VLASTNÍ JMÉNO PATRONYMICKÉ

Základní

↗Vlastní jméno místní vzniklé z ↗antroponyma, popř. ↗apelativa, vyjadřující vlastnictví objektu konkrétní osobou nebo nositelem určité funkce a zakončené příponou -ice nebo -(ovi)ce. Jedná se o charakteristický typ slovanské oikonymie. Termín v.j.p., ve starší literatuře též vlastní jméno místní čelední n. vlastní jméno místní rodové, označuje ↗oikonyma utvořená nejčastěji z antroponym zakončených příponou ‑(ov)ic vyjadřujících původ po otci (patronymika); později se význam sufixu rozšířil na označení potomka a příslušníka rodu vůbec. Pl. označoval skupinu lidí příslušejících k osobě pojmenované odvozovacím základem (✍Šlosar, 1986:288; ✍Pleskalová, 1998:49–50; ✍Čornejová, 2009:136–137), následně lokalitu, např. Litoměřice, tj. ves čeledi (lidí) náležející Ľutomírovi.

Antroponymickým základem v.j.p. může být: 1) složené osobní jméno, např. Jaroměřice od Jaroměr, Litoměřice od Ľutomír, Nezamyslice od Nezamysl, 2) ↗hypokoristikum, např. Blažovice od Blaž, Bohušovice od Bohuš, Slušovice od Sluš, 3) jednoduché osobní jméno, např. Křížovice od Kříž, Pavlovice od Pavel, 4) apelativum označující osobu vlastníka, např. Biskupice, Kralice, Opatovice. Z detailního rozpracování této typologie, tj. analýzy nejen derivačních sufixů, ale též základů toponym a jejich možných kombinací s různými příponami, vychází tzv. ↗metoda malých typů (celkem 450), aplikovaná v toponymii V. Šmilauerem (✍Šmilauer, 1960).

Rozšiřující

V nejstarších pramenech rovněž nalézáme podoby v.j.p. zakončených na -(ov)ici, které dokládají genezi č. oikonymie (↗onymie), a to odstraňování homonymie pojmenování obyvatel a osady (ztráta životnosti vyjádřená akuzativem ve funkci nominativu), např. in villa Zwemizlici, Radeiowici, Bratronici (okolo r. 1227; ʻve vsi Svémyslice, Radějovice, Bratronice’); podrobněji HMJČ III/1 (1896:113–115); CDB I (1904–1907:421); ✍Černý & Váša (1907:7–9); ✍Fiedlerová (1975:272–273).

Typ v.j.p. je charakteristický pro období 10.–13. stol., svoji produktivitu ztrácí v pol. 13. stol. s nástupem posesivních oikonym (↗vlastní jméno posesivní) zakončených na sufixy -ov a -ín, srov. též změny ↗oikonym -(ov)ice na -ov, např. Dobrkovice > Dobrkov, Holešovice > Holešov, Prostějovice > Prostějov (✍Černý & Váša, 1907:8–9; ✍Šmilauer, 1963:95; ✍Lutterer, 1969; ✍Čornejová, 2009:137; ✍Olivová-Nezbedová, 2009:158–159). Později se již nejedná o produktivní typ, srov. ojedinělá toponyma (Velké) Karlovice (založ. 1714 Karlem Josefem ze Žerotína), Klánovice (založ. 1878 obchodníkem Václavem Klánem), popř. analogicky tvořená oikonyma z apelativ, např. Pařezovice (založ. 1766; ✍Černý & Váša, 1907:9; MJMS II, 1980:221).

Jak ukázala ✍Čornejová (2009:164–168) na materiálu z 11.–13. stol., 50 % oikonym náleželo k místním jménům pojmenovávajícím primárně skupinu lidí – v rámci dané skupiny tvořila oikonyma zakončená -(ov)ici, později -(ov)ice (typ Chomútovici) 81 %, a představovala tedy nejběžnější a nejproduktivnější typ. V relativních hodnotách typ -(ov)ice tvořil 41 % všech oikonym. Posesivní oikonyma byla zastoupena následovně: -óv (Jankov) 13 %, -ín (Hodonín) 8 % a -0 ˂ - (Boleslav) 8 %. Oikonyma osad založených po r. 1600, zejména v 18. a 19. stol., ukazují výraznou proměnu produktivity jednotlivých typů v Čechách: -ov 18 %, vysokou četnost vykazovaly rovněž zakončení ‑y (14 %), (ov)ice (10 %) a -ka (7 %), a rovněž na Moravě a ve Slezsku: -ov (38 %), -(ov)ice (20 %), dále oikonyma s formanty -ín (7 %), -ka (7 %) a -y (7 %); podle ✍Davida (2011:21–27).

Příčin oslabení pozice původně ústředního typu v.j.p. a jeho nahrazení ↗oikonymy zakončenými původně posesivním -ov je několik: 1) vymizení motivačního východiska místních jmen pojmenovávajících skupinu lidí (čeleď), 2) pro oikonyma nevhodná forma pl., neboť jde o označení jednoho onymického objektu (osada, město), srov. dublety ta/ty Konice (✍Čižmárová, 1985; ✍Konečná, 2003; ✍Tušková, 2011:141–166); dle novočeského úzu se oikonyma zakončená -(ov)ice skloňují jako plurálové podoby feminin s výjimkou těch, která „se ustálila jako singulárová (často označující místo podle vlastností půdy, okolí, porostu apod.)“, např. Bystřice, Lipnice, Skalice – u mnohých ovšem určení gram. čísla činí problém, srov. Kaplice, Rokytnice, Roudnice (✍Polívková, 2007:26–27; ✍Tušková, 2011:67–69); srov. již návrh ✍Slámy, 1834:397), 3) alternace způsobené příponou -ice, např. stč. ↗antroponyma Ivanek, Lověch > oikonyma Ivančice, Lověšice, 4) morfol. homonymie zakončení -ice, kterým se tvoří také přechýlená feminina typu hudebnice, vlčice a ↗názvy nositelů vlastností typu holice/Holice, Lužnice, teplice/Teplice, dále se vyskytuje jako součást sufixu -nice/-ovnice ve jménech míst (↗názvy míst) typu Borovnice, chmelnice a také funguje jako nepříliš častý specifikační sufix feminin typu konvice, truhlice (✍Fiedlerová, 1975:281; ✍Šlosar, 1986:266, 271–272, 293).

Literatura
  • CDB I, 1907.
  • Černý, F. & P. Váša. Moravská jména místní, 1907.
  • Čižmárová, L. Ty, či ta Nedvědice? 68, 1985, 229‒233.
  • Čornejová, M. Tvoření nejstarších českých místních jmen, 2009.
  • David, J. Smrdov, Brežněves a Rychlonožkova ulice. Kapitoly z moderní české toponymie, 2011.
  • Fiedlerová, A. Nástin vývoje pomnožných jmen v češtině. SaS 36, 1975, 266‒284.
  • HMJČ III/1, 1896.
  • Konečná, H. Dativ a instrumentál místních jmen typu Prachatice v nářečích. 86, 2003, 126‒132.
  • Lutterer, I. Chronological Value of Suffixes in the Czech Place-Names. Onoma 14, 1969, 55‒57.
  • Lutterer, I. Zur Entwicklung der Bildungstypen slawischer Ortsnamen. In Witkowski, T. (ed.), Forschungen zur slawischen und deutschen Namenkunde. Berlin: 1971, 8‒13.
  • MJČ I, 1947.
  • MJČ II, 1949.
  • MJČ III, 1951.
  • MJČ IV, 1957.
  • MJČ V, 1960.
  • MJMS I, 1970.
  • MJMS II, 1980.
  • Oliva, K. Retrográdní slovník k dílu Dr. Antonína Profouse „Místní jména v Čechách“ I‒V, 1976.
  • Olivová‑Nezbedová, L. K přechodům mezi typy místních jmen v Čechách odvozených ze jmen osobních. AOn 50, 2009, 158‒161.
  • Pleskalová, J. Tvoření nejstarších českých osobních jmen, 1998.
  • Polívková, A. K vývojovým tendencím českých místních jmen zakončených na ‑ice. 68, 1985, 234‒236.
  • Polívková, A. Naše místní jména a jak jich užívat, 2007.
  • Rospond, S. Patronimiczne nazwy miejscowe na Śląsku, 1964.
  • Sláma, F. Pokus o vysvětlení českých jmen místních slabikami ‑ice a ‑vice se ukončujících a jen v množném počtu užívaných. ČČM 8, 1834, 394‒404.
  • Šimandl, J. Morfologická problematika v jazykové poradně (2. část), I‒II. 83, 2000, 120‒122.
  • Šlosar, D. Slovotvorba. In Lamprecht, A. & D. Šlosar ad. Historická mluvnice češtiny, 1986, 251‒340.
  • Šmilauer, V. Osídlení Čech ve světle místních jmen, 1960.
  • Šmilauer, V. Úvod do toponomastiky, 1963.
  • Šmilauer, V. Atlas místních jmen v Čechách, 1969.
  • Šrámek, R. Moravskoslezská místní jména se zakončením ‑nice, ‑novice, ‑ňovice. Slavica Slovaca 5, 1970, 313‒319.
  • Šrámek, R. Retrográdní slovník místních jmen Moravy a Slezska, 2013.
  • TSO, 1973, 225.
  • Tušková, J. M. Deklinační systém femininních oikonym v češtině. Synchronní pohled na základě Českého národního korpusu, 2011.
  • ÚOO, 1999, 45‒46.
  • Witkowski, T. Postup osidlování Čech očima onomastika. 80, 1997, 8‒12.
Citace
Jaroslav David (2017): VLASTNÍ JMÉNO PATRONYMICKÉ. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/VLASTNÍ JMÉNO PATRONYMICKÉ (poslední přístup: 21. 9. 2021)

Další pojmy:

onomastika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka