TRANSONYMIZACE

Základní

Zakládá se na vztahu fundující proprium (↗slovotvorná fundace) > proprium (↗vlastní jméno) jiné třídy či druhu ↗onymického objektu; podle ✍Šrámka (2003–2004) transonymum: město Praha > kino Praha, řeka Dunaj > příjmení Dunaj. Problematika t. se jako předmět systematického výzkumu v onomastické teorii objevila až v 90. letech 20. stol. T. se pokládá za jeden z produktivních způsobů tvoření proprií. ✍Šrámek (2003–2004), ✍Cieślikowa (1994), ✍Tušková (2012) nově rozlišují: (1) čistou t. (bez formální obměny, např. řeka Haná > ↗choronymum Haná), (2) rozšířenou t., a to (a) s formální obměnou (řeka Svitava > oikonyma Svitavy, Svitávka), (b) s lexikálním rozšířením (město Olomouc > ↗chrématonymum Sigma Olomouc; ✍Tušková, 2012:326). Takto široce chápaná t. nebyla dosud propracována. Častým jevem je zejména mnohonásobná t., při níž se fundující proprium stává součástí různých druhů n. tříd proprií (↗oikonymum Brno > ↗chrématonymum, např. sportovní kluby Boby Brno, Gambrinus Brno, Zbrojovka Brno…, podniky Dopravoprojekt Brno, Teplárna Brno…, soutěž Bienále Brno, noviny Haló Brno atd.). Nové pojetí t. rozdělující vlastní jména původu deapelativního a depropriálního nastoluje otázku související s interpretací propriální motivace. Jde o poměrně četné případy, kdy nelze motivačně (tedy ani formálně) jednoznačně stanovit fundující útvar: ↗příjmí a pozdější příjmení Bednařík ˂ antroponymum Bednář, apelativum bednář, ↗pomístní jméno Nivka ˂ pomístní jméno Niva, apelativum niva, nivka; viz ✍Pleskalová (2012).

Podle tříd a druhů výsledných proprií se tradičně rozlišují: antroponymizace (↗antroponymum): ↗toponymum Opava↗příjmení Opava; zoonymizace (↗zoonymum): ↗chrématonymum Bref ‘čisticí prostředek’ > zoonymum Bref ‘jméno kocoura, který při přijímání do útulku silně zapáchal’; toponymizace (↗toponymum): antroponymum Bohdal > název obce Bohdal; chrématonymizace (↗chrématonymum): ↗hypokoristikum Olinka > brněnská tramvaj Olinka) apod. Interpretace těchto procesů musí vždy vzít v úvahu zřetele motivační a propriálně objektové.

Rozšiřující
Literatura
  • Cieślikowa, A. O motywacji w onomastyce. Polonica XVI, 1994, 193–199.
  • Pleskalová, J. Příjmení typu Bednařík v češtině. Graeco-Latina Brunensia, 2012, 163–169.
  • Superanskaja, A. V. & V. E. Staltmane ad. Teorija i metodika onomastičeskych issledovanij, 1986, 46.
  • Šrámek, R. Transonymizace v propriální nominaci. Folia onomastica Croatica 12–13, 2003–2004, 499–508.
  • TSO, 1973, 81–83, 166, 201, 205.
  • Tušková, J. M. Transonymizace a chrématonyma. In Biolik, M. & J. Duma (eds.), Chrematonimia jako fenomen współczesności, 2011, 485–491.
  • Tušková, J. M. Transonymizace oikonym a její projevy v morfologické rovině. AOn 53, 2012, 323–333.
  • ÚOO, 1999, 54–56.
Citace
Jana Pleskalová (2017): TRANSONYMIZACE. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/TRANSONYMIZACE (poslední přístup: 22. 10. 2020)

Další pojmy:

onomastika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka