SIGMATICKÝ AORIST

Základní

Syntetický, tj. jednoslovný, minulý čas, který stará čeština zdědila z ↗praslovanštiny, koncem 15. stol. zanikl; nazývá se taky aorist slabý. Kromě toho ve stč. existoval také ↗aorist asigmatický. Z hlediska způsobu tvoření se oba aoristy nazývají jednoduchý minulý čas, neboť jejich tvary se tvořily flexí, na rozdíl např. od jiného minulého času, ↗préterita, které se tvořilo analyticky, tj. kombinací dvou slov. Viz také ↗slovesný čas ve starší češtině.

Jak napovídá název, s.a. se vyznačoval tím, že jeho afixy obsahovaly původně s‑ový sufix. Ve stč. koncovkách 1. os. sg., 1. os. pl. a 1. os. du. se ovšem toto s již nevyskytovalo, neboť bylo již v předhistorické době nahrazeno ch‑ovou variantou (jak ilustruje tabulka č. 1). Nepůvodní ‑ch‑ se v a. koncovkách ustálilo v důsledku změny s > ch, která proběhla v pozici po i, u, r, v období rané psl.; viz ↗praslovanština. Jelikož se původní s mohlo v a. koncovkách nacházet také v pozicích, v nichž nenásledovalo po i, u, r, k, zůstaly v psl. u malé skupiny sloves zachovány staré s‑ové podoby (obvykle jako varianty afixů ch‑ových). Existenci s‑ových a ch‑ových forem a. koncovek vedle sebe ještě dobře dokládá stsl., i když v ní již převládají tvary ch‑ové; viz ↗staroslověnština. Neetymologické koncovky obsahující ‑ch‑ časem plně nahradily starší formy s‑ové, a tak se ve stč. v 1. os. sg., du.pl. vyskytovaly již jen podoby obsahující ‑ch, včetně pozic, ve kterých by se podle pravidel hláskových změn vyskytovat neměly (1. os. sg ukryti: ukrych, 1. os. pl. vybrati: vybrachom). Všechny tyto sekundárně vzniknuvší formy s.a. obsahující nepůvodní ch se ve slavistice někdy nazývají aorist chiatický. Koncovky stč. s.a. ukazuje následující tabulka:

Tabulka č. 1 Koncovky staročeského aoristu sigmatického

os.

singulár

duál

plurál

1.

‑ch

‑chově (‑chova)

‑chom (‑chomy / ‑chome)

2.

Ø

‑sta (‑šta)

‑ste (šte)

3.

Ø

‑sta (‑šta)

chu

Ne všechny stč. koncovky s.a. prezentované v tabulce jsou kontinuanty původních psl. a. tvarů: některé z nich byly přejaty z jiného stč. syntetického minulého času, ↗imperfekta, a to na základě procesu vzájemného tvarového ovlivňování s.a. a imperfekta: (a) ve 3. os. pl. uchovávala stsl. původní psl. podobu +‑šę, kdežto stč. má pouze formu ‑chu (která sem pronikla od imperfekt: +‑chǫ > ‑chu), (b) jak ve 2. os. pl., tak také ve 2. a 3. os. du. se vedle tradičních a. tvarů obsahujících ‑s‑ objevují podoby obsahující pod vlivem imperfekta ‑š‑. Infinitivní kmenotvorný vokál sloves tvořících s.a. byl patrně krátký (Komárek v NMV, 1981:109) s výjimkou sloves, která podlehla stahování +lajachъ > lách, +sějachъ > siech.

Formy s.a.se tvořily z infinitivního kmene, např. sloveso vybrati, vyberu, vybéřeš tvořilo formy s.a. z infinitivního kmene vybr‑a‑ přidáním a. koncovek, jak dokumentuje následující tabulka:

Tabulka č. 2 Staročeské formy aoristu sigmatického slovesa vybrati

os.

singulár

duál

plurál

1.

vybrach

vybrachově (‑ova)

vybrachom (‑ome / ‑omy)

2.

vybra

vybrasta (‑šta)

vybraste (‑šte)

3.

vybra

vybrasta (‑šta)

vybrachu

A. tvary některých starobylých sloves se slovním základem končícím na souhlásku, která mají (1) prézentní kmenotvornou příponou ‑e‑ a infinitivní kmenotvornou příponu ‑Ø‑ (tj. slovesa 1. třídy slovesné typu néstipéci), (2) prézentní kmenotvornou příponou ‑ne‑ a infinitivní kmenotvornou příponu ‑nú‑ (tj. slovesa 2. třídy slovesné typu tisknúti), se od psl. vyznačovaly jistými zvláštnostmi, které plynuly zejm. z faktu, že jejich tvarotvorný základ končil na souhlásku: (a) Netvořila formy 2. a 3. os. sg. s.a., nýbrž na jejich místě používala formy ↗aoristu asigmatického (tj. v případě sloves nésti, tisknúti měla forma 2. a 3. os. podobu nese, tišče). (b) Některá slovesa 1. třídy slovesné tvořila v psl. formy ostatních osob přímo z inf. kmene končícího na souhlásku, což způsobilo řadu hláskových změn ‒ tyto starobylé podoby s.a.si ovšem do stč. zachovalo pouze sloveso řéci, řku, rčeš: sg.: 1. os. řě‑ch (< +řek‑Ø‑sъ); více viz tabulku č. 3. Ostatní slovesa tvořící v psl. s.a.mají ve stč. formy nové, nazývané aorist sigmatický mladší (s.a.mladší) neboli aorist sigmatický sekundární. Těmto nehistorickým podobám s.a.mladšího sloužila jako tvarotvorný základ forma 2. a 3. os. aoristu asigmatického, která se pojila s koncovkami s.a. V případě zmiňovaného slovesa řéci byla tvarotvorným základem forma 2. a 3. os. sg. aoristu asigmatického řeče, k níž se přidávaly koncovky s.a., např. 1. os. sg. řeče‑ch (více viz tabulku č. 3). Stč. sloveso řéci tedy disponovalo třemi (byť ne zcela úplnými) sadami a. forem, jak dokumentuje následující tabulka č. 3 (podoby s křížkem + nejsou ve stč. u slovesa řéci doloženy):

Tabulka č. 3 Aoristové formy staročeského slovesařéci

aorist asigmatický

aorist sigmatický starší

aorist sigmatický mladší

os.

singulár

1.

+řek

řěch

řečech

2.

řeče (rče)

(reče)

(reče)

3.

řeče (rče)

(reče)

(reče)

duál

1.

+řekově (+‑va)

+řěchově

+řečechově

2.

+řečeta

řěsta

+řečesta

3.

řečeta

řěsta

řečesta

plurál

1.

+řekom

řěchom

+řečechom

2.

+řečete

+řěste (+‑šte)

+řečeste

3.

řekú

řěchu

řečechu

Podobným způsobem tvořily s.a.mladší slovesa typu tisknúti, tisknu, tiskneš. Výchozím tvarotvorným základem byla podoba 2. a 3. os. sg. aoristu asigmatického tišče, k níž se připojovaly koncovky s.a., jak ukazuje následující tabulka č. 4.

Tabulka č. 4 Formy staročeského aoristu sigmatického mladšího sloves typu tisknúti

os.

singulár

duál

plurál

1.

tiščech

+tiščechově

tiščechom

2.

(tišče)

tiščesta (‑šta)

+tiščeste (+‑šte)

3.

(tišče)

tiščesta (‑šta)

tiščechu

Komárek (NMV, 1981:30) interpretuje tyto formy s.a. mladšího s ‑e‑ na konci tvarotvorného základu jako vývojově výhodné, neboť umožňovaly sjednocení paradigmatu s.a. na 1. os. sg. +vedechъ 3. os. sg. +vede – 1. os. pl. +vedechom (namísto jiho- a východoslovanského +vedochъ +vede – +vedochomъ).

Významová stránka stč. a. není zatím dostatečně prozkoumána. Obvykle se soudí, že původně byl prostým minulým časem, který vyjadřoval minulý ukončený děj (Dostál (HiMČ II/2, 1967:193), Šlosar (HMČ, 1986:240)), popř. který sloužil k postupnému rozvíjení vyprávění (Komárek v NMV, 1981:132), a to od sloves dokonavých i nedokonavých. Často se však upozorňuje na fakt, že již v období stč. se tvořil převážně od sloves dokonavého vidu, s nimiž koresponduje původní a. význam ukončeného děje; viz Šlosar (HMČ, 1986:194). Tato souvislost mezi aoristem a dokonavým videm se zvláště zesiluje v mladších památkách, tzn. ve fázi zániku a.

Není dost dobře možné pozorovat zánik a. v mluveném jaz., jisté však je, že a. významně ustupuje z psaných památek během 15. stol. Dále je jisté, že zánik a. souvisí se zánikem druhého flexí tvořeného minulého času ↗imperfekta. Za symptomy postupného zániku a. a také imperfekta lze považovat: (1) absenci jednoduchých minulých časů v pásmu postav mladších stč. památek, (2) distribuci jednoduchých minulých časů a préterita v jazyce J. Husa, který syntetické minulé časy užívá v biblických citátech, kdežto v ostatních případech užívá analytického préterita, viz Gebauer (HMJČ III/2, 1898:63) a Komárek (NMV, 1981:133). V památkách z 16. stol. se jednoduché minulé časy, a tudíž ani a. již téměř nevyskytují. Právě z tohoto období pocházejí nesprávné analytické formy préterita skládající se z formy 3. os. sg. aoristu sigmatického (na místě l‑ového participia) a auxiliáru préterita, tj. formy typu zavola jest namísto zavolal jest, což je (analyzováno jako) signál faktu, že doboví uživatelé jaz. zcela ztratili povědomí o existenci syntetických minulých časů; viz Gebauer (HMJČ III/2, 1898:64), Trávníček (HMČs, 1935:383), Komárek (NMV, 1981:133). Do nové č. se zachovaly dva pozůstatky původně a. tvarů, které mají jen a. formu, nikoli jeho gramatický význam: (1) forma 3. os. sg. vecě tvořená od slovesa +vecěti, která má v nč. význam minulého i přítomného času a která je v současné č. archaická; (2) některé formy kondicionálového auxiliáru: sg.: 1. os. bych, 3. os. by, pl.: 1. os. bychom, 2. os. byste; viz ↗kondicionál ve starší češtině. Funkční analýza může vidět souvislost mezi zánikem a. a imperfekta a gramatikalizací vidu s argumentací, že když se gramatikalizoval vid, bylo z hlediska funkčního redundantní vyjadřovat rysy dokonavost a nedokonavost v minulém čase ještě i speciálními tvary časovými. Z formálního hlediska lze zánik dvou flexí tvořených minulých časů a. a imperfekta dát do souvislosti se synkretismem 2. a 3. os. sg., která je v rozporu s typem č. jako jaz. bez obligátního lexikálního vyjádření subjektu. Viz též ↗asigmatický aorist, ↗imperfektum, ↗préteritum.

Rozšiřující
Literatura
  • Galton, H. Aorist und Aspekt im Slavischen: eine Studie zur funktionellen und historischen Syntax, 1962.
  • HiMČ II/2, 1967.
  • HMČ, 1986.
  • HMČs, 1935.
  • HMJČ III/2, 1898.
  • HMJČ IV, 1929.
  • Hujer, O. Vývoj jazyka československého. In Československá vlastivěda III – Jazyk, 1934.
  • NMV, 1981.
  • Reinhart, J. Die Geschichte des slawischen sigmatischen Aorists. In Beekes, R. & A. Lubotsky ad. (eds.), Rekonstruktion und relative Chronologie. Akten der VIII. Fachtagung der Indogermanischen Gesellschaft Leidenschaft, 1992, 367–381.
  • Zubatý, J. České sloveso, 1980.
Citace
Pavel Kosek (2017): SIGMATICKÝ AORIST. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/SIGMATICKÝ AORIST (poslední přístup: 6. 12. 2019)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka