TROPY A FIGURY

Základní

Stylově příznačné kategorie poetiky, rétoriky a stylistiky, užívané se záměrem oživit (aktualizovat) řečový projev přenesením původního významu slov (u tropů) n. méně obvyklým užitím jejich zvukových n. grafických podob či kombinací (u figur). V některých pojetích výraz figura zahrnuje i tropy. Starší stylistické teorie přisuzovaly tropům a figurám funkci obraznou a ozdobnou (nazývaly je barvami (colores), květy (flores), ozdobami (ornatus) řeči), současní autoři (Johnson, Lakoff) vyzdvihují jejich funkci gnozeologickou, to je schopnost vytvářet nečekané významové souvislosti a podílet se tak na novém vidění (přepisu) světa. Spolu se stylovou ↗aktualizací se u tropů a figur uplatňují i procesy ↗automatizace, tzn. že význam původně přenesený se stává běžným, lexikalizuje se (myš u počítače, zavináč u e-mailové adresy).

Už v antice a později zejména v učebnicích rétoriky a poetiky z období renesance a baroka otevřený systém uváděných tropů a figur dosahoval mnoha desítek, jejich výčet namnoze komplikovalo i uvádění jejich názvů v řečtině, latině n. v národních jazycích (srov. např. metafora – translatio – přenoška u Jungmanna). V reakci na to se naopak jejich počet redukoval, nejčastěji na čtyři základní – ↗metaforu, ↗metonymii, ↗synekdochu a ↗ironii, u Jakobsona dokonce jen na dvě – metaforu a metonymii.

Výklady tropů a figur obsažené v antických učebnicích poetiky a rétoriky shrnul ke konci 1. stol. v Základech rétoriky Quintilianus. Z kritérií jeho klasifikace vycházejí moderní pokusy o jejich systémový popis. Ten stanoví čtyři základní operace odvozování tropů a figur jako odchylek (deviací) od stylově bezpříznakových podob – stažení, rozšíření, substituci a permutaci. Tyto operace se provádějí v plánu zvukovém n. grafickém, syntaktickém, sémantickém n. na úrovni označovaného obsahu. Podle toho např. aliterace je rozšířením v plánu zvukovém, elipsa je stažením v plánu syntaxe, metafora substitucí v plánu sémantickém, hyperbaton permutací v plánu syntaktickém, uvedení další postavy (nadporučík Lukáš jako kontrast vůči Švejkovi) rozšířením v plánu obsahu apod. Některé figury (např. ↗zeugma, ↗anakolut, ↗hendiadys aj.) se jako „zvláštní konstrukce“ stávají součástí klasického gramatického popisu jazyka.

Rozšiřující
Literatura
  • Červenka, M. (ed.) Roman Jakobson. Poetická funkce, 1995.
  • Groupe µ. Rhétorique générale, 1970.
  • Hrabák, J. Poetika, 1977.
  • Johnson, M. & G. Lakoff. Metaphors We Live By, 1980 (č. překlad: Metafory, kterými žijeme, 2002).
  • Jungmann, J. Josefa Jungmanna Slowesnost, aneb Náuka o wýmluwnosti básnické i řečnické se sbírkau příkladů newázané i wázané řeči, 1846.
  • Kraus, J. Rétorika v evropské kultuře a ve světě, 2011.
  • Lakoff, G. Women, Fire and Dangerous Things, 1987 (č. překlad: Ženy, oheň a nebezpečné věci, 2006).
  • Lausberg, H. Handbuch der literarischen Rhetorik, 1973.
  • Pavelka, J. Anatomie metafory, 1982.
  • Plett, H. Literary Rhetoric, 2010.
  • Quintilianus, M. F. Základy rétoriky, 1985.
  • Vlašín, Š. (ed.) Slovník literární teorie, 1977.
  • Žilka, T. Poetický slovník, 1987.
Citace
Jiří Kraus (2017): TROPY A FIGURY. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/TROPY A FIGURY (poslední přístup: 14. 11. 2019)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka