PRIMITIVNÍ PRAVOPIS

Základní

Primitivní neboli (podle ✍Gebauera, 1894:7–8) jednoduchý pravopis je vžitým označením pro nejstarší, nejednoznačnou českou grafiku, která se uplatňovala v počátečním období češtiny, tj. v ↗pračeštině (konec 10. stol. – pol. 12. stol.) a ↗rané staré češtině (pol. 12. stol. – 13. stol.) a dále přetrvávala v různé míře v dalších vývojových etapách, a to zejména v písemných památkách neliterární povahy, viz ↗pravopis, ↗spřežkový pravopis, ↗diakritický pravopis. Termín p.p., zavedený patrně F. Trávníčkem v 3. vyd. Gebauerovy Příruční mluvnice jazyka českého pro učitele a studium soukromé (podrobněji viz ✍Gebauer, 1925:444–446), není v bohemistice obecně přijímán, protože termín pravopis předpokládá pravopisný systém a ten v p.p. není. Od počátků č. sloužila k jejímu zápisu latinka, středověká obměna latinského písma, běžně užívaná v západní Evropě (viz ↗dějiny písma). Latinka nebyla pro č. jazyk příliš vhodná, protože má méně grafémů než čeština fonémů. Různým řešením tohoto rozporu odpovídají jednotlivá stadia vývoje českého pravopisu (podrobněji ✍Gebauer, 1871:7): ↗spřežkový pravopis, ↗diakritický pravopis, ↗bratrský pravopis, ↗obrozenský pravopis; viz ↗pravopis. Do 11. stol. (a později jen ve specifických případech) se na č. území užívalo též ↗staroslověnštiny. K jejímu zápisu sloužila ↗hlaholice a ↗cyrilice.

Nejvýraznějším rysem p.p. byla jeho nesystémovost a z ní vyplývající nejednoznačnost (později vnímaná jako „primitivnost“), jež byla způsobena tím, že se rozpor mezi větším počtem č. hlásek a menším počtem liter středověké latinské abecedy řešil na úkor jednoznačnosti zápisu domácích hlásek. Hlásky v latině neexistující byly zapisovány písmeny označujícími podobné hlásky latinské, přitom se každý písař řídil vlastním sluchem, takže jejich zápis nebyl jednotný (doklady jsou transkribovány v zjednodušené podobě a jsou přejímány z níže uvedené literatury): např. <dete> (transkripce dietě, nč. dítě). Zejména v případě cizích písařů neznalých č. byly zápisy č. slov velmi pestré, neboť tito usilovali zapsat slovo jim nesrozumitelné co nejvýstižněji, brzy i pomocí spřežek − např. ↗antroponymum <Tschazta>, tj. Částa. Tento individualizovaný přístup vedl k velké variabilitě a nejednoznačnosti nejstarší č. grafiky: jedno písmeno často označovalo více hlásek (např. litera <c> označovala české hlásky c, k a č − <Miculcici>, tj. Mikulčici − dnešní obec Nikolčice) a naopak táž hláska mohla být zaznamenávána různými písmeny (hláska k  byla zapisována písmeny <c>, <k>, <g> − <Janek>, <Petrec>, <Vneg>, tj. antroponyma Janek, Petrek, Uněk), od pol. 12. stol. též rozličnými spřežkami, např. <hc> − <Louihc> (Lovík), <ch> − Swathopluch (Svatopluk), podobně vokály a později dvojhlásky ě, ie byly zapisovány jako <e> (<uez>, tj. vieš), <i>, <y> (<Primuzel>, tj. Prěmysl CDB I, 1907:336, 307), <ye>, <ie> (<Priemuzzil>, tj. Prěmysl ✍CDB I, 1907:305, 276), ojediněle <ei> (<ot zeiuera>, tj. ot sěvera). Nejednoznačnost p.p. se však nejmarkantněji objevuje u sykavek a polosykavek, viz níže. Nejstarší grafika zpravidla neoznačovala kvantitu vokálů; jen ojediněle je vyznačena zdvojováním samohlásek (<comaar>, tj. komár), čárkou, příp. oběma prostředky současně (osobní jméno <Noóstup>, tj. Nóstup < Neostup). Pravopis diplomatických dokumentů byl do značné míry ovlivňován písařskou tradicí skriptoria a osobou písaře (zvláště jeho věkem a jazykovými znalostmi). Liší se také záznam hlásek (zejména sykavek a polosykavek) v kopiích a falzech od jejich zápisu v originálních listinách; viz ✍Čornejová (2009:30–31), ✍Čornejová (2010).

První zápisy bezpečně č. slov pocházejí z 10.–11. stol. Jde o nečetná jména místní n. osobní na č. denárech (jejich výhodou je přesná datace dokladu – <Boleslav dux> z pokladu mincí uložených kolem roku 970) n. v  latinských listinách vyhotovených v 11. stol. (<Spytigneus>, tj. Spytihněv); viz ✍Böhmová (1990), ✍Pleskalová (1998), ✍Pleskalová (1999), ✍Čornejová (2005). Teprve v průběhu 12.–13. stol. nesouvislých písemných památek přibývá (jak v podobě ↗bohemik, tak glos a přípisků) a ke konci 13. stol. k nim přistupují též souvislé č. texty, původní literární skladby Ostrovská píseňKunhutina modlitba; podrobněji viz ↗raná stará čeština.

Označení sykavek, polosykavek a ř ˂ r’ v jednotlivých typech písemností:

fonémy

11. st.


B

1. pol.

12. st.

B

1. pol.

12. st.

G

2. pol.

12. st.

B

1. pol.

13. st.

B

1. pol.

13. st.

NeP

1. pol.

13. st.

P

2. pol.

13. st.

B

2. pol.

13. st.

GP

2. pol.

13. st.

ST

c =

cs

cs, c

c, cz

c, cs, z, ch, cz, tz, zc

c, tz, z, ch, ts, cz, zz, thz

c

c

cz, z, c, ch, tz, zc, zt, s

c, ch, s, cz, cc, cs

c, ch

č =

c

c, cs, ch

c, ſ

c, ch, sch, szh, cs, cz, sc, tz, z, sh, csh, xh, th, cc

c, ch, s, sch, cz, tsch, ts, sc, z, tz, chch, zch

c

c

c, ch, z, sch, cs, s, sz, ts, tsch, cz, tsh, sh, zc, ths

c, ch, s, cs, sc, zc, cst, cc

c, ch

r’, od 1237

ř =

r

r

r

r

r, rs

r

-

r, rs, s, rz, rsh

r, rs, rz

r, rs, rz, zr

s,

s’, do začátku 13. stol.

s, z, ss

s, z

ſ, z

s, z, zz, c, ss

s, z, zz, ss, sz, zs, sc, cz

s, z, ss

s

s, z, zs, zz, ss, ch, sh, sc, sch, sz

s, z, zz, ssz, zsz, sz, szs

s, z

š =

s, ss

s, ss

ſ, z

s, ss, sc, hs

s, ss, sc, sh, sch, si, z

s, ss, z

s

s, ss, z, sch, ts, ch

s, ss, z

s, ss

z,

z’, do začátku 13. stol.

z

z

z

z, s

z, s

z

z

z, zz, s, sc, czs, zs, zh

z, zz, s

z, s

ž =

-

s, z

z, ſ

s

s, z, sch

s, z

-

s, z

z, s

z, s

B = bohemika; G = glosy; P = přípisky; NeP = Nekrolog podlažický; ST = souvislé texty. Tučně jsou vytištěny nejčastější zápisy. (Vzhledem k tomu, že některé edice nerozlišují <s> a <ſ>, nelze vyslovit spolehlivé závěry o výskytu a distribuci obou grafémů.) Prameny: ✍Pleskalová (1998), ✍Pleskalová (1999), ✍Pleskalová (2010); ✍Čornejová (2005), ✍Čornejová (2010); CDB VI (2006); ✍Vintr (2010). Výčet liter a spřežek není úplný, protože dosud nebyly zpřístupněny všechny soudobé písemné památky.

Rozlišují se dva typy p.p.

1. První typ p.p. se uplatňuje při zápisu apelativ, glos, přípisků a souvislých textů; je sice nejednoznačný, ale většinou dost stereotypní. Repertoár liter a spřežek, užívaný při zápisu jednotlivých hlásek, je poměrně chudý (např. č je nejčastěji zapisováno jako <c> n. <ch> – <cynis>, <uechní ziuot>, tj. činíš, věčný život), protože apelativa a kratší texty si bylo možno na základě znalosti č. slovní zásoby a případného kontextu domýšlet: např. slovo <caſ> v dokladu v modlitvách čas zvésti ‘oddávat se modlitbám’.

2. Druhý typ p.p., užívaný pro záznam proprií, je mnohem pestřejší; pro zachycení jednotlivých hlásek disponuje širokou škálou liter a spřežek, nabízí např. 15 možností pro zápis č, viz antroponyma: č = <c> (<Bocko>), <s> (<Bosko>), <z> (<Bozko>), <ch> (<Bochko>), <cz> (<Boczko>), <chch> (<Bochchek>), <ths> (<Bothsko>), tj. Boček, <cs> (<Bics>, tj. Bič), <sc> (<Scasta>), <tsch> (<Tschazta>), tj. Částa, <sh> (<Milish> Milíč), <ts> (<Tsyrnin>), <sch> (<Schyrnin>), tj. Čirnín, srov. Černín, <zch> (<Zchyrninus> Čirnínus), <csh> (<Zlugacsh> − Slugáč, později Sluháč). Tato pestrost zápisů je důsledkem snahy o jednoznačnější záznam proprií, aby zůstala uchována jejich schopnost spolehlivě identifikovat jednotlivce n. jednotlivinu. Spřežky, tj. kombinace dvou i více liter, které se spolu běžně nevyskytují, se při zápisu vlastních jmen uplatňují ve větší míře již od 12. stol., ale ani ony nebyly využívány systematicky.

P.p. má charakter přípravné fáze č. pravopisu (viz ✍Havránek, 1936:21; ✍Havránek, 1980:27–28); oba jeho typy se staly zdrojem a inspirací pro písaře, kteří hledali skutečný pravopisný systém pro záznam č., především souvislých textů. Viz též ↗pravopis, ↗prameny češtiny.

Rozšiřující
Literatura
  • Böhmová, O. Hláskový vývoj zachycený na českých denárech 10.–11. století. LF 113, 1990, 110–134.
  • CDB I, 1907.
  • CDB VI, 2006.
  • Čornejová, M. Ke grafice bohemik X.–XII. století. SPFFBU Linguistica Brunensia A 53, 2005, 137–145.
  • Čornejová, M. Tvoření nejstarších českých místních jmen, 2009.
  • Čornejová, M. Specifika grafiky nejstarších českých toponymických bohemik. In Čornejová, M. & L. Rychnovská ad. (eds.), Dějiny českého pravopisu (do r. 1902), 2010, 53–74.
  • Gebauer, J. Příspěvky k historii českého pravopisu a výslovnosti staročeské, 1871.
  • Gebauer, J. Historická mluvnice jazyka českého. I. Hláskosloví, 1894.
  • Gebauer, J. Příruční mluvnice jazyka českého pro učitele a studium soukromé, 3. vyd., upravil F. Trávníček, 1925, 444–446.
  • Havránek, B. Vývoj spisovného jazyka českého. Československá vlastivěda, řada II, Spisovný jazyk český a slovenský, 1936.
  • Havránek, B. Vývoj českého spisovného jazyka. 2., upravené vyd., 1980.
  • Křístek, V. Staročeské pravopisné systémy. In Bělič, J. & A. Kamiš ad. Malý staročeský slovník, 1978, 693–704.
  • Lutterer, I. K dvěma systémům spřežkového pravopisu v češtině 14. století. SlavPrag 11, 1969, 73–77.
  • Pleskalová, J. Tvoření nejstarších českých osobních jmen, 1998.
  • Pleskalová, J. K počátkům českého pravopisu. LF 122, 1999, 167–175.
  • Pleskalová, J. Grafická podoba staré češtiny. In Krmíčková, H. (ed.), Querite primum regnum Dei, 2006, 171–179.
  • Pleskalová, J. Pravopis – Od počátků do začátku národního obrození. In Pleskalová, J. & M. Krčmová ad. (eds.), Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky, 2007, 499–515, (spolu s O. Šefčíkem) 532–539.
  • Pleskalová, J. Vývoj pravopisu ve staré češtině z pohledu dějin jazykovědné bohemistiky. In Čornejová, M. & L. Rychnovská ad. (eds.), Dějiny českého pravopisu (do r. 1902), 2010, 17–29.
  • Šlosar, D. & R. Večerka ad. Spisovný jazyk v dějinách české společnosti, 2009.
  • Vintr, J. Die tschechisch-kirchenslavischen Glossen des 12. Jahrhunderts in der Bibel Sign. 1190 der Nationalbibliothek in Wien (sog. Jagić-Glossen). WSJ 32, 1986, 77–113.
  • Vintr, J. Das Tschechische. Hauptzüge seiner Sprachstruktur in Gegenwart und Geschichte, 2005.
  • Vintr, J. Glosa ke grafice Jagićových a Paterových glos. In Čornejová, M. & L. Rychnovská ad. (eds.), Dějiny českého pravopisu (do r. 1902), 2010, 43–52.
  • Vintr, J. Ostrovské rukopisy, 2014.
Citace
Jana Pleskalová (2017): PRIMITIVNÍ PRAVOPIS. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/PRIMITIVNÍ PRAVOPIS (poslední přístup: 17. 8. 2018)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka