VLIV STAROSLOVĚNŠTINY NA ČEŠTINU

Základní

V prvních etapách svého užívání na jazykově č. území, tj. v druhé polovině 9. stol. na Velké Moravě a v 10. a 11. stol. v přemyslovských Čechách, vykonávala stsl. funkci kulturní vrstvy jaz. domácího a suplovala pro svou dobrou místní srozumitelnost spis.č., přestože byla na prač. teritoriu přísně vzato útvarem geneticky cizím. 234 let fungování stsl. (863–1097) jako náboženského a církevního, písemného a svým způsobem i spis. útvaru nad č. ústní, mluvenou řečí otevíralo  na Moravě a v Čechách dveře tomuto „cizímu“ vlivu především na úseku slovní zásoby a frazeologie. V č. samé se tyto lexikálně frazeologické jednotky vysokého stylu vynořují v celém svém rozsahu až poté, co byla stsl. ze své literární funkce na č. území vytlačena a co se po fázi přípravné ve 12. a 13. stol. a po prvním konstituování domácí psané literatury v 13. a 14. stol. uplatnila ve funkci spis.jaz.č. jako taková. Slova a výrazy stsl. původu se však objevují již i v stč. překladech biblických, např. prvenec, hramotina, prěsnicě, biser aj. Na přelomu 19. a 20. stol. shledával takto dokládaný vliv stsl. evangelií na stč. evangelia jako přímý ✍Vondrák (1893). Narazil tehdy na kategorický odpor některých bohemistů, kteří uplatnili především filologickou námitku, že v době, kdy nejstarší č. evangelia vznikala, nebyly už několik generací na č. půdě odpovídající stsl. rukopisy k dispozici. Ale zřejmě se nevzala v dostatečnou úvahu možnost pamětních citací některých biblických míst a verbálních aluzí na ně, kterých se už dlouho před tím, ještě v stsl. fázi liturgického jaz., často v kostele při mších užívalo v mluvené, nahlas citované podobě, takže se vtiskly do paměti a tím i do jaz. jejich potomků (obdobný vliv bývá shledáván také ve stč. žaltáři). Svědčí o tom ostatně nemalá část křesťanské terminologie, která je č.jaz. společná se stsl. už od nejstarších dob. Jde přitom o slova domácí v daném speciálním významu a o slova od domácích slov odvozená, jako blahosloviti (též v bohemizované podobě blahoslaviti), div, duch (svatý), dušě, Hospodin, hřiech, (po)káti sě, licoměrný, milosrdie, milostivý, modliti sě, modlitva, mučeník, naděje, nebeský, otpustiti, spásti, spas, svatý, smilovati sě, trojicě, tvořec, (s)tvořiti, stvořenie, učeník, viera, všemohúcí, zpověď, zpoviedati sě, zpovědník, zvoleník aj., ale vedle toho i o některá přejatá z cizích jaz.n. podle nich ↗kalkovaná, např. póst, kmotra, kolada, mnich, oltář, papež, prorok aj. Toto příznačné společenství náboženské terminologie stč.stsl. vzniklo zřejmě tak, že zčásti byla stsl. obohacována z živného zdroje č. už od období velkomoravského; tak zejména též u některých slov přejatých z němčiny a z latiny n. podle nich vytvořených v době, kdy v předstaroslověnském období se protočeštiny na Moravě a v Čechách užívalo ve funkci náboženského „čtvrtého jazyka“, zvaného též lingua quartan. „misionářský jazyk“ (viz ↗moravismy). Na druhé straně je však nepochybně nutno brát v úvahu i opačný proud a připustit, že se stsl. podílela i na vytváření křesťanského názvosloví č., ať už ve formě přímých výpůjček, n. v ustálení některých původních domácích prostředků jako tzv. sémantických kalků, tj. ve významu speciálních termínů. Zcela jednoznačné rozhodnutí u každé pojmenovací jednotky o jejím původu je ovšem sotva možné. Poměrně početná skupina těchto lexikálních koincidencí, která zahrnuje celých 75 % staré č. křesťanské terminologie (✍Frinta, 1918), musí však mimo pochybnost obsahovat značné množství č. slov přejatých ze stsl. Soubor takových elementárních termínů jako celek přitom nemohl být vytvořen v č. teprve po vytlačení stsl. liturgie na konci 11. stol., což by č. genezi těchto slov ze stsl. silně omezovalo, ne-li vlastně vylučovalo. Ve skutečnosti šlo totiž vesměs o výrazy potřebné od samých počátků christianizace Moravy a Čech. Závěr o velkém stáří č. náboženské terminologie ještě v dobách, kdy liturgickým i šíře náboženským a posléze snad už i literárním jaz.č. zemích byla stsl., podporují dále jistá fakta srovnávací: Bohemismy a bohemizované paleoslovenismy se objevují jako výrazná archaická složka náboženské terminologie lužickosrbské a polské a musely jako přejetí z jazykově č. prostředí tvořit součást jejich nábožensky církevního substrátu velmi dávno, na Lužici např. před ustavením církevního administrativního vedení míšeňského (biskupství v Míšni vzniklo r. 968), které zavedlo liturgii latinskou, tj. i jazykově.

jaz. stylu starších č. textů se pozoruhodně odráží též bývalá liturgická dvojdomost stsl. písemnictví na Velké Moravě a v přemyslovských Čechách. Už na Velké Moravě se vedle základního jaz. a ideového východiska řecky byzantského uplatňovala v menší míře též vývojová linie latinsky římská, a to jak v přímých překladech z latiny v mešních textech (dochovaných v starých rukopisech zvaných Kyjevské listyn. dále Hlaholské zlomky vídeňské a v některých mladších rukopisech csl. charvátských jako římský Mešní kánonn. některé části Mešního řádu), dále též v penitenciálu, tj. v příručce pro kněze zpovědníky obsahující „ustanovení o pokání“ (stsl. text zvaný Zapovědi svętyichъ otьcь tvořící součást kanonického kodexu Euchologium Sinaiticum), tak i v úpravě obsahové koncepce některých velkomoravských překladů do stsl. z byzantské řečtiny; např. v památce nazývané Zakon sudnyj ljudem jsou některé drastické fyzické tresty podle její byzantské předlohy nahrazeny mírnými tresty epitimijními podle západních zvyklostí. A podobná velmi svérázná podvojnost církevního i kulturně ideového typu stsl. tvorby se objevuje rovněž na území přemyslovských Čech v 10. a 11. stol. Liturgický rituál nebyl v té době vůbec tak přísně unifikován do kontradikce Byzanc – Řím jako později (jednoznačně až po velkém schismatu v polovině padesátých let 11. stol.), a to ani jaz., ani vlastním textem. V Byzanci se např. o velkých svátcích sloužily tehdy mše paralelně řecky i latinsky, v Římě bylo v době cyrilometodějské na tucet řeckých klášterů atp. Ostatně i pro Velkou Moravu schválil papež Jan VIII. bulou Industriae tuae r. 880 paralelní čtení evangelií při mších staroslověnsky a latinsky. Kromě toho si mohly různé diecéze sloužící mše v jediném jaz. vybírat různé texty pro proměnlivé části mešního obřadu. V přemyslovských Čechách ovšem měla jednoznačný primát složka latinsko-římská. Skladby tohoto původu jsou totiž buď originální, nepřeložené, ale vytvářené převážně až v biskupství založeném na organizačně teologické bázi západní, n. (většinou) právě z latiny i přeložené, jako např. Druhá stsl. legenda o sv. Václavu, Besědy na evangelije Řehoře Velikého, Život sv. Víta, Život sv. Benedikta, Legenda o sv. Anastázii, apokryfní Evangelium Nikodémovo aj. Ale v Českém knížectví té doby je zastoupena i mnohem méně očekávaná složka byzantská. Je přímo doložena torzálním rukopisem hymnů přeložených mimo území Čech z řečtiny (a v Čechách ovšem už jen opsaných pro domácí užití v podobě tzv. Pražských zlomků hlaholských). Je dále rovněž zachována textově v modlitbách k obřadu rituálních postřižin a reflexů modliteb pohřebních obsažených v originální stsl. skladbě č. původu (doložené však až v mladších csl. opisech ruských a charvátských) nazývané První stsl. legenda o sv. Václavu. Celý samostatný literární útvar této provenience pak představuje písňový Kánon k uctění sv. Václava, který vznikl v Čechách, jak dokazuje jeho obsah i jaz. (↗bohemismy); je přitom složen přesně podle obsahových, kompozičních a liturgických norem modelů byzantských. Doložen je už v ruském opise z konce 11. stol. Setkávání řecko‑byzantského a latinsko‑římského ideového proudu teologicky liturgického se však ani na Moravě, ani v Čechách neodehrávalo jako paralelní tok dvou navzájem oddělených principů kulturně rituálního určení. Srůstání a prolínání obou těchto složek bylo zjištěno v textovém střídání a prolínání řady specifických tvárných prostředků a formulačních postupů a v jejich variabilním užívání. Bylo např. poznáno, že liturgické pořadí slov označujících triádu hříchů je nejen ve velkomoravském Sinajském euchologiu sestaveno očekávaným byzantským způsobem (glagolъ – dělo – pomyšlenie), ale také v Modlitbě ke sv. Trojici, česko-stsl. památce z poslední čtvrti 11. stol. (slovo – dělo – pomyšlenie), kdežto ve velkomoravské Modlitbě proti ďáblovi způsobem latinsky západním (mysli – besědy – děteli). Charakteristická je po této stránce zejm. též nejrozsáhlejší stsl. památka vytvořená v Čechách, z latiny přeložené Besědy na evangelije (doložená zase až v mladších csl. opisech); v ní jsou vedle očekávaných běžných zakončení modliteb podle západního ritu dosvědčeny i výrazy a obraty známé z textů východního obřadu, které byly při stsl. mších často čteny.

Programové vytváření rituálně (a jazykově) smíšeného prostředí na Moravě a poté v Čechách 10.–11. stol. dohasínalo v dílčích stopách ještě i po potlačení česko-stsl. písemnictví ve vlastní č. kultuře až do 14. stol. Od nejstarších dob stále přežíval v silně už počeštěné podobě, ale se zachovávanou výchozí jazykovou složkou staroslověnskou, hymnus Hospodine, pomiluj ny. Předpokládaný, i když fakticky nedoložený je dále stč. překlad zmíněného už stsl. liturgického Kánonu k uctění sv. Václava byzantského kompozičního typu, určený pro užití paraliturgické, pro chórový zpěv. Zachovával by tak, pokud by tato hypotéza odpovídala realitě, v českém, jinak už jednoznačně latinsko‑římském rituálním prostředí znaky řecko‑byzantských postupů jako časový přesah z dřívější teologicko‑rituální koncepce dvojdomé, která zprvu na moravském a českém teritoriu nacházela uplatnění právě v písemnictví stsl. Sledy stejné provenience se shledávají v stč. písních zvaných laisy; vykazují charakteristické stylizační znaky jak hymnografie západní (ve formě refrénové invokace, přestože je v lat. textu formulována řecky jako Kyrie eleison, v stč. už i zkomoleně jako Krleš), tak i hymnografie byzantské (ve formě verše/sloky oslavující refrénově Bohorodičku, tzv. teotokion, shodně s kompozicí byzantských písňových kánonů.). Stč. laisy tohoto rituálně smíšeného typu jsou známé písně ze 14. stol. Jezu Kriste, ščedrý kněže, Buoh všemohúcí a první tři sloky chorálu Svatý Václave. V něm byly objeveny formální i věcné spojnice se stsl. Kánonem k uctění sv. Václava, hypoteticky vlastně s jeho předpokládaným přebásněním staročeským (✍Kølln, 2007). Stopy stsl. kultury a jejích byzantských zdrojů jsou zachovány rovněž v některých stč. vlastních jménech, např. Kliment (se stsl.i‑ podle byzantské řečtiny na rozdíl s ‑e‑ podle lat. Clemens, doloženého ovšem v č. rovněž), n.Dimitr / Dmitr a od něho odvozených toponymech Mitrov, Mitrovice. V prvním případě jde o jméno světce, jehož ostatky Konstantin údajně objevil na Krymu a přenesl posléze až do Říma, v druhém případě o patrona rodného města obou slovanských věrozvěstů, k jehož svátku byl na Velké Moravě složen stsl. liturgický kánon byzantského typu.

Znaky dosud uvedené představují stopy organického působení stsl. na stč. od počátku jejího fungování jako spis.jaz. na daném území. Od poloviny 14. stol. působila na č. církevní slovanština charvátská, přinesená asi 80 mnichy z ostrova Pašmanu do pražského kláštera Emauzského (n. Na Slovanech), založeného Karlem IV. r. 1347. Literatura v něm vzdělávaná měla prakticky pouze monastické určení a byla žánrově i celým svým rozsahem nesrovnatelně chudší než spis.č., v té době už silně žánrově rozvinutá a svým rozsahem objemná. Charvátská csl. přesto na č. působila, především v oblasti písma a grafiky. Přímo charvátské hranaté hlaholice bylo jednak využito k záznamu překladu bible a katechetických textů do stč., jejímž písmem bylo ovšem jinak písmo latinské. Písmo charvátských hlaholášů s jeho nadřádkovými znaménky, tečkami, čárkami a obloučky dále pravděpodobně inspirovalo č. filology při zavádění diakritických znamének do latinky užívané jako vlastního písma č. literatury. Charvátskou hranatou hlaholicí byly na č. území pořízeny dokonce i přepisy dvou zápisů v jaz. latinském. A totéž písmo je doloženo též v několika abecedních tabulkách pocházejících z č. zemí ze 14.–15. stol. Nejproslulejší z nich je tzv. Stockholmské abecedarium, obsahující vedle hlaholice abecedy hebrejskou, řeckou, latinskou a slovanskou cyrilici. Jazykově se vliv charvátské csl. projevuje v ojedinělých překladových jednotkách v stč. lexikografii: Klaret např. uvádí jako ekvivalenty některých řeckých slov výrazy z charvátské csl., např. bog, věca, dabra, svet, kdežto jako ekvivalenty sémanticky identických slov latinských skutečná č. slova buóh, snem, údol, svatý.

Rozšiřující
Literatura
  • Birnbaum, H. Zu den Anfängen der Hymnographie bei den Westslaven. ScS 11, 1965, 69–92.
  • Bláha, O. (ed.) Miroslav Komárek: Dějiny českého jazyka, 2012.
  • Čajka, F. Církevněslovanská legenda o sv. Anastázii, 2011.
  • Frček, J. Byl sv. Václav postřižen podle ritu východního či západního? In Kurz, J. & M. Murko ad. (eds.), Slovanské studie. Sbírka statí věnovaných prelátu univ. prof. Dr. Josefu Vajsovi k uctění jeho životního díla, 1948, 144–158.
  • Frinta, A. Bohemismy a paleoslovenismy v lužickosrbské terminologii křesťanské a jejich dějepisný význam, 1954.
  • Frinta, A. Náboženské názvosloví československé, 1918.
  • Havránek, B. Vývoj spisovného jazyka českého. In Československá vlastivěda, řada II, Spisovný jazyk český a slovenský, 1936, 1–144.
  • Havránek, B. Vývoj českého spisovného jazyka, 1980.
  • Horálek, K. Zur Frage der lateinischen Einflüsse in der altkirchenslavischen Bibelübersetzung. In Zagiba, F. (ed.), Cyrillo-Methodianische Fragen. Slavische Philologie und Altertumskunde, 1968, 29–42.
  • Jakobson, R. Nejstarší české písně duchovní, 1929.
  • Jakobson, R. Cyrilometodějské studie, 1997.
  • Kalhous, D. Slovanské písemnictví a liturgie 10. věku. ČČH 108, 2010, 1–33.
  • Kantor, M. The Origins of Christianity in Bohemia, 1990.
  • Konzal, V. Die Entwicklung der byzantinischen Liturgie und die Slaven. In Vavřínek, V. (ed.), Beiträge zur byzantinischen Geschichte im 9.-11. Jahrhundert, 1978, 283–300.
  • Konzal, V. Staroslověnská modlitba proti ďáblovi. Europa Orientalis 2, 1992, 171–231.
  • Konzal, V. Staroslavjanskaja molitva protiv d’javola, 2002.
  • Konzal, V. (ed.) Čtyřicet homilií Řehoře Velikého na evangelia v českocírkevněslovanském překladu I, 2005, II, 2006 (za spolupráce Františka Čajky).
  • Kølln, H. Westkirchliches in altkirchenslavischer Literatur aus Grossmähren und Böhmen, 2003.
  • Kølln, H. Vznik svatováclavského chorálu, 2007.
  • Králík, O. Sázavské písemnictví 11. století, 1961.
  • Kyas, V. Česká Hlaholská bible v poměru k ostatním českým biblickým rukopisům. Sl 25, 1956, 328–341.
  • Lehár, J. Česká středověká lyrika, 1990.
  • Mareš, F. V. Emauzské prameny českého diakritického pravopisu. In Petr, J. & S. Šabouk (eds.), Z tradic slovanské kultury v Čechách, 1975, 169–172.
  • Mareš, F. V. An Anthology of Church Slavonic Texts of Western (Czech) Origin, 1979.
  • Mareš, F. V. Cyrilometodějská tradice a slavistika, 2000.
  • Matějka, L. The Bohemian School of Church Slavonic. In Rechcigl, M. (ed.), Czechoslovakia. Past and Present, 1967, 1569–1577.
  • Matějka, L. On Translating from Latin into Church Slavonic. In Kučera, H. (ed.), American Contributions to the Sixth International Congress of Slavists, 1968, 247–274.
  • Michálek, E. K vztahům mezi církevní slovanštinou a češtinou ve 14. století. LF 114, 1991, 243–245.
  • Mladenova, M. Kirilo-Metodieva geografija i ezikova istorija ili zapadnite slavjani, Kiril i Metodij i kakvo e (o)stanalo posle, 1999.
  • Pacnerová, L. Staročeské hlaholské zlomky (kritické vydání), 1986.
  • Pacnerová, L. Hlaholice v české písařské praxi. LF 112, 1989, 30–40.
  • Pacnerová, L. Český hlaholismus. Sl 63, 1994, 119–128.
  • Pacnerová, L. Paleoslovenismy ve staročeské slovní zásobě. Sl 65, 1996, 255–260.
  • Pacnerová, L. Česká bible hlaholská (bible Vyšebrodská), 2000.
  • Pacnerová, L. Staročeský hlaholský Comestor, 2002.
  • Paulová, M. L’idée Cyrillo-Méthodienne dans la politique de Charles IV et la fondation du monastère Slave de Prague. Byz 11, 1950, 174–186.
  • Stankovska, P. Fragment České bible hlaholské nalezený v Košicích. SlSlov 48, 2013, 125–131.
  • Šlosar, D. & R. Večerka ad. Spisovný jazyk v dějinách české společnosti, 2009.
  • Titz, K. Nejstarší vrstva českých slov církevních a kulturních. Sl 9, 1930–31, 19–35.
  • Tkadlčík, V. Byzantinischer und römischer Ritus in der slavischen Liturgie. In Suttner, E. Ch. & C. Patock (eds.), Wegzeichen. Festgabe zum 60. Geburtstag von Prof. Dr. Hermenegild M. Biedermann OSA, 1971, 313–332.
  • Vajs, J. Kánon charvátsko-hlaholského misálu vatikánského Illir. 4. Protějšek hlaholských listů Kijevských. ČMF 25, 1939, 113–134.
  • Vašica, J. Církevněslovanský penitenciál českého původu. Sl 29, 1960, 31–48.
  • Vašica, J. Právní odkaz cyrilometodějský. Sl 32, 1963, 331–339.
  • Vašica, J. Zur grossmährischen und alttschechischen Hymnodie. In Zagiba, F. (ed.), Das heidnische und christliche Slaventum. Acta II. Congressus internationalis historiae Slavicae Salisburgo-Ratisbonensis, 1970, 159–163.
  • Večerka, R. Počátky slovanského spisovného jazyka: studie z dějin staroslověnského písemnictví a jazyka do konce 11. století, 1999.
  • Večerka, R. Staroslověnská etapa českého písemnictví, 2010.
  • Vepřek, M. Česká redakce církevní slovanštiny z hlediska lexikální analýzy, 2006.
  • Vepřek, M. Čeština a kontinuita cyrilometodějské tradice. In Dittmann, R. & O. Uličný (eds.), Čeština a dějiny. Studie k moderní mluvnici češtiny 3, 2013, 11–25.
  • Vondrák, V. Die Spuren der altkirchenslavischen Evangelienübersetzung in der altböhmischen Literatur, 1893.
Citace
Radoslav Večerka (2017): VLIV STAROSLOVĚNŠTINY NA ČEŠTINU. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/VLIV STAROSLOVĚNŠTINY NA ČEŠTINU (poslední přístup: 17. 8. 2018)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka