V teorii ↗terminologie pojmenování pojmu v systému pojmů některého vědního n. technického oboru. Vedle tohoto v terminologické teorii a praxi nejčastěji užívaného vymezení se uplatňují vymezení, v nichž se přistupuje k t. z hlediska jejich komunikační, resp. stylové funkce. Podobně se přistupuje k vymezení t. (tj. jako pojmenovacích prostředků odborného vyjadřování) v současné lexikologii. Protože většina odborných textů se realizuje ve spis. jaz., za základní vlastnost t. se pokládá spisovnost. Teorie terminologie kromě spis. stanovuje i specifické vlastnosti t. K vlastnostem t. (a zároveň k požadavkům na ně kladeným) patří: (1) ustálenost (vlastnost zabezpečující bezporuchovost odborné komunikace), (2) systémovost (míra, do jaké daný t. zapadá do systému terminologie daného oboru a do jaké odráží systémové sepětí termínů daného oboru), (3) přesnost (t. má pojmový význam, který je definován) a jednoznačnost (t. má být jednoznačný, alespoň v rámci terminologie příslušného oboru, popř. oborů souvisejících), (4) nosnost (schopnost t. být východiskem při tvoření dalších t.), (5) ústrojnost (struktura t. má být v souladu se zákonitostmi a pravidly jaz. systému). Tyto vlastnosti a požadavky bývají různě hierarchizovány, jsou i různě zpřesňovány a modifikovány. Vyžaduje se např., aby t. byl významově průzračný, motivovaný, aby se nevyskytovaly synonymní podoby aj. Na základě toho, ke které oblasti se t. vztahují, se obvykle rozlišují: (a) t. týkající se vědních oborů; (b) t. výrobních a technických oborů. Při vývojovém pohledu na jaz. se mezi t. řadí i výrazy užívané v oblasti řemesel, zemědělství apod.

T. se tvoří obdobně jako jiné lexikální jednotky: odvozováním (rohovka, pískovec), tvořením sousloví (hydraulická plošina, povětrnostní podmínky), skládáním (polyhybrid, nitrosrdeční) a sémantickým tvořením (plena: mozková plena, kořen: kořen slova). Ve srovnání s neodbornými víceslovnými názvy hrají terminologická sousloví důležitější roli a tvoří se častěji. Jak uvádí ✍Masár (2000:35), zastoupení víceslovných termínů se v terminologiích obecně odhaduje až na 77 %. Víceslovné t. (terminologická sousloví) ve smyslu kombinací (jednoslovných) lexémů lze považovat za (termínové) kolokace, a aplikací tohoto pojmu při výkladu o terminologii je tedy označit jako kolokační t. (✍Bozděchová, 2009).

Vedle uvedených nominačních a slovotvorných postupů se u t. výrazně uplatňuje přejímání cizích (stále častěji internacionálních) t. (rafting, ekvipolence), příp. jejich ↗kalkování (vazomotorický – cévohybný) a hojněji zastoupeny jsou také zkratky (DNA, IT). Vzhledem k současnému narůstajícímu významu i prestiži mezinárodní odborné komunikace se zejména v projevech teoreticky odborného (vědeckého) stylu upřednostňují t. internacionální (tradičně latinsko‑řecké, nověji anglické).

Značná část termínů vzniká terminologizací, tedy procesem, při kterém se slova běžné slovní zásoby (tj. neodborná) adaptují do funkce t., jejich lexikální význam se specializuje, zužuje (hřeben – hřeben vysokého tlaku vzduchu). Často užívané t. se naopak přibližují běžným slovům, jejich terminologický význam se oslabuje n. posunuje a při užívání v jiných komunikačních sférách (v publicistice a běžné slovní zásobě) ztrácejí charakter t. – probíhá jejich determinologizace (hyperviskózní syndrom – syndrom nezaměstnanosti). Terminologizační a determinologizační procesy jsou projevem dynamiky současného jaz., odrážejí rozšiřování počtu t. ve slovní zásobě i jejich vzrůstající podíl v komunikaci. Obdobnou funkci jako (spisovné) t. plní zejména v profesní komunikaci profesionalismy a slangismy, na rozdíl od t. však nebývají normovány, ačkoliv mohou být někdy obecněji rozšířeny než t. Hranice mezi nimi a spisovnými t. nebývají ostré.

T. a jeho lexikální význam se spojuje s pojmem, důležitá je souvislost pojmového obsahu t. se systémem pojmů, srov. např. ✍Poštolková (1984:54): „termín se na rozdíl od netermínů vyznačuje kognitivním, tj. racionálně pojmovým významem, založeným na teoretickém poznání“.

Význam t. se vyvíjí a upřesňuje spolu s vývojem oboru. Nezbytná je spolupráce lingvistů s odborníky příslušného oboru, neboť ti většinu t. zpravidla definují. Podle stupně závaznosti definování se rozlišují t. preskriptivní (jejich význam určují odborníci příslušného oboru definicí, např. v exaktních vědách) a pseudopreskriptivní (jejich význam je vymezen dohodou v širším společenství, protože k hodnocení jevů dané oblasti je důležitý postoj n. náhled školy, společenství apod., převážně u t. humanitních věd). Praktickým vymezováním t. definicí se podrobněji zabývá teorie ↗jazykového managementu, důsledně kladoucí důraz na institucionální autorizaci t. za spoluúčasti odborníků na výzkum jaz. pro zvláštní účely.