VĚTNÉ ADVERBIÁLE

Základní

V širším významu označení pro ↗adverbiália, v jejichž sémantickém dosahu může být celá věta. Za v.a. lze pokládat dva typy: (a) místní a časová adverbiália nazývaná někdy situant (✍Adamec, 1968) n. angl. frame adverbial: V parlamentu [poslanci kouří v předsálí]; O Vánocích [jsem vstával v 10 hodin]; viz také ↗příslovečné určení místa, ↗adverbium; (b) adverbiália vyjadřující postojové komentáře mluvčího: (b1Nejspíš // (b2S největší pravděpodobností si zlomil nohu. Termín v.a. se užívá pouze pro (b), stejně jako termín větné příslovce, je přesný, pokud se jím míní jen (b1). V některých jiných č. koncepcích (Grepl v , 1998) se výrazy typu (b1) nepovažují za příslovce, nýbrž za částice, a to mj. proto, že nejsou větným členem v pojetí, jak s ním pracují tradiční gramatiky (nepředpokládá se, že by se příslovečné určení vztahovalo k větě, nýbrž jen ke slovesu, adjektivu n. adverbiu; školský test: nelze se na ně zeptat). V.a. typu (a) a typu (b) se liší: (a) je nahraditelné zájmenným výrazem (Tehdy jsem vstával v 10 hodin), (b) nikoli; (b) lze „převést“ do podoby hlavní věty (Je (nejvíc) pravděpodobné, že...), (a) nikoli; (b) se váže na určitý typ věty, zde oznamovací (S největší pravděpodobností si zlomil nohu × *S největší pravděpodobností si zlomil nohu?; *Zlom si s největší pravděpodobností nohu!), (a) nikoli, aj.

V.a. typu (b) se u různých autorů klasifikují různě a různá je i terminologie; pro č. je klasické rozlišování epistémických v.a. (asi, pravděpodobně, možná, snad aj.), faktivních v.a. (bohužel, ovšem, pochopitelně aj.) a verifikačních v.a. (opravdu, skutečně, samozřejmě aj.); u různých autorů se zpravidla rozlišují ještě další typy; např. často se vyčleňují subjektově orientovaná v.a.; // subject disjunct✍Malinovského (1990): Pavel chytře odešel první (= ‘od Pavla bylo chytré, že (on) odešel první’) n. evidenciální adverbiále u ✍Hirschové (2014): Petr očividně lže; viz ↗evidenciálnost.

v.a. typu (b) se analýzy soustřeďují na jejich dosah (skopus). Tradičně se rozlišuje (i) totální dosah v.a., tj. v.a. se vztahují na celou větu: Petr asi čte detektivku (= ‘je pravděpodobné, že Petr čte detektivku’), (ii) parciální dosah v.a., tj. v.a. se vztahuje jen na některé složky věty: Petr čte asi detektivku (= ‘je pravděpodobné, že to, co Petr čte, je detektivka’). Shoda panuje v tom, že dosah v.a. je regulován ↗aktuálním členěním větným; analýzy toho, jakým principem aktuálního členění, jsou nejednotné. Pro první přiblížení lze říct, že dosah v.a. je vymezen kontextovou zapojeností. Kontextově zapojené části věty jsou mimo skopus v.a.: totální dosah (Co to slyším z obýváku? – No, Petr asi čte detektivku, tak vykřikuje) × parciální dosah (Co Petr čte? – Petr čte asi detektivku). Slovosled není v č. jednoznačným prostředkem vymezení skopusu v.a.; preferován je takový, v němž v.a. stojí těsně před částí, která je v jeho dosahu: Co Petr čte? – Petr čte asi detektivku, nicméně ve stejném významu lze v tomto kontextu interpretovat i větu Petr asi čte detektivku. Z pravidla, že v.a. typicky stojí (těsně) před částí věty, která je v jeho dosahu, plyne, že v.a. se neobjevují na pravé periferii věty: *Petr čte detektivku asi (tato varianta se může objevit jen ve spontánním mluveném diskurzu). V rámci ↗FGP je zakotvena analýza v.s. ✍Koktové (1986), teoreticky neutrální je ✍Uhlířová (1979), v rámci generativní gramatiky se rozdílem mezi č. v.a. a klasickými větněčlenskými adverbii zabýval v souvislosti s negací např. ✍Kosta (2003). Epistémická v.a. nově analyzuje ✍Biskup (2015); viz ↗epistémické adverbiále. Viz také ↗adverbiále, ↗adverbium, ↗sémantická klasifikace adverbiálií, ↗adjunkt, ↗hierarchie adverbiálií.

Rozšiřující
Literatura
  • Adamec, P. Κ otázce uplatnění větných členů v strukturních popisech jazyka. In OSS II, 1968, 111–114.
  • Bellert, I. On Semantic and Distributional Properties of Sentential Adverbs. LI 8, 1977, 337–351.
  • Biskup, P. Focused Epistemic Adverbs and Scalar Implicatures. In Zybatow, G. & P. Biskup ad. (eds.), Slavic Grammar from a Formal Perspective. The 10th Anniversary FDSL Conference, Leipzig 2013, 2015, 43–62.
  • Hirschová, M. K některým funkcím větných adverbiálií v češtině. In Šimková, M. (ed.), Tradícia a perspektívy gramatického výskumu na Slovensku, 2003, 195–203.
  • Hirschová, M. Evidenciální markery, modifikátory, větná adverbia, predikáty – další rozhraní pragmatiky a sémantiky v syntaxi. In Patráš, V. (ed.), Polarity, paralely a prieniky jazykovej komunikácie, 2014, 67–79.
  • Koktová, E. Sentence Adverbials in a Functional Description, 1986.
  • Koktová, E. On the Scoping Properties of Negation, Focusing Particle and Sentence Adverbials. ThL 14, 1987, 173–212.
  • Kosta, P. Über Argumentstruktur, Fokussierung und modale Satzadverbien im Tschechischen und Russischen. ZfSl 43, 1998, 140–154.
  • Kosta, P. Negation and Adverbs in Czech. In Kosta, P. & J. Błaszczak ad. (eds.), Investigations into Formal Slavic Linguistics 2, 2003, 601–616.
  • Lang, E. Zum Status der Satzadverbiale. SaS 40, 1979, 200–213.
  • Lang, E. & C. Maiernborn ad. (eds.) Modifying Adjuncts, 2003.
  • Malinovský, Μ. O tzv. disjunktech. SaS 51, 1990, 48–54.
  • Ramat, P. & D. Ricca. Sentence Adverbs in the Languages of Europe. In van der Auwera, J. & D. P. Ó. Baoill (eds.), Adverbial Constructions in the Languages of Europe, 1998, 187–277.
  • , 1998.
  • Uhlířová, L. Κ postavení tzv. větných příslovcí v aktuálním členění. SaS 40, 1979, 143–148.
  • Žaža, S. Κ úloze tzv. větných adverbií při vyjadřování postoje mluvčího k propozičnímu obsahu. SaS 40, 1979, 135–138.
  • Viz také Epistémické adverbiále.
Citace
Petr Karlík (2017): VĚTNÉ ADVERBIÁLE. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/VĚTNÉ ADVERBIÁLE (poslední stažení: 18. 10. 2017)

Další pojmy:

gramatika syntax

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2017

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka