ČÁSTICE  (partikule)

Základní

V nejširším smyslu ↗synsémantická, neohebná funkční slova bez větněčlenské platnosti, jejichž funkce je gramatická (srov. Budeš-li ty tomu rozuměti?), sémantická (např. Rozuměl si jen s ní) n. pragmatická (např. On už copak přijel?). Zvláštní roli mají č. v izolujících jaz. (✍Li & Thompson, 1981; ✍Rickmeyer, 1995), kde podobně jako české ‑li slouží vymezení ↗větného modu, srov. jap. atsui desu (‘Je vedro’) × atsui desu ka (‘Je vedro?’) × atsui desu ne (‘Je vedro, že?’) n. čín. tā hăo (‘Daří se mu dobře’ / on – dobře) × tā hăo ma? (‘Daří se mu dobře?’). Vedle toho slouží např. také vymezení syntaktických rolí ve větě, srov. jap. kare ga kuruma de eki e iku (‘Jede autem na nádraží’ / on [téma, subjekt] – auto [místo/prostředek děje] – nádraží [cíl] – jet) n. čín. tā shì wŏ de bàba (‘On je můj otec’ / on – být – já [atribut] – otec). Ve flektivních jazycích se č. vymezují pomocí rysu neohebný, resp. se podle jejich funkce mluví o uzavřené třídě neplnovýznamových funkčních slov bez větněčlenské platnosti, tj. na č. se nelze ptát doplňovacími otázkami, jako se ptáme na větný člen, čímž se č. odlišují od neohebných adverbií. Pod tyto charakteristiky lze ovšem vedle č. v užším smyslu zahrnout i ostatní neohebná ↗synsémantika, tj. ↗spojky, ↗předložky, ↗citoslovce i spojovací n. tzv. ↗větná adverbia. Takto široce se někdy č. chápou v zahraniční lingvistice, kde se termín navíc užívá i pro označení odlučitelných předpon v němčině u tzv. Partikelverben (etwas aufschreibenich schreibe es auf), n. particle / intranzitivních předložek v angl. (John turned the television on / John turned on the television). Také v Pražském závislostním korpusu jsou č. v rámci morfologických slovních druhů v jedné skupině s dalšími neohebnými slovy, tedy předložkami, spojkami a citoslovci i nestupňovanými příslovci. Od těchto slovních druhů lze ale č. poměrně dobře odlišit. ↗Citoslovce totiž na rozdíl od č. tvoří samostatné rudimentální výpovědi nevětné povahy (Au! To bolelo! n. Au, to bolelo), n. bez flexe obsazuje syntaktické pozice ve větě (Bác na zem), ↗předložka zase přiděluje pád svému komplementu (Vzal si ji za ženu; Položil sirky na krb), čímž komplement usouvztažňuje s jiným elementem ve větě, a funkce ↗spojek spočívá ve spojení slov, frází a vět (Usnul na vavřínech a přestal číst nové věci), resp. výpovědí a replik (Do tohohle se mi vůbec nechceAle budeš muset).

Nejen v č. lingvistické tradici, ale i ve světové lingvistice byly č. v užším smyslu dlouhou dobu spíše na okraji zájmu, což souvisí i se soustředěním tradiční lingvistiky na psaný jaz., zatímco č. jsou především fenoménem jaz. mluveného. Pro němčinu přinesla průlom monografie ✍Weydta (1969), který mezinárodními kongresy (dokumentováno ve ✍Weydt, 1979; ✍Weydt, 1983; ✍Weydt, 1989, aj.) a vedením srovnávacích prací vyzařoval daleko za hranice germanistiky. Srovnávací studií k systému č.něm. částic na něho v č. kontextu navazoval mj. ✍Nekula (1996), který svoje vymezení č. s ohledem na jejich formální vlastnosti a jejich funkce v rámci výpovědi, tj. ve vztahu k ↗propozici a ↗ilokuci a při kontextualizaci ↗výpovědi v interakčním ↗kontextu, vtělil do PMČ (1995) a zčásti i ESČ (2002). Z germanistického kontextu vycházejí např. také studie ✍Rinase (2006a)✍Rinase (2006b).

Nehledě na školské příručky a lexikografické práce věnovala se č. v české lingvistice větší pozornost od 80. let. Ani v českém gramatickém kontextu není vymezení č. v užším smyslu cizí jejich pojetí jako zbytkového slovního druhu. K č. v užším smyslu se tak řadí neohebná synsémantika, která nelze přiřadit k citoslovcím, předložkám, spojkám ani synsémantickým a deiktickým adverbiím (srov. např.  2, 1986; PMČ, 1995; MoSČ 1, 2010; AGSČ, 2013). V tradici funkcionalistického přístupu ↗Pražské školy jsou v popředí pozornosti funkce částic, zatímco formální vlastnosti (neohebnost, ne/přízvučnost, slovosled, vazba na větný typ, kombinace s jinými částicemi) zůstávají někdy stranou pozornosti. Ultrafunkcionalistický pohled na gramatiku vede v č. lingvistice ✍Grepla (1989) k velmi širokému pojímání č., k nimž řadí např. i funkční slova s morfologií sloves (Koukej zmizet) a výrazy se syntaxí vět (Ať visím, jestli přijde) apod., jež jsou za č. pokládány proto, že jde o funkční ↗idiomy.

Funkční reflexe českých ↗částic epistémických (např. On asi nepřijede), u nichž jde o vztah mluvčího k propozici a její pravdivosti, a ↗částic vytýkacích (např. Souhlasila s ním pouze ona), u nichž jde o omezení platnosti výpovědi spojené s fokalizací (focus sensitive particles), se pohybuje na půdorysu sémantiky, jak je to běžné při popisu obdobných skupin č. v jiných jazycích. Podobně je tomu i při popisu větných ekvivalentů chápaných také jako ↗odpověďové částice (např. Půjdeš tam?Ano, půjdu / Ne, nepůjdu), které potvrzují n. popírají platnost propozice formulované v otázce, n. ↗intenzifikačních částic (např. Vypadal velmi / strašně dobře), jejichž užití implikuje odchylku od očekávané míry vlastnosti či okolnosti pojmenovaných v propozici. Specifický je popis č. v nejužším smyslu, jejichž funkce je pragmatická (např. Tohle jsem ti už přece stokrát říkala!). Jejich funkce se někdy v bohemistice ztotožňuje s funkcí výpovědi, takže č. v uvedeném příkladu by se pak chápala jako „apelová částice“ s funkcí ,námitkyʻ či ,výtkyʻ ( 2, 1986), resp. se předpokládá existence „konvencionalizované výpovědní formule“ (Sgk, 1986:40), která má jednoznačně signalizovat funkci výpovědi v interakci. Na toto pojetí navazuje i AGSČ (2013:530–532). Možný je ale i jiný pohled. Podle něj se výpověď prostřednictvím synsémantického významu částice v nejužším smyslu zapojuje do interakčního kontextu a ↗ilokuční role či funkce výpovědi se konstituuje v souhře s ostatními č. a jinými výrazovými prostředky (viz ✍Bublitz, 2003; ✍Bublitz, 2009), jakož i ve vztahu k propozičnímu obsahu výpovědi, kontextu a vztahu mluvčích. Funkce č., chápaných v tomto pojetí jako ↗částice modifikační, se neztotožňuje s funkcí výpovědi, jež je předmětem a výsledkem interakčního vyjednávání (✍Auer, 2014:85–89).

Pokud jde o č. v užším smyslu, vymezují se č. a jejich skupiny různě. Školská praxe si v návaznosti na ČM (1960) aj. pro nesourodost č. a skupin č. v užším smyslu při jejich identifikaci a klasifikaci vypomáhá výčtem, do něhož prominentně zahrnuje výrazy , nechť, kéž (podobně i  2, 1986 aj.), i když právě tyto výrazy, zvané někdy jako ↗preferenční částice či optativní (přací) částice, je z hlediska etymologického i syntaktického možno chápat jako spojky. MSoČ 1 (2010:295) zase č. v užším smyslu vymezuje výčtem výrazů jen, , ne, asi, jenom, nejen, prý, no, , bohužel, ba, pozor, to, nu, viď, ovšem, kéž, prej, kdoví, nuže, viďte, buhví, nechť, ovšemže, co, tož, takříkajíc, žel, což, ále, samozřejmě, pochopitelně, tak, vlastně, prostě, fakt, údajně, jakoby, kolem/asi, ještěže, naopak, navíc, například aj., tj. řadí mezi ně např. i tzv. větná adverbia, jako pochopitelně, samozřejmě, která lze převést do uvozovací věty (Je pochopitelné, že...; Je samozřejmé, že...), což ovšem u ostatních výrazů v tomto výčtu – zvláště u č. v nejužším smyslu – v této podobě není možné. To ukazuje nesourodost uvedeného výčtu. Frekvenční slovník mluvené češtiny (2007) přitom identifikuje přes 350 lexémů chápaných jako jednoslovné partikule, přičemž č.Pražském mluveném korpusu podle ✍Čermáka (2008:63) tvoří „plných 13,51% všech výskytů všech slov (tokenů)“. ✍Rinas (2013a) tak správně upozorňuje na to, že zdaleka nejsou ukončeny ani popis repertoáru a funkcí č., ani jejich klasifikace. Lexikografický popis č., který byl proveden mj. pro němčinu (✍Helbig, 1988; ✍Helbig & Helbig(ová), 1990), francouzštinu (✍Metrich & Faucher, 2009) n. polštinu (✍Grochowski & Kisiel(ová) ad., 2014), tak pro č. i přes existenci slovníku starých enklitických č. (✍Kopečný, 1973) zatím zůstává jen dezideratem.

Najít pro výrazy v takovýchto výčtech společný jmenovatel není snadné i proto, že jejich status je v některých případech bez kontextu nejasný, tj. např. snad je ve výpovědi Petr snad přijde podle kontextu a intonace užito synonymně k Petr asi přijde (↗epistémická částice) n. ke Kéž Petr přijde s funkcí ‘přání’, kde má ale kéž jiné formální vlastnosti než snad. Podobně je výraz třeba ve výpovědi To se ti třeba jen zdá ↗epistémickou částicí, zatímco ve výpovědi Na zkoušku je třeba se učit je součástí modálního predikátoru nutnosti. Pro č. v užším smyslu je totiž v nové češtině příznačné, že jde o výrazy homonymní s výrazy jiných slovních druhů (n. jiných skupin č.), tj. klidně ve výpovědi Klidně seď, nikam nepospíchej! lze chápat jako ↗modifikační částici, zatímco ve výpovědi Seď klidně, nevrť se! jde o adverbium, jež je na rozdíl od č. syntakticky zapojeno do věty jako větný člen, není sémanticky „vybledlé“, nese přízvuk a pod větným přízvukem se může stát rématem věty, zatímco modifikační částice v rématu stát nemohou, a vykazují tak i jiné, ustálené slovosledné vlastnosti.

Absence homonymie, tedy naopak společný význam i společné syntaktické vlastnosti mluví proti rozlišování spojek v souvětí Holky se vykoupaly a vyrazily domů a tzv. navazovacích částic v samostatné větě Aty tam nepůjdeš? (resp. A ty tam nepudeš), jak je to běžné v lexikografické praxi. V druhém případě je totiž třeba vidět celý kontext jejich užití. Navazovací funkce spojky a např. při mezivětném navazování v textu či rozhovoru vyplývá ze zachování jejích pozičních, „valenčních“ a významových vlastností, srov. Petr se chystá do Ameriky – A ty se tam nechystáš?. Podobně lze že vymezené lexikograficky jako č. např. v Že by to přinesl? (SSJČ) chápat jako elipsu věty Je možné, že by to přinesl (a já ho neviděl)? se spojkou že (✍Nekula, 1997). Homonymií s jinými slovními druhy, mezi nimiž hrají prominentní, i když ne výhradní roli adverbia (✍Čermák, 2008:63), ale zčásti i formálními vlastnostmi se „deadverbiální částice“ v nové č. liší od ↗enklitických částic ve staré a střední č. (✍Nekula, 2010), jež jsou dodnes rozšířené v jiných slovanských jaz.; to je jeden z důvodů, proč lze vznik nových deadverbiálních č. chápat jako výsledek ↗jazykového kontaktu (✍Nekula, 1996).

Necháme-li stranou předložky, spojky a citoslovce, lze č. v užším smyslu na nejobecnější rovině vymezit jako synsémantické výrazy, jimiž mluvčí výpověď různým způsobem zapojuje do ↗kontextu a modifikuje tak funkci výpovědi signalizovanou jinými prostředky, resp. jejich užití určitý kontext implikuje. To je případ ↗vytýkací částice jen anteponované v nominální frázi v jen jeho otec, kde spojení s č. v rámci výpovědi Jen jeho otec si jeho román nepřečetl implikuje, že ostatní (v rodině, v okruhu známých ...) si jeho román přečetli, a stanoví tak pravdivostní podmínky výpovědi. Užitím ↗modifikačních částic se zase zapojením výpovědi do kontextu vyjevuje postoj mluvčího k obsahu výpovědi, resp. se modifikuje (odstiňuje) ilokuční funkce výpovědi signalizovaná větným modem a jinými prostředky (Vem si to!Tak si to vem!). Ve výpovědi To jsou ale vousy! tak mluvčí vyjadřuje podiv nad tím, jak jsou vousy bujné (kvantita), ve výpovědi To jsou teda vousy! nad tím, jak jsou tvarově přistřižené, obarvené, zapletené (kvalita), ve výpovědi To jsou snad vousy! nad tím, že jde o vousy (existence). Zdaleka však nejde jen o mluvčího. Tak se námitce To se takhle přece nedá dělat! ulamuje polemický hrot tím, že se mluvčí prostřednictvím modifikační částice přece dovolává společného vědění účastníků komunikace a napomáhá tak srovnání a vyrovnání společného vědění a konstituování konsenzu mezi nimi (✍Nekula, 1993). Naznačené rozlišení mezi sémantickými presupozicemi a pragmatickými efekty přitom ukazuje, že v případě č. jako slovního druhu jde o střechový termín pro několik svébytných skupin výrazů s různými funkcemi i formálními vlastnostmi, které nicméně mohou být i homonymní, tj. k určité skupině č. patří jen ve specifickém výskytu.

Klasifikace částic

Na školní úrovni (ČM, 1960) nebylo klasifikace č. téma a vymezení č. se řešilo výčtem, což odpovídá zjednodušenému chápání slovních druhů ve školské praxi obecně. Na akademické úrovni se při klasifikaci č. v užším a nejužším smyslu dochází k různým výsledkům mj. podle toho, zda autoři přikládají n. nepřikládají význam formálnímu chování č., i podle toho, jakou funkci č. ve výpovědi přisuzují. Funkci č. v nejužším smyslu ztotožňuje maximalistický přístup s komunikační funkcí výpovědi. Tak se v  2 (1986:231) apelovými (výzvovými n. kontaktovými) č. rozumí částicové výrazy, které se objevují v direktivních (výzvových) ↗mluvních aktech, resp. se chápou jako ↗částice ilokuční, jež mají jednoznačně indikovat ↗ilokuční roli výpovědi. Jenže např. v příkladu Tak přece nebreč! není přece jednoznačným signálem direktivní ilokuce indikované mluvčím. Při interpretaci funkce výpovědi totiž vedle propozice a slovesného, větného modu záleží také na intonaci a barvě hlasu, resp. na kombinaci částic (Tak už přece nebreč!Tak už přece konečně nebreč!Tak už konečně nebreč!), a v neposlední řadě také na vědění adresáta ohledně kontextu, k němuž odkazuje částice přece. Částicemi n. jejich kombinacemi se tak význam a funkce výpovědi spíše jen zjednoznačňují (✍Bublitz, 2003; ✍Bublitz, 2009). Minimalistický přístup proto vychází z toho, že č. v nejužším smyslu, zvané někdy ↗částice modifikační, k funkci výpovědi přispívají jen malým dílem a jejich funkce spočívá v spoluindikaci ↗ilokuční role výpovědi, která je předmětem dalšího vyjednávání.

Č. v užším smyslu 2, 1986:228–238AGSČ (2013:530–532) mj. v návaznosti na VT (1985) chápou jako textový slovní druh, a lze je proto podle nich klasifikovat podle kontextů, v nichž vystupují. Distinktivními rysy pro rozlišení č. se přitom rozumí komunikační, textové vztahy vyjadřované částicemi, resp. výpověďmi, v nichž se vyskytují, přičemž formální vlastnosti č. v užším smyslu v této klasifikaci nehrají roli. Podle zmíněných distinktivních rysů se č. dělí na (1) částice apelové, k vyjádření volního úsilí směrem k adresátovi s podtypy ‚otázka‘ (což, cožpak, jakpak, zdalipak), ‚žádost‘ (, kdyby, nechť aj.), ‚přání‘ (, kdyby, nechť, aby, kéž, bodejž aj.), ‚přesvědčování‘ (vskutku, však, vždyť, vážně aj.), ‚ujišťování‘ (jistě, určitě, rozhodně, vážně aj.) apod.; (2) hodnotící částice, a to hodnotící obsah textu n. jeho části z pohledu mluvčího, k nimž patří modalitní částice jistotní (ano, nepochybně, nejspíš, pravděpodobně, možná, sotva, ne, prý aj.; viz ↗epistémická částice, ↗evidenciálnost) a voluntativní (nevyhnutelně, nutně aj.), srovnávací (doslova, takříkajíc aj.), rektifikačně-odkazující (tedy, tudíž aj.), předpokladově hodnotící (přirozeně, samozřejmě, konečně aj.), měrově hodnotící (přibližně, většinou, přinejmenším aj.), zdůrazňovací (právě, prostě, jenom aj.) apod.; (3) emocionální částice, vyjadřující citový postoj mluvčího k obsahu textu n. jeho části, s podtypy podiv (copak, dokonce, jestli...), politování (bohužel, naštěstí...), lhostejnost (beztak, stejně...) či obava (chraňbůh) apod.; (4) strukturující částice, a to strukturující text n. jeho části, jež signalizují začátek (a, i, inu, no, nuže...), pořadí a výčet (především dále / potom; nadto, za prvé za druhé za třetí...), odkaz (eventuálně, jednoduše, prostě, vlastně...) n. explikativní či implikativní členění textu. Výrazy strukturující dialog, u nichž zdaleka nejde jen o funkční slova, se shrnují pod pojmem členicí signály (✍Gülich, 1970; ✍Kosta, 1995; ✍Henne & Rehbock, 2001), případně se pro funkční slova v uvedené funkci užívá také termínu konektor, který ale má větší dosah (např. ✍Hoffmannová, 1984).

✍Čermák (2008) přes kritiku 2 (1986) toto třídění č. v užším smyslu přebírá a dále rozvíjí. Na něj pak téměř doslovně navazuje MoSČ 1 (2010:295–298). Také ✍Čermák (2008)MSoČ 1 (2010) nechávají formální stránku č. stranou a částice dělí podle funkce: U (1) částic postojových (modálních, atitudinálních) rozlišují tyto podskupiny: (a) částice faktuální (veritativní) s relací k faktu, jež Čermák charakterizuje metajazykovým opisem „(Platí) Ano/Ne“ a u nichž předpokládá obecnou funkci referenční (např. jinak, že?, zejména, snad, nakrásně, stejně aj.) s podtypy jako identifikace, omezení, jistota, pravděpodobnost aj. (MSoČ 1, 2010:296 zpřesňuje, že jde o č., jež „vyjadřují vztah mluvčího ke skutečnosti vyjádřené výpovědí z hlediska stupně její platnosti“; viz ↗částice epistémické); (b) částice volní (voluntativní) s relací „z vůle mluvčího“, jež Čermák charakterizuje metajazykovým opisem „Nechci/Chci“ a u nichž předpokládá obecnou funkci konativní/apelovou (např. , klidně, kdy už... tak, dejme tomu, a… kdo/co/…, ani za nic aj.) s množstvím podtypů jako ‚rozkaz‘, ‚dovolení‘, ‚přesvědčování‘, ‚rada‘, ‚přání‘, ‚hrozba‘ aj. (podle 2, 1986, jde o částice apelové); viz ↗modifikační částice, ↗preferenční částice (optativní č.); (c) částice výrazové (expresivní) s relací „ze sebe“ (exprese či postoj mluvčího k formě/obsahu), jež Čermák charakterizuje metajazykovým opisem „Podle mého názoru, Myslím to tak“ a u nichž předpokládá obecnou funkci expresivní (např. a ne a ne, prostě, takhle, von/vona/vono/voni, namouduši, tak co? aj.) s podtypy jako zaujetí, upřímnost, zdrženlivost apod.; viz ↗ujišťovací částice. Dále oba zdroje rozlišují (2) částice pocitové (emocionální) s kladným n. záporným emocionálním vztahem k obsahu výpovědi n. jiné složce komunikace jako komunikační partner n. kontext, jež Čermák charakterizuje metajazykovým opisem „Cítím to tak“ a u nichž rovněž předpokládá obecnou funkci expresivní (např. ale!, bohužel, dočista, ještě, chválabohu) s množstvím podtypů jako překvapení, zklamání, úleva, obdiv, posměch apod. (bohužel, chválabohu aj.; viz ↗evaluační částice); (3) částice hodnotící (evaluativní), jimiž se obsah výpovědi hodnotí mezi póly „dobře – špatně, pozitivně – negativně“ a které Čermák charakterizuje metajazykovým opisem „Hodnotím to jako, Ne/líbí se mi to“ a předpokládá u nich obecnou funkci konativně-referenční či pragmatickou (např. hezky, pěkně, najednou aj.) s podtypy jako ne/úpěšnost, ne/vhodnost, ne/moudrost, ne/oprávněnost, ne/uspokojivost apod.; a (4) částice zesilovavací (intenzifikační) s relací zdůrazňující vyšší či nižší platnost, jež Čermák charakterizuje metajazykovým opisem „více/méně“, resp. „(platí/je to) víc/míň“ a u nichž předpokládá „obecnou funkci referenční/(pragmatickou?)“ (např. především, právě, aspoň aj., které lze chápat jako ↗částice vytýkací) s podtypy jako dva póly, směrem nahoru či dolů. MSoČ 1 (2010:297) pak ↗intenzifikační částice zpřesňuje jako č., které „zesilují nebo oslabují intenzitu nějaké vlastnosti“ (velmi, zcela, úplně aj., resp. celkem, poněkud aj.). Oproti ✍Čermákovi (2008) se v MSoČ 1 (2010:298) ve shodě s  2 (1986) počítá i s (5) částicemi členícími text.

S ohledem na specifické komunikační funkce výpovědi mluví Grepl v Sgk (1986), 3 (1987) či v  (1998) mj. o ↗evaluačních částicích, ↗preferenčních částicích, ↗epistémických částicích, ↗ujišťovacích částicích, ↗přibližnostních částicích a ↗ilokučních částicích. ✍Grepl (1989) přitom za č. pokládá i větné výrazy, frazémy: Vem na to jed, že nepřijde. Mluví o partikulizaci vedlejších vět.

Podle funkce částic ve výpovědi, tj. ve vztahu k propozičnímu obsahu a ilokuční roli výpovědi s přihlédnutím k syntaktickému chování a zvukovým vlastnostem č., a podle způsobu implikace kontextu, resp. zapojení kontextu do interpretace výpovědi, lze rozlišit ↗epistémické částice, ↗intenzifikační částice, ↗vytýkací či fokusační částice, ↗modifikační částice, ↗odpověďové částice a ↗negační částice (✍Nekula, 1996; PMČ, 1995). K nim přistupují ↗preferenční částice (též optativní (přací) částice) a ↗částice enklitické. Částicím, které se zpravidla netransformují v uvozovací věty (Ani jeden z nás to přece nechce → *Je přece, že to ani jeden z nás nechce), stojí funkčně blízko ↗větná adverbia, která se takto transformovat mohou (Já proti tobě samozřejmě nic nemámJe samozřejmé, že proti tobě nic nemám). Zmíněná klasifikace č. vycházela z vybraných č., nezachytila celé pole č., na které upozorňují ✍Čermák (2008) n. ✍Rinas (2013b). Nevýhody přitom nemá jen maximalistický přístup ultrafunkcionalistický, ale i příliš strnulé lpění na formálních vlastnostech č. různého etymologického původu, jež může vést k fragmentalizaci pole č. do nepřehledného počtu skupin č. a k přehlížení funkční ekvivalence funkčních slov s odlišnostmi ve formálních vlastnostech. Viz také ↗epistémická částice, ↗enklitická částice, ↗evaluační částice, ↗ilokuční částice, ↗intenzifikační částice, ↗modifikační částice, ↗negační částice, ↗odpověďová částice, ↗postojová částice, ↗preferenční částice, ↗přibližnostní částice, ↗ujišťovací částice, ↗vytýkací částice.

Rozšiřující
Literatura
  • Adamec, P. Částice a aktuální členění. In Kuklík, J. (ed.), Přednášky z 39. běhu LŠSS, 1997, 68–77.
  • AGSČ, 2013.
  • Auer, P. Jazyková interakce, 2014.
  • Běličová, H. K klassifikacii častic kak časti reči v slavjanskich jazykach. In Grochowski, M. & D. Weiss (eds.), Words Are Physicians for an Ailing Mind. For Andrzej Bogusławski on the Occassion of His 60th Birthday, 1991, 57–61.
  • Bublitz, W. Nur ganz kurz mal: Abschwächungsintensivierung durch feste Muster mit mal. In Held, G. (ed.), Partikeln und Höflichkeit, 2003, 179‒201.
  • Bublitz, W. Englische Pragmatik, 2009.
  • Büring, D. & K. Hartmann. The Syntax and Semantics of Focus-Sensitive Particles in German. NLLT 19, 2001, 229–281.
  • Čermák, F. Frekvenční slovník mluvené češtiny, 2007.
  • Čermák, F. Partikule, jejich syntagmatika a kumulace v mluvené češtině. In Kopřivová, M. & M. Waclawičowá (eds.), Čeština v mluveném korpusu, 2008, 63–74.
  • ČM, 1960.
  • ESČ, 2002.
  • Grepl, M. Partikulizace v češtině. JA 26, 1989, 95–100.
  • Grepl, M. Funkce částic (partikulí) ve výstavbě českých výpovědí. In Rusinová, E. (ed.), Přednášky a besedy z 37. běhu LŠSS, 2004, 49–56.
  • Grochowski, M. Polskie partykuły, 1986.
  • Grochowski, M. & A. Kisiel ad. Słownik gniazdowy partykuł polskich, 2014.
  • Gülich, E. Makrosyntax der Gliederungssignale im Französischen, 1970.
  • Hajičová, E. Postavení rematizátorů v aktuálním členění věty. SaS 56, 1995, 241–251.
  • Helbig, G. Lexikon deutscher Partikeln, 1988.
  • Helbig, G. & A. Helbig. Lexikon deutscher Modalwörter, 1990.
  • Henne, H. & H. Rehbock. Einführung in die Gesprächsanalyse, 2001.
  • Hoffmannová, J. Typen der Konnektoren und deren Anteil an der Organisierung des Textes. In Kořenský, J. & J. Hoffmannová (eds.), Text and the Pragmatic Aspects of Language, 1984, 101–140.
  • Kopečný, F. Zur Etymologie grammatischer Wörter und Partikeln. TLP 3, 1968, 179–187.
  • Kopečný, F. Etymologický slovník slovanských jazyků 1: Koncové partikule, 1973.
  • Kosta, P. Gliederungssignale in tschechischen umgangssprachlichen und literarischen Texten. ZfSl 40, 1995, 181–201.
  • Li, Ch. N. & S. A. Thompson. Mandarin Chinese. A Functional Reference Grammar, 1981.
  • 2, 1986.
  • 3, 1987.
  • Metrich, R. & E. Faucher. Wörterbuch deutscher Partikeln unter Berücksichtigung ihrer französischen Äquivalente, 2009.
  • MSoČ 1, 2010.
  • Nekula, M. Sind die Abtönungspartikeln dialogisch? SaS 54, 1993, 202–205.
  • Nekula, M. Mal und seine funktionalen Äquivalente im Tschechischen. Ein Beitrag zur Aspektualität. Germanistica Pragensia 12, 1994, 99–10.
  • Nekula, M. System der Partikeln im Deutschen und Tschechischen unter besonderer Berücksichtigung der Abtönungspartikeln, 1996.
  • Nekula, M. Text und Kontext am Beispiel der Konjuktionen, 1997.
  • Nekula, M. Möglichkeiten der lexikographischen Beschreibung von Partikeln. In Vachková, M. (ed.), Zur bilingualen Lexikographie, 2008, 105–116.
  • Nekula, M. Grammatikalisierung und Marginalisierung „enklitischer Partikeln“ im Tschechischen. Linguistik online 44.4, 2010 (https://bop.unibe.ch/linguistik-online/).
  • PMČ, 1995.
  • Rickmeyer, J. Japanische Morphosyntax, 1995.
  • Rinas, K. Die Abtönungspartikeln doch und ja. Semantik, Idiomatisierung, Kombinationen, tschechische Äquivalente, 2006a.
  • Rinas, K. Äquivalenz auf Umwegen: Zur Übersetzung von Abtönungspartikeln. In brücken – Germanistisches Jahrbuch, 2006b, 319–330.
  • Rinas, K. Tschechische Abtönungspartikeln – Entlehnungen aus dem Deutschen oder autochthone Entwicklungen? In brücken – Germanistisches Jahrbuch, 2007, 389–404.
  • Rinas, K. Nicht so GANZ einfach: Zur Semantik der ‘schillernden’ Intensivpartikeln ganz und docela. In Nekula, M. & K. Šichová ad. (eds.), Bilingualer Sprachvergleich und Typologie: Deutsch – Tschechisch, 2013a, 223–244.
  • Rinas, K. Tři „nové“ modifikační částice v češtině: schválně, normálně, jako. SaS 73, 2013b, 163–178.
  • , 1998.
  • Sgall, P. & E. Hajičová. Remarks on Focus Sensitive Particles. In Kamp, H. & B. H. Partee (eds.), Context-Dependence in the Analysis of Linguistic Meaning 2, 1997, 87–92.
  • Sgk, 1986.
  • SSČ, 1984.
  • Šmilauer, V. Nauka o českém jazyku, 1972.
  • Vondráček, M. Citoslovce a částice ‒ hranice slovního druhu. 81, 1998, 29–37.
  • VT, 1985.
  • Weydt, H. Abtönungspartikel. Die deutschen Modalwörter und ihre französischen Entsprechungen, 1969.
  • Weydt, H. Aspekte der Modalpartikeln. Studien zur deutschen Abtönung, 1977.
  • Weydt, H. Die Partikeln der deutschen Sprache, 1979.
  • Weydt, H. Partikeln und Interaktion, 1983.
  • Weydt, H. & K.-H. Ehlers. Partikelbibliographie, 1987.
  • Weydt, H. Sprechen mit Partikeln, 1989.
Citace
Marek Nekula (2017): ČÁSTICE. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/ČÁSTICE (poslední přístup: 25. 1. 2020)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka