SOCIOLEKT  (slang)

Základní

Svébytná součást národního jazyka, jež má podobu nespisovné nebo hovorové vrstvy speciálních pojmenování (jednoslovných i frazémů), realizované v běžném, nejčastěji polooficiálním nebo neoficiálním jazykovém styku lidí vázaných stejným pracovním prostředím nebo stejnou sférou zájmů a sloužící jednak specifickým potřebám jazykové komunikace, jednak jako prostředek vyjádření příslušnosti k prostředí či k zájmové sféře. Jiné užívané termíny jsou (slang, sociální nářečí, společenské nářečí, speciální nářečí, vrstvové nářečí); viz ✍Hubáček (2002:405).

Sám termín s. je nový (✍Hubáček, 1995), vyhovuje však lépe než tradiční označení slang, které se vztahuje k různým souborům pojmenování a potřebuje upřesnění různými atributy. Může jít o úzus příslušníků určitého zaměstnání (profesionální slang // pracovní nářečí, někdy též – depreciativně – ↗žargon n. ↗hantýrka; profesionální, specifické výrazivo odborníků určitého oboru) n. určité, společensky kladně n. neutrálně hodnocené skupiny lidí spojených určitým zájmem (skupinový slang); u skupin, jejichž činnost je z hlediska většinové společnosti nežádoucí n. i kriminální, se specifické výrazivo označuje jako ↗argot.

S. jsou dokladem stále aktuální potřeby lexikální diferenciace zejména v ústní komunikaci. Zřídka připomínané rysy v mluvnické stavbě (zvýšená frekvence některých syntaktických schémat, sklon k eliptičnosti, využívání progresivních slovních tvarů n. slovotvorných postupů) nelze považovat pro sociolekty za speciálně charakteristické, neboť jsou zřetelným projevem spontánnosti a přirozené emotivnosti mluvených komunikátů; nespisovnost v mluvnické stavbě je pro vyjadřování sociolektu zpravidla základní, přísná spisovnost n. knižnost jsou výrazovou aktualizací. Lze také rozlišovat s. „vyšší“ (např. s. lékařský), inklinující ke spisovnosti, od „nižšího“, zřetelně substandardního (např. s. sportovců). Při klasifikaci s. jako speciální lexikální vrstvy č.jaz. se uplatňují aspekty jazykové (zejm. využívání produktivních pojmenovávacích postupů bez zření k jejich spisovnosti, snahy o pojmovou diferenciaci, vztah ke stávající terminologii oboru, komunikativní funkčnost a vyjadřování expresivity) a mimojazykové (povaha a stupeň uzavřenosti prostředí, věkové a sociální složení uživatelů, faktory psychické). Z těchto hledisek lze lexikální prostředky sociolektů, tzv. sociolektismy, rozčlenit na profesionalismy a slangismy (v užším smyslu).

Za profesionalismy se označují nespisovné názvy terminologické povahy motivované důvody věcnými, zejm. snahou o výrazovou úspornost, jednoznačnost v daném prostředí a mobilnost v mluvené komunikaci; jsou nocionální a jen omezeně mají synonyma (nejel povolenou padesátkou, ale devadesátkou; učil dálkařeáčkubéčku; (lékařské) ulkusák na áru exnul, dostal pneumonku; (počítačové) altnout, kliknout, iskejpovat, resetovat apod.); jejich častou motivací je potřeba pojmové diferenciace, srov. (rybnikářské) rybník klesá (‘vypouští se’), letní se (‘je přes léto vypuštěný’), je nedosazen, přesazen (‘je v něm neúměrně malé, velké množství ryb’), strojí se (‘vypouští se před výlovem’), dobře nevypadl (‘je nedostatečně vypuštěný’), zimuje (‘je přes zimu vypuštěný’), n. názvy pracovníků policie podle specializace dvojkař, hlídkař, jedničkář, mládežník, nehodovák, očko, operativec atd. Jako profesionalismy fungují dnes mnohé výrazy starého řemeslnického názvosloví, jež byly v oficiální komunikaci nahrazeny terminologií oborů; srov. např. krejčovské příklopec/poklopec ‘rozparek’, heftovat ‘stehovat’, močák ‘pomůcka na vlhčení látky při žehlení – vlhčidlo’. Charakter profesionalismů mají také dosud nestabilizované soubory výrazů terminologické povahy v nově vznikajících oborech (např. u profesí souvisejících s počítači a moderní přístrojovou technikou).

Slangismy (v užším smyslu) se mluvčímu mimo zájmovou skupinu jeví ve srovnání s profesionalismy jako nespisovné názvy příznakové citově, expresivně, je u nich patrná motivace zvýraznit výjimečnost prostředí i aktivitu mluvčího a jeho osobní vztah k němu, např. kanoistické (vodácké) bafák (‘boční vítr’), deblovka (‘kanoe pro slalom ve dvou’), loupák (‘oblý kámen těsně pod hladinou’), perník (‘chatrná loď), skládačka (‘skládací kajak’), chlupatá voda (‘voda čeřená větrem’); počítačové pařani (‘zájemci o počítačové hry’), hopsačka, strkačka, vrážečka, smýkačka, mlátička (názvy typů her) apod. Časté jsou synonymní řady slangismů, na jejichž vzniku se podílí i jazyková hra, někdy i averze vůči oficiálnímu vyjadřování, srov. studentské ‘propadnout’: prasknout, rupnout, dostat padáka, dostat kopačky aj.; hudebnické ‘lesní roh’: kikstrouba, kropáč, konev, kiksna, kvočna, lesní eróhá; z brněnského hantecu ‘hospoda’: bejzin, čoch, díra, knajpa, pajzl, palermo, palírna, paluba, putála, putyka, špeluňka, osvěžovna; železničářské ‘dieselelektrická lokomotiva T 478.O’: bardotka, brejlovec, honda, lolobridžida, šedá eminence, zamračená aj. Obecně můžeme říci, že k vytváření zájmových slangů mají větší tendenci skupiny spojené osobními kontakty, kde specifické výrazivo posiluje interpersonální vazby. Platí to zejména pro skupiny mladých lidí. V konkrétních případech je někdy těžké najít zřetelnou hranici mezi specifickými výrazy profesními a zájmovými, protože mnoho činností může být jak profesí, tak i zájmem (např. rybářství).

Některé lexikální jednotky nepochybně vzniklé v některém s., jež vazbu na vymezenou sociální skupinu ztratily, lze označit jako interslangismy; jde o „prostě slangové“ výrazy, např. dietář (1. ‘kuchař n. strávník dietní jídelny’, 2. ‘osoba pobírající diety’), klikař (‘člověk mající štěstí’), mít zelenou (‘nemít žádné překážky’), zařadit zpátečku (‘ustoupit’), hrát fér hru (‘jednat čestně’), klamat tělem (‘odvádět’) apod.; mnohé z nich zobecněly a dostávají se na pomezí spisovnosti.

Z hlediska onomaziologického se při tvoření s. uplatňují postupy, jež jsou zároveň zřetelným obrazem produktivity slovní zásoby obecně: (a) postupy slovotvorné, tj. odvozování denominativní i deverbativní (dálkař, tříďas, sternálka, muškařit, lapačka, slaňák, šoulanda, vložák), skládání (koloťuk, blátošlap, reprobedna, třeštiprdlo), (b) zvláštní způsoby tvoření jako mechanické krácení (příraz, gynda) a překrucování (vejtřaska, kejtra), (c) postupy sémantické, metaforické a metonymické přenášení (harfa ‘kolejiště seřaďovacího nádraží’, zebra ‘bílé pruhy na vozovce’, pískat ‘rozhodovat sportovní zápas’), (d) tvoření frazeologismů nominálních i verbálních (horký vůz ‘vůz s přehřátým ložiskem’, ukazovat dvakrát ‘návěst volno do odbočky’, hodil tam kukačku ‘podíval se’); uplatňuje se i přejímání z cizích jazyků, dříve zejm. z němčiny (cajgr ‘ukazatel’, špajzovat ‘zbrojit’, vercajk ‘nářadí’), v moderní době zejm. z angl. (zabukovat (jízdenku) ‘rezervovat’, abgrejdovat počítač ‘zvýšit jeho technickou úroveň’) aj.

Typem sociolektu je i argot, ve starší terminologii též hantýrka, žargon. V č. tradici je chápán jako specifická lexikální vrstva příznačná pro neoficiální ústní komunikaci sociálních skupin v oblasti činnosti společensky nežádoucí až škodlivé. Tímto termínem lze označovat buď pouze argoty historické, jejichž popis odpovídá klasickému vymezování argotu jako mluvy tajné vzniklé na základě nepsané dohody zasvěcených, n. jej ponechat i jako označení některých mluv současných, nově však vymezit sociální skupiny, jež jsou jeho nositeli a uživateli (argot narkomanů, vězňů apod.); viz ✍Jaklová (1999). Poznání a popis argotu je ve srovnání se zájmovými sociolekty pochopitelně obtížnější. Ani prostředí, v němž se argot užívá, není zcela vzdáleno většinové společnosti, proto mnohé starší argotismy zobecněly (např. ‘vězení’ – arest, baňa, basa, chládek, krim, kriminál, krimoš, lágr, lapák, loch), jiné, označující specifické pojmy kriminální scény, jsou méně běžné (kuchař – ‘kdo „vaří“ drogy’; názvy narkotika ‘pervitin’ párno, péčko, pedro, perník, péro, piko, ale i bordel, futro, gebřa, máro, matro, smah apod).

Český jazykový atlas představuje na několika mapách také vybraný okruh slangismů mládeže v 70. letech 20. stol. Územně vyhraněny jsou např. výrazy pro češtinu jako vyučovací předmět (čedina/čédina × čenina), školníka (školňajs × šulda), sestru (ségra/segra × švica), pro dílek čokolády (čtvereček × kostička), žvýkačku (žvejka × žvyksna) nebo pro rádiovku (rádiovka × rádionka).

Pozornost k zájmovým slangům a profesním mluvám byla a je v č. prostředí poměrně značná (přehled viz ✍Klimeš, 1997). Teoretickými otázkami se zabýval zejména ✍Hubáček (1971), ✍Hubáček (2011), ✍Hubáček (2012). Sběry materiálu sociolektů jsou někdy publikovány (např. v ✍Klimeš (ed.), 1978; ✍Klimeš (ed.), 1982; ✍Klimeš (ed.), 1987; ✍Klimeš (ed.), 1989; ✍Klimeš (ed.), 1995; ✍Klimeš (ed.), 1998; ✍Chýlová (ed.), 2005; ✍Chýlová (ed.), 2008; ✍Hubáček, 1981; ✍Hubáček, 1988; ✍Suk, 1993; ✍Rysová, 2003; ✍Hugo & Fidlerová ad. (eds.), 2006; ✍Ouředník, 2007; ✍Tichá & Skopec, 2001) a mohou být ve výběru začleněny i do běžných slovníků. Mnohé sběry však zůstávají v rukopise. Zájem o argoty je starší (shrnuje ✍Oberfalcer, 1934; nověji ✍Radková, 2012).

Z hlediska ↗sociolingvistického je u sociolektu výrazná funkce spojující společenství uživatelů, přičemž jeho postupné zvládání a event. vlastní přínos k němu je spojen s postupným začleňováním jedince do skupiny. Současně je přítomna i funkce vymezující – malá až žádná srozumitelnost výraziva mimo skupinu ji vymezuje proti ostatním, „nezasvěceným“. Tato funkce je nápadná zvláště u skupin různou měrou uzavřených.

Na internetu existuje mnoho slangových slovníků zpracovaných laickým způsobem, ale materiálově velmi zajímavých. Jsou většinou interaktivní, a tedy co do materiálu proměňující se.

Rozšiřující
Literatura
  • ČJA 5, 2005, 574–608.
  • Hubáček, J. Onomaziologické postupy ve slovní zásobě slangů, 1971.
  • Hubáček, J. Železničářský slang, 1974.
  • Hubáček, J. O českých slanzích, 1981.
  • Hubáček, J. Malý slovník českých slangů, 1988.
  • Hubáček, J. K aktuálnosti zkoumání sociolektů, zejména slangu. In Klimeš, J. (ed.), Sborník přednášek z 5. konference o slangu a argotu v Plzni 7. - 9. února 1995, 1995, 18–22.
  • Hubáček, J. Slang. In ESČ, 2002, 405.
  • Hubáček, J. Výběrový slovník českých slangů, 2003.
  • Hubáček, J. Kapitoly o sociolektech a sociolektologii, 2012.
  • Hugo, J. & M. Fidlerová ad. (eds.) Slovník nespisovné češtiny, 2006.
  • Chýlová, H. (ed.) Sborník přednášek z VII. konference o slangu a argotu v Plzni 24.−25. září 2003, 2005.
  • Chýlová, H. (ed.) Slang a argot. Sborník přednášek z VIII. konference o slangu a argotu konané v Plzni ve dnech 26.−27. února 2008, 2008.
  • Jaklová, A. Budeme argot nově definovat? SaS 60, 1999, 293–300.
  • Klimeš, L. (ed.) Sborník přednášek z konference o slangu a argotu v Plzni v září 1977, 1978.
  • Klimeš, L. (ed.) Sborník přednášek z II. konference o slangu a argotu v Plzni 23.−26. září 1980, 1982.
  • Klimeš, L. (ed.) Sborník přednášek z III. konference o slangu a argotu v Plzni 24.−27. ledna 1984, 1987.
  • Klimeš, L. (ed.) Sborník přednášek ze IV. konference o slangu a argotu v Plzni 9.–12. února 1988, 1989.
  • Klimeš, L. (ed.) Sborník přednášek z V. konference o slangu a argotu v Plzni 7.−9. února 1995, 1995.
  • Klimeš, L. Komentovaný přehled výzkumu slangu v Československu, v České republice a ve Slovenské republice v letech 1920–1996, 1997.
  • Klimeš, L. (ed.) Sborník přednášek z VI. konference o slangu a argotu v Plzni 15.−16. září 1998, 1998.
  • Krčmová, M. Slang - též z hlediska sociolingvistického. In Damborský, J. ad. (eds.), Studia Sławistyczne Opolsko-Ostrawskie, Studia Słavica 2, 1995, 33–38.
  • Krčmová, M. Rodinný slang. In Klimeš, L. (ed.), Sborník přednášek z VI. konference o slangu a argotu v Plzni 15.‑16. září 1998, 1998, 54–59.
  • Křístek, V. Ostravská hornická mluva, 1956.
  • Nekvapil, J. Slang and Some Related Problems in Czech Linguistics. In Chloupek, J. & J. Nekvapil (eds.), Studies in Functional Stylistics, 1993, 99–111.
  • Oberpfalzer, F. Argot a slangy, 1934.
  • Odaloš, P. Sociolekt/slang – teória, výskum, výstupy, perspektívy. Studia slavica 13, 2009, 85–90.
  • Ouředník, P. Argot v odborné literatuře – Argot v beletrii. In Ouředník, P. Šmírbuch jazyka českého, 2007.
  • Radková, L. Jak se mluví za zdmi českých věznic, 2012.
  • Rysová, K. Slangový projev mládeže: slovník současné hovorové češtiny, 2003.
  • Suk, J. Několik slangových slovníků, 1993.
  • Tichá, Z. & L. Skopec. Tři slangové slovníky, 2001.
  • Zimová, B. Vorařský slang pražského Podskalí, 1965.
Citace
Jaroslav Hubáček, Marie Krčmová (2017): SOCIOLEKT. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/SOCIOLEKT (poslední přístup: 22. 2. 2018)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka