PRODUKCE A RECEPCE TEXTU

Základní

1. V textové lingvistice konkretizované zasazení ↗produkce řeči a ↗porozumění řeči do komunikační situace. Na p.r.t. (komunikátu) se podílejí subjekty účastníků komunikace, vybavené určitými komunikačními kompetencemi a zaujímající – v závislosti na parametrech ↗komunikační situace a procesualitě jejího průběhu – aktivní a pasivní komunikační role. Aktivní účastník mluveného dorozumívání bývá nazýván mluvčím, aktivní účastník komunikace písemné autorem; jejich „pasivními“ protějšky jsou posluchač, resp. čtenář. Vedle toho bývá „pasivní“ (pasivní jako produktor, ale aktivní jako interpret) účastník komunikační události označován jako adresát; neutrální označení příjemce volíme tehdy, když komunikace není zjevně zaměřena na určitého adresáta, n. když „pasivní“ účastníci komunikace nejsou totožní s původním adresátem. Subjektové obsazení komunikační události se může i dále komplikovat – např. tehdy, je-li mluvčí profesionál, oficiálně pověřený mluvit v zastoupení jiné osoby. Poměrně časté jsou termíny produktorrecipient, pro mluvčího a autora lze použít i souhrnné označení podavatel apod. U mnoha typů komunikačních událostí je příjemce kolektivní, tj. publikum.

Průběh komunikační události (založený na jednotlivých aktivitách uvedených subjektů) si lze zjednodušeně představit tak, že ve fázi produkce textu, vytváření (kreace) komunikátu, produktor (a) myšlenkově zpracovává určitý obsah a přiřazuje mu významy, (b) přiřazuje zvoleným významům prostředky výrazové, a to s ohledem (zaměřením) na adresáta, (c) vysílá akustický n. vizuální signál směrem k adresátovi – realizují se fyzikální a fyziologické aspekty sdělování, tj. dochází k přenosu nositele sdělení v prostoru, případně i k činnostem zaměřeným na dlouhodobé uchovávání fixované podoby sdělení (zvukové n. grafické) v čase. Ve fázi recepce textu (komunikátu) pak recipient (a) na základě smyslových vjemů přijímá akustický n. vizuální signál, (b) na základě konvencionalizovaných prostředků, které jsou součástí jeho komunikační kompetence, segmentuje přijatý signál a přiřazuje jednotlivým segmentům významy, (c) provádí interpretaci přijatého sdělení, dospívá k porozumění, konstituuje smysl textu (srov. ✍Kořenský & Hoffmannová ad., 1987; ✍Kořenský, 1988).

recepci se vztahují i termíny percepce textu (komunikátu) a interpretace textu (komunikátu), přičemž vztah recepce, percepce a interpretace může být pojímán různě. Percepce představuje spíše dílčí fázi fyzického (smyslového) příjmu materiálních signálů, zatímco interpretace se týká fáze směřující od významu jednotlivých prostředků k obsahu a smyslu sdělení; v tomto případě r. představuje střechový termín a zahrnuje tyto dvě hlavní fáze. Jindy se rozlišuje r. jako prostý auditivní či vizuální, tedy smyslový příjem sdělení, a percepce jako aktivní činnost recipienta, který – na základě významů vložených autorem – vkládá do textu i vlastní významy; viz též ↗porozumění řeči. V souvislosti s produkcí a recepcí se užívá také termínů kódovánídekódování, jež mají spíše technické konotace a týkají se hlavně dílčích fází, kdy dochází ke vzájemnému přiřazování zvuků (výrazů) a významů. Jednotlivé dílčí fáze (kódování a přenášení signálu, n. dekódování a interpretace) se přitom – zvláště u spontánní mluvené komunikace – neustále překrývají, probíhají zároveň, a stejně tak se prostupují i produkční a recepční procesy. Vztah mezi produkcí a recepcí textu je komplikovaný i proto, že nelze ztotožnit to, co produktor zamýšlí sdělit, to, co explicitně signalizuje, a to, co ve skutečnosti sděluje recipientovi, tj. co recipient vyrozumívá. Sdělení bývá často víceznačné, implicitní, a umožňuje velmi odlišné interpretace; význam je v interakci účastníků společně vyjednáván, přesto ale smysl textu konstituovaný jednotlivými recipienty (na základě implikovaných významů) může být značně rozdílný. (Ke vztahu recepce textu, interpretace a smyslu viz např. ✍Hausenblas, 1988; ✍Daneš, 1988.)

Aktivity produktora a recipienta, obou/všech účastníků komunikace, se tedy prostupují, překrývají n. jsou na sebe silně vázány. Jejich oddělené modelování je určitým násilím vůči složitému tvaru komunikační události, protože aspekt vzájemnosti je tu obvykle velmi výrazný. Oba zúčastněné subjekty se permanentně zaměřují (a) na partnera, na jeho komunikační aktivity, na vývoj jeho postojů a vzájemných vztahů, na anticipaci jeho komunikačního chování a jeho reakcí; (b) na postupné vytváření textu (nejen recipient, ale i produktor sleduje svůj text, jeho vývoj, postup k cíli, realizaci záměrů, spojitost aj.); (c) na určitý výsek skutečnosti (chápané v nejširším smyslu slova), ke které text referuje. Zaměření produktora na recipienta (adresáta) zdůrazňuje i ↗konverzační analýza prostřednictvím termínu recipient design (tj. konstruování replik s ohledem na recipienta).

Záleží ovšem na typu komunikace; např. u těch psaných textů, mezi jejichž produkcí a recepcí je velký časový interval, jsou možnosti uvedené vzájemnosti značně omezené, bezprostřední vzájemné reakce ustupují do pozadí a recipient je odkázán převážně na zprostředkující úlohu textu. Naproti tomu v případě bezprostředního mluveného ↗dialogu v podstatě nelze striktně oddělovat produktora a recipienta (mluvčího a posluchače), mluvit o střídavém obsazování „aktivních“ a „pasivních“ komunikačních rolí. Podíl každého účastníka na dialogu má svou kontinuitu a vlastní perspektivu; na druhé straně distribuce všech pragmatických složek i komunikačních aktivit je u tohoto typu komunikace tak dynamická a interferenční, že to komplikuje jakoukoli segmentaci (záměry účastníků se kříží, doplňují, podporují; komunikační funkce jejich ↗replik jsou v různé míře kompatibilní, podle toho se repliky seskupují do ↗sekvencí; dochází k přesahům replik, ke „skákání do řeči“ apod.). I posluchač, tj. účastník komunikace plnící „pasivní“ komunikační roli, vyvíjí značnou aktivitu a úsilí – aby posluchač mluvčího dobře slyšel, rozuměl mu, aby jeho sdělení správně interpretoval i na základě toho, jak se partner tváří, pohybuje, kam se dívá apod. Aby správně interpretoval partnerovo sdělení, musí nezřídka zapojit i řadu svých znalostí, oživit si zkušenosti z předchozích kontaktů s týmž partnerem, uvědomit si některé aspekty komunikační situace. Navíc se posluchač často – zvláště při rozhovoru pouhých dvou účastníků – souběžně s příjmem a interpretací partnerovy promluvy už připravuje na svůj vstup do komunikace, chystá se sám převzít roli mluvčího. I posluchač tedy bývá při rozhovoru velmi zaměstnán; jeho roli nazýváme „pasivní“ jen proto, že to není on, kdo právě mluví. Z hlediska komunikačních cílů, záměrů, strategií a jejich realizace není rozhodující, kdo je v kterém okamžiku mluvčím n. posluchačem; každý je vlastně stále mluvčím i posluchačem zároveň (zčásti reálně, zčásti potenciálně); viz ✍Hoffmannová (1988), ✍Müllerová & Hoffmannová (1994). Ostatně i ✍de Beaugrande & Dressler (1981) považují za konstitutivní vlastnosti textu dvě vlastnosti vzájemně těsně spojené: intencionalitu (na straně produktora) a akceptabilitu (na straně recipienta).

U mnoha typů komunikačních situací samozřejmě aktivita produktora výrazně převažuje nad aktivitou recipienta; recipient však do aktivit produktora vždy více n. méně výrazně vstupuje, produktor při komunikaci přihlíží k cílům a záměrům recipienta (resp. adresáta), anticipuje je a výsledky těchto svých myšlenkových operací promítá do svého komunikátu. Při modelování skutečnosti prostřednictvím textu jde tedy vždy o ztvárnění komplexu sémantických hodnot limitované z jedné strany hodnotami pragmatickými, zřetelem k partnerovi, a z druhé strany znalostí kódů, znakových systémů, předpokladovými strukturami z oblasti výrazových prostředků. Produktor respektuje jak aktivaci předpokládaných složek komunikační kompetence partnera a jejich využití k interpretaci smyslu textu, tak – v opačném směru – projekce výsledků a zkušeností s recepcí textu zpětně do komunikační kompetence adresáta. Při konkrétním komunikačním aktu produktorovi záleží na změně ve znalostech n. postojích jeho adresáta, resp. publika; předpokládané reakce partnera mohou ovlivnit strukturaci, pointování, vnitřní proporcionalitu textu produktora. Svoje zaměření na specifického adresáta, typ příjemce, určitou cílovou skupinu n. na široké indiferentní publikum produktor různými způsoby zapouští do textu, adresáta např. oslovuje, napojuje se na jeho komunikační zkušenosti, předjímá jeho námitky. V některých textech můžeme pozorovat i vícenásobné, diferencované adresování: např. návod připojený k výrobku má v sobě zakódovány poukazy k zájemci o koupi (tj. propagační prvky), dále poukazy k uživateli výrobku, ale např. i ke stěžovateli, který vznáší reklamaci, atd.

Také recipient ovšem vstupuje do komunikačních procesu s určitým cílem (jakkoli může být podřazen cíli produktora, n. z něj vyplývá), soustavou záměrů, vytváří si na počátku komunikace vnitřní kognitivní model celé situace. Na jeho základě postupně realizuje sekvenci akcí, úkonů, operací – směrem k anticipovanému cíli, s pomocí hypotéz, prognóz, strategií. Prostřednictvím jeho reflexe a hodnocení celého průběhu komunikace dochází k verifikaci či modifikaci cílů a plánů, k rozšiřování i zužování proměnlivého souboru výchozích hypotéz, k postupnému zapojování různých interpretačních schémat a rozhodování mezi možnými interpretačními alternativami směrem – z hlediska adresáta – k optimálnímu výsledku komunikace. Recipient identifikuje určitou podobu produktorova textu a tento model v různé míře aktivně dotváří. Svou interpretační aktivitou dotváří např. složku referenční, tematickou: sám po vlastní linii aktivně rozvíjí téma („pro sebe“, jako interpret, i následně v interakci, při pronášení svých dialogických replik). Spoluutváří také ↗koherenci textu (je schopen vnímat i zdánlivě nespojitý, nekohezní text jako koherentní, přiřadit referenci indexikálním výrazům apod.). Obdobně i např. segmentaci textu jednak pasivně vnímá (tak, jak je provedena produktorem), jednak se na ní aktivně interpretačně podílí; a podobně vedle „pasivního“ příjmu celostních kvalit textu vyvíjí recipient při rekonstrukci textového celku aktivní syntetickou činnost, konstituuje smysl textu. Recipient do komunikace vstupuje s určitým očekáváním předjímajícím sdělované obsahy, hodnoty, komunikační žánr, podobu textu apod., do nichž si komunikační událost zasazuje; z tohoto interpretačního východiska se odvíjí a rozvíjí jeho interpretační perspektiva. Jestliže se u různých účastníků komunikační události konstituuje rozdílný smysl jako výsledná kvalita textu, je smysl textu průsečíkem hodnot vložených do komunikace produktorem a této interpretační perspektivy.

Neustálá vzájemná součinnost, návaznost aktivit subjektů produktora a recipienta je tedy důležitou součástí procesuálního chápání komunikace. Navíc se procesualita týká i předpokladových struktur, složek komunikační kompetence účastníků. Znalosti jazyků, komunikačních norem a pravidel, textových vzorců, kompetence rétoricko-pragmatické, ale i struktury označované jako rámce, scénáře (skripty), schémata, plány aj. podléhají v komunikaci rekontextualizaci (viz ↗kontextualizace) a reinterpretaci, dochází k jejich proměnám, případně i k jejich opouštění a aktivování jiných. Složka předpokladová, kompetenční, na straně jedné a složka realizační, komunikace, produkce a recepce na straně druhé jsou v komunikačním procesu spojeny četnými vazbami. Obě složky se vyznačují vysokou mírou dynamičnosti; prostřednictvím integrace výchozích předpokladů do realizace se kompetence účastníků komunikační události i průnik jejich kompetencí neustále rozvíjejí.

2. V korpusové lingvistice komplementární pojmy často uvažované při posuzování způsobu výstavby ↗korpusu. Recepcí textu se v korpusové lingvistice míní „osud“ vytvořeného textu, tj. jeho přijetí čtenáři (čtenost), uživateli, zatímco produkcí textu se míní jistým způsobem jeho opak, tj. „vznik“, sepsání textu na straně autorů. Korpusy se v praxi budují především podle kritéria recepce, tj. podle velikosti čtenářstva (psaných) textů, které je různě velké, největší u novin, nejmenší zřejmě u odborných tisků či tisků administrativních; tyto texty se dají relativně snadno získat. Naproti tomu texty podle produkce, tj. texty pocházející od co nejvíce autorů a posuzované podle množství autorů, jsou v menšině a je obtížné je získávat. Statisticky se dřív mělo za to, že v korpusu by texty měly být co do množství vyvážené podle obojího kritéria, r.p., v praxi se však od tohoto hlediska pro obtíže s jeho dodržením ustupuje. Důsledek statistický a vlastně i lingvistický je pak ten, že při sledování kritéria recepce se ozřejmuje, že na jedné straně je relativně velmi málo lidí (autorů, spisovatelů, novinářů), kteří svou tvorbou ovlivňují jaz. a jeho přijímání, resp. následně pak i úzus obrovské většiny čtenářů na straně druhé, kteří jsou v roli jejich pasivních konzumentů. Platí to v podstatě i obecněji, srov. např. čtenáři bulvárních novin (s nejvyššími náklady) vytvářených několika novináři pro obrovskou masu čtenářů. Obráceně, tj. existence textů od mnoha autorů s jen málo příjemci, čtenáři, je teoreticky možná také, je to však možnost jen teoretická a vztah obojích druhů textů, resp. korpusů, zůstává obecně silně asymetrický. Příkladem jisté snahy o vyvážení této nerovnováhy ve prospěch p. je např. korpus korespondence. Proporce r.p. u mluvených textů je zcela jiná, v zásadě je vyvážená.

Rozšiřující
Literatura
  • Daneš, F. Předpoklady a meze interpretace textu. SlavPrag 32, 1988, 85–109.
  • de Beaugrande, R. & W. U. Dressler. Introduction to Text Linguistics, 1981.
  • Hausenblas, K. Interpretace textu a její druhy ve společenské komunikaci. SlavPrag 32, 1988, 13–24.
  • Hoffmannová, J. Typy a vzájemné vztahy interpretačních činností produktora a recipienta v komunikačních procesech. SaS 49, 1988, 134–139.
  • Hoffmannová, J. Stylistika a… Současná situace stylistiky, 1997.
  • Kořenský, J. Obecná teorie interpretačních procesů a řečová komunikace. SaS 49, 1988, 131–134.
  • Kořenský, J. & J. Hoffmannová ad. Komplexní analýza komunikačního procesu a textu, 1987.
  • Müllerová, O. & J. Hoffmannová. Kapitoly o dialogu, 1994.
  • Viz Český národní korpus, Korpus.
Citace
Jana Hoffmannová (1), František Čermák (2) (2017): PRODUKCE A RECEPCE TEXTU. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/PRODUKCE A RECEPCE TEXTU (poslední přístup: 21. 1. 2021)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka