Způsob parcelace suprasegmentálního fonologického prostoru. P.h. přepokládá, že nad segmentální rovinou, kterou, zjednodušeně řečeno, že tvoří lineární řetězec jednotlivých segmentů jako [b], [p] n. [u], existují ještě další roviny reprezentace, které jsou hierarchicky uspořádány. Tyto vyšší roviny se označují jako suprasegmentálnín. též prozodické a teorie pracující s p.h. se označuje jako prozodická fonologie (✍Selkirk(ová), 1984; ✍Nespor(ová) & Vogel(ová), 1986).

Tabulka (1) ukazuje podobu p.h., kterou definovaly ✍Nespor(ová) a Vogel(ová) (1986). V této (maximalistické) verzi p.h. je suprasegmentální prostor uspořádán do 7 různých rovin, z nichž každá má své vlastní konstituenty (v pravém sloupci jsou v tabulce symboly, které se pro označení daných konstituentů používají):

Mapování mezi jednotlivými rovinami p.h. je definováno tak, že jednomu konstituentu roviny n musí odpovídat minimálně jeden konstituent roviny n-1, tzn. stopa musí obsahovat minimálně jednu slabiku, fonologické slovo minimálně jednu stopu atd. Konstituenty každé z rovin p.h. jsou derivovány pomocí specifických pravidel a samy naopak tvoří domény pro aplikaci různých fonologických procesů. To mj. znamená, že fonologické procesy se liší podle toho, na jaké rovině p.h. fungují; viz dále.

Hlavní motivací pro definování p.h. byla emancipace fonologie od (morfo)syntaxe: pravidla, která formují jednotlivé konstituenty p.h., mají být principiálně nezávislá na jiných než ryze fonologických informacích. Tyto ryze fonologicky derivované konstituenty pak definují hranice, uvnitř nichž probíhají jednotlivé fonologické procesy, a to jak segmentální (jako např. ↗palatalizace, ↗vokalická harmonien. procesy manipulující se znělostí konsonantů), tak i suprasegmentální (typicky procesy manipulující s ↗přízvukem a tónem).

Nezávislost konstituentů p.h. na (morfo)syntaxi se v literatuře nejčastěji ilustruje na příkladu neizomorfie mezi fonologickým a morfologickým slovem (v tradičním slova smyslu), kdy jedno morfologické slovo může obsahovat více slov fonologických (viz též ↗fonologické slovo).

Typologicky platí, že fonologie prefixálního švu se v mnoha jaz. systematicky liší od fonologie švu sufixálního: probíhají zde různé fonologické procesy, oba mají různou fonotaktiku atd. To platí i pro č., což ilustruje následující tabulka. Ta ukazuje vztah mezi segmentálním procesem, který spočívá v epentezi glidy /j/ do intervokalické pozice: /iV/ > /ijV/, /Vi/ > /Vji/ (tzv. hiátové /j/), a morfémovými švy: epenteze probíhá pouze na sufixálním švu, ale ne na švu prefixálním a švu mezi členy kompozita; k tomu viz též ↗hiát.

Tento typologicky rozšířený jev, kdy se prefixální šev chová fonologicky podobně jako šev uvnitř kompozit a oba se chovají jinak než šev sufixální, je v teorii prozodické fonologie tradičně interpretován tak, že v daných jaz. tvoří prefixy a části kompozita samostatné prozodické domény, tedy samostatné konstituenty p.h., kdežto sufixy jsou součástí stejného prozodického konstituentu jako jejich báze; viz např. analýza maďarských prefixů v ✍Nespor(ové) & Vogel(ové) (1986)n. polských prefixů v ✍Booijovi & Rubachovi (1990). Podle této analýzy tedy bude vztah mezi morfologickým a fonologickým slovem ve třech výše uvedených typech struktur následující:

Maximální doménou pro aplikaci epentetického pravidla pak bude fonologické slovo: glida /j/ se objeví mezi vokály jen tehdy, jsou‑li součástí jednoho fonologického slova; k epentezi tedy dojde jen na sufixálním švu, který je jako jediný uvnitř fonologického slova.

Prefixy a kompozita jsou tedy příkladem toho, kdy fonologické slovo může být menší než slovo morfologické (FS<MS). Odpověď na otázku, jestli tomu může být i naopak, tedy jestli může existovat vztah typu FS>MS, závisí na tom, jak jsou fonologicky a syntakticky definovány objekty označované jako ↗klitiky. Obecně lze říci, že právě klitická skupina je nejvíce kontroverzním konstituentem p.h. – mnozí autoři její existenci jakožto samostatného prozodického konstituentu odmítají; k tomu viz ✍Revithiadou(ová) (2011).

P.h. je v teorii prozodické fonologie deklarována jako čistě fonologický objekt: konstituenty p.h. jsou nezávislé na konstituentech (morfo)syntatické struktury. Ve skutečnosti to ale platí jen pro dvě nejnižší roviny p.h., rovinu slabik a rovinu stop, pro jejichž derivaci jsou relevantní čistě fonologické informace; v případě slabičné roviny je to ↗sonorita segmentů, v případě stop je to ↗přízvuk (každá fonologická stopa má svůj přízvuk). Zatímco derivace slabičné struktury je principiálně nezávislá na morfosyntaktické struktuře, derivace fonologických slov nikoli: hranice slabik mohou zasahovat dovnitř morfémů, jako např. při sylabifikaci jména uč‑i‑tel‑é: (u)_σ(či)_σ(te)_σ(lé)_σ, hranice fonologických slov vždy morfémové hranice respektují (hranice fonologického slova narozdíl od hranice slabiky nikdy neprochází např. kořenem). K diskuzi o asymetrii mezi jednotlivými rovinami p.h. viz ✍Scheer (2011), ✍Scheer (2012).