PŘEHLÁSKY VOKÁLŮ

Základní

Přehláska je tradiční a v české jazykovědě běžně užívaný termín pro změny nepředních vokálů v přední ↗asimilací k jejich fonetickému okolí. V prehistorii i historii č. je několik vln p.v.

(1) Praslovanské přehlásky vokálů souvisely s tzv. slabičným synharmonismem a jsou projevem tendence k ↗palatalizaci hlásek (viz ↗praslovanština) ve vokalismu: Zadní vokály s výjimkou +ā, +ō se po palatálních souhláskách měnily (viz ↗palatalizace) v odpovídající vokály přední jako důsledek progresivní vokalické asimilace: +’ă+’å (>+’o) > e, např. gen. sg. +tågå // +jågå > togo × jego; +’ŭ (= ъ) > +ĭ (= ь), např. +vĭlkŭ‑ // +mångjŭ‑ > vьlkъ × mǫžь; +’ū (= ’y) > +ī (= i), např. +sjūtŭ‑+šytъ > šitь ‘šitý’. P.v. vyvolaly už v psl. morfologii rozštěpení některých dotud jednotných deklinačních typů na „tvrdé“ a „měkké“, např. nom.‑akuz. sg. vьlkъ × kon’ь, město × pol’e, lok.sg. a pl. vьlcě, vьlcěchъ, městě, městěchъ × kon’i, kon’ichъ, pol’i, pol’ichъ (zde +åi̭ > ě × +’åi > ei̭i; viz ↗monoftongizace), gen. pl. vьlkъ, městъ × kon’ь, pol’ь, dat. pl. vьlkomъ, městomъ × kon’emъ, pol’emъ, dat.‑instr. du. vьlkoma, městoma × kon’ema, pol’ema; podobně lok.sg.nom.‑akuz.‑vok. du. ženě × duši, gen. pl. ženъ × dušь. Rovněž v deklinaci adj. a zájmen.

(2) Staročeské přehlásky vokálů byly důsledkem postupné likvidace předních variant nepředních vokálů v době dominantní konsonantické korelace palatalizovanosti × nepalatalizovanosti. Týkaly se krátkých i dlouhých vokálů: ’a > ě, např. čáša > čiešě (viz ↗raná stará čeština); ’ä > ě, např. kot’ä > kotě, v’ǟc’e > viece (viz ↗raná stará čeština); ’o > ě, např. srdc’óm > srdciem (viz ↗čeština 14. stol.); ’u > i, např. kl’úč > klíč (viz ↗čeština 14. stol.). Reflexe těchto změn mají v dalším vývoji češtiny rozličné zeměpisné rozšíření; viz ↗středomoravská nářeční skupina, ↗východomoravská nářeční skupina, ↗slezská nářeční skupina. (Změna tautosylabického aj > ej (viz ↗humanistická čeština) povahu přehlásky nemá; souvisí s vývojem diftongů.) Staročeské přehlásky ’a > ě, ’ä > ě, ’u > i přispěly k dalšímu rozrůznění „tvrdých“ a „měkkých“ deklinačních typů jmen.

Rozšiřující
Literatura
  • Gebauer, J. Historická mluvnice jazyka českého I, 1962, 92–122, 236–240, 272–278.
  • HMČ, 1986, 70–74.
  • Komárek, M. Historická mluvnice česká I, 1962, 62–66, 115–118.
  • Komárek, M. Dějiny českého jazyka, 2012, 64–65, 71–72, 89–91.
  • Mareš, F. V. Domnělé doklady české přehlásky a > e v církevněslovanských textech (typ cělenije gen. sg.). Sl 28, 1959, 132–140.
  • Trávníček, F. Historická mluvnice československá, 1935, 71–76, 85–88.
  • van Wijk, N. Zum urslavischen sogenannten Synharmonismus der Silben. LSl 3, 1941, 41–48.
  • Vintr, J. Das Tschechische. Hauptzüge seiner Sprachstruktur in Gegenwart und Geschichte, 2001, 194–195, 199.
  • Žuravlev, V. K. Razvitije gruppovogo singarmonizma v praslavjanskom jazyke: opyt diachroničeskoj fonologii, 1963.
  • Viz také Slovanské jazyky, Praslovanština.
Citace
Radoslav Večerka (1), Dušan Šlosar (2) (2017): PŘEHLÁSKY VOKÁLŮ. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/PŘEHLÁSKY VOKÁLŮ (poslední přístup: 17. 10. 2018)

Další pojmy:

fonologie diachronie

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka