ZPŮSOB SLOVESNÉHO DĚJE  (aktionsart)

Základní

Obecné lexikální rysy ve významu sloves, které je dovolují zařazovat do sémantických skupin. Typický příklad:

psát – opsat – dopsat – přepsat – propsat – rozepsat se – upsat se – připsat …

Z.s.d. je komplikovaně propojen s gramatickou kategorií ↗vidu. (Nikoli náhodou byly pojmy vidzpůsob slovesného děje ještě v 19. stol. užívány ve stejném významu, pojmová diferenciace navazuje na ✍Agrella, 1908.) Míšení obou kategorií souvisí s tím, že k tvoření slovesného vidu i z.s.d. se užívají stejné formální prostředky, tj. prefixy a sufixy; při tvoření forem z.s.d. se nadto užívá i klitických morfémů se n. si, které při tvoření slovesného vidu nehrají žádnou roli. V klasické jazykovědě existuje celá řada koncepcí z.s.d., mezi nimiž dominují dva hlavní přístupy:

(1) Z.s.d. se považuje za derivační kategorii. V tomto pojetí se za z.s.d. pokládají slovesa, která jsou derivovaná od jiného slovesa a při této derivaci dochází k modifikaci lexikálního významu (viz ↗modifikace). Slovesa dopsat, popsat, přepsat, připsat, zapsat jsou tedy formy z.s.d. ke slovesu psát, které samo není řazeno k formám z.s.d., protože není deverbálně derivované. Za formy z.s.d. se nepovažuje ani dok. partner slovesa psát, totiž napsat, protože je sice deverbálně derivovaný, nevyjadřuje však lexikální, nýbrž gramatickou modifikaci sémantiky slovesa psát (viz ↗vid). V modelech, které odmítají tvoření vidového partnera slovesa pomocí prefixu (např. ✍Isačenko, 1962; ✍Bondarko, 1971), lze ovšem klasifikovat i prefigovaného vidového partnera (tj. napsat) jako formu z.s.d. Formy z.s.d. mohou vznikat také sufixací. Imperfektiva pospávat, pozpěvovat nepředstavují vidové partnery k perfektivu pospat, pozpívat, nýbrž obsahují další lexikální komponent „vícekrát, opakovaně, čas od času“, a musí být tedy chápány jako formy z.s.d. Podle druhu lexikální modifikace, tj. podle sémantického rysu, kterým se formy z.s.d. odlišují od výchozího slovesa, lze rozlišovat různé skupiny z.s.d. // aktionsarty. Např. sloveso dopsat tvoří podle sémantického znaku „dovedení výchozího děje ke konci“ skupinu se slovesy jako dočíst, dodělat, dohrát, dopracovat, dozvonit; sloveso připsat zase skupinu s jinými slovesy, která obsahují lexikální komponent „připojit něco výchozím dějem“, tj. s přikreslit, přilepit, přistavět aj. Přitom určité skupiny z.s.d. jsou důsledně signalizovány určitým formantem (např. skupina s lexikálním komponentem „dovedení děje do konce“ prefixem do‑), v jiných skupinách se uplatňuje naproti tomu více formantů (např. u skupiny s lexikálním komponentem „dost“ komplexní formant na‑ + se (např. u najíst se) a vy+ se (např. u vyspat se)). V koncepci (1) vznikají značné problémy u sloves, která ztratila ve větší či menší míře spojení se slovesem výchozím. Nelze např. u popsat (ve významu ‘vylíčit’) vycházet z toho, že modifikuje děj označovaný slovesem psát (na rozdíl od popsat ve významu ‘psaním, písmem pokrýt’). Ještě jasnější je to u najít, jehož lexikální sémantika nemá nic společného s výchozím slovesem jít. Zůstává tu nejasné, zda tato slovesa pokládat za formy z.s.d. V několika verzích koncepcí typu (1) byly proto navrženy další termíny, aby bylo možné vystihnout sémantickou charakteristiku nederivovaných sloves; nejvlivnější je ✍Isačenkův (1960), ✍Isačenkův (1962:398) termín obecný charakter slovesného děje.

(2) Pro druhý přístup je centrální, že z.s.d. se nepovažuje za derivační kategorii. V tomto pojetí se za z.s.d. pokládají slovesa bez ohledu na to, zda je sloveso derivované od jiného slovesa. Rozhodující jsou pouze paralely v lexikální sémantice menšího n. většího počtu sloves, které umožňují spojit je do skupin z.s.d. Proto jsou do kategorie z.s.d. řazena i slovesa jako popsat n. najít. Nadto jsou přiřazena odpovídajícím skupinám z.s.d. slovesa nederivovaná jako psát, nést, vidětn. nedeverbálně derivovaná slovesa jako stárnout (od adjektiva starý) n. tancovat (od substantiva tanec). V této koncepci se z.s.d. považuje za kategorii, která sleduje sémantickou klasifikaci všech sloves. Jsou zde tedy skupiny z.s.d., které mají společný sémantický příznak, ale nedisponují určitým společným formantem/formanty. V koncepcích typu (2) se místo staršího termínu z.s.d. objevuje termín aktionalita (actionality); např. ✍Andersson (1972), ✍Thelin (1978). – Pro značně rozdílná východiska nejsou počet a rozdělení skupin z.s.d. jednotné; často chybí přesné pojmenování určitých skupin sloves.

V jednotlivých koncepcích se nadto vyskytují různé termíny pro stejné skupiny sloves n. naopak identické termíny označují zcela rozdílné skupiny. Pro č. dosud katalog nejnápadnějších a nejdůležitějších skupin z.s.d. nebyl sestaven. Určitá východiska obsahují výzkumy sémantiky prefixů (např. ✍Uher, 1987) n. sémantické klasifikace sloves (např. ✍Daneš, 1971).

1. Přehled nejčastěji uváděných skupin z.s.d. (jakožto kategorie vymezené podle koncepce (2)):

(a) Ingresivní skupina obsahuje ingresiva, tj. slovesa označující počátek děje: zakašlat, zakřičet, zamyslet se aj. Na základě časové minimalizace, která je obsažena v počátku děje, mohou charakterizovat jenom krátký časový úsek (zakřičet označuje také krátký křik, který nepokračuje). Termín ingresivní se někdy používá také pro slovesa, která vyjadřují počátek stavu, popř. postoje: sednout (počátek sezení), lehnout (jako počátek ležení) apod.

(b) Evolutivní skupina obsahuje evolutiva, tj. slovesa označující počáteční fázi děje: rozšumět se, rozplakat se apod. V protikladu k ingresivní skupině je u nich zjevný význam fáze, tedy pozvolný počátek děje.

(c) Delimitativní skupina obsahuje delimitativa, tj. slovesa označující (většinou) krátké trvání děje: pospat, posedět, pozpívat aj. Často jsou tato slovesa používána s formantem si a vyjadřují potom navíc sémantický rys „podle libosti“.

(d) Rezultativní skupina se objevuje jen u autorů odmítajících tvoření vidového partnera slovesa pomocí prefixace; rezultativa jsou tedy slovesa, která jsou v jiných koncepcích chápána jako prefigovaný dok. partner odpovídajícího neprefigovaného nedok. slovesa: napsat, poprosit, zaplatit aj.

(e) Terminativní // konfektivní skupina obsahuje terminativa // konfektiva, vyjadřující průběh celého děje až do konce: propracovat (něco), přečíst aj.

(f) Perdurativní // spaciální skupina obsahuje perdurativa, označující proces trvající určitou dobu. Doba trvání děje se může explikovat výrazem v akuz.: propracovat (celou noc).

(g) Finitivní // kompletivní skupina obsahuje finitiva // kompletiva, která označují konečnou fázi děje: dočíst, dodělat, dohrát, dozvonit apod.

(h) Egresivní skupina obsahuje egresiva, označující konec děje: odzvučet, odučit apod.

(ch) Exhaustivní skupina obsahuje exhaustiva, která vyjadřují trvání děje až do konce, popř. k smrti: ubrečet se, uhnat, utancovat se / utancovat někoho aj.

(i) Totální skupina je tvořena slovesy, která obsahují komponent „zcela a úplně“ n. „důkladně“: pročistit, promrazit apod.

(j) Saturativní skupina obsahuje saturativa, označující trvání děje až k uspokojení subjektu: najíst se, vyhněvat se, vyspat se aj.

(k) Extenzivní skupina obsahuje extenziva, tj. slovesa obsahující významovou složku „hodně, často, dlouho“: napracovat se, nasedět se, namluvit se aj.

(l) Kumulativní skupina obsahuje kumulativa, která označují uchopení blíže neurčené kvantity objektu; charakteristické je pro ně užití s gen.n. s označením množství v akuz.: nabalit (věci, mnoho věcí), nahrabat (mnoho), nakapat (jisté množství léku) apod.

(m) Intenzivní skupina obsahuje intenziva, vyjadřující vysokou kvantifikaci děje: najet (pět set kilometrů), načadit aj.

(n) Excesivní skupina obsahuje excesiva, která vyjadřují nadměrnou intenzitu n. nadměrné trvání děje vedoucí k nežádanému výsledku: překrmit, přepít se, přesolit apod.

(o) Distributivní skupina obsahuje distributiva, která vyjadřují několikanásobný průběh děje v časové posloupnosti: povyhazovat, pozamykat aj.

(p) Atenuativní skupina obsahuje atenuativa, která vyjadřují oslabenou intenzitu děje n. jeho neúplné naplnění: nachýlit se (ve smyslu ‘trochu se chýlit’), přimodřit (ve smyslu ‘trochu namodřit’) apod.

(q) Semelfaktivní skupina obsahuje semelfaktiva // okamžitá slovesa, která spojují jednorázový průběh děje s časovou minimalizací: bodnout, kopnout, mávnout atd.; jsou tvořena převážně od frekventativ (viz níže).

(r) Momentální skupina obsahuje momentální slovesa, která vyjadřují momentální dále nespecifikovaný děj: dát, hodit, koupit, najít aj.

(s) Iterativní (n. frekventativní) skupina obsahuje iterativa // frekventativa, která spojují opakovanost děje s významem obvyklosti: dělávat, mívat, prosívat, vídat apod.; tato slovesa mohou být považována za skupinu z.s.d. pouze tehdy, odmítne-li se ↗iterativnost jako gramatická kategorie; viz také ↗habituálnost.

(t) Deminutivní (n. deminutivně-iterativní) skupina obsahuje deminutiva, která spojují opakovanost děje s oslabovací významovou složkou: poblýskávat, pozpěvovat, pospávat aj.

(u) Komitativní skupina obsahuje komitativa, která vyjadřují doprovodný děj: přizvukovat (ve smyslu ‘doprovázet někoho hudebním nástrojem’), přikusovat (chléb k párku).

(v) Frekventativní (n. iterativní) skupina obsahuje frekventativa, která označují několikanásobný průběh bodového děje: bodat, kopat, klepat aj.; pomocí sufixu ‑nou‑ od nich mohou být odvozena semelfaktiva (viz výše).

(w) Stativní skupina obsahuje stativa, tj. slovesa stavová: sedět, milovat, toužit apod.

(x) Dekurzivní skupina obsahuje dekurziva, vyjadřující kontinuálně probíhající děj: psát, myslet, zpívat aj.

(y) Mutativní skupina obsahuje mutativa, která vyjadřují přijímání určité vlastnosti, nejčastěji vyjádřené kořenovým morfémem: bohatnout, černat apod.

Počet sloves patřících k určité skupině z.s.d. je značně odlišný. To je možné vysvětlit odlišnou produktivitou určitých sémantických komponentů v určité etapě vývoje č. (viz ✍Šlosar, 1981). Podstatné je však, že každá skupina z.s.d. se dá jednoznačně přiřadit k jednomu z obou vidů: slovesa skupin (a)–(r) jsou dok., zatímco slovesa skupin (s)–(y) jsou nedok. Toto přiřazení je nezávislé na tom, zda jednotlivá slovesa mají vidového partnera.

V literatuře se objevují pokusy skupiny z.s.d. nějak hierarchicky kategorizovat, buď podle sémantického, n. formálního kritéria. ✍Isačenko (1962) rozlišuje jako základní z.s.d. s významem fáze, z.s.d. s „kvantitativním“ významem, iterativa a z.s.d. s distributivním významem. ✍Bondarko (1971), používaje formální kritérium, rozlišuje konsekventně charakterizovaný z.s.d., nekonsekventně charakterizovaný z.s.d. a necharakterizovaný z.s.d. ✍Šeljakin (1983) zavádí jako nejvyšší kritérium pro rozlišování skupin z.s.d. terminativnost/aterminativnost (viz ↗terminativnost). ✍Trost (1983), ✍Trost (1984) explicitně rozlišuje „durativní“ (bez informace o časovém omezení), „perdurativní“ (časově omezené trvání) a „nedurativní“ (bez trvání) skupiny z.s.d. Viz také ↗vid, ↗teličnost.

Rozšiřující
Literatura
  • Agrell, S. Aspektänderung und Aktionsartbildung beim polnischen Zeitwort, 1908.
  • Andersson, S. G. Aktionalität im Deutschen 1, 1972.
  • Avilova, N. S. Vid glagola i semantika glagol’nogo dejstvija, 1976.
  • Bhatt, R. & R. Pancheva. Aspect: An Overview, 2005 (http://web.mit.edu/).
  • Bondarko, A. V. Vid i vrejma russkogo glagola, 1971.
  • Daneš, F. Pokus o strukturní analýzu slovesných významů. SaS 32, 1971, 193–207.
  • Filip, H. Lexical Aspect. In Binnick, R. I. (ed.), The Oxford Handbook of Tense and Aspect, 2012, 721–751.
  • Isačenko, A. V. Slovesný vid, slovesná akce a obecný charakter slovesného děje. SaS 21, 1960, 9–16.
  • Isačenko, A. V. Die russische Sprache der Gegenwart. Formenlehre, 1962.
  • Komárek, M. Místo okamžitých sloves v soustavě českého slovesného vidu. AUPO, Philologica 59, 1989, 103–107.
  • Komárek, M. Ke vztahu mezi videm a tzv. způsoby slovesného děje. In Č-US 4, 2002, 135–140.
  • Nübler, N. Untersuchungen zu Aktionsart und Aspekt im Russischen und Tschechischen (am Beispiel der mit na- präfigierten Verben), 1992.
  • Rohstein, S. Structuring Events, 2004.
  • Sasse, H.-J. Recent Activity in the Theory of Aspect. Accomplishments, Achievements or Just Non-progressive State. Linguistic Typology 6, 2002, 199–271.
  • Šeljakin, M. A. Kategorija vida i sposoby dejstvija russkogo glagola, 1983.
  • Šlosar, D. Slovotvorný vývoj českého slovesa, 1981.
  • Thelin, N. B. Towards a Theory of Aspect, Tense and Actionality in Slavic, 1978.
  • Trost, K. Die Funktionen der Präfigierung im System von Aktionsart und Aspekt im Russischen. In Freidhof, G. & P. Kosta ad. (eds.), Studia slavica in honorem viri doctissimi Olexa Horbatsch 2, 1983, 200–228.
  • Trost, K. Die Funktionen der Suffigierung im System von Aktionsart und Aspekt im Russischen. In Gierke, W. & H. Jachnow (eds.), Aspekte der Slavistik, 1984, 252–270.
  • Uher, F. Slovesné předpony, 1987.
  • Viz také Vid, Teličnost.
Citace
Norbert Nübler (2017): ZPŮSOB SLOVESNÉHO DĚJE. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/ZPŮSOB SLOVESNÉHO DĚJE (poslední přístup: 6. 12. 2019)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka