PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ ZPŮSOBU  (adverbiále modi)

Základní

Typ ↗příslovečného určení. Sémanticky velmi heterogenní skupina, přičemž společným rysem jejích členů je to, že odpovídají nebo mohou odpovídat na otázku jak? V standardních mluvnicích je vnitřní klasifikace p.u.z. u jednotlivých autorů dosti různá, neboť se vždy opírá spíše o věcné významy, které lze odvodit na základě znalostí světa, k němuž věta referuje, než o významy jazykové. V č. tradici se prosadilo při popisech p.u.z. Šmilauerovo (v NS, 1969) rozlišování (1) významu a (2) způsobu jeho vyjádření.

(1) Z hlediska významu, chápaného spíše ve smyslu významu věcného (lexikálního) než jazykového (strukturního), se tradičně vyčleňuje p.u.z. vyjadřující (a) vlastní způsob, tj. vyjádření kvality děje, (b) míru, tj. vyjádření kvantity děje, (c) prostředek a (d) zřetel. Z hlediska (2) se rozlišuje vyjádření (i) přímo, (ii) přirovnáním, (iii) účinkem, (iv) omezením, (v) rozdílem. Srov. (ai) Pozdravil slušně /, jak se sluší / šeptem; (aii) Pozdravil jako pan farář / farářsky / jinak než pan farář /, jako by se styděl; (aiii) Pozdravil zřetelně / že by se za to nemusel stydět ani dospělý; (bi) Miloval ji hodně /, co mohl / vrchovatou měrou; (bii) Miloval ji jako sebe /, jako by to byla jediná ženská na světě; (biii) Miloval ji na smrt / tak, že zapomínal na všechno ostatní. Typ (c) se dělí z hlediska (2) nediferencovaně na pomůcku (Řekl mi to telefonem / po telefonu / telefonicky) a na měřítko (Poznal ji podle postavy); (d) je speciální typ, z hlediska (2) nediferencovaný (Chutí / Chuťově / Co do chuti / Pokud jde o chuť, připomíná moselské).

č. klasických mluvnicích, v nichž se sémantický pohled opírá více o jazykový význam výrazů, vykrystalizovalo pojetí, v jehož rámci se za p.u.z. pokládá pouze (ai)–(aiii) – viz  3 (1987) – a (b) se chápe jako kategorie s p.u.z. tvořící typ adverbiálií, která nevyjadřují okolnosti, nýbrž vnitřní charakteristiku slovesného obsahu (tak už Kopečný v ZČSk, 1962). Souvztažnost mezi výrazy pěkně zpívápěkný zpěv se promítá v chápání pěkně jako neshodného tvaru ↗adjektiva a jeho syntaktickém hodnocení jako přislovesný přívlastek.

Velmi detailní klasifikaci p.u.z. představuje MSoČ 2 (2014:67–75). Tuto kategorii nazývá určení v širokém smyslu způsobová a rozlišuje v ní: určení vlastního způsobu (tvářil se naštvaně), určení míry (mírně se sníží), určení srovnání (střežit jako oko v hlavě), určení rozdílu (vyhrál o dvě branky), určení prostředku (informovat pomocí hlasu), určení kritéria/pomůcky (podle názoru učitelů píší (špatně)), určení doprovodu (hráli s juniorským týmem), určení zřetele (věkově mladší), určení účinku (odnesl to vyřazením), určení prospěchu (firmě přijdou faktury).

Způsobové výrazy, které jsou sémanticky selektovány slovesem, ale syntakticky jsou slovesem neřízené, jsou např. u sloves vypadat, tvářit se, jevit se...: Petr vypadá *(ospale); syntakticky se takovým výrazem stává adverbium ve větě v důsledku reflexivizace slovesa, která generuje dativního proživatele: Petr studoval (dobře) × Petrovi se studovalo *(dobře); viz ↗reflexivní sloveso.

V některých analýzách se projevuje snaha postihnout sémantický rozdíl mezi p.u.z., která se vztahují (1) jen k ději (Petr píše čitelně = čitelné psaní Petra; ≠ Petr je při psaní čitelný), (2) k ději a současně i k ↗aktantu v pozici podmětu (Petr nadšeně odpovídá = nadšené odpovídání Petra; = Petr je při odpovídání nadšený), n. předmětu (Petr přednesl básničku pěkně = pěkné přednesení básničky Petrem; ≠ Petr byl při přednesení básničky pěkný; = básnička byla při přednesení pěkná). Adverbiália typu (2) se někdy neprávem ztotožňují s tzv. neshodným ↗doplňkem: Dědeček sedí vzpřímeně/vzpřímený.

Viz též ↗ příslovečné určení, ↗adjunkt.

Rozšiřující
Literatura
  • 3, 1987, 115–118.
  • MSoČ 2, 2014.
  • Němec, I. Příslovce se vztahem k subjektu nebo objektu a jejich vývojové souvislosti s příslovci způsobovými. Sl 50, 1981, 242–247.
  • NS, 1969, 277–307.
  • , 1998, 276–279.
  • Štícha, F. O povaze jednoho typu adverbiální determinace. 75, 1992, 183–192.
  • VT, 1985, 73–96.
  • ZČSk, 1962, 237–238.
Citace
Petr Karlík (2017): PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ ZPŮSOBU. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/PŘÍSLOVEČNÉ URČENÍ ZPŮSOBU (poslední přístup: 21. 10. 2021)

Další pojmy:

gramatika syntax

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka