentový adjunkt (tzv. a‑adjunkt, viz ✍Grimshaw(ová), 1990) ve formě instr., což je forma, kterou mají v.s. společnou s opisným pasivem. Dále lze agens v.s. vyjádřit ve formě prenominálního posesivního adjektiva (pokud jsou splněny morfologické podmínky diskutované výše a pokud tato pozice není již obsazena patientem) n. postnominálního gen. (pokud není patiens vyjádřen n. se s daným slovesem vůbec nepojí jako v případě unergativních intranzitiv). Nominalizační konstrukce se tak při přidělování pádů argumentům chová podle schématu ergativně‑absolutivních jaz. (viz ✍Williams, 1987), kde je jedna pádová forma (v tomto případě gen.) užívána pro objekt tranzitivních a subjekt intranzitivních sloves.

Zachování stejných povrchových forem všech ostatních argumentů kromě externího a přímého interního, jaké jsou v ryze slovesné struktuře, vyplývá z toho, že jde o inherentní pády (prosté i předložkové), a připsání jejich theta rolí je tudíž provázeno připsáním jejich pádů (srov. ✍Chomsky, 1986 a ↗teorie pádu). Jestliže se různé projekce, jejichž hlavy tyto argumenty selektují, nacházejí uvnitř fráze VoiceP, která je oběma strukturám společná, není přítomnost takových argumentů v nominalizacích ničím překvapivým.

Kromě interních argumentů se eventivní v.s. mohou pojit také s krátkými reflexivními zájmeny a reflexivními částicemi se a si. Zatímco v kombinaci se slovesy se sesi chovají jako klitika, v kombinaci se jmény se objevují vždy hned za jmennou koncovkou, i když se píšou zvlášť. Analyzovány jsou buď jako slovní klitika, n. jako vázané morfémy: Okamžitě se musíš podívat z okna / *Okamžitě musíš se podívat z okna × *okamžité se podívání z okna / okamžité podívání se z okna. Na rozdíl od sloves není jejich vyjádření obligatorní: Okamžitě *(se) musíš podívat z okna × okamžité podívání (se) z okna. Systematickou výjimku představují v.s. odvozená od inherentních reflexiv, pokud se kombinují s dalším interním argumentem: bání *(se) každého psa, chlubení *(se) vysvědčením, postupné dozvídání *(se) o tom článku, a v.s. odvozená od reflexivních sloves, která mají interní argument v gen.: zbavování *(se) nepotřebných věcí, obávání *(se) něčeho. V některých případech je přítomnost reflexivních zájmen a částic v nominalizacích potřebná kvůli zjednoznačnění významu: Učení Karla vyčerpává = Karla vyčerpává učit n. Karla vyčerpává učit se × Učení se Karla vyčerpává = Karla vyčerpává učit se.č. lze nominalizovat všechny typy ↗reflexivních sloves, tzn. jak inherentní reflexiva: bání se, chlubení se, osvojení si (nových slov), tak ↗antikauzativa: odloučení se (od rodiny), rozplakání se, vracení se (domů), zakouření (si), pravá reflexiva: umytí se, oblékání se, koupení si (jízdenky), nadávání si a reciproka: líbání se, tykání si. V.s. odvozená od antikauzativ, jejichž subjekt nenese rys [+HUM], působí sice jako teoreticky možné konstrukce, ale v praxi se v kombinaci s reflexivní částicí neužívají: ?rozbití se starého gramofonu, ?potopení se lodi, ?otáčení se Země kolem své osy. ↗Reflexivní formy slovesa (v klasické č. mluvnici analyzovaná jako ↗reflexivní pasivum) s arbitrárním nulovým agentem PROarb (v angl. psané literatuře nazývaná impersonals) a tzv. ↗mediopasiva (v angl. psané literatuře nazývaná middles) však nominalizovat nelze (stejně jako z nich nelze tvořit infinitiv): Tancovalo se až do rána × *tancování se až do rána, *tancovat se až do rána; Spí se mi dobře × *spaní se mi dobře, *spát se mi dobře. Věty, které jsou dvojznačné mezi reflexivní a deagentivní interpretací morfému se, proto v nominalizované podobě dovolují pouze reflexivní interpretaci: Voják se po odvodu ostříhal nakrátko (= Voják ostříhal sám sebe n. Někdo ostříhal vojáka) × vojákovo ostříhání se po odvodu nakrátko (= Voják ostříhal sám sebe). Analýzu č. reflexivních substantiv vycházející ze studie o syntaktických a lexikálních nominalizacích od ✍Siloni(ové), (1997) a aplikující tzv. Lexicon‑Syntax Parameter (✍Reinhart(ová) & Siloni(ová), 2005) podal ✍Hron (2005). Na problematičnost tohoto pojetí však upozorňuje ✍Medová (2009), zejm. sekce 3.7.2. I když se sama reflexivními nominalizacemi dále nezabývá, její analýza reflexivních sloves v č. naznačuje, proč je lze odvodit od inherentních reflexiv, antikauzativ a pravých reflexiv, ale ne od deagentiv n. mediopasiv. Zatímco v prvních třech případech je morfém se generován v pozici přímého interního argumentu uvnitř VP, v posledních dvou případech je se generováno v nejhornějších úrovních externě‑argumentální projekce, kde externí argument získává pád, tj. nad pozicí [Spec,VoiceP], kde je externí argument do struktury uveden. Vzhledem k tomu, že Voice je pravděpodobně poslední projektovanou verbální kategorií před vnořením verbální struktury do struktury nominální, jak je zachyceno ve stromovém schématu výše, je pravděpodobné, že v.s. nesdílejí se slovesy dostatečnou část rozšířené verbální projekce na to, aby licencovala přítomnost morfému se ve funkci, kterou má v deagentivní či mediopasivní struktuře.

Ucelená morfosyntaktická analýza nedějových v.s. zatím pro č. chybí. Lze předpokládat, že v.s. s výsledkovým významem jsou výrazy lexikalizované do té míry, že vstupují do derivace jako hotová jména, tzn. jako prvky kategorie N. V teorii, kde je kategorizace kořenů až výsledkem syntaktické projekce (✍Marantz, 1997ad.), lze tato jména analyzovat jako kořeny, které se nekombinují s kategoriemi rozšířené verbální projekce, ale pouze s „malým n“ a dalšími kategoriemi typickými pro rozšířenou nominální projekci. I když je interpretace těchto jmen a jejich komplementů/adjunktů stále ovlivněna lexikální sémantikou kořene uvnitř v.s., z jejich odlišné geneze vyplývá jejich omezená produktivita a jiné syntaktické chování: (1) nelze je kombinovat s vidovými sufixy do stejné míry jako eventivní v.s.: Na nástěnce viselo oznámení / *oznamování výsledků přespolního běhu; (2) nelze je systematicky doplňovat adjunktem v instrumentálu, který má roli agentu, ani agentově orientovanými adjektivy: *Na nástěnce viselo oznámení výsledků přespolního běhu paní starostkou / *Na nástěnce viselo záměrné oznámení prohry domácího týmu; (3) jejich patiens lze vyjádřit i jinou formou než postnominálním bezpředložkovým genitivem: oznámení výsledků přespolního běhu – oznámení o výsledcích přespolního běhu; (4) dovolují pluralizaci a kombinaci s číslovkami základními a (5) ani v perfektivní formě a bez předchozího kontextu nevyžadují obligatorní doplnění přímým interním argumentem: Na nástěnce visela dvě různá oznámení × Na konci soutěže došlo k oznámení *(výsledků).

V případě lexikalizovaných v.s. označujících místa, osoby či předměty (a ne pouze výsledky dějů), jako např. prudké stoupání, nové vedení podniku, svatební oznámení, v kůži vázané vydání románu, značkové oblečení n. krásné selské stavení dochází navíc k lexikálně‑sémantickému posunu od původního událostního významu novému, neudálostnímu (u jména stavení je tento posun provázen i fonologickou změnou, srov. stavění × stavení). Taková jména tudíž nemohou ani licencovat stejné sémantické participanty jako paralelní slovesa či dějová v.s. a chovají se jako ostatní jména na ‑í‑ (rozhraní, pondělí, listí atd.).

Literatura
  • Abney, S. P. The English Noun Phrase in its Sentential Aspect. PhD. diss., MIT, 1987.
  • Alexiadou, A. Functional Structure in Nominals: Nominalization and Ergativity, 2001.
  • Alexiadou, A. & L. Haegeman ad. Noun Phrase in the Generative Perspective, 2007.
  • Alexiadou, A. & M. Rathert (eds.) The Syntax of Nominalizations across Languages and Frameworks, 2010.
  • Baker, M. C. Thematic Roles and Syntactic Structure. In Haegeman, L. (ed.), Elements of Grammar, 1997, 73–117.
  • Borer, H. The Form, the Forming, and the Formation of Nominals. Rkp., 1999.
  • Burzio, L. Italian Syntax, 1986.
  • Čermáková, A. Valence českých substantiv, 2009.
  • Dowty, D. R. Word Meaning and Montague Grammar: The Semantics of Verbs and Times in Generative Semantics and in Montague's PTQ, 1979.
  • Dvořák, V. Inherent Case and Locality Requirement: Evidence from Ditransitives and their Nominalizations. UPWPL 17.1: Proceedings of PLC 34, 2011, 95–104.
  • Dvořák, V. Case Assignment, Aspectual Properties and (Non-)expression of Patients: A Study of the Internal Structure of Czech Verbal Nouns. In Spevak, O. (ed.), Noun Valency, 2014, 89–112.
  • Dvořáková-Procházková, V. Argument Structure of Czech Event Nominals. In Marušič, F. & R. Žaucer (eds.), Studies in Formal Slavic Linguistics: Contributions from FDSL 6.5, 2008, 73–90.
  • Fu, J. & T. Roeper ad. The VP within Process Nominals: Evidence from Adverbs and the VP Anaphor do – so. NLLT 19, 2001, 549–582.
  • Grimshaw, J. Argument Structure, 1990.
  • Grimshaw, J. Extended Projection. Rkp., Brandeis University, 1991.
  • Hale, K. & S. J. Keyser. On Argument Structure and Lexical Expression of Syntactic Relations. In Hale, K. & S. J. Keyser (eds.), The View from Building 20: Essays in Linguistics in Honor of Sylvian Bromberger, 1993, 53–109.
  • Hazout, I. Action Nominals and the Lexicalist Hypothesis. NLLT 13, 1995, 355–404.
  • Hron, D. On the Derivation of Reflexive Nouns: The Case of Czech, 2005 (http://linguistics.huji.ac.il/IATL/).
  • Chomsky, N. Remarks on Nominalization. In Jacobs, R. S. & P. S. Rosenbaum (eds.), Readings in English Transformational Grammar, 1970, 184–221.
  • Chomsky, N. Knowledge of Language: Its Nature, Origin and Use, 1986.
  • Jablońska, P. Radical Decomposition and Argument Structure. PhD. diss., University of Tromsø, 2007.
  • Jelínek, M. Jména dějová. In TSČ 2, 1967, 562–653.
  • Karlík, P. Valence substantiv v modifikované valenční teorii. In Č-US 2, 2000, 181–192.
  • Karlík, P. Ještě jednou k českým deverbálním substantivům. In Č-US 4, 2002, 13–23.
  • Karlík, P. Mají dějová substantiva slovesný rod? In Č-US 5, 2004, 33–46.
  • Karlík, P. Mixed Nominals in Czech. In Dočekal, M. & P. Karlík ad. (eds.), Czech in Generative Grammar, 2007, 105–117.
  • Karlík, P. Bemerkungen zur Diachronie der tschechischen -ní-/-tí-Derivate. AnSP 39, 2012, 113–145.
  • Karlík, P. & N. Nübler. Poznámky k nominalizaci v češtině. SaS 59, 1998, 105–112.
  • Kolářová, V. Valence deverbativních substantiv v češtině, 2010.
  • Kratzer, A. Severing the External Argument from its Verb. In Rooryck, J. & L. Zaring (eds.), Phrase Structure and the Lexicon, 1996, 109–137.
  • Lees, R. B. The Grammar of English Nominalization, 1960.
  • Marantz, A. No Escape from Syntax: Don’t Try Morphological Analysis in the Privacy of Your Own Lexicon. UPWPL 4.2: Proceedings of PLC 21, 1997, 201–225.
  • Medová, L. Reflexive Clitics in the Slavic and Romance Languages. PhD. diss., Princeton Univ., 2009.
  • Newmeyer, F. J. Some Remarks on Roeper’s Remarks on Chomsky’s “Remarks”. SKASE 2, 2005, 22–39 (http://www.skase.sk/).
  • Novotný, J. Valence dějových substantiv v češtině, 1980.
  • Panevová, J. Poznámky k valenci podstatných jmen. In Č-US 2, 2000, 173–180.
  • Procházková, V. Argument Structure of Czech Event Nominals. MPhil thesis, University of Tromsø, 2006.
  • Reinhart, T. & T. Siloni. The Lexicon-Syntax Parameter: Reflexivization and Other Arity Operations. LI 36, 2005, 389–436.
  • Roeper, T. & A. van Hout. The Impact of Nominalization on Passive, -able and Middle: Burzio’s Generalization and Feature-Movement in the Lexicon. MITWPL 35: Papers from the UPenn/MIT Roundtable on the Lexicon, 1999, 185–211.
  • Scheer, T. The Rhythmic Law in Czech: Vowel-final Prefixes. In Zybatow, G. & U. Junghanns ad. (eds.), Current Issues in Formal Slavic Linguistics: Proceedings of FDSL 3, 2001, 37–48.
  • Siloni, T. Noun Phrases and Nominalizations: The Syntax of DPs, 1997.
  • Stehlíková, L. Morfosyntaktické vlastnosti deverbálních jmen na -ní-/-tí-. PhD. dis., FF MU, Brno, 2010.
  • Svenonius, P. Slavic Prefixes Inside and Outside VP. Nordlyd 32:2, 2004, 205–253.
  • TSČ 2, 1967.
  • Veselovská, L. Possessive Movement in the Czech Nominal Phrase. JSL 6, 1998, 255–300.
  • Veselovská, L. K analýze českých deverbálních substantiv. In Č-US 3, 2001, 11–27.
  • Veselovská, L. & P. Karlík. Analytic Passives in Czech. ZfSl 49, 2004, 163–245.
  • Williams, E. English as an Ergative Language: The Theta Structure of Derived Nouns. Papers from the 23rd Annual Regional Meeting of CLS, 1987, 366–375.
  • Ziková, M. Why Czech Case Markers Sometimes Get Lost. In Dočekal, M. & P. Karlík ad. (eds.), Czech in Generative Grammar, 2007, 190–203.
  • Ziková, M. Lexical Prefixes and Templatic Domains: Prefix Lengthening in Czech. In Ziková, M. & M. Dočekal (eds.), Slavic Languages in Formal Grammar: Proceedings of FDSL 8.5, 2012, 325–338.
  • Zucchi, A. The Language of Propositions and Events: Issues in the Syntax and Semantics of Nominalization. PhD. diss., UMass, 1989.
Citace
Věra Dvořák (2017): VERBÁLNÍ SUBSTANTIVUM. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/VERBÁLNÍ SUBSTANTIVUM (poslední přístup: 20. 4. 2024)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka