VÝVOJ ČESKÝCH KLITIK

Základní

Výklad vývoje českých stálých ↗klitik je ztížen faktem, že jde o slovní formy funkčně značně heterogenní, které se v stálá klitika mnohdy proměnily až během historického vývoje č.; klasifikaci stálých a nestálých klitik v nč. viz ↗klitikon, o možnostech a mezích zkoumání klitičnosti ve starších vývojových fázích viz ✍Kosek (2011:44‒45). Viz též ↗enklitické částice. Vývoj k. je možno klasifikovat na základě dvou kritérií: (A) původu a (B) funkce.

Rozšiřující

(A) Z hlediska původu lze česká k. dělit následovně: (a) K. zděděná z psl.: diskurzivní částice ž (že), ť (ti/tě), determinátor neurčitosti si (s), dativní formy osobních zájmen mi, ti a reflexiva si (existence formy si ve stč. je ovšem sporná). (b) Slovní formy, jejichž klitičnost se konstituovala až během historického vývoje č., tj. výrazy, které měly ve stč. status k. nestálých: částice li (l), formy ↗auxiliáru préterita a kondicionálu, pronominální jednoslabičné tvary mající své „dlouhé“ (přízvučné) protějšky: (‒ sebe), (‒ tebe), ho (‒ jeho), mu (‒ jemu). Volně by bylo možno do kategorie (b) řadit také diskurzivní částice pak, však a determinátor neurčitosti koli, nicméně jejich status stálých k. je ve vývoji č. sporný. Podobně by za kandidáty skupiny (b) mohly být chápány pronominální neslabičné formy, které ovlivnil zánik lichého ↗jeru: (+čь >) ‑č, (+ >) ‑ň, (+ >) ‑t, (+ >) ‑s. U těchto neslabičných forem sice není pochyb o tom, že nemohly být nositeli slovního přízvuku, avšak na rozdíl od ostatních klitických forem v kategorii (a) a (b) se jejich distribuce vyznačovala podstatným omezením: vyskytovaly se jen v předložkové skupině, a to zpravidla bez dalšího doplnění: na‑č, po‑č, pro‑č, ve‑č, v‑ni‑ve‑č, za‑č; na‑ň, přede‑ň, skrze‑ň, pro‑ň, ve‑ň (ts zůstaly zachovány ve stč. adverbializovaných formách ve‑t‑čas ‘včas’, dne‑s / den‑s, leto‑s, večero‑s ‘tento večer’). Řada takových spojení byla frazeologizována a během vývoje č. zanikla, jen některé z nich se dochovaly do nč., a to jako prostředky knižního jazyka (o‑č, za‑č), popř. jako elementy vnitřní struktury některých nč. adverbií (pro‑č).

U slovních forem náležejících do skupiny (b) můžeme během historického vývoje č. pozorovat postupnou ztrátu projevů původní neklitičnosti, tj. proměny nestálých k.k. stálá. Pozůstatky původní přízvučnosti jednoslabičného li se snad zjevují v několika starobylých (a nepříliš průkazných) stč. případech, v nichž je li umístěno do iniciální klauzální pozice, jak ilustruje následující doklad :

(1)

rači s námi tehdy býti, když jest duši těla zbýti, a nás v hoře neuvoditi, li že v rozkoš provoditi ModlKunh (✍Bauer, 1960:61)

Podobně se mohly ve stč. na začátku klauze příležitostně objevovat také formy auxiliáru préterita, které se (ne příliš často) stávaly opěrným slovem enklitických částic ť, li (2) anebo se kombinovaly s prefixem negace (3):

(2)

jste li vstali s Kristem ŠtítSvát (přejato z HMJČ IV, 1929:90)

(3)

nejsi pomohl jemu ŽaltKap (přejato z HMJČ IV, 1929:646)

Auxiliár kondicionálu se objevoval v iniciální pozici tehdy, jestliže nabýval další gramatické funkce: (a) subjunktoru (viz ↗spojka) kompletivních a adjunkčních klauzí typu jě sě s pláčem prositi, by mu to bóh odpustil ‘aby mu to bůh odpustil’ DalL (✍Bauer, 1960:175), (b) výrazu uvozujícího stč. zvolací věty (auxiliár pak často následoval po citoslovci ó): by mi to kto ráčil pověděti DalV ‘kéž by mi to ráčil někdo povědět!’ (NMV, 1976:137); více viz ↗kondicionál ve starší češtině. Pronominální formy , uchovávaly po dlouhou dobu některé vlastnosti, které jsou typické pro přízvučná slova: ve stč. bývaly umístěny v iniciální pozici klauze n. se stávaly součástí předložkové fráze (mezi sě, mimo sě, na sě, pro sě, přěd sě, v sě, pod sě…). Některé z těchto případů se ve frazeologizované formě dochovaly do současné č.: boha chválíme, nemohl se na tě vynadívat; v některých případech se tyto frazeologizované kontexty staly objektem ↗gramatikalizace: přěd sě > před‑se > přece.

(B) Podle funkce ve stč. a střední č. lze k. dělit následovně: (a) Větná/klauzální/operátorová k.: ž(e), ť (ti/tě), si (s), li (l). Tato k. se klitizovala jako enklitika. (b) Slovní/verbální k., mezi něž patří pronominální formy a tvary auxiliáru préterita a kondicionálu ‒ směr klitizace těchto klitik byl a je v č. nerozlišený: i když se prototypicky chovají jako enklitika, za jistých okolností mohou proklitizovat (viz ↗klitikon).

K. typu (A–a) se zpravidla objevovala v postiniciální pozici, tj. v pozici C 2 (viz ↗klitikon). Některá z těchto stč. k. se vyznačovala distribučními omezeními, nejspíše vyvolanými faktem, že se stávala objektem n. prostředkem gramatikalizace: ž(e) již ve stč. tíhlo k formám imperativu (buď ‒ budi‑ž; viz ↗imperativ ve starší češtině), k spojovacím výrazům, zejména subjunktorům (jeho ‒ jeho‑ž, kdy ‒ kdy‑ž) n. k tvarům identifikačních zájmen (tý‑ž). Již ve stč. lze sledovat proces, v němž se ž stávalo pevnou součástí některých spojek či relativ (jen‑ž, kdy‑ž). Podobně se již ve stč. stal determinátor neurčitosti si (s) součástí neurčitých zájmen. Naproti tomu částice ťli si po velkou část vývoje č. uchovávaly značnou distribuční autonomnost, což nejspíše souviselo s jejich autonomností funkční: ť bylo silně asociováno s ↗aktuálním členěním větným, neboť se jeho opěrným slovem stával fokus (réma) či kontrast (✍Toman, 2010; ✍Kosek, 2011), li signalizovalo ilokuční potenciál věty (její otázkový status) a v této funkci se pak proměnilo v kompletivní a podmínkový subjunktor. Obě enklitika se zpravidla vyskytovala v postiniciální (C 2) pozici, která byla definována prozodicky: následovala vždy první slovo, i když to mělo znamenat rozštěpení rozvité iniciální fráze (tzv. pozice 2 W, viz také níže), jak ukazují (4) a (5):

(4)

Králové zemští, od kterých berú clo aneb plat? [Od synóv] li [svých], čili ot cizích? BiblBen Mt 17,25

(5)

A [všecky] ť [skutky své] činie aby byli vidíni od lidu BiblBen Mt 23,5

Ačkoli se tato klitika prototypicky vyskytovala v pozici postiniciální, ve stč. textech se příležitostně nacházela také v mediální pozici, jak ilustruje (6); viz také ✍Kosek (2011):

(6)

Duch svatý shóry v tě přijde a [moc najvyššie ho obstieníť tobě] ŠtítSvátB, folio 53 (✍WVSTB)

Teprve v období střední č. byl zahájen proces jejich zřetelného ústupu: ť se proměnilo v archaický jazykový prostředek, jehož frekvenci v moderní č. nepovzbudily ani obrozenské pokusy o oživení, li se stalo knižním prostředkem, který se distribučně váže k formám určitého slovesa (✍Nekula, 2010; ✍Kosek, 2011).

Pro výklad vývoje slovosledu k. typu (B–b) je kromě pozice k. v klauzi také důležité zohlednit jeho pozici vůči výrazu, se kterým k. tvoří analytický tvar n. který je k. syntakticky nadřazen (tj. který je nejen rytmickým, ale také syntaktickým hostitelem k., srov. ↗klitikon; z instrumentálních důvodů je zde tento výraz nazýván regent klitika; viz ✍Toman, 2000): v případě auxiliárních klitik jde o participiální formu, v případě pronominálních klitik o slovesný tvar, verbální substantivum či adjektivum.

Vývoj slovosledu slovních klitik je pak možno vyložit jako soupeření tří slovosledných konstelací:

(i) K. je umístěno v postiniciální (C 2) pozici, viz (7) a (8):

(7)

Těžcě jsem shřešil proti Bohu, viec vesel býti nemohu; [krev]1 [sem]2 [svatú]1 vám [prodal]2 HradUmuč, folio 89r (✍VWSTB)

(8)

Zlý panošě, [vešken dluh] jsem tobě odpustil,… BiblDráždMt 18,32 (✍VWSTB)

Z citovaných dokladů je patrné, že ve stč. nebylo pojetí postiniciální pozice ustáleno: oscilovalo mezi striktně fonologickým umísťováním k. za první přízvučné slovo do pozice W 2 (7) a za první frázi klauze do tzv. pozice D 2 (8); srov. ✍Halpern (1995). Tato konkurence je známá i z jiných slovanských jaz. (chorvatštiny a srbštiny), nicméně je možné, že její výskyt v č. textech podporovala lat., v níž se běžně užívalo interpozic (jako prostředku rétorických figur zahrnutých pod souborný termín ↗hyperbaton). Nicméně i tyto případy byly nejspíš motivovány faktory fonologické povahy, např. mohly být ovlivněny fonologickou váhou k.: redukovaná forma 2. os. sg. s se v textech ↗barokní češtiny vyskytuje pouze v pozici W 2 (✍Kosek, 2011):

(9)

Řekl mu císař: „[Velikou]1[s]2 [věc]2 [viděl]1 ctné kníže, a Pán Bůh tobě ukázal, čeho nám křesťanům neukázal“ JestřVid 172 (✍Kosek, 2011:139)

Ve stč. i středněčeských textech se zřídka objevují doklady jako (10) a (11), v nichž se slovní k. nacházejí bezprostředně po konjunktorech a, ale, i (HiMČ III, 1956:150; ✍Kosek, 2011); termín konjunktor viz ↗koordinační spojka. Podle dosavadních znalostí se zdá, že tato slovosledná konstelace byla možná jen u výrazů, které se v k. stálá proměnily až ve stč. období (✍Prejzová, 2011; ✍Prejzová, 2013). Je tedy otázka, zdali pozici těchto k. po konjunktorech hodnotit jako symptom změny slovosledu k., anebo spíše jako symptom proměny k. nestálých v k. stálá:

(10)

…, neb já o mladých letech, jakožto vidíš, jenž ot mého dětinstva rozkošně chovaná a jsem z králového rodu pošla, sem k tobě v pútníkové postavě z úmysla přišla PasTisk, folio 7v (✍VWSTB)

(11)

„Přijeď ke mně a  spolu uzříva“ BiblOl folio (✍VWSTB)

(ii) Pozice k. v bezprostřední blízkosti svého regenta, tj. v pozici kontaktní / VA pozici, je vývojovým konkurentem pozice postiniciální. V některých slovanských jaz. představuje základní slovosledný model klitik (✍Franks & King(ová), 2000). Ve stč. a střední č. se lze setkat jak s případy postpozice, viz (12)–(15), tak také antepozice, viz (16)–(18); doklady (12), (14) a (17) pocházejí ze stč., (13), (16) a (18) ze střední č.:

(12)

Ale tyto prvé rozdělil sem v šestery knížky… ŠtítKlem, folio 4r (✍VWSTB)

(13)

Na kterýžto Boží soud, a na takové příklady, měli by se ohlidati jiní, které podpaluje pejcha a žádost pánování nad jinými JestřVid 237 (✍Kosek, 2011:196)

(14)

„É, milý brachu, ne tak sobě teskni; tatoť řeč tvá nelíbí mi se“ ŠtítKlem; folio 150r (✍VWSTB)

(15)

Zdali znáš čas rodu kamsíkův na skalách, neb pracující ku porodu laně spatřil-li-s? BiblSvat Job 39, 1–2 (✍Kosek, 2011:108)

(16)

…, Archidam otec jejích nechtěl ho (roucho – vložil P. K.) přijmouti, ale odeslal jej zase králi s touto odpovědi: tato ozdoba, a tyto šaty, více by zohyzdily dcery mé, nežli okrášlily JestřVid 88 (✍Kosek, 2011:196)

(17)

O tom čtveru všech nás obecném pozvání rád bych pomluvil, a bude li sě zdáti dlúho, ale opět třetí řeč učini z toho dvého pozvánie posledniech ŠtítSvát, folio 3r (✍Prejzová, 2013:72)

(18)

[Generál… jej (místa), [ačkoli nepřítel velmi udatně se bránil], se zmocnil] Historický vejtah (✍Klimeš 1969:147)

Jednotlivé typy kontaktní (VA) pozice souvisí zejména s tím, v jaké klauzální pozici se nachází regent k.: (a) Postpozice se uplatňuje především tehdy, nachází-li se regent k. uprostřed klauze, tj. v mediální pozici, viz (12), (13). (b) Naproti tomu antepozice se uplatňuje zpravidla tehdy, nachází-li regent k. na konci klauze, tj. ve finální pozici, viz (17), (18). Dosavadní znalosti naznačují, že ke kontaktnímu (VA) slovosledu inklinují ve vývoji č. více jen některá k.: zejména reflexivní zájmeno se a formy auxiliáru préterita (✍Kosek, 2011).

Případy kontaktní pozice jsou výsledkem kooperace gramatických a rytmických faktorů: k. je umístěno v bezprostřední blízkosti svého regenta, avšak tak, aby obsazovalo pozici definovanou převážně fonologicky. To ukazují doklady  a  z textů č. střední doby, ve kterých k. následuje po slově umístěném za pauzou, kterou v originále signalizuje čárka (o pauzovém principu interpunkce viz ↗bratrský pravopis). Fonologicky je patrně také řízena antepozice k. před regentem umístěným ve finální pozici: v této prefinální pozici k. totiž předchází slovu nacházejícímu se před pauzou, což lze demonstrovat na příkladu klauze Generál… jej (místa), ačkoli nepřítel velmi udatně se bránil, se zmocnil z dokladu (18). Zdá se, že pauza na konci klauze byla natolik zásadní bariérou postavení k., že mohla způsobit proklitizaci klitika. Možnou proklitičnost ukazuje úsek se zmocnil v (18), kde reflexivum se následuje po interponované klauzi ačkoli nepřítel velmi udatně se bránil oddělené od se čárkou (jak již bylo řečeno, signálem pauzy). Ve starších č. textech je řídce doložená také finální pozice k., tj. postpozice klitika za jeho regentem na konci klauze. Tyto případy, viz (14), (15), lze chápat jako porušení prefinální pozice motivované faktory stylové povahy ‒ jsou prostředkem slavnostního stylu (✍Kosek, 2011).

Většinu citovaných stč. a středněčeských dokladů kontaktní pozice (zde (12)–(17)) lze interpretovat jako případy tzv. clitic third. Podle tohoto pravidla klitizuje klitikon až za druhý klauzální ↗konstituent, jestliže rozměr prvního konstituentu způsobuje mezi prvním a druhým konstituentem pauzu (srov. ✍Franks & King(ová), 2000:229). Tak by bylo možno vyložit i nepříliš časté případy mediální antepozice k. demonstrované v (16): podle pravidla clitic third se k. klitizuje jako enklitikon, které nemůže stát po pauze nacházející se po první frázi a tyto šaty (pauza je opět indikována čárkou), a proto se jeho prozodickou oporou stalo slovo více (o tomto pravidle viz oddíl (iii)). Některé stč. doklady kontaktní pozice však principem clitic third vysvětlit nelze, buď proto, že se klitikon může výjimečně objevit za třetím nebo čtvrtým konstituentem, anebo proto, že rozměr prvního konstituentu je tak krátký, že není důvod ke klitizaci na třetím místě. Clitic third ve starší č. je tedy nutno chápat spíše jako tendenci než jako pravidlo.

(iii) Za určitých okolností se klitikon může ocitnout uprostřed klauze bez kontaktu se svým regentem, viz stč. (19)–(20) a (21) ze střední č. Tato pozice je dobře známá z nč. (viz ↗klitikon; k tomu také ✍Ertl, 1924; ✍Franks & King(ová), 2000:114‒117), ve starší č. se však objevuje sporadicky. Tato izolovaná mediální pozice klitika patrně koresponduje s ↗aktuálním členěním větným (✍Franks & King(ová), 2000:112‒114; ✍Kosek, 2011; viz ↗klitikon). Klitikon má v této pozici nejspíš status enklitický, tj. umísťuje se za první přízvučný výraz promluvového úseku (srov. ↗členění souvislé řeči) ‒ velká část takových stč. a středněčeských dokladů by opět mohla být interpretována jako případ tzv. clitic third.

(19)

Když hneš svým rozumem, zvieš, že to pocházie z libého myšlenie, ješto člověk má, a toho dokonati potom nemóž v skutku, vpadne v smutek, v truchlost, v zámutek, že často by radějé neměl byl zbožie, neměl by ženu milú, neměl by dětí, neměl by pokladu, … TkadlXII/784–791 (✍Prejzová, 2013:70)

(20)

Nikdá s nepřietelem svým se slovy mnoho nesvař BartKron (HiMČ III, 1956:148)

(21)

…; tehdy v podobné případnosti, mezi pánem takového gruntu, a nájemníkem, slušně by dobrovolná námluva, a porovnání předsevzato býti mělo, … ArtČes 1650, s. 52 (✍Kosek, 2011:149)

Všechny slovosledné konstelace (i)‒(iii) se vyskytují ve stč. a střední č., nicméně liší se svou frekvencí. Jak již bylo řečeno, slovosledný model typu (iii) má okrajový charakter. Pozice postiniciální a kontaktní se vedle sebe běžně vyskytují po celé období vývoje č., a lze tudíž předpokládat, že jejich konkurence byla jedním ze zásadních vývojových procesů č. Ve stč. je zvlášť patrné soupeření postiniciální a mediální postverbální pozice. Jak napovídá stav ve stsl. a ostatních slovanských jazycích, byly oba slovosledné modely zastoupeny již v psl. a v každém současném slovanském jazyce dospěly k poněkud odlišným výsledkům (✍Ertl, 1924:266–267; ✍Večerka, 1989:47; ✍Pancheva, 2005; ✍Avgustinova & Oliva, 1997:26; ✍Toman, 2004:74; ✍Kosek, 2011:315‒317; ✍Migdalski, 2013). Podle dosavadních poznatků se zdá, že těmto dvěma pozicím začala v jazyce některých žánrů střední č. velmi silně konkurovat pozice prefinální (✍Kosek, 2011). Podle ✍Grepla (1959) se konkurence prefinální antepozice a mediální postpozice objevuje ještě v jazyce starší tvorby J. K. Tyla, nicméně v jeho mladší tvorbě je prefinální antepozice nahrazována pozicí postiniciální, kdežto mediální postpozice se nadále zachovává. Jak již bylo řečeno, mediální postpozice je definitivně nahrazena postiniciální pozicí až v č. 20. stol. ✍Jelínek (1957:154) dokládá ojedinělé případy pozice W 2 ještě v ↗obrozenské č.: je tedy nutno předpokládat, že pojetí postiniciální (C 2) pozice jako D 2 pozice se ve spis. č. definitivně ustálilo až v průběhu 19. stol.

Někteří autoři se domnívají, že vítězství postiniciální (C 2) pozice nad pozicí kontaktní (VA) souvisí v č. se zánikem jednoduchých minulých časů ↗aoristu sigmatického, ↗aoristu asigmatického↗imperfekta (viz ✍Migdalski, 2013:151). Proti této hypotéze hovoří dva fakty: (a) postiniciální pozice je základní pozicí již ve 14. stol., tj. v době, kdy jednoduché minulé časy byly ještě součástí stč., (b) pozice kontaktní je konkurentem postiniciální pozice až do konce 19. stol., tj. ještě dlouho po okamžiku, kdy jednoduché minulé časy v č. přestaly existovat.

Zcela specifický je slovosled pronominálních k., jejichž regentem jsou infinitiv, přechodník, (verbální) adjektivum a (verbální) substantivum. S výjimkou ↗šplhání klitik, které ukazuje (22), nemohou tato k. opustit hranice fráze svého regenta (✍Franks & King(ová), 2000:241‒247). Pokud se regent k. nenachází v iniciální n. postiniciální pozici klauze, kladou se taková k. (✍Toman, 2000) do nekanonických pozic (viz ↗klitikon). Tato oblast vývoje českých k. patří mezi nejméně probádanou, nicméně podle dosavadních znalostí lze konstatovat, že slovosled k. zde podobně jako v předchozích případech osciloval mezi dvěma modely; pro střední č. viz ✍Kosek (2011:257‒267) a v poněkud odlišné interpretaci také ✍Lešnerová (2002:325): (a) k. v bezprostředním kontaktu se svým regentem, a to jak v antepozici (23), tak postpozici (24), (b) k. izolováno od svého regenta, v těchto případech tíhne k. v rámci fráze svého regenta k postiniciální pozici, která může mít podobu W 2 (25), n. D 2 pozice, viz (26) z střední č.:

(22)

„Nelzě vám zde jmieti moci, když mi Bóh ráčí spomoci“ HradProk, folio 5v (✍VWSTB)

(23)

[Protož těžko mi jest [sě ho vystřieci]]! HusDcerkaH, folio 219v (✍VWSTB)

(24)

[Potom mě vedli před kostel, [ukazujíce mi to miesto]]… CestKabK, folio 195r (✍VWSTB)

(25)

A když přěd ním ijednoho divu nepokáza, [[u bielé ho rúcho obléci] káza];… HradUmuč folio 87r (✍VWSTB)

(26)

… jiné počestné podaroval, a [jejích modlitbám se nábožně poroučeje], zase domu s poděkováním propouštěl TanŽiv 17 (✍Kosek, 2011:267)

Jestliže se v klauzi vyskytovalo více k., tvořila ve stč. zpravidla tzv. ↗klitický trs; viz ↗klitikon; srov. (13)–(15), (23) a (27), (28):

(27)

A přivedli sú mu oslici a oslátko… BiblMlyn Mt 21,7

(28)

Ale pravím‑ť vám: že j{es}t již Eliaš přišel: a nepoznali jsú ho: ale učinili jsú je{m}u což jsú koli chtěli… BiblBen Mt 17,12

Pořadí jednotlivých k. je zde převážně gramatikalizováno, a to v následujícím pořadí: liž + ť + auxiliár préterita/kondicionálu + zájmenný dativ + reflexivní zájmena se / ?si + ostatní zájmenné formy. V rámci klitického trsu kolísala pozice determinátorů neurčitosti koli(v(ěk)) a diskurzivních částic pak, tedy, však; viz kontrast (28) × (29):

(29)

Ostaňte zde této noci a otpovědě vám, což koli mi hospodin povie BiblOl Gn 22,8

Jak je z předchozího výkladu zřejmé, stč. k. skupina se od nč. lišila v posloupnosti některých prvků: (a) pořadí zájmenného dativu a akuzativu bylo opačné než v nč., viz (30) a (31); (b) postavení auxiliáru préterita kolísalo (viz (30) a (31)), včetně posloupnosti neslabičné formy auxiliáru 2. os. sg. s a reflexiva se (32), (33):

(30)

A že se viera, naděje i milost pravá jím tvrdí, hodné j’ mi se zdálo, abych po vieře, naději a milosti o něm řeč povzdvihl ŠtítKlem, folio 27v (✍VWSTB)

(31)

S tiem buď konec těmto mým prvým knihám, jež sem vám najprv, mé dietky, sebral i zpořiedil, jakž mi se j’ zdálo… ŠtítKlem, folio 158v (✍VWSTB)

(32)

…; ale vizi, že já viece panuji nad tebú, neb s mi se poddal proto, aby mnú mohl zde nad jinými panovati ŠtítKlem, folio 12r (✍VWSTB)

(33)

Či tě rozhněvala kako, že s sě ot nie vzdálil tako? HradMagd, folio 34v (✍VWSTB)

Pro starší vývojové fáze č. je také příznačné, že klitický trs se vyskytoval v rozličných klauzálních pozicích: mediální (13), prefinální (34) a finální (14), (15):

(34)

A když jest do Konstancie přijel a někteří páni s ním čeští, tu jsú jej v Konstancí jali, a knězstva zbavivše, najvyšší knězstvo na smrt jsú ho odsoudili KronŽižka, folio 156v (✍VWSTB)

Pro starší č. texty je rovněž typické, že k. nemusí klitický trs nutně tvořit, viz (35), (36):

(35)

„Proč jsme my nemohli ho vyvrci?“ BiblBen Mt 17,18

(36)

Bude li ť sě v tobě tělesná bujnost neb nečistá žádost rozmáhati, patř, kak jest mútil sě Kristus v svéj duši… ŠtítSvátA, folio 159r (✍VWSTB)

Literatura
  • Aitzetmüller, R. Altbulgarische Grammatik als Einführung in die slavische Sprachwissenschaft, 1978.
  • Avgustinova, T. & K. Oliva. On the Nature of the Wackernagel Position in Czech. In Junghanns, U. & G. Zybatow (eds.), Formale Slavistik, 1997, 25–47.
  • Bauer, J. Vývoj českého souvětí, 1960.
  • Ertl, V. Příspěvek k pravidlu o postavení příklonek. 8, 1924, 257–268, 293–309.
  • Esvan, F. Několik poznámek o tzv. rytmickém činiteli. SPFFBU A 45, 1997, 85–93.
  • Flajšhans, V. K výkladům o postavení slov příklonných. 7, 1923, 297–298.
  • Franks, S. & T. H. King. A Handbook of Slavic Clitics, 2000.
  • Grepl, M. Vývoj slovosledu v Tylově próze. SaS 20, 1959, 247–260.
  • Halpern, A. On the Placement and Morphology of Clitics, 1995.
  • HiMČ II, 1967.
  • HiMČ III, 1956.
  • HMČ, 1986.
  • HMČs, 1935.
  • HMJČ III/2, 1909.
  • HMJČ IV, 1929.
  • Jakobson, R. Les enclitiques slaves. Selected Writings II: Word and Language, 1971, 16–22.
  • Jelínek, M. Výběr syntaktických prostředků v obrozenské odborné literatuře. CSc. dis., FF UJEP, Brno, 1957.
  • Junghanns, U. Klitische Elemente im Tschechischen: eine kritische Bestandaufnahme. In Daiber, Th. (ed.), Linguistische Beiträge zur Slavistik IX. München, 2002, 117–150.
  • Klimeš, L. Pořádek slov v české historické próze z let 1685‒1759. Annali del'Instituto Universitario Orientale: Sezione Slava 12, 1969, 105–166.
  • Kopečný, F. Etymologický slovník slovanských jazyků – Slova gramatická a zájmena 1. Předložky, partikule, 1973.
  • Kosek, P. Enklitika v češtině barokní doby, 2011.
  • Lešnerová, Š. Postavení příklonky „se“ v textu Kryštofa Haranta „Cesta z Království českého... do Země svaté...“. In Č-US 4, 2002, 325–327.
  • Migdalski, K. On Two Types of Wackernagel Cliticization in Slavic. In FASL 17, 2009, 147–162.
  • Migdalski, K. Diachronic Source of Two Cliticization Patterns in Slavic. In Salvesen, M. & H. P. Helland (eds.), Challenging Clitics, 2013, 135–158.
  • Nekula, M. Über „ten“ und „on“ bei W. J. Rosa. Ein Beitrag zur Referenz und Koreferenz. In Zand, G. & J. Holý (eds.), Tschechisches Barock. Sprache, Literatur, Kultur, 1999, 43–48.
  • Nekula, M. Linguistik online 44, 2010 (https://bop.unibe.ch/linguistik-online/).
  • NMV, 1976.
  • Pancheva, R. The Rise and Fall of Second-position Clitics. NLLT 23, 2005, 103–167.
  • Perissutti, A. M. Determinátory neurčitosti v češtině, 2003.
  • Prejzová, L. Slovosled pronominálních klitik ve staročeské památce Tkadleček. Bak. práce, FF MU, Brno, 2011.
  • Prejzová, L. Slovosled kondicionálového auxiliáru ve staré češtině. Mag. práce, FF MU, Brno, 2013.
  • Stluka, M. Příklonné částice v textech počátků české prózy. In Čermák, F. & R. Blatná (eds.), Korpusová lingvistika: Stav a modelové přístupy, 2007, 314–330.
  • Šlosar, D. Poloha enklitik jako kritérion k hodnocení staročeské interpunkce. LF 91, 1967, 251–258.
  • Toman, J. Prosodické spekulace o klitikách v nekanonických pozicích. In Č-US 2, 2000, 161–166.
  • Toman, J. Ertlova diskuse českých klitik. In Č-US 5, 2004, 73–79.
  • Toman, J. On „-t’“ of All Things. In Bičan, A. & J. Klaška ad. (eds.), Karlík a továrna na lingvistiku, 2010, 428–435.
  • Tomsa, A. O slovosledu u Dalimila. In Zpráva c. k. realného a vyššího gymnasia v Kolíně za rok 1. 1911–1912, 3–42,2. 1912–1913, 3–40.
  • Uhlířová, L. Knížka o slovosledu, 1987.
  • Večerka, R. Altkirchenslavische (Altbulgarische) Syntax I, Die lineare Satzorganisation, 1989.
  • VWSTB. Staročeská textová banka. In Vokabulář webový: webové hnízdo pramenů k poznání historické češtiny, 2006 (http://vokabular.ujc.cas.cz/).
  • Zájmeno „se“ a Komenský. 8, 1924, 229–232.
  • Zaliznjak, A. Drevněrusskije enklitiki, 2008.
  • Viz též Enklitické částice, Klitika.
Citace
Pavel Kosek (2017): VÝVOJ ČESKÝCH KLITIK. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/VÝVOJ ČESKÝCH KLITIK (poslední přístup: 16. 10. 2018)

Další pojmy:

diachronie dějiny češtiny

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka