SLEZSKÁ NÁŘEČNÍ SKUPINA  (slezská nářečí)

Autor: Jan Balhar
Základní

Jedna ze čtyř základních ↗nářečních skupin, v něž se člení dial. č. nár. jaz. Seskupení arch. tradičních teritoriálních dial. na styku okrajových území Česka a Polska. V České republice tato nář. zaujímají sv. cíp Moravy (až k Ostravě) a č. část Slezska. Na jihu sousedí s ↗nář. východomoravskými; předěl tvoří hřebeny Beskyd mezi Rožnovem a Frenštátem pod Radhoštěm. Záp. a jz. hranici vytvářejí nově osídlená území s obyvatelstvem jazykově různorodým (Krnovsko, Vítkovsko, Bílovecko, Novojičínsko). Na s. a vých. přesahují tyto dial. do Polska. Administrativními, kulturními a hospodářskými centry jsou zejm. Opava, Ostrava, Frýdek-Místek a Český Těšín. S.n.s. na území České republiky se dělí na dvě podskupiny: (a) nář.č. typu – slezskomoravská nářečí // lašská nářečí, (b) nář. polského typu – slezskopolská nářečí // západotěšínská nářečí // přechodová nářečí česko-polská. Z faktu, že se slez. nář. nacházejí na pomezí dvou státních útvarů, a z dlouhodobého kontaktu obyvatel obou státních celků plynou četné jaz. shody i rozdíly. Vzhledem k tomu, že tyto dial. leží excentricky daleko na východě č. jaz. území, obsahují značné množství okrajových archaismů.

Formování slez. dialektů: Na č. jaz. území v horním poříčí Odry a jejích přítoků sídlil slovanský kmen Holasiců, který byl vtažen do politického a kulturního dění raně feudálního státu č. Boleslavů. Jazyk těchto obyvatel – v podstatě dnešní nář. slezskomoravská – se vyvíjel od nejstarších dob (9. stol.) shodně s ostatními nář. č. jaz. (k okolnostem změn srov. ↗stará raná čeština, ↗čeština 14. století, ↗čeština doby husitské, ↗humanistická čeština): za psl. or, ol mezi souhláskami je ra, la (např. hlava, krava × p. głowa, krowa), za psl. nosové ǫ, ę jsou samohlásky ústní (např. za psl. mǫka, męso, zajęc je (múka >) muka, maso, (zajíc >) zajic × p. mąka, mięso, zając), nerealizovaly se tu typické inovace polské, totiž dispalatalizace ě > a, e > o před tvrdými zubnicemi, srov. p. kwiat, świat; piorę, czoło × č. květ, svět; peru, čeło. O začlenění těchto území do vývojového procesu č. nár. jaz. svědčí i pozdější změny, např. g > h (hłava, noha), ztráta měkkosti (viz ↗depalatalizace) retných souhlásek a sykavek před samohláskou e (např. bere, peče, veze, zem × p. bierze, piecze, wiezie, ziemia). K těmto velmi starým diferenčním znakům přistupují v pozdějších dobách (12. a 13. stol.) další, které však už nemusely obsáhnout celou oblast slezskomor. dial., např. ↗přehláska ’áě (> í) v dlouhých slabikách, např. s’m’áťi s’ä > smieťi sě (> smíťi se > smíť se > smiť se), podobně je hřybitko, oňi robi aj.

V slezskomor. dial. probíhal i vývoj odchylný od spis. č.; např. staré palatalizované s’, z’ ztvrdly jen před e (seďeť, sedlak), v ostatních případech se však zachovaly (srov. s’eno, z’ima) a později na části území splynuly se š, ž (šeno, žyma). K odchylnému vývoji došlo zde také ve 13. a 14. stol. v původně změkčených slabikách d’e, t’e, n’e (n’ebud’et’e): nesplývají tu s de, te, ne jako na ostatním území č. jaz., nýbrž s , , (srov. ňebuďeťe, stejně jako ďeťi, ďeďina). Slabiky dě, tě se pak na větší části slez. teritoria vyslovují se sykavým odstínem (asibilovaně): ňebudz’ec’e. Na území Slezska pronikly některé další změny z č. a mor. oblasti, např. ie > í, uo > ú (srov. vira, svica, kuň, vuz), ale nedosáhly sem přehlásky ’a > (ě >) e, ’u > i (ruža, ružu) a pozdější změny ý > ej, ú > ou (srov. podoby pycha, muka). Rovněž z pozdějších let (17. a 18. stol.) pochází vyrovnání koncovek v dat., lok.instr. pl. subst., srov. -am, -ach, -ama, n. -um, -och, -oma, n. -um, -ach, -ami. Celé území slez. nář. poměrně pozdě (16. a 17. stol.) zasáhla ztráta kvantity dlouhých samohlásek a ustálení přízvuku na předposlední slabice. Některé z těchto změn navazují na změny provedené v sousedních dial. polských. Těsnější kontakt slezskomoravských a slezskopolských nář. v rámci jednoho státního útvaru v pozdním feudalismu tento společný vývoj velmi usnadňoval.

Území záp. Těšínska s nář. slezskopolskými bylo v 10.–13. stol. součástí říše polských Piastovců. Tato východnější teritoria byla tak včleněna do vývoje polského nár. jaz. a provedla se zde řada jaz. změn typických pro p., srov. głowa, miasto, czoło, mięso, rąka aj. Dnešní hranice mezi slez. dialekty č. a p. typu se dotvořily v podstatě už ve 14. stol. a trvají s menšími změnami do dneška. Ke společným hláskoslovným znakům s.n.s. patří především přízvuk na předposlední slabice a nedostatek dlouhých samohlásek. Celá řada dalších jevů běžných v těchto dial. má územní rozšíření větší a zasahuje zpravidla i vmor. nář. a další oblasti Moravy. K nim patří neprovedení přehlásek ’a > (ě >) e, ’u > i, uchování starého dlouhého ú (zkráceného, ale nezměněného ve dvojhlásku ou, srov. např. muka, oňi kopu), zachování skupiny souhlásek šč (ščedry), existence dvojího fonologicky relevantního l (jedla × jedła) a dvojího i-ového vokálu (miły × myły), výskyt samostatného fonému dz v jistých tvaroslovných typech (např. pokludzac’, pokludzeny) a ↗asimilace znělosti na švu slov před jedinečnými souhláskami a před samohláskami většinou ve prospěch znělých souhlásek, např. kuz masa, košig hub, g Aničce, v Ameryce.

Na převážné části území se zachovala měkkost v slabikách d’e, t’e, n’e a přetrvaly palatalizované ostré sykavky s’, z’ (proti spis. s, z), souhlásky ť, ď se vyslovují asibilovaně, tj. jako c’ (č), dz’ (dz), a sekundárně dloužené o se měnilo v u (tfaruh, pjet stoduł, imper. poduj) aj. Z tvaroslovných jevů jde o převažující zakončení 1. os. pl. na -my (my robimy), zakončení gen. pl. mask. na -uv (od vozuv), lok. sg. mask. a neuter adj. a rod. zájmen totožný s instr. (po tym dłuhym stole), inf. na (-c’, , ). Ze spojovacích prostředků lze uvést např. příčinnou spojku bo, přípustkovou spojku choť (choc’, ), tázací částici či, slučovací a důsledkovou spojku i, srovnávací ani. Existuje též řada lexikálních regionalismů, např. synek (ʻchlapec’), přikryfka (ʻpoklička’), łatka (ʻkvětináč’), kopidoł (ʻhrobník’), ščur (ʻkrysa’), kudłačka (ʻangrešt’), s’ivy (ʻšedivý’).

1 Nářečí slezskomoravská // nářečí lašská

Náleží četnými znaky k jaz. celku č. Některými archaismy se (a) shodují s ↗východomoravskými nářečími (patří sem neprovedení přehlásek v krátkých slabikách (ruža, z koňa, ružu), existence dvojího, fonologicky platného i-ového vokálu (miły × myły), zachování náslovného o- (okno, oko), existence dvojího l × ł (jedla × jedła)), (b) jinými archaismy se z celku č. nár. jaz. vydělují (např. zachování měkkosti v slabikách d’e, t’e, n’e (nebuďeťe) a přetrvávání palatalizovaných sykavek s’, z’ (s’eno, z’ima), ale i relikty starobylých podob slabikotvorných , s průvodním vokálem (hyrbaty, vylna)). Nář. jsou charakterizována též některými inovacemi, jimiž se mnohdy shodují s ostatními slez. dial., zejm. krácení dlouhých samohlásek a ustálení přízvuku na předposlední slabice, ale i četné inovace tvaroslovné (např. unifikace koncovek subst. v dat., lok. a instr. pl., stejné sklonění u adj. a rodových zájmen (teho dobreho, temu dobremu), shodný tvar pro lok. a instr. sg. adj. a zájm. (o tym dobrym, s tym dobrym)). Některé inovace jsou omezeny jen na tato nář. (viz dále). Člení se dále na tři podskupiny:

(a) Západní (opavská) podskupina

Vých. hranicí podskupiny je řeka Odra. Na území dnešního Polska k ní náležely též vesnice jz. Ratibořska a Hlubčicka. (Hranicí tu byla říčka Pština, jež po staletí tvořila předěl mezi biskupstvím vratislavským a olomouckým.) Dnes se tyto dial. na polském území vyvíjejí v rámci p. národního jaz. K hlavním znakům podskupiny patří: (1) Kromě okrajových úseků s výskytem dvou řad sykavek a splynulin (s’eno, z’ima, dz’ec’i, c’icho vedle šyroky, žyvy, čysty) v jádru této podskupiny došlo ke splynutí obou sykavkových řad v řadu jedinou, tedy šeno jako šedy, žyma jako žyto apod. (2) V někdejších dlouhých slabikách se přehlasovala samohláska ’á > ie (> í > i) (a v některých případech došlo k vyrovnání v její prospěch), např. zehřyč, zehřyla, ožybe (ʻzebe’), zapřyhnuc’, smili se; na záp. Opavsku též v deminutivech typu hus’itko. (3) Téžeslabičné aj zůstalo nezměněno, srov. najlepšy, prodaj, imper. daj. (4) Staré dlouhé é po pův. měkkých souhláskách se na většině území zachovalo (krátilo se ovšem), např. zele, mleko, kolebač, učec ʻutéci’, příč. min. přyňes. (5) Neutra měkkého typu končí v nom. sg. na -o, např. srco, polo, ojo. (6) Po ostrých i tupých sykavkách bývá y, např. ptacy, syrovy, čysty, žyvy, šyroky. (7) Od zájmen on, ona, ono jsou tvary oneho, onemu, onej, onu atd. (8) V gen., dat. a lok. sg. fem. rodových zájm. a adj. je na větší části území koncovka -ej, např. ot (k, o) tej dobrej znamej. (9) Na značném území Opavska došlo k analogickému vyrovnání měkkých adj. s tvrdými, např. pozadňe zrno, teho pozadňeho, ot našej staršej cery. (10) V 3. os. pl. sloves 4. tř. převažuje zakončení na -u (oňi prošu, robju), jen na již. okraji se objevuje -a (oňi pros’a), v několika obcích jz. Opavska je též -i (oni mlači, trpi). (11) Větší (centrální) část Opavska má instr. sg. subst., zájmen a adj. fem. na -um, např. šel tum mokrum cestum. (12) V instr. pl. subst. převládá koncovka -oma (kravoma), okrajové úseky mají -ama, -ami. Viz nahrávka + přepis Mokré Lazce.

Jako výrazný celek se v rámci podskupiny vyděluje západoopavský typ, charakteristický zánikem souhlásky v mezi dvěma samohláskami v případech jako ku strykoji (vedle ku strykoj), Holasojice (vedle Holasojce), braove maso, dále vkladným j před pův. měkkými souhláskami (např. sejdz’ec’, dejvjet), unifikovanými koncovkami -am, -ach, -amadat., lok. a instr. pl. subst. všech rodů a typů, dále akuz. bezrodých zájmen s podobami mja, c’a. V podstatě k stejnému podtypu náleží dnes už vlastně zaniklé nářečí branické (obec Branice leží 3 km sv. od Krnova na území Polska). Podržuje si některé velmi vzácné archaismy a má provedeny i drobné inovace; např. za pův. dlouhé n. později zdloužené ě zachovává dvojhlásku ie, za pův. dlouhé n. sekundárně zdloužené ó pak dvojhlásku uo, např. kazaňie, uoňi młačie, břieh; kuoň, buoh muoj, samostatná je změna e > o po č, ž, š, ř, j, l, ň, s’, z’, c’, dz’, např. ňov’esta, joden, melo (ʻmele’), s’ojo (ʻseje’), nápadné je také protetické u před o, např. uokno, uon, uoko. Nářečími záp. podskupiny se mluvilo i mimo hranice našeho státu na Ratibořsku a Hlubčicku. Jde o vesnice, které (spolu s většinou Slezska) v r. 1742 tzv. vratislavským mírem bylo nuceno Rakousko postoupit Prusku, ale které spadaly nadále pod církevní správu diecéze olomoucké. Spis. č. zde byla vytlačována něm., dlouho však přežívala v náboženském životě občanů (č. kázání, č. modlitby a zpěvníky apod.). Obyvatelé se nepovažovali za Čechy, ale za Moravce, svou mluvu označovali jako moravskou (tj. ne českou). Po r. 1945 připadly tyto oblasti Polsku. Starousedlé „moravské“ obyvatelstvo se ocitlo v menšině, neboť mnoho starousedlíků se vystěhovalo do Německa a jejich místo zaujalo obyvatelstvo z p. vnitrozemí. Dnes se tradiční nář. začleňují do sféry p. jaz.

Nejzazší enklávu s.n.s. na území dnešního Polska představovalo nářečí baborowské (městečko Baborów leží jv. od Hlubčic). Má řadu společných znaků se záp. i vých. podskupinou, svědčících o starších kontaktech s č. jaz.; např. přehláska dlouhého ’á > ie v případech s’m’ejc’ se (ʻsmát se’), tšejs’c’ (ʻtřást’), zapšejhnuc’ (ʻzapřáhnout’), ale i v typu kuže (ʻkuře’), c’ele.p. dial. je spojovalo např. splynutí ř se souhláskami š, ž a dvojhláska au za starší dlouhé á (kabaut, dobrau roba, mauž raud sedlauka), v jistých případech pak o (bol se, kovol), jež před nosovými souhláskami přecházelo v u (pun, sum), za starší é po měkkých konsonantech zde bylo zčásti ej (pejro, talejz), zčásti samohláska i (zeli, ňis’c’, polifka). Charakteristickým rysem tohoto dial. bylo hojné protetické h (hulica, huzda). Dial. zcela zanikl.

(b) Východní (ostravská) podskupina

Nachází se již. a sz. od Ostravy, hlavně na Místecku a Frýdecku. Charakterizují ji tyto znaky: (1) neprovedení přehlásky ’á > ie v dlouhých slabikách (typy smjac’se, hřac’, oz’abac’, přas’c’), (2) výskyt palatalizovaných s’, z’ a také c’, dz’ (s’ino, na voz’e, c’esto, dz’ec’i), (3) v 3. os. pl. sloves 4. tř. původní koncovka -a, popř. -o (se změnou á > o, srov. oňi robja, robjo), (4) na části území jen v mluvě nejstarší generace slabikotvorné s průvodním vokálem, tj. buď kyrk, n. kryk (zejm. na Frýdlantsku), (5) po tupých sykavkách převážně i (učitel, živy), (6) úžení samohlásky é po pův. měkkých souhláskách v i (mliko, obili, uc’ic), (7) staré téžeslabičné aj ve většině případů změněné v ej (nejdelši, prodej), (8) neutra měkkého typu na -e (pole, srce, oje), (9) v instr. pl. subst. všech rodů a typů zakončení na -ami (vozami, polami, kos’c’ami), (10) gen., dat. a lok. sg. fem. zájmen a adj. převážně na -e (od, k, o te jedne stare), (11) složené formy indik. préz. sponového slovesa být (ja sem je ňemocny, ty s’i je / tyz je ňemocny, my zmy ňeňi su ňemocňi, vy s’c’e su ňemocňi atd.). Jako výrazný typ se v rámci podskupiny vyděluje typ hornoostravický, charakterizovaný dalšími znaky: (12) změnou původního dlouhého i později dlouženého áo (ptok, pjekno pora kuňi, vołoł, pjed hus’ot), (13) změnou e > y (i) a o > u před nosovými souhláskami (s’ino, jedyn hřebyň, hunym, kumin; volum, volume – se změnou samohlásky o vzniklé z pův. á), (14) příklonným -ch v 1. os. sg. indik. préz. i prét. (joch ňeňi stary, joch tam był, robiłach to), (15) tvary tebje, sebje, popř. teje, sejedat. a lok. zájmen, (16) tvary příč. min. typu pjuł (ʻpil’), žuł, umjuł, třuł, ležuł, popř. třoł, chc’oł, ležoł (již. od Ostravy mezi Odrou a Ostravicí). Mnohé z uvedených změn sem pronikly ze sousedních nář. slezskopolských, popř. se rozvinuly v důsledku těsnějšího kontaktu s nimi (např. á > o; eN, oN > yN, uN; aj > ej; úžení é > i; příklonné -ch u tvarů prét.). Viz nahrávka + přepis Janovice.

(c) Jižní (frenštátská) podskupina

Představuje v mnohém směru přechodovou oblast mezi slez. a mor. dial. Tvoří ji nevelké území na Příborsku, Kopřivnicku a Frenštátsku. Jde o podskupinu charakterizovanou nedostatkem některých výrazných slez. jevů a částečným příklonem k nář. moravským. K jejím základním znakům patří: (1) Palatalizované sykavky s’, z’ stejně jako v mor. dial. ztvrdly (seno, zyma), u hlásek ť, ď se nerozvinula asibilace (ťicho, ďeťi). V nář. Příbora a několika blízkých vesnic došlo k depalatalizaci d’e, t’e, n’e (tetka, nebudete, tepło apod.). Zároveň se tu projevuje tendence k výslovnosti jediného i (bił bi kupił kobiłu a vikrmił ju). (2) V řadě případů tu nedocházelo k sekundárnímu dloužení samohlásky o, a tedy ani k její následné změně v u (o > ó > ú > u), např. v inf. bosť, rosť, v imper. zatop, podoj, v gen. pl. jahod, slov, v příč. pomoh apod. (× jinde v laš. dial. rus’c’, zatup, jahud, pomuh/pomuł). (3) Starý dat. zájm. tvar si (vem sy) zůstal zachován; na ostatním území Slezska pronikl tvar akuz. (vem se). (4) Ve shodě s mor. dial. se uplatnila tendence skloňovat fem. na -sa, -za podle měkkého vzoru (z mise, na kozy). (5) Výraznou oblast podskupiny zabírá koncovka -ichgen. pl. subst. typu polich, kozych, staveňich. (6) Z celku slez. nář. se podskupina ostře vyděluje předložkou k ve spojení idu k susedovi (× idu do sus’eda). (7) Stejný územní rozsah má tázací příslovce gďe (hďe) proti obecně slez. kaj (ʻkam i kde’), např. gďe iďeš × kaj iďeš? Se záp. (opavskou) podskupinou sbližuje tuto podskupinu: (8) neprovedení úžení é > í (polefka, zele, taleř, ňesť, uťek), (9) přehláska ’á > ie v dlouhých slabikách (smiť se, zapřyhnuť, přysť), (10) výslovnost y po souhláskách c, z, s, č, ž, š, ř (cuzy, žyvot, řytky, šydło). Viz nahrávka + přepis Rybí.

2 Nářečí slezskopolská // nářečí západotěšínská // přechodová nářečí česko-polská

Mluví se jimi na Bohumínsku, Těšínsku, Jablunkovsku a v přilehlém širokém pásu obcí v Polsku; mají vedle shod s ↗nářečími slezskomoravskými řadu znaků odlišných, většinou společných s nář. polskými. K nim patří zejména: (1) slabiky ro, lo mezi konsonanty × č. ra, la (głowa, vrona, krowa, brony), (2) dispalatalizace ě, ea, o před tvrdými dásňovými souhláskami (ćotka, śostra, fčora; kf’at, m’asto, ćasto, b’ały), (3) existence nosových samohlásek (n. aspoň stopy po nich, srov. např. vǫzać, gǫśur ʻhouser’, munka, rynka, oňi chodzum), (4) proti mor. slabikotvorným , spojení s průvodními vokály ar, or, yr, el, ol (kark, torg, śyrp, pełny, vełna, čołno ʻčlun’), (5) zachování starého g (noga, gora), (6) palatalizované souhlásky také před původním e (m’otła, p’eče, źeli × slezskomor. dial. metła, peče, zeli), (7) palatalizované k’, g’ (k’ij, dług’i), (8) výslovnost zdvojené souhlásky n (Anna, také dřev’anny). Stejně jako ve ↗východní podskupině slezskomor. nář. došlo i v těchto dial. k úžení é > í (> i, např. obili, ňis, ňiść), staré téžeslabičné aj se změnilo v ej (nejlepši, imper. dej), po ž, š, č, ř bývá zpravidla i, samohlásky e, o se před nosovými souhláskami změnily v y (i), u (hřebyň, śino, kumin), původní n. později zdloužené á se změnilo v o (błozyn, b’ało ňev’asta, votoł), převládá výslovnost kmitavého ř (řyka × p. žyka), 1. os. sg. i pl. prét. má pohyblivé morfy -(e)ch, -chmy (robíłech, robilichmy), v instr. pl. všech subst. je veskrze koncovka ‑ami (chłopami). Mnoho shod s ↗slezskomor. nářečími (i mor. nářečími) vykazují tyto dial. v oblasti lexika a liší se tak od ostatních p. nář., např. gumno (p. boisko), strum (p. drzewo), kaňec (p. kiernoz), oje (p. dyszel), kabot (p. surdut), kłobuk (p. kapielusz), kładźivo (p. młot) aj. Slezskopolská nář. na území České republiky se dále člení obyčejně na čtyři typy:

(a) Typ karvinský s výslovností l (× ), např. łýko (× u̯yko), sv (× sf), např. svuj, sv’irać (× sfuj, sfirać) a s tvarem šoł (× šeł).

(b) Typ bohumínský se samohláskou a za pův. krátké nosovky a se samohláskou o za nosovky dlouhé (vidzoł ta p’ekno krova).

(c) Typ těšínský např. se ztrátou nosovosti vůbec (vidzoł te krove), s tvarem tobum (× tebum). Viz nahrávka + přepis Hradiště.

(d) Typ jablunkovský charakterizovaný zejm. splynutím dvou sykavkových řad v řadu jedinou (např. šino jako široky), koncovkou akuz. sg. fem. jednum krovum (× jedne krove), nom. pl. osobních jmen kamračo, sumšadžo.

Slezskopolská nář. se dnes vyvíjejí v rámci č. nár. jaz. Nemalý podíl na značném vlivu č. na tyto dial. má příliv nář. různorodého obyvatelstva do zdejších průmyslových komplexů a vznik nových sídlišť městského typu (Karviná, Havířov).

K okolnostem změn a k historickému vývoji č. nář. viz ↗raná stará čeština, ↗čeština 14. století, ↗čeština doby husitské, ↗humanistická čeština. Stav s.n.s. je popsán na základě výzkumu pro Český jazykový atlas v 60. a 70. letech 20. stol.

Rozšiřující
Literatura
  • Balhar, J. Příspěvek k vymezení východních hranic moravské laštiny. In Fukal, R. & M. Kopecký (eds.), Rodné zemi, 1958, 285–290.
  • Balhar, J. Západoopavský nářeční typ. Slezský sborník 58 (18), 1960, 378–383.
  • Balhar, J. Skladba lašských nářečí, 1974.
  • Bartoš, F. Dialektologie moravská 1, 1886.
  • Bartoš, F. Dialektologie moravská 2, 1895.
  • Bogoczová, I. Polsko-český smíšený pruh. In Davidová, D. & I. Bogoczová ad., Mluvená čeština na Moravě, 1997, 100–115.
  • Český jazykový atlas: http://cja.ujc.cas.cz/, cit. 21. 10. 2013.
  • ČJA 1, 1992.
  • ČJA 2, 1997.
  • ČJA 3, 1999.
  • ČJA 4, 2002.
  • ČJA 5, 2005.
  • ČJA. Dodatky, 2011.
  • Davidová, D. Slezskomoravská oblast. In Davidová, D. & I. Bogoczová ad., Mluvená čeština na Moravě, 1997, 75–99.
  • Dejna, K. Polsko-laskie pogranicze językowe na terenie Polski 1, 1951.
  • Dejna, K. Polsko-laskie pogranicze językowe na terenie Polski 2, 1953.
  • Havránek, B. Nářečí česká. In Československá vlastivěda 3. Jazyk, 1934, 84–218.
  • Jeřábek, R. & E. Maur ad. Etnografický atlas Čech, Moravy a Slezska IV, 2004.
  • Kellner, A. Štramberské nářečí, 1939.
  • Kellner, A. Východolašská nářečí 1, 1946.
  • Kellner, A. Východolašská nářečí 2, 1949.
  • Lamprecht, A. Středoopavské nářečí, 1953.
  • Lamprecht, A. Slovník středoopavského nářečí, 1963.
  • Lamprecht, A. Jazyková situace na širším Ostravsku. In Knop, A. ad., Dějiny českého jazyka ve Slezsku a na Ostravsku, 1967, 42–83.
  • Lamprecht, A. (ed.) České nářeční texty, 1976, 283–328.
  • NČD, 1972.
  • Šlosar, D. Přehled slovotvorby substantiv v ostravickém typu lašských nářečí. Slezský sborník 69 (29), 1971, 66–75.
  • Mapa nářečí (místní kopie).
Citace
Jan Balhar (2017): SLEZSKÁ NÁŘEČNÍ SKUPINA. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/SLEZSKÁ NÁŘEČNÍ SKUPINA (poslední přístup: 13. 12. 2019)

Další pojmy:

dialektologie

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka