PASIVNÍ PARTICIPIUM  (-n-/-t-participium, -n-/-t-ové participium, příčestí trpné)

Autor: Pavel Caha
Základní

Tvar slovesa odvozený sufixem ‑n‑/‑t‑ přidaným k infinitnímu kmeni slovesa:

namaza(‑t) > namazá‑n

rozbí(‑t) > rozbi‑t

Prototypicky se ‑t‑ový alomorf uplatňuje tehdy, pokud se jedná o sloveso se dvěma vlastnostmi: (1) jeho infinitní kmen je nulový (např. čís‑ø‑t), (2) jeho kořen končí na vokál (např. bi‑ø‑t, pi‑ø‑t; viz ✍Caha & Scheer, 2008). N‑ová varianta se uplatňuje ve zbytku případů, např. pr‑á‑n, trp‑ě‑n, kup‑øvá‑n, krad‑ø‑en. Výjimkou z tohoto jednoduchého pravidla jsou slovesa s kmenem na ‑nou‑, která vyžadují ‑t‑ové zakončení: odkop‑nu‑t. Výjimka je to však možná pouze zdánlivá, neboť analýza morfému ‑nou‑ jako afixálního pomocného slovesa by začlenila tuto výjimku pod obecné pravidlo.

V některých případech dochází k netriviálním alternacím infinitivního kmene (i × e: ohol‑i‑t × ohol‑e‑n). Existují analýzy, podle kterých je taková alternace způsobena afixací alomorfu pasiva ‑en‑ k infinitnímu kmeni, jehož koncový vokál zaniká v důsledku ↗Jakobsonova pravidla, tedy ohol‑i‑en > ohol‑en. Zdá se však rovněž možné analyzovat takové případy jako alternaci kmenového formantu.

Povrchově stejnou strukturu jako tato participia mají verbální substantiva (oholen‑ // oholení‑, bit‑ // bití‑), jejich použití není tak restriktivní: *je sněženo × sněžení; viz ↗verbální substantivum.

Název participium vyjadřuje skutečnost, že tento tvar v sobě kombinuje jak vlastnosti sloves (zvláště schopnost vyjádřit děj), tak adjektiv (zvláště schopnost vyjádřit stav). Participium je označováno jako pasivní, protože výsledný tvar se mj. používá k tvorbě ↗pasiva (v kombinaci s pomocným slovesem být).

Vzhledem ke své hlavní funkci (tvorba pasiva) se toto participium tvoří hlavně od sloves tranzitivních, typicky s akuzativními objekty: Dostavěli důmDům byl dostavěn. Tvoří se však i od sloves s jinými objekty: např. dativními (Bude vám pomoženo). Dále se tvoří taky od sloves s komplementy s formou předložkové fráze (K návrhu bude přihlédnuto) a s komplementy větnými (Bylo rozhodnuto, že pojedeme vlakem). Paradoxně (vzhledem k názvu) je možné derivovat tato participia (nikoli ovšem použít je k tvoření pasiva) i od některých sloves netranzitivních, zvl. ↗neakuzativ (opadaný strom – *Strom byl opadán) i ↗inherentně reflexivních sloves (vyspaný člověk – *Ten člověk byl vyspán).

P.p. je tvar, který má dvě hlavní použití: (1) k vyjádření pasivního děje (Okno bylo při tréninku rozbito odkopnutým míčem), jde o ‑n‑/‑t‑ové participium dějové // pasivní participium dějové // verbální -n/-t-participium; (2) k vyjádření stavu (Okno je rozbité), jde o ‑n‑/‑t‑ové participium stavové // pasivní participium stavové // adjektivní -n-/-t-participium. Tyto dvě funkce jsou jasně odlišitelné pomocí řady gramatických jevů (viz níže). Přestože je participium schopno vyjádřit jednu n. druhou funkci, nikdy nevyjadřuje obě zaráz. Můžeme zde hovořit proto o ↗synkretismu: dva odlišné významy/funkce mají stejnou formu (pro obecnou diskuzi rozdílů mezi stavovými a dějovými p.p. viz ✍Wasow, 1977; ✍Bresnan(ová), 1982; ✍Kratzer(ová), 2000; ✍Embick, 2004; ✍Emonds, 2007).

I samotné stavové p.p. má dále dvě rozličné funkce: buď vyjadřuje stav prostý, kterému nemusí nutně předcházet nějaký děj (dobře schované místo – není nutné, aby místo někdo schovával; Ryby mají tělo pokryté šupinami – není nutné, aby ryby někdo pokrýval šupinami), n. vyjadřuje stav vyplývající ze zasažení dějem (vyprázdněný bazén – bazén byl plný, teď je prázdný). Tyto dvě funkce jsou rovněž dobře rozlišitelné.

Existuje celá řada gramatických jevů, které charakterizují a odlišují jednotlivé funkce p.p. Mezi jeden z takových jevů patří i typ shody na p.p. Takzvané krátké tvary (ohole‑n‑ø) mají tendenci objevovat se ve významu dějovém a tzv. dlouhé tvary (ohole‑n‑ý) ve významu stavovém; viz mj. ✍Veselovská & Karlík (2004). Tato tendence se však nezdá být rozhodujícím faktorem při klasifikaci. To proto, že na jedné straně existují prototypické stavové výrazy (viz ↗adjektivum), které mohou mít krátkou formu (šťasten, zdráv) a tato možnost se zdá být dostupná i pro mnoho stavových p.p.: Petr je hladce oholen / přijat ke studiu na VŠ / dobře obeznámen s fakty. Na druhé straně je možno použít dějových p.p. jako predikátu v ↗redukované relativní větě (viz ↗adjektivum) a v této syntaktické funkci mají participia vyjadřující pasivní děj dlouhé formy: Sampras, považovaný všemi experty za favorita turnaje. Také existuje část mluvčích, kteří používají dlouhého tvaru p.p. k vyjádření děje i v samotném dějovém pasivu, např. V centru obce se nachází barokní kostel svatého Martina, který byl postavený v letech 1716 až 1721 (příklad z internetu). Význam je zde evidentně takový, že se v letech 1716 až 1721 odehrával děj stavění kostela, a nikoliv takový, že stav postavenosti trval v těchto letech.

Spolehlivé indikátory jednotlivých funkcí p.p. jsou: (Pro rigoróznost jsou zde p.p. vždy opatřena krátkým tvarem shody, jenž je obecně kompatibilní se stavovým i dějovým významem. Tato rigoróznost je v konfliktu s tendencí využívat dlouhé tvary p.p. pro význam stavu, a proto se mohou některé příklady zdát umělé. To je umocněno tím, že krátké tvary jsou rovněž příznakem mluvy méně progresivní.)

1. Pouze stavová participia mohou být modifikována prefixem ne‑. Věta Ten voják byl včera neoholen je pravdivá tehdy a pouze tehdy, pokud se voják v daný den nachází ve stavu, který participium označuje (tj. ve stavu neoholeném). Navzdory negaci participia je věta kompatibilní s tím, že došlo k ději, který participium označuje (voják byl včera někým oholen, ale protože mu rostou fousy rychle, vypadal hned neoholeně). Na druhou stranu věta Ten voják nebyl včera oholen má čtení, podle kterého nedošlo k ději označovanému participiem (holení); voják mohl vypadat oholeně (holil se předevčírem a včera mu fousy ještě nenarostly).

2. Pouze dějová participia umožňují vyjádření personálního původce děje (agentu). Věta Policejní prezident byl odvolán ministrem Vránou má pouze význam děje (jenž může, ale nemusí mít za následek nějaký stav). To, že stavová p.p. není možné kombinovat s personálním agentem, je možné ověřit: negace p.p. (možná jen pro stavová participia) je neslučitelná s vyjádřením původce děje: *Generál byl včera neoholen svým podřízeným. Na tomto příkladě se ukazuje, že stavová p.p. jsou podobná adjektivům, která rovněž neumožňují vyjádření původce stavu: Dům je bílý (*Petrem). Dějová p.p. jsou naopak podobná slovesům.

Několik dalších charakteristik se vztahuje především k dokonavým slovesům.

3. Pokud je p.p. dokonavého slovesa modifikováno akuzativním adverbiálem vyjadřujícím trvání, jedná se o p.p. stavové. Ilustraci tohoto jevu zahájíme faktem, že aktivní dokonavá slovesa nemohou být modifikována akuzativními adverbiáliemi vyjadřujícími trvání výsledného stavu: Otevřel novou prodejnu (*už celý týden). Dějová p.p. tuto charakteristiku sdílejí se slovesy: Prodejna byla otevřena starostou Chomutova Petrem Novákem (*už celý týden) (dějová interpretace je zde vynucena přítomností personálního původce děje). Akuzativní adverbiália je přesto možno s dokonavými p.p. kombinovat: Při našem příjezdu byla nová prodejna otevřena už celý týden (a díky velikému zájmu veřejnosti v ní mnoho zboží nezůstalo). V takovýchto případech se vždy jedná o stavová p.p. a adverbium označuje délku trvání tohoto stavu. Tento závěr lze ověřit tím, že u takových participií nelze vyjádřit personálního původce děje: Prodejna byla otevřena celý týden (*starostou Novákem).

4. Pokud je p.p. dokonavého slovesa užito v kombinaci s pomocným slovesem být v přítomném čase, pak je toto p.p. stavové. To vyplývá z toho, že dokonavá slovesa v přítomném čase nemají průběhové čtení; věta Prodejnu otevře starosta Novák neznamená, že děj, kdy starosta otevře prodejnu, právě probíhá. Přítomný čas pomocného slovesa být naopak takové průběhové čtení má (Petr je zdráv), a proto jsou jeho formy nekombinovatelné s p.p. dějovým. V důsledku je věta Prodejna je otevřena nutně čtena jako v okamžiku promluvy platný stav (a nikoliv jako probíhající děj). Z toho vyplývá rovněž nemožnost vyjádřit v takových větách personálního původce děje: *Prodejna je otevřena starostou Novákem.

5. Pouze dějová p.p. jsou kompatibilní s dativem. Tato vlastnost vyplývá z toho, že dativ v č. je pád, který označuje mj. změnu (vlastnického) stavu (Dal Petrovi knížku = ‘Petr neměl knížku, teď má’). Kvůli tomuto dějovému významu je dativ nekompatibilní se stavovým čtením p.p. Tato vlastnost je relevantní pro různé typy sloves.

(a) První skupinou jsou ↗ditranzitivní slovesa: Lékař mi zakázal kouření. Dativní argument je možno vyjádřit i v případě, kdy je použito dějového p.p.: Kouření mi bylo zakázáno lékařem. Stavová p.p. nejsou s tímto dativním vyjádřením kompatibilní. Ve větě Kouření je zakázáno najdeme kombinaci dokonavého slovesa a přítomného času slovesa být, což je jeden z kontextů, kdy je p.p. vnucena stavová interpretace (viz (4) výše). V takovém případě je dativní argument nevyjádřitelný: Kouření (*mi) je zakázáno.

Této gramatické vlastnosti dativu (není kompatibilní se stavovými p.p.) lze využít i jako testu pro další druhy sloves.

(b) Některá slovesa, která mají pouze jeden dativní argument (Petr vynadal/nafackoval Karlovi), mohou rovněž tvořit p.p. Pokud však vyjadřují příjemce děje v dativu, musí být taková p.p. dějová, a nikoliv stavová. Tak máme věty jako Bylo mi tam vynadáno/nafackováno, ale jakmile jsou tato dokonavá p.p. kombinována se slovesem být v přítomném čase (příznak stavové interpretace p.p.), je tato konstrukce negramatická: *Je mi tam vynadáno/nafackováno.

(c) Totéž platí i pro tzv. ↗posesivní dativy. Ve větě Ulomili mi z kola drahé zrcátko je přítomno dativní substantivum vyjadřující posesora. Tento dativ může být přítomen i u dějového p.p.: Bylo mi z kola ulomeno drahé zrcátko. Není však možné kombinovat takový dativ se stavovým p.p.: *Je mi z kola ulomeno drahé zrcátko.

I zde se ukazuje paralela mezi adjektivy a stavovými p.p. Věta Ruce (*mi) jsou umyté/čisté ukazuje, že adjektiva (čisté) neumožňují vyjádřit posesora dativem stejně jako stavová p.p. (umyté).

6. Dějové p.p. vylučuje reflexivní interpretaci; stavové p.p. umožňuje reflexivní interpretaci. Reflexivní interpretací věty zde rozumíme to, že původce děje je totožný s objektem zasaženým dějem (Petr holí sám sebe). Dějová p.p. jsou s takovou interpretací neslučitelná. Věta Petrovi bylo přiděleno startovní číslo v sobě obsahuje dějové p.p. (věta obsahuje dativ, viz kritérium (5) výše). Toto dějové p.p. je neslučitelné s interpretací, kdy si Petr přidělí startovní číslo sám. Stavová pasiva Voják je oholen jsou naopak s takovým významem slučitelná (‘holil se sám’).

Tuto vlastnost je potřeba dát do souvislosti s vlastností v bodě (2): pouze dějová p.p. umožňují vyjádřit personálního původce děje (agens). I když není agens vyjádřen přímo, je ve struktuře věty přítomen ve formě foneticky nerealizovaného zájmena (↗pro). Pro takové zájmeno pak z ↗teorie vázání vyplývá, že musí být volné (tj. nesmí být koreferentní s agentem), a tím je reflexivní interpretace vyloučena. Stavová p.p. na druhou stranu vyjádření agentu neumožňují, a proto není ve struktuře ani dané zájmeno. Reflexivní interpretace stavových p.p. tak není vyloučena žádným principem.

7. Pokud je dokonavého participia použito ve funkci ↗depiktiva (v č. tradici ↗doplňku), jedná se o p.p. stavové. Věta Vojáci hradní stráže přicházeli na nástup oholeni má pouze takové čtení, že vojáci přicházeli v určitém stavu. Chybí zde takové čtení, že vojáci byli současně s přicházením zasaženi dějem vyjádřeným participiem. (Srov. Vojáci přicházeli na nástup pískajíc The Star-Spangled Banner.) Pro potvrzení: vidíme, že je zde možné použít p.p. s negací (Přicházel neoholen) a nelze použít personálních agentů (*Přicházel oholen Vávrou).

8. Pokud je p.p. stupňováno, jedná se o p.p. stavové: Večer byl Petr ještě unavenější (*dcerou Monikou) než odpoledne; (*Vandaly) poškozenější obraz jsem ještě neviděl.

9. Pouze dějová p.p. umožňují zachování idiomatické interpretace aktivní věty. Tak např. idiom zabít dvě mouchy jednou ranou je možno pasivizovat při zachování idiomatické interpretace: V tomto konkrétním případě se zdá, že je skutečně možné, aby dvě mouchy byly zabity jednou ranou. Pokud však vynutíme stavovou interpretaci (např. použitím přítomného času slovesa být), pak je idiomatická interpretace nemožná. Věta ?V tomto případě můžeme prohlásit, že dvě mouchy jsou zabity jednou ranou je gramaticky pochybná (díky instrumentálu) a rozhodně postrádá idiomatickou interpretaci.

Rozšiřující

Podle tradiční analýzy je rozdíl mezi dějovým a stavovým participiem chápán jako rozdíl mezi produktivním morfosyntaktickým procesem (pasivizací) a neproduktivním slovotvorným/lexikálním procesem (tvorba adjektiv). Tato analýza je replikována v tradiční generativní gramatice v pracích ✍Wasowa (1977)✍Bresnan(ové) (1982); dějová pasiva jsou generována ze stejné hloubkové struktury jako aktivní věty za pomoci transformací, a proto jsou zachovány charakteristiky aktivních vět: možnost vyjádřit agens (viz (2) výše), nemožnost durativních adverbií v kontextech změny stavu (viz (3) výše), dativní objekty (viz (5) výše) a idiomatická interpretace (viz (9) výše). Stavová pasiva však postrádají tyto charakteristiky, a proto musí být analyzovány nějakým jiným způsobem. V době, kdy byly práce Wasowa a Bresnan(ové) publikovány, se jako jediná alternativa transformační analýzy jevilo umístit tyto procesy do slovníku.

Toto řešení není intuitivní v tom smyslu, že v mnoha jaz. (včetně č.) existuje evidentní formální vztah mezi stavovými a dějovými p.p., a sice formální identita (↗synkretismus). Není proto jasné, proč dva rozdílné gramatické komponenty (slovotvorba a syntax/morfologie) užívají identických formálních prostředků. ✍Emonds (2007) a pro č. ✍Veselovská & Karlík (2004) se to pokoušejí vysvětlit v rámci obecné teorie, která zahrnuje možnost vkládat funkční hlavy (a s nimi spojené formanty) v různých úrovních gramatické reprezentace.

V návaznosti na nezávislý výzkum sloves však byly rozvinuty i jiné alternativy. ✍Hale & Keyser (1992) vypracovali analýzu slovesa, kde jsou jednotlivé složky děje syntakticky autonomní: např. je průběh děje (holení) syntakticky oddělen od stavu, ke kterému děj vede (něco je oholeno), a tyto dva komponenty jsou dále odděleny od kauzální projekce zahrnující agens (Petr způsobil, že došlo k nějakému ději); viz zvl. ✍Ramchand(ová) (2008). To se ukázalo jako klíčové pro další analýzy pasiva, neboť takový návrh umožňuje porozumět různým druhům pasiva jako tvarům, které zahrnují různé množství takovýchto nezávislých komponentů komplexního děje. Konkrétně to umožňuje porozumění stavovým p.p. jako tvarům, které nezahrnují kauzální komponent děje, a proto také neumožňují vyjádření agentu (viz (2)). Také se tím vysvětluje, proč idiomy (které nutně zahrnují tuto kauzální komponentu) netvoří adjektivní pasiva. Podobně je možno vysvětlit i ostatní vlastnosti.

Tento teoretický vývoj byl nezávisle podpořen v pracích ✍Kratzer(ové) (2000)✍Embicka (2004), kteří se soustředí na stavová p.p. Tito autoři argumentují, že lze rozeznat dvě různá použití stavových participií: stav vyplývající ze zasažení dějem a stav prostý. Jelikož se v obou případech jedná o stavová p.p., není možné analyzovat tento rozdíl jako něco, co vyplývá z derivace v rozdílných gramatických úrovních (oba typy stavových p.p. jsou generována ve slovníku podle tradiční teorie). Naopak je výhodné analyzovat tento rozdíl za pomoci odlišného množství dějových komponent (stav × stav+děj).

✍Kratzer(ová) (2000) tyto rozdílné stavy označuje podle ✍Parsonse (1990) jako resultant state (stav vyplývající z děje) a target state (stav prostý). Kratzerová definuje target state jako stav přechodný: něco buď je, n. není v daném stavu. Resultant state je naproti tomu neměnný, děj nejde takříkajíc „odestát“. Např. jakmile někdo políbí dané individuum, je toto individuum počítáno za „políbené“ a tento stav nelze zrušit.

✍Kratzer(ová) (2000) navrhuje pro angl. jako kritérium definující prostý stav modifikaci adverbialním určením still, pro č. je to spojení stále ještě: věta Obchod je stále ještě otevřený tedy má čtení prostého stavu, který může přestat platit. Naopak ve větě Práce ve školství není povolena osobám, které jsou soudně trestányp.p. význam nezrušitelného stavu vyplývajícího ze zasažení dějem. Proto je zde modifikace výrazem stále ještě nemožná (v daném významu): *Práce ve školství není povolena osobám, které jsou stále ještě soudně trestány. Interpretace nezrušitelného stavu vyplývajícího z děje je charakteristická pro věty vyjadřující to, že nějaká práce je hotová: Vysvědčení jsou rozdána, Dotace jsou rozděleny, Podvodníci jsou odsouzeni, Chleba je upečen. Tyto dva rozdílné významy mají opět důsledky pro některé gramatické jevy, zvláště tzv. rezultativní konstrukce a nekanonická pasiva (viz níže).

10. P.p. se v č. mohou kombinovat s pomocným slovesem mít. V takových kombinacích může mít nominativní substantivum přinejmenším dvě různé interpretace. Ve větách jako Petr už má knížku napsanou je nominativní substantivum interpretováno jako původce děje (agens). V takových větách vyjadřuje p.p. stav (knížka je napsaná) jakožto následek děje (Petr píše), a jedná se tedy o kratzerovský resultant state.

Toto pozorování je potvrzeno formálními gramatickými charakteristikami, jak jsou zmíněny výše. Zaprvé se zdá, že tato participia nejsou dějová. Nejprve proto, že se zde dokonavé p.p. kombinuje s přítomným časem pomocného slovesa (viz výše (4)). Také není možné vyjádřit v takových větách dativní argumenty (viz (5) výše); příklady jako ??Petr už má nafackováno Karlovi se jeví přijatelné jen velmi okrajově. Proto se jedná o p.p. stavové. Zadruhé se nejedná o stavy prosté: modifikace výrazem stále ještě je nepřijatelná: *Petr má knížku stále ještě napsanou. Věty s mít, kde je nominativní substantivum interpretováno jako agens, tedy označují stav, který je výsledkem děje.

11. V jiném typu konstrukce, kde se p.p. kombinuje se slovesem mít, je nominativní substantivum interpretováno jako posesor: Ryba má tělo pokryto šupinami. Tato p.p. vyjadřují stav; např. nelze v takových konstrukcích vyjádřit agens v instrumentálu (*Náš model ryby má tělo pokryto šupinami (*Petrem)). Zároveň lze tyto p.p. modifikovat výrazem stále ještě, z čehož lze vyvodit, že označují stav prostý: Náš model ryby má tělo stále ještě pokryto šupinami (ještě se neodlepily).

12. S p.p. vyjadřujícími prostý stav se směrové předložkové fráze mohou měnit na lokativní (✍Taraldsen & Medová, 2008). Např. ve větě Mé telefonní číslo si napsal na pravou ruku je směrová předložková fráze na ruku. Je nemožné použít v takové větě lokativní předložkovou frázi: *Mé telefonní číslo si napsal na pravé ruce. V některých pasivních větách však takové lokativní předložkové fráze možné jsou. Tak ve větě To číslo je na té ruce stále ještě napsané (pokračování první věty) je p.p. odvozené od slovesa napsat. Na rozdíl od věty aktivní se směrová předložková fráze mění na lokativní zcela bez problémů. To je možné pouze tehdy, jedná-li se o p.p. vyjadřující stav prostý. To je proto, že směrové předložkové fráze vyjadřují změnu stavu (číslo nebylo na ruce, nyní je jako výsledek děje); ve větách se stavovými participii je však vyjádřen prostý stav (číslo je na ruce). Proto je zde lokativní předložková fráze přijatelná.

13. Podobný efekt je doložen u rezultativ. Konkrétně platí, že s p.p. vyjadřujícími prostý stav mohou být rezultativa vyjádřena adverbiálně (✍Caha & Medová, 2009). V aktivních větách jsou rezultativa formálně vyjádřena předložkovou frází (Ostříhal si vlasy na krátko). Stejný význam nelze vyjádřit prostým adverbiem: *Ostříhal si vlasy krátce. Některá p.p. to však umožňují: Má krátce ostříhané vlasy. Taková p.p. vyjadřují stav prostý.

14. V nekanonických dativních pasivech se slovesem dostat jsou p.p., která označují stav jakožto výsledek děje. V příkladech jako Petr dostal nafackováno odpovídá nominativní substantivum argumentu, který je v aktivní větě vyjádřen dativem (Někdo nafackoval Petrovi). Nejedná se zde o dějové p.p., neboť nelze vyjádřit agens v instrumentálu: Petr dostal nafackováno (*Karlem). Zároveň se nejedná o stav prostý, protože modifikace výrazem stále ještě není možná: Petr dostal (*stále ještě) nafackováno.

Tento výsledek formálních testů zároveň odpovídá kratzerovskému popisu, že resultant state participia vyjadřují to, že bylo dějem dosaženo nějakého stavu, jehož výsledek trvale platí (nejde zrušit): Petr už dostal zaplaceno, Karel dostal nařízeno přestat kouřit.

U zvláštní skupiny tranzitivních sloves (třída s kmenem ‑nu‑) se ve funkci p.p. (a to ve všech jeho odlišných čteních) uplatňují i participia tvořená sufixem ‑l‑ (viz ‑l‑participium). Dějové čtení (vynucené přítomností původce děje v instrumentálu) má participium v následujícím případě (z internetu): Třetí gól přidal krásnou střelou z dobrých 30 m Pepa. Ten si zpracoval míč odkoplý domácími hráči a trefil se přesně do šibenice. Stav jako následek děje (z internetových stránek věnovaných akvaristice): Ráno mělo několik ryb ukouslý ocas. A nakonec příklad stavu prostého: Má stále ještě nafouklé břicho.

P.p. mají tedy nejméně tři různé druhy použití: pro vyjádření děje v pasivu (Vojákům byly při nástupu do armády oholeny vlasy), pro vyjádření stavu, který je výsledkem nějakého děje (Armádní holič Vávra už má polovinu pluku oholenou, zítra mu zbývá oholit tu druhou polovinu), n. pro vyjádření prostého stavu (Voják je stále ještě neoholen). Toto v základě sémantické dělení je evidentně gramaticky relevantní, neboť má mnohé důsledky pro syntax frází, jejíž součástí participium je. Tento zajímavý rozpor mezi formální identitou na straně jedné a evidentně odlišným (i když příbuzným) syntaktickým chováním se stal východiskem pro mnoho různých gramatických koncepcí (viz již zmiňované práce Bresnan(ové), Emondse a Embicka).

Starkeho ↗nanosyntax je jedním z nejnovějších pokusů o teoretické zhodnocení těchto poznatků. Podobně jako Kratzer(ová) a Embick vychází i on z charakteristiky participií jako tvarů, které se liší množstvím syntakticko-sémantických primitivů ([stav] × [děj+[stav]] × [kauzace+[děj+[stav]]]). Schopnost participia vyjádřit tyto tři různé struktury však nově interpretuje jako důsledek toho, že morfémy (zde morfém pasiva) mohou vyjádřit rozdílné syntaktické struktury za podmínky, že jedna struktura je nadmnožinou druhé (viz superset principle). Viz také ↗pasivum, ↗participium.

Literatura
  • Alexiadou, A. & E. Anagnostopoulou. Structuring Participles. In Chang, Ch. B. & H. J. Haynie (eds.), Proceedings of the 26th WCCFL, 2008, 33–41.
  • Biskup, P. The Syntax and Semantics of Prefixed Adjectival Participles, 2010 (http://ling.auf.net/lingbuzz/).
  • Bresnan, J. The Passive in Lexical Theory. In Bresnan, J. (ed.), The Mental Representation of Grammatical Relations, 1982, 3–86.
  • Caha, P. & T. Scheer. The Syntax and Phonology of Czech Templatic Morphology. In FASL 16, 2008, 68–83.
  • Caha, P. & L. Medová. Czech Adverbs are Case Marked Adjectives. In Zybatow, G. & U. Junghanns ad. (eds.), Proceedings of FDSL 7, 2009, 31–42.
  • Embick, D. Structure of the Resultative Participles in English. LI 35, 2004, 355–392.
  • Emonds, J. Adjectival Passives. In Everaert, M. & H. van Riemsdijk (eds.), The Blackwell Companion to Syntax, 2007, 16–60.
  • Hale, K. & S. J. Keyser. The Syntactic Character of Thematic Structure. In Roca, I. M. (ed.), Thematic Structure: Its Role in Grammar, 1992, 107–144.
  • Kratzer, A. Building Statives. In Conathan, L. & J. Good ad. (eds.), Proceedings of the Twenty-sixth Annual Meeting of the Berkeley Linguistic Society, 2000, 385–399.
  • Parsons, T. Events in the Semantics of English. A Study in Sub-Atomic Semantics, 1990.
  • Ramchand, G. Verb Meaning and the Lexicon: A First Phase Syntax, 2008.
  • Taraldsen, T. & L. Medová. The Czech Locative Chameleon. In Nordlyd 34.2, 2008, 239–299.
  • Veselovská, L. & P. Karlík. Analytic Passives in Czech. ZfSl 49, 2004, 163–235.
  • Wasow, T. Transformations and the Lexicon. In Culicover, P. & A. Akmajian ad. (eds.), Formal Syntax, 1977, 327–360.
  • Viz také Pasivum, Participium.
Citace
Pavel Caha (2017): PASIVNÍ PARTICIPIUM. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/PASIVNÍ PARTICIPIUM (poslední stažení: 11. 12. 2017)

Další pojmy:

gramatika morfologie syntax

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2017

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka