SPISOVNÁ ČEŠTINA

Základní

Systém jazykových prostředků, které jsou celonárodně užívány především v psané formě a v oficiálních projevech mluvených. S.č. je centrálním, a to regulovaným útvarem národního jazyka (viz ↗národní jazyk, ↗regulace jazyka), kulturní varietou s vyšší sociální prestiží; plní i funkci integrační, národně reprezentativní a kulturotvornou. Je kodifikována v mluvnicích, slovnících, pravidlech pravopisu a výslovnosti (viz ↗kodifikace). Současný koncept s.č. vychází z funkčně strukturní ↗teorie spisovného jazyka; v č. lingvistice byl dlouhodobě propracováván. (O předstrukturalistickém pojetí spisovnosti viz např. ✍Svobodová & Adámková ad., 2011.)

S.č. není homogenní, je bohatě rozvrstvena stylově, funkčně i regionálně. Jádrem s.č. jsou prostředky stylově neutrální (např. okno, číst, když, před), vhodné pro jakýkoli typ textu. Prostředky knižní nacházíme v některých textech uměleckých, odborných, popř. v oficiálních n. záměrně stylizovaných projevech psaných n. mluvených (např. odtušil, kráčeti, kontemplace, haluz, nýbrž, kterak), prostředky hovorové zejm. v mluvené formě s.č. (píšou, bez třech, polívka), prostředky expresivní v projevech citově příznakových (miminko, šuškat, tunelář, debakl, hrůzostrašný). Z aspektu časového je s.č. rozvrstvena na prostředky zastaralé a ustupující (viz ↗archaismy, ↗historismy), např. přechodníky, inf. končící na ‑ti, některé pády zájmen jenžtýž, slova, která z různých důvodů vyšla z užívání n. postupně vycházejí (např. čeledín, rolník, valcha, byvší, sémě, údernice, stachanovec), prostředky současného spisovného ↗úzu a nová slova (↗neologismy, např. internet, lobista, farmář, kurikulum, proaktivní, zohlednit). K vývoji s.č. dochází i prostřednictvím souběžně existujících tvarových variant: např. varianty češi se, břímě byly zcela nahrazeny variantami češu se, břemeno, tvary mohu, mohou z běžného úzu ustupují, protože je už pociťujeme jako knižní, a na jejich místě se prosazují varianty dnes již neutrální můžu, můžou, varianty tiskl/tisknul, hůře/hůř se užívají souběžně. S.č. se obohacuje i ↗přejímkami z cizích jazyků, dnes zejm. z angličtiny (manažer, destinace, editorial); viz ↗anglicismy v českém lexiku. O přejímkách z dalších jazyků viz ↗přejímka. Na vývoj s.č. působí řada tendencí, často protichůdných: tendence k ustálenosti i ke změnám, tendence diferenciační i unifikační, tendence k intelektualizaci i zhovorovění, tendence nacionalizační i internacionalizační. (O proměnách s.č. viz např. ✍Krčmová, 1998.)

Funkční rozvrstvení s.č. reflektuje rozmanité funkce, v nichž se s.č. užívá: odbornou, uměleckou, administrativní, učební, získávací, prostě sdělovací a další (viz ↗funkční styl). Koncept s.č. předpokládá útvarové chápání jazyka, to se však postupně rozostřuje. Hranice s.č. jsou neostré, mezi prostředky pociťovanými jako spis. a prostředky pociťovanými jako nespis. je široké přechodné pásmo, např. slova expresivní (dřepět, náfuka), neologismy (lobovat, fleška), slovotvorné a tvaroslovné varianty (Plzeňák, diplomati) aj. Kritéria spisovnosti nebyla v klasické teorii spis.jaz. ani později zřetelně vymezena; tento nedostatek dlouhodobě působí teoretické (a někdy i uživatelské) problémy. V různých dobách se překlenoval zejména pomocí termínů hovorová čeština (viz níže), demokratizace spisovné češtiny, rozpětí spisovné normy (viz ↗jazyková norma) a standard. Demokratizací se zejm. v 50. a 60. letech 20. stol. rozumělo jednak obohacování s.č. o jevy na pomezí spisovnosti, jednak širší užívání s.č. (i mimo vzdělané vrstvy). Koncept s.č. a zejména jeho vztah ke ↗kodifikaci a ↗úzu vzbuzoval od 60. let 20. stol. jednak stále explicitnější kritiku, jednak návrhy, jak k němu přistupovat nově; v diskusi se projevují snahy po větší otevřenosti centrálního útvaru č. o široké pásmo prostředků na pomezí spisovnosti a nespisovnosti zavedením širšího pojmu standard; ten by měl podle některých názorů nahradit pojem s.č., resp. s ním splynout (F. Čermák, P. Sgall, Z. Starý, J. Nekvapil, V. Cvrček). Krajním stanoviskem je explicitní odmítnutí pojmu s.č. jako chiméry (✍Cvrček, 2008:92). Naproti tomu ✍Dovalil (2006:96) považuje spisovnost za jev bytostně sociálně podmíněný a s odvoláním na německé práce (zejm. ✍Ammon, 1986 a další) naznačuje možnosti, jak k fenoménu spisovnosti přistoupit konstruktivně. ✍Homoláč & Mrázková (2011:215) vymezují spisovnost jako střechovou charakteristiku nějakého elementu, utvářenou dílčími charakteristikami (celonárodnost, psanost, formálnost, připravenost ad.). V diskusi se promítají (a střetávají) různé názory na kulturotvornou funkci s.č. i na potřebu ↗regulace jazyka. Nahrazení pojmu s.č. pojmem standard a zejména úplné odmítání regulace jaz. vzbuzuje v č. lingvistice spíše nesouhlas; viz např. ✍Kořenský (2005); ✍Kořenský (2006); ✍Adam (2007); ✍Adam (2009); ✍Homoláč & Mrázková (2011) ad. Např. ✍Beneš & Prošek (2011) považují spisovnost za tradiční hodnotu, která se v jaz. praxi uplatňuje i jako vhodný komunikační orientátor. Řada jevů (nejen z vyšších jaz. rovin) se z hlediska spisovnosti vůbec nehodnotí. Podle ✍Svobodové & Adámkové (2011:11–13) jsou v současné době jak s.č., tak standard vymezeny široce; na s.č. lze hledět na jedné straně prizmatem platné kodifikace, na straně druhé prizmatem standardní neutrální normy, standard bývá prezentován od nejširší uzuálnosti až po noremnost. Akademická příručka českého jazyka se vymezuje nikoli z hlediska spisovnosti, ale jako deskriptivně kodifikační popis normy (✍Pravdová & Svobodová ad. (eds.), 2014).

Specifickým problémem je, resp. v minulosti byla, mluvená forma s.č. V rámci ↗teorie spisovného jazyka zavedl ✍Havránek (1932), ✍Havránek (1942) pojem hovorová čeština a vymezil ho jako funkční vrstvu s.č., která slouží (resp. měla by sloužit) běžnému dennímu hovoru. Postupem doby se obsah pojmu hovorová č. rozvolňoval, ✍Bělič (1958) a jinde považoval hovorovou č. za jaz. útvar (podútvar s.č.) zbavený prvků knižních a nespisovných. Hovorová č. tak byla chápána jako mezistupeň, přes který pronikají do s.č. prostředky pociťované jako ne plně spisovné (např. generálka, trucovat), sloužila i ke zmírnění napětí mezi kodifikovanou spis. normou a běžným územ. V rámci kultivačního programu teorie spis. jazyka měla hovorová č. původně napomáhat rozšíření spis.č. do běžného hovoru, tento záměr se však nenaplnil, vývoj šel spíše opačným směrem. Dnes se pojmu hovorová č. užívá nejednotně (hovorová varianta nebo vrstva s.č., hov. forma jaz. projevu, jedna z existenčních forem s.č. apod.); přehled názorů uvádí mj. ✍Hoffmannová (2013). Adjektivum hovorový je dnes víceznačné, z tohoto důvodu je termín hovorová č. často odmítán.

V mluvené formě se s.č. v současnosti omezuje především na vybrané komunikační funkce (projevy oficiální a některé veřejné), na projevy s vysokým komunikačním cílem (✍Chloupek, 1986). V běžném denním hovoru působí takové komunikační normy, které užívání spis. prostředků nevyžadují, mluvčí proto zpravidla mísí prostředky spis. a nespis. Tuto tendenci podporují i některé rozhlasové a televizní stanice, a to nejen v dialogické komunikaci n. v reklamě (např. názvy televizních seriálů Gympl; Základka), i tituly umělecké literatury (Selský baroko; Víme svý). K slabé pozici s.č. v běžném hovoru přispívá i silná pozice obecné češtinyč. regionech. V 90. letech se soudilo, že v některých regionech moravských, zejm. na severní a severovýchodní Moravě, ve Slezsku a ve velkých moravských městech (Ostrava, ale i Olomouc n. Brno) se vytváří „zdola“ varianta mluvené spis.č., která se prosazuje v každodenním hovoru (viz např. ✍Davidová, 1994; ✍Balhar, 1995 aj.), současná jazyková situace však tomuto předpokladu neodpovídá. Pro popis jazyka soukromé komunikační sféry je propracovaný pojem ↗běžně mluvený jazyk: není to stabilizovaná varieta národního jazyka, ale podoba jazyka vymezená právě svou funkcí, nástroj běžné denní komunikace (✍Krčmová, 1997 a jinde). Viz též ↗teorie spisovného jazyka, ↗regulace jazyka, ↗jazyková kultura.

Rozšiřující
Literatura
  • Adam, R. O nejvlastnější mateřštině. ČJL, 57, 2006–2007, 244–246.
  • Adam, R. K diskusi o spisovné a „standardní“ češtině. SaS 68, 2007, 184–189.
  • Adam, R. Nad knihou o jazykové regulaci. 92, 2009, 145–155.
  • Ammon, U. Explikation der Begriffe Standardvarietät und Standardsprache auf normtheoretischer Grundlage. In Holtus, G. & E. Radtke (eds.), Sprachlicher Substandard I, 1986, 1–63.
  • Balhar, J. „Spisovní Slezané“. Čeština doma a ve světě 3, 1995, 253–255.
  • Balowski, M. & J. Svoboda. (eds.) Język i literatura czeska v ewropejskim konteksćie kulturowym: Český jazyk a literatura v evropském kulturním kontextu, 2008.
  • Bělič, J. Vznik hovorové češtiny a její poměr k češtině spisovné. In Havránek, B. ad. (eds.), Československé přednášky pro IV. Mezinárodní sjezd slavistů v Moskvě, 1958, 59–71.
  • Beneš, M. & M. Prošek. Ke konceptu minimální intervence. SaS 72, 2011, 39–55.
  • Cvrček, V. Teorie jazykové kultury po roce 1945, 2006.
  • Cvrček, V. Regulace jazyka a Koncept minimální intervence, 2008.
  • Čermák, F. Obecná a spisovná čeština: poměr, funkce a metodologie. In Šrámek, R. (ed.), Spisovnost a nespisovnost dnes, 1996, 14–18.
  • Čermák, F. & P. Sgall ad. Od školské spisovnosti ke standardní češtině: výzva k diskusi. SaS 66, 2005, 103–115.
  • Čmejrková, S. & F. Daneš. Jazyk malého národa. SaS 54, 1993, 19–30.
  • Daneš, F. Pojem „spisovného jazyka“ v dnešních společenských podmínkách. In Brabcová, R. & F. Štícha (eds.), Dynamika současné češtiny z hlediska lingvistické teorie a školské praxe, 1988, 21–28.
  • Davidová, D. K diferenciaci současného mluveného jazyka se zaměřením na jazykovou situaci českého Slezska. In Davidová, D. (ed.), K diferenciaci současného mluveného jazyka, 1994, 66–71.
  • Dovalil, V. K souvislostem mezi jazykovou normou a varietou. SaS 62, 2001, 176–184.
  • Dovalil, V. K úvahám o spisovném/standardním jazyku: pohled z poněkud širší perspektivy. SaS 67, 2006, 96–102.
  • Havránek, B. Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura. In Havránek, B. & M. Weingart (eds.), Spisovná čeština a jazyková kultura, 1932, 32–84.
  • Havránek, B. K funkčnímu rozvrstvení spisovného jazyka. ČMF 28, 1942, 409–416.
  • Hoffmannová, J. Česká hovorovost a hovorová čeština (v kontextu dalších slovanských jazyků). Sl 82, 2013, 125–136.
  • Homoláč, J. & K. Mrázková. Jazyková regulace jako věc dohody. SaS 72, 2011, 196–222.
  • Chloupek, J. Dichotomie spisovnosti a nespisovnosti, 1986.
  • Jančáková, J. & M. Komárek ad. (eds.) Spisovná čeština a jazyková kultura 1993, 1995.
  • Kořenský, J. K článku Od školské spisovnosti ke standardní češtině: reakce na výzvu k diskusi. SaS 66, 2005, 270–277.
  • Kořenský, J. Současné spory o spisovnou češtinu. In Gladkova, H. & V. Cvrček (eds.), Sociální aspekty spisovných jazyků slovanských, 2006, 87–92.
  • Krčmová, M. Současná běžná mluva v českých zemích. In Daneš, F. a kol. Český jazyk na přelomu tisíciletí, 1997, 160–172.
  • Krčmová, M. Proměny spisovné češtiny. In Kořenský, J. (ed.), Český jazyk, 1998, 143–152.
  • Minářová, E. & K. Ondrášková. (eds.) Spisovnost a nespisovnost. Zdroje, proměny, perspektivy, 2004.
  • Nebeská, I. Jazyk – norma – spisovnost, 1996.
  • Nekvapil, J. Kultivace (standardního) jazyka. SaS 68, 2007, 287–301.
  • Pravdová, M. & I. Svobodová ad. (eds.) Akademická příručka českého jazyka, 2014.
  • Sgall, P. Neochuzujme spisovnou češtinu. ČJL 49, 1998–1999, 29–35.
  • Stich, A. O počátcích moderní spisovné češtiny. 74, 1991, 57–62.
  • Svobodová, J. Názory a pohledy na spisovnou češtinu. In Čmejrková, S. & J. Hoffmannová ad. (eds.), Čeština v pohledu synchronním a diachronním, 2012, 825–830.
  • Svobodová, J. & I. Adámková ad. Fenomén spisovnosti v současné české jazykové situaci, 2011.
  • Šrámek, R. (ed.) Spisovnost a nespisovnost dnes, 1996.
  • Internetová jazyková příručka (http://prirucka.ujc.cas.cz/).
Citace
Iva Nebeská (2017): SPISOVNÁ ČEŠTINA. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/SPISOVNÁ ČEŠTINA (poslední přístup: 17. 8. 2019)

Další pojmy:

teorie národního jazyka

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka