PROMLUVOVÝ ÚSEK  (phonemic clause, tone unit, Tongruppe)

Základní

Lineární zvuková jednotka nadřazená ↗taktu. Bývá základní jednotkou popisu na postlexikální rovině. Z hlediska vztahu k jaz. jednotkám stojí nejblíž ↗větné frázi (či syntagmatu), při hrubší klasifikaci náleží k strukturní úrovni ↗věty. P.ú. je skupina taktů, kterou uživatel jaz. pociťuje jako vnitřně vázaný intonační celek, ucelený krok v proudu řeči. Např. následující věta bude při konkrétní zvukové realizaci pravděpodobně členěna na pět p.ú. (jejich hranice uvnitř textu označujeme //).

(1)

Z mohutného kopce // porostlého nízkými keři // je dobře vidět // i za špatného počasí // na blízké městečko

Snahy o formálnější vymezení této jednotky se obvykle zakládají na popisu zvukových kvalit, které signalizují hranice mezi úseky. Rozdíly v pojetí bývají závislé na konkrétním jaz. Obecně se předpokládá vliv intonační kontury a možnost (nikoli nutnost) pauzy. Ačkoli vymezení této jednotky bývá poměrně vágní, objevuje se v nějaké podobě v popisu většiny jaz., jak ukazuje typologické srovnávání v ✍Jun(ová) (2005). Také viz ✍Brazil (1992), ✍Hirst & Di Cristo (1998), ✍Fox (2000) ad. Jednotku téhož řádu nalezneme už v klasické metrice pod pojmem kolon.

P.ú. je primárně jednotka zvuková. Svědčí o tom i skutečnost, že text lze na úseky členit různým způsobem n. že tato segmentace nemusí být v krajním případě v projevu vůbec realizována. Stává se to např. při rychlém tempu, kdy mluvčí pronese i delší výpověď jako nečleněný celek. Při tempu velmi pomalém se projev naopak rozpadá až na mluvní takty. Členění na úseky také nebývá registrováno v grafickém záznamu jaz. Nejbližší vztah p.ú. k jaz. struktuře představuje často jeho vazba se syntaktickou stavbou věty (srov. např. ✍Ladd, 1980; ✍Selkirk(ová), 1984; pro č. např. ✍Palková, 1980; ✍Palková, 1984a). Jako prostředek segmentace souvislé řeči může upozornit na hierarchii vztahů mezi sousedícími větnými členy. V popisech řady jaz. nacházíme příklady funkčního využití úsekového členění v tomto směru (v tom případě přestává být užití úsekového předělu ve výpovědi fakultativní). Např. v následujícím příkladu z č. je význam výpovědi závislý na použitém intonačním členění:

(2a)

Informovali jsme o výsledcích pokusu // našeho spolupracovníka

(2b)

Informovali jsme // o výsledcích pokusu našeho spolupracovníka

Klasickým příkladem dvojznačnosti v segmentaci textu pomocí úsekových hranic je komický monolog Poříze před vévodou v Shakespearově Snu noci svatojánské (5. akt, 1. scéna).

(Pro teoretické výklady viz např. ✍Hirst & Di Cristo, 1998; ✍Fox, 2000; ✍Wichmann(ová), 2000.)

Rozšiřující

1 Promluvový úsek v češtině

1.1 Promluvový úsek v hierarchii zvukových jednotek

P.ú. v č. není jen jednotkou teoretického popisu, je reálnou jednotkou řeči, kterou uživatel jaz. vnímá. Je to jednotka v první řadě zvuková. O její existenci rozhoduje především ↗intonační průběh řeči. Je patrně hierarchicky nejvyšší jednotkou, v níž se spontánně uplatňují rytmické vlastnosti řeči. Z hlediska jaz. stavby je p.ú. jednotkou v zásadě fakultativní. Je‑li ho však ve stavbě jaz. projevu použito, může se stát relevantním z hlediska významu dané výpovědi. Naopak jaz. vlastnosti textu motivují a ovlivňují podobu členění na p.ú. Nejvíce se při tom prosazuje vliv syntaktické stavby.

1.2 Koncepce pojmu a metoda popisu na bázi češtiny

a) P.ú. jako jednotku popisu zvukové stavby formuloval pro č. explicitně F. Daneš ve studii Intonace a věta ve spisovné češtině (✍Daneš, 1957). Dříve se jednotka tohoto řádu objevovala jako „kolon“ n. „taktová skupina“ (✍Hála, 1948); termínu p.ú. použil již ✍Mathesius (1947); ve starších popisech se však často prolínala úroveň taktu a úseku (✍Chlumský, 1928; ✍Zich, 1921 aj.). Daneš zavádí úsek jako základní zvukovou jednotku intonačního popisu souvislé řeči. Jednoznačně odlišuje vrstvu taktu a úseku. Vymezuje také vztahy úsekového členění k syntaktické stavbě. Současná aplikace pojmu vychází z Danešovy koncepce. Odchyluje se v popisu zvukové charakteristiky úseku při interpretaci větné prominence (viz ↗intonační centrum).

b) Charakteristika p.ú. jako primárně zvukové jednotky znamená, že vliv dispozic plynoucích ze struktury textu považujeme za jednu, nikoli však jedinou a rozhodující motivaci tohoto členění. Na rozdíl od toho např. ✍Pěškovskij (1923)✍Tomaševskij (1929) používají jako rytmickou jednotku téhož řádu při rozboru ruského textu syntagma (tj. těsné spojení syntakticky vázaných sousedících slov). V tom případě lze rozkládat psaný text na úseky bez ohledu na jeho konkrétní zvukovou realizaci (viz i ✍Miko, 1963 při rozboru slovenského textu). Při takovém postupu získáváme segmentaci, která je „optimální“ z hlediska jaz. stavby, nemáme však možnost konfrontovat různé vlivy, které ovlivňují skutečnou zvukovou podobu textu. Při popisu spontánního mluveného projevu tento postup zcela selhává.

c) Současné výzkumy na č. materiálu ukazují, že p.ú. je jednotkou, která se prosazuje jak při produkci, tak při ↗percepci řeči. Obě hlediska se prolínají, při popisu je však užitečné je rozlišovat, protože vedou k odlišnému druhu zjištění a někdy také k odlišným výsledkům. Přístup z pozice mluvčího hledá motivace, které podmiňují vznik úsekového členění. Zde se úzce propojují vlivy jazykové, technické aspekty produkce řeči a mluvní schopnosti konkrétního člověka. Pohled z pozice posluchače sleduje především funkční využití úseku ve stavbě jaz. textu. Toto hledisko bývá lépe přístupné popisu: Zjišťujeme reálnou podobu úseků a ověřujeme její účinek.

d) Tendence k členění na p.ú. v reálné výpovědi vycházejí jednak z vlastností techniky řeči, jednak z vlastností struktury jaz. Na mluvčího jednak působí rytmický faktor, tendence uskupovat „zvuková slova“ do relativně pravidelných skupin. Odtud vzniká tendence k mechanickému zvukovému členění, jejíž vliv si uvědomíme především tehdy, je‑li výsledkem členění „chybné“ (viz příklad 3).

(3)

Poslechněte si pravidelnou // předpověď počasí // na dnešek pro Čechy, // Moravu a Slezsko

Členění podle významu by vyžadovalo nepravidelnou délku úseků, např. Poslechněte si / pravidelnou předpověď počasí na dnešek / pro Čechy, Moravu a Slezsko.

Za druhé působí tendence vázat skupinu slov, která znamená pro mluvčího v daném okamžiku celek významový. Opět použijeme příkladu, v němž se tato tendence plynoucí z aktuální situace prosazuje proti logické stavbě věty.

(4a)

Sliboval, // že přijde, ale později

(4b)

Sliboval, že přijde, // ale později

Text má dvojí výklad: a) „přijde později“ a b) „sliboval později“. Teoreticky lze předpokládat, že členění (4a) naznačuje význam (a) a členění (4b) naznačuje význam (b). Ve skutečné komunikaci je však zřetelně preferováno členění (4b) i při významu (a), a to mluvčím i posluchačem.

Soulad mezi úsekovým intonačním členěním, členěním významovým a syntaktickou větnou stavbou patří mezi kritéria správné výstavby textu v oblasti mluvené formy jaz.

2 Promluvový úsek ‒ popis

Při vymezení p.ú. jako reálné zvukové jednotky v řeči se silně uplatňuje percepční aspekt. Z pohledu posluchače si lze p.ú. představit jako skupinu taktů, které jsou svým intonačním průběhem vázány do určitého celku. Posluchač má pocit, že mluvčí vytvořil tento úsek řeči jakoby „jedním tahem“. Tato z hlediska objektivního popisu vágní charakteristika vede v praxi k relativně vysoké shodě posluchačů při určování p.ú. v reálném textu. P.ú. jako zvuková jednotka je pro posluchače patrně výraznější než ↗přízvukový takt. Např. v testech s laickými posluchači kolísalo určení hranic jednotek v konkrétních zvukových textech u 22 % taktů a u 17 % úseků (✍Palková, 1974). Také v materiálu ze spontánní řeči (viz výše) je shoda posluchačů při určování úsekových hranic vysoká (nad 80 %). O percepci opřené určování úseků v textu lze podložit popisem zvukových vlastností o něco lépe, než u přízvukového taktu (viz 2.1), patrně však zůstává určujícím kritériem při úsekové segmentaci v realitě řeči. To má však za následek, že při automatickém n. poloautomatickém zpracování materiálu, např. v rozsáhlých korpusech n. při automatické ↗syntéze text-to-speech, je strukturace textu na bázi p.ú. nesnadná. Úsek jako lineární jednotka musí pak být různým způsobem suplována. Při analýze reálného zvukového materiálu se nabízí členění na nádechové skupiny na základě použití pauzy (již ✍Jaffe & Feldstein, 1970; pro č. např. ✍Volín, 2004). Při obráceném postupu od textu k zvukové realizaci lze volit návaznost na vhodnou jednotku jazykovou. V č. má interpunkce převážně syntaktický základ, čehož je možno využít pro simulaci členění v syntéze text‑to‑speech (např. ✍Palková & Ptáček, 1995; ✍Palková & Ptáček, 1997). Je to ovšem vždy řešení jen částečně uspokojivé.

Reálné charakteristiky zvukové podoby úseku se váží jednak k jeho vymezení jako lineární jednotky, jednak k formě prominencí, tzv. větných přízvuků, které se v jeho rámci mohou uplatnit. Přitom vymezení úseku jako jednotky je primární. Výrazné a nejlépe popsatelné zvukové charakteristiky se váží k hranici úseku. Prominence (koncepty ↗větný přízvuk, případně ↗intonační centrum) jsou v této souvislosti závislými kvalitami.

2.1 Zvukové signály hranice úseku

Zvukové kvality, které vedou k tomu, že se souvislý text pro posluchače člení na p.ú., byly v č. podrobněji pozorovány především na materiálu čtené řeči. Výsledky poslechových testů provedených jednak s laickými, jednak se školenými posluchači ukázaly zejména následující tendence (podrobněji se statistickými údaji ✍Palková, 1974; ✍Palková, 1994).

a) Nejsilnějším podnětem k určení meziúsekové hranice je pro běžného posluchače komplex tvořený pauzou a charakteristickým melodickým průběhem. Ze souboru uváděného ve standardním popisu ↗melodémů je to především polokadence stoupavá, klesavá, případně některá z forem konkluzivní kadence.

b) Melodické polokadence postačují i bez pauzy ke vzniku úsekového předělu, jsou‑li zřetelné.

c) Další zvukové charakteristiky se jako hlavní prostředek pro vznik úseku prosazují méně výrazně a je třeba s nimi počítat především v různých kombinacích.

Poměrně silná je např. tendence spojit do jednoho úseku za sebou následující takty, které jsou pronášeny každý s výraznou a navzájem si podobnou melodií. Zřetelným signálem hranice mezi úseky se může stát změna tempa, zejména doprovází‑li jinak málo výraznou neukončující kadenci. Naopak dynamické zesílení taktu na konci úseku shodu v určení hranice snižuje. Pro některé posluchače to patrně znamená osamostatnění slova (taktu) na úkor intonační jednotky.

d) Celkově lze říci, že pro posluchače jsou nejvýraznější zvukové charakteristiky, které se nacházejí přímo v místě hranice mezi úseky (pauza, konec melodické kadence, změna tempa apod.).

2.2 Větný přízvuk a intonační centrum (diskuse)

✍Daneš (1957) popisuje zvukovou podobu úseku jako komplex, jehož složky tvoří zvukové signály hranice mezi úseky a tzv. ↗intonační centrum. K příznakům hranice úseku řadí především pauzu a intonační průběh. Intonační centrum je zvuková prominence (obdoba ↗slovního přízvuku↗mluvním taktu). Daneš předpokládá, že v každém úseku je jedno slovo (takt), jehož „přízvučná“ slabika je zvukovým centrem celého úseku. Intonační centrum se realizuje komplexem zvukových prostředků, z nichž základní je ↗intonace. Obvykle stojí na posledním taktu v úseku. V tom případě je rovněž příznakem úsekové hranice. Daneš tímto pojmem nahrazuje klasický pojem ↗větného přízvuku. Předpokládá jeho funkční využití v rovině významové výstavby výpovědi. Pomocí poslechových testů lze doložit, že členění textu na p.ú. je pro posluchače výrazným zvukovým jevem. Koncepce intonačního centra však při rozboru konkrétních zvukových textů, čtených i spontánně mluvených, často selhává, jak z hlediska intuitivního postoje uživatele jaz., tak z hlediska vlastního teoretického popisu. Nesnáze vznikají z toho, že v realitě řeči bývá táž intonační charakteristika signálem konce úseku i zvukového zdůraznění. Učiníme‑li však v teoretickém popisu přítomnost zvukového „vrcholu“ podmínkou existence úseku, není možno odlišit charakteristiku zvukovou a významovou a pozorovat zvlášť zvukovou segmentaci a významovou prominenci. Poslechové testy zaměřené k určování větné prominence končí obvykle nízkou shodou mezi pokusnými osobami, pokud jde o místo konkrétních přízvuků. Ukazují také, že podoba úseku není ve vědomí posluchače nezbytně spojena s představou jediného přízvukového vrcholu. Úseky s dvěma vrcholy (obvykle na počátku a na konci), s rovnováhou více vrcholů n. bez označení jakéhokoli vrcholu jsou v hodnocení časté. Podobně intonační kadence je pro posluchače někdy pouze signálem konce úseku, v jiných případech navíc ještě činitelem zdůrazňujícím slovo (viz ✍Palková, 1974; ✍Palková, 1978; ✍Palková, 1994; ✍Palková, 2001).

Zdá se tedy, že posluchač spojuje představu prominence s významovým zdůrazněním slova a představu úseku jako intonační jednotky vnímá do značné míry odděleně. Proto je vhodnější pojetí, které odděluje p.ú. a větnou prominenci jako dva relativně autonomní jevy popisu. Aby nedocházelo k terminologickému nedorozumění, používáme pro označení větné prominence tradičního termínu „↗větný přízvuk“. P.ú. je lineární jednotka zvukové stavby, která se ve vědomí posluchače prosazuje jako zvukový, nejčastěji intonační celek, zejména zřetelným vymezením meziúsekové hranice. Větný přízvuk je zvukový, rovněž často intonační prostředek, jímž se ve vědomí posluchače zvýrazňuje určité slovo (takt). Větný přízvuk může n. nemusí tvořit součást úsekové hranice. Není také vhodné stanovit apriorní předpoklad o závazném počtu větných přízvuků v úseku.

2.3 Délka textu a rozměr úseku

P.ú. je druhou (vyšší) ze dvou jednotek, v nichž se promítá rytmická stavba jaz. Určující vlastností z tohoto hlediska je jeho délka měřená počtem slabik a taktů. Podstatnou podmínkou k tomu, aby vznikla samostatná intonační jednotka mezi taktem a ukončenou výpovědí, je dostatečná délka textu. Je to kvalita v mnoha směrech určující a zřejmě patří k obecným vlastnostem řeči, protože fakta zjištěná v různých jaz. jsou podobná. Uvedeme několik údajů.

a) ✍Daneš (1957) konstatuje, že tendence k vnitřnímu členění textu se v č. objevuje při délce 9 až 11 slabik.

b) Experimentálně byla zkoumána délka úseku, ke které mluvčí směřuje, nepůsobí‑li nezvukové vlastnosti textu. Materiálem bylo několik typů umělých textů bez významu, které četli laičtí mluvčí (v tab. 1 a 2 hodnoty sub A, „pseudotexty“). Výsledek ukázal intonační úseky o délce jednoho až čtyř (výjimečně pěti) taktů. Výrazně převažují takty složené z dvou a tří úseků (podrobněji ✍Palková, 1974).

c) Tab. 1 uvádí údaje o průměrné délce úseku podle počtu taktů (T/Ú), o průměrné délce úseku podle počtu slabik (sla/Ú) a o průměrné délce taktu podle počtu slabik (sla/T) v několika souborech zvukových textů.

Části A až C: materiál čtený. Soubor A: 23 pseudotextů bez vlivu syntaxe a významu; 4 mluvčí; materiál o celkovém rozsahu 1 948 úseků, cca 12 020 slabik (✍Palková, 1974). Soubor B: reálné texty, které byly podkladem pro strukturu textů A; 4 mluvčí, materiál o celkovém rozsahu 598 úseků, cca 4 000 slabik (✍Palková, 1974). Soubor C: materiál z textů tří současných prozaiků zpracovaný jako celek, 4 mluvčí, seminární práce (P. Bartošová, M. Koppová, C. Kodytková, studentky FF UK, 2012), materiál o celkovém rozsahu 426 úseků, cca 3 000 slabik. Ve všech případech neprofesionální mluvčí.

Část M: projevy mluvené: nepřipravené monologické vyprávění na volné téma; 22 mluvčích, materiál o celkovém rozsahu 1 975 úseků, cca 10 900 slabik (✍Balkó, 2003).

Tab. 1 Průměrná délka úseku v několika souborech zvukových textů

A

B

C

M

Ø

Ø

Ø

Ø

sla/T

2,71

2,64

2,78

2,66

sla/U

6,17

6,71

7,38

5,7

T/U

2,28

2,54

2,65

2,14

d) Tab. 2 uvádí údaje o zastoupení úseků s různým počtem taktů v tomto materiálu.

Tab. 2 Počet taktů v úseku

A

B

C

M

M

M

T/ Ú

%

%

%

%

Ø

s

1

9

5

10

41,8

37,6

18,1

2

59

49

37

26,4

23,8

6,5

3

28

35

36

19,0

17,1

3,0

4

4

10

11

8,6

7,8

3,5

5

0,2

1

4

3,1

2,8

1,9

více

1

1,1

1,0

1,5

100

100

100

100

Orientační představu o tom, jak dalece text ovlivňuje přirozené tendence k členění souvislé řeči, umožňuje srovnání výsledků pro texty A s výsledky B a C. Nezměnil se základní rozměr úseku ani průměrná slabičná délka jednotlivých typů. Přibylo však delších, tří‑ a čtyřslabičných úseků. Nápadným rozdílem v nepřipravených mluvených monolozích (M2) proti výsledkům z čtených textů (C) je velký počet jednotaktových úseků. V tab. 2 doplněný údaj o průměrném zastoupení úseků různé délky v souboru 22 mluvčích a vysoká hodnota směrodatné odchylky u jednotaktových úseků naznačuje, že podstatným činitelem je v tomto případě nestejná schopnost mluvčích tvořit souvislý text. Žádný z uvedených rozdílů není tak výrazný, aby byl ověřitelný se statistickou významností (t‑test, 0,05).

2.4 Rytmické aspekty segmentace

Tendence mluvčího členit text na úseky, jejichž rozměr kolísá v poměrně úzkých mezích, je již sama o sobě projevem přirozených rytmických tendencí řeči. Rytmický základ naznačují však i tendence další, jak při čtení souvislých textů, tak ve spontánním projevu. Je to např. tendence k tvoření sledu úseků velmi podobné délky, k symetrii v členění delších výpovědí, nechuť k úsekům jednotaktovým v některých pozicích, např. před pauzou atd. Tyto tendence jsou zřetelné zejména v projevu neškolených mluvčích a jejich působení je nápadné zvláště tam, kde se dostanou do rozporu s požadavky jaz. stavby. V čtené řeči to bývá např. vytváření nevhodných syntaktických dvojic. Následující příklad (5) uvádí členění na takty (/) a úseky (//), jak se objevilo v konkrétní zvukové realizaci prozaického textu. Značka ' označuje přízvučnou slabiku, není‑li jí první slabika taktu.

(5)

Natáhl / ke mně / růžovou / ruku // pokývl / energicky / obarvenou / hlavou // a ˈzakončil // Voila! // Tady to / máte! //

Členění na p.ú. je zřetelné také ve spontánní mluvené řeči. Popis různých úrovní zvukové stavby je však obtížnější, protože se zde větší měrou uplatňují individuální faktory závislé na osobě mluvčího a mluvní situaci. Nerozlišíme členění řeči podmíněné rytmem, technikou dýchání, stupněm pohotovosti při výběru slov, či vývojem myšlenky.

V plynulém mluveném projevu může být projevem rytmického faktoru používání výplňkových slov. Časté je např. na začátku po pauze, kde významově „prázdné“ n. dokonce nevhodné slovo doplňuje úvodní slova nové výpovědi na samostatný intonační úsek.

(6)

Dnes jsou / na pořadu // finále / na jednotlivých / nářadích. // Takže vás / zdravím // a ˈco je / ve Stuttgartu / nového? //

P.ú. je zřejmě nejdelší jednotkou, v níž se uplatňují přirozené rytmické tendence řeči. Vyšší jednotka, která má také zvukové ohraničení, tj. ukončená ↗výpověď, je již převážně podřízena významové a gramatické stavbě jaz. Rytmické faktory se v ní promítají jen tehdy, je‑li to vědomým záměrem tvůrce projevu, např. v literárních textech.

Při popisu přirozeného rytmu řeči počítáme tedy v č. se ↗slabikou jako elementárním skladebním prvkem a s dvoustupňovou hierarchií vnitřně strukturovaných jednotek takt‒úsek.

3 Úsekové členění a jazyková stavba v češtině

Zvukové členění řeči na p.ú. (tzv. frázování) má volnější vztah k nezvukovým složkám jaz., než je tomu u taktu n. ukončené výpovědi jakožto zvukové jednotky. Takt se váže ke slovu, zvukový celek výpovědi ke gramatické větě. P.ú. nemá takto přímý vztah k žádné nezvukové jednotce jaz. stavby. Případy, kdy je umístění hranice mezi úseky ve zvukové realizaci textu nezbytné n. naopak vyloučeno, jsou v reálném textu v menšině (viz 3.2). P.ú. kromě toho představuje střední člen v hierarchii zvukových jednotek: Takt a ukončená výpověď mohou tvořit krajní varianty jeho realizace. Z toho plyne, že je možné zvukově realizovat text a nepoužít přitom členění na p.ú.. Výsledek bude např. takový, jako bychom četli text po slovech n. „od tečky k tečce“. Tato možnost představuje ovšem teoretickou krajnost, je však podstatná pro povahu vztahů mezi zvukovými a jaz. složkami textu. Relativní autonomnost úseku jakožto zvukové jednotky podporuje jeho funkční uplatnění v řeči. Posluchač registruje hranici mezi úseky jako samostatný prostředek, kterým se lineární posloupnost slov člení jednoznačným způsobem na sounáležející celky. Je‑li text svým složením víceznačný, rozhoduje řešení, které přináší zvuková realizace. Rovněž mluvčí se snaží tvořit text jako sled intonačních úseků, které jsou z jaz. hlediska smysluplné.

Struktura textu je podstatným zdrojem motivací pro vznik úsekové segmentace. V č., podobně jako v jiných jaz., má bezprostřední vliv především syntaktická stavba. Méně viditelný, ale rovněž důležitý je podíl významové výstavby textu. Tendence k realizaci p.ú. vznikající z rytmických aspektů řeči a z jaz. stavby textu na sebe různým způsobem působí. Shodují‑li se, bývá zvukové členění výrazné a výhodné pro mluvčího i posluchače. Nejsou‑li v souladu, vzniká napětí, jehož výsledek závisí především na schopnostech mluvčího. Z hlediska posluchače je žádoucí řešení, které respektuje jaz. stavbu. Zvukové členění textu na úseky, které jsou z hlediska významu výpovědi smysluplné, posluchač považuje za kritérium „správnosti“ projevu. Zjišťování vlivů jaz. stavby na lineární segmentaci řeči na úseky se většinou opírá o čtené projevy, v nichž je výsledek méně závislý na schopnostech mluvčího tvořit souvislý text. Dalším vhodným materiálem mohou být projevy mluvené „zpaměti“, např. jevištní monology a dialogy.

3.1 Působení syntaktické stavby věty

Účinek syntaktických vztahů na zvukovou realizaci v č. byl zkoumán především na materiálu čteného textu (✍Daneš, 1957; ✍Palková, 1974; ✍Palková, 1984a; ✍Palková, 2006; ✍Janoušková, 2008). Základem je skutečnost, že slova následující za sebou v textu jsou syntakticky různě těsně vázána. Např. spojení slov uvnitř tzv. rozvitého větného členu představuje těsnější spojení, než jeho připojení k dalším částem věty (Chlapec × uviděl × velký + dům). Je‑li tato „nerovnováha“ v hloubce syntaktických předělů rozložena tak, že vznikají celky vhodného rozměru, představuje pozitivní tendenci k vytvoření intonačního úseku (Malý chlapec // konečně uviděl // velký dům). Naopak negativní vliv má výskyt několika stejně těsných spojení za sebou (Toho dne // přišla najednou revize z Prahy na poštu // a našla…).

Protikladný vliv jiných aspektů může působit, že možnosti dané syntaktickou stavbou zůstanou nevyužity. Nedává‑li však syntaktická stavba dispozice k vytvoření předělu, k jeho realizaci většinou nedojde, n. ho posluchač hodnotí jako chybu. Těsným spojením, které se obvykle dále nečlení, je především:

a) vazba přívlastku se jménem typu velký dům, každý člověk;

b) vazba příslovce se slovesem typu dobře vidí, ještě nešel;

c) vazba příslovce s adjektivem n. příslovcem typu velmi dobře, velmi dobrý;

d) slovesné vazby typu dát radu, vzít za vděk atp., které tvoří jediný významový celek.

Vyskytují‑li se v textu za sebou takto vázané dvojice či trojice slov, je pravděpodobné, že budou tvořit p.ú.

3.2 Závazné užití úsekových předělů

Rozčlenění textu na p.ú. může být někdy jediným prostředkem, který určuje význam textu. Umístění předělu rozhoduje o tom, jakým způsobem se vytvářejí v povědomí posluchače větné dvojice. Nejznámějším případem je rozdíl těsného a volného přívlastku, který je zachycen i v interpunkci. Není to však typ jediný. Místo určujícího předělu je v následujících příkladech označeno (?).

(7)

Stála tu největší (?) správní budova

(8)

Došlo k rozepři mezi mým otcem (?) a jeho přítelem Janem (?) a mou mladší tetou

(9)

Sešli se k poradě (?) o výchovných problémech (?) s novými zaměstnanci

V psaném textu je v příkladu (7) rozhodující interpunkce, příklady (8) a (9) zůstávají dvojznačné. Ve zvukové realizaci se řídí posluchač podle úsekového členění.

3.3 Hierarchie úsekových předělů v textu

Podobu úsekového členění v textu ovlivňuje dále vzájemná podmíněnost některých úsekových předělů. Základem je tendence vytvářet hierarchii zvukových hranic shodně s hierarchií syntaktické stavby (viz i ✍Janoušková, 2008). V příkladech jsou zde značkami / a // označovány hranice p.ú. dvou stupňů výraznosti.

(10)

V prvních letech /1 našeho manželství //2 jsem se snažil rozumět všemu //2 co moje žena říkala

(11)

Vyjít si občas /na měsíční světlo //bylo jediné //co ho doopravdy těšilo

Uvedené příklady je možno členit na různý počet úseků. Předěly označené /jsou však podmíněny tím, že mluvčí rozčlení text na místech označených //2. Jinak posluchač hodnotí projev jako chybný. Schopný mluvčí většinou odstíní i „hloubku“ předělů: předěly //2 realizuje výrazněji. Hierarchie ve výraznosti úsekových hranic umožňuje také řešit případy delších víceznačných vět (viz i ✍Daneš, 1957).

Viz též ↗prozodie v popisu zvukové stavby jazyka, ↗transkripce v suprasegmentální vrstvě popisu, ↗prozodické jednotky v popisu češtiny, ↗slabika, ↗prozodická struktura v doméně slova, ↗slovní přízvuk – zvukové charakteristiky v češtině, ↗prozodická struktura v doméně větné fráze, ↗větný přízvuk, ↗větná intonace.

Literatura
  • Balkó, I. Tempo artikulace a tempo řeči v různých řečových úlohách. Dis. práce, FF UK, Praha, 2003.
  • Brazil, D. Listening to People Reading. In Coulthard, M. (ed.), Advances in Spoken Discourse Analysis, 1992, 209‒241.
  • Daneš, F. Intonace a věta ve spisovné češtině, 1957.
  • Fox, A. Prosodic Features and Prosodic Structures: The Phonology of Suprasegmentals, 2000.
  • Hála, B. Úvod do fonetiky, 1948.
  • Hirst, D. & A. Di Cristo. A Survey of Intonation Systems. In Hirst, D. & A. Di Cristo (eds.), Intonation Systems, 1998, 1‒44.
  • Chlumský, J. Česká kvantita, melodie a přízvuk, 1928.
  • Jaffe, J. & S. Feldstein. Rhythms of Dialogue, 1970.
  • Janoušková, J. Shoda percepčního hodnocení hloubky prozodických předělů v závislosti na struktuře čteného textu. Phonetica Pragensia 11, 2008, 87‒104.
  • Jun, S. A. Prosodic Typology. In Jun, S. A. (ed.), Prosodic Typology, 2005, 431‒458.
  • Ladd, D. R. The Structure of Intonational Meaning, 1980.
  • Mathesius, V. Mluvní takt a některé problémy příbuzné. Čeština a obecný jazykozpyt, 1947, 243‒256.
  • Miko, F. Rytmus v próze. In Čepan, O. (ed.), Literatúra a jazyk (Litteraria 6), 1963, 5–61.
  • Palková, Z. Rytmická výstavba prozaického textu, 1974.
  • Palková, Z. Zvukový aspekt kontextové vázanosti. Slavica Pragensia 21, 1978, 51‒58.
  • Palková, Z. Discourse Segmentation and Phrase Structure. Phonetica Pragensia 6, 1980, 127‒134.
  • Palková, Z. Syntactic Dispositions as a Factor in Discourse Segmentation. In van der Broecke, M. P. R. & A. Cohen (eds.), Proceedings of the 10th International Congress of Phonetic Sciences, 1984, 554‒559.
  • Palková, Z. Fonetika a fonologie češtiny, 1994.
  • Palková, Z. Positional Relevancy within Tone Units. In Palek, B. & O. Fujimura (eds.), Proceedings of LP‘2000, 2001, 131‒146.
  • Palková, Z. Textové dispozice pro členění na intonační fráze v češtině. In Palková, Z. & J. Janoušková (eds.), Kapitoly z fonetiky a fonologie slovanských jazyků, 2006, 227‒239.
  • Palková, Z. & M. Ptáček. Prosodic Issues in Czech: An Application in TTS. In Elenius, K. & P. Branderud (eds.), Proceedings of the 13th International Congress of Phonetic Sciences, Vol. 4, 1995, 380‒383.
  • Palková, Z. & M. Ptáček. Modelling Prosody in TTS Diphone Synthesis in Czech. Forum Phoneticum 63, 1997, 59‒77.
  • Peškovskij, A. M. Stich i próza s lingvističeskoj točki zrenija, 1923.
  • Selkirk, E. O. Phonology and Syntax: The Relation between Sound and Structure, 1984.
  • Tomaševskij, B. V. Ritm prózy. O stiche, 1929.
  • Volín, J. F0 Declination in Czech and English Breath‑Groups. Phonetica Pragensia 10, 2004, 125‒136.
  • Wichmann, A. Intonation in Text and Discourse: Beginnings, Middles and Ends, 2000.
  • Zich, O. O rytmu české prózy. Živé slovo I, 1920, 65‒78.
Citace
Zdena Palková (2017): PROMLUVOVÝ ÚSEK. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/PROMLUVOVÝ ÚSEK (poslední přístup: 9. 8. 2020)

Další pojmy:

fonetika fonologie

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka