ODKAZOVÁNÍ

Základní

V textové lingvistice jeden z mechanismů ↗navazování. Ve ↗funkční gramatice v pojetí ✍Hallidaye & Hasan(ové) (1976), v č. lingvistice rozpracovaném především v řadě prací F. Daneše, J. Hoffmannové, M. Hirschové, M. Nekuly, Z. Vychodilové aj., znamená vztažení jazykového prostředku: (a) k jinému jazykovému prostředku v jednom textu, tj. odkazování endoforické; (b) k mimojazykové realitě, tj. k  předmětům řeči nepojmenovaným v předchozím textu, k prvkům komunikační situace (VT, 1985:198–199; ✍Štícha, 2003:193, 206; ✍Vychodilová, 2008:15), tj. odkazování exoforické; (c) k jinému textu n. k textové jednotce jiného textu, tj. odkazování intertextové.

1 Odkazování v textu // odkazování endoforické (endofora)

Endofora je jedním ze způsobů vytváření textového navazování // textové návaznosti. Bývá založeno na ↗koreferenci, realizované nejčastěji prostřednictvím ↗anafory a příznakově ↗katafory, a na ↗alteraci. Anaforické, kataforické a alterační výrazy jsou tedy prostředky odkazovacími a současně navazovacími (další navazovací prostředky – konektory, gramatické prostředky textové soudržnosti spojené s elipsou a výrazy implikující pouze sémantickou souvislost textových jednotek – k odkazovacím výrazům neřadíme). Odkazovacími prostředky bývají:

(a) opakovaná pojmenování s identifikátorem (nejčastěji se zájmeny ten, tento) i bez něj, užívaná pro ↗koreferenci: V sobotu jsme si udělali dlouhý výlet – protože jsme šli špatnou cestou – do Prysku, kde kdysi Pavla spadla z vysoké skály. Chtěla tu skálu děckám ukázat. (SYN); i pro ↗alteraci: Většinou se jednalo o padlé stromy na silnici. Jeden vzrostlý strom však spadl na stan vodáků, kteří tábořili u Zámostí v Hluboké nad Vltavou. (SYN)

(b) jiná pojmenování, tj. synonyma koreferenční: V plesové síni domu dokonce rostly stromy. Nad větší částí budovy chyběla střecha. (SYN); i alterační: Otřesy půdy o síle 5,9 stupně Richterovy škály srovnaly v úterý se zemí stovky obytných domů a dalších objektů. Více než 3000 dalších budov bylo nutno strhnout, což zvýšilo počet lidí bez střechy nad hlavou na téměř 100000. (SYN); pojmenování významově nadřazená, užitá nejčastěji s identifikátorem, jako prostředek kofererenční: Celému místu vévodí vzrostlý okrasný dub, jehož stáří se odhaduje na sto let. I tento strom se podílí na vyklenutí zdí, které v dolní části přesahuje 30 cm. (SYN); i alterační (nejčastěji s alterátorem): Kvůli připravovanému vyhlášení přírodní rezervace bude na Pastýřské stěně v Děčíně pokračovat kácení dubů červených. Desítky přestárlých i dalších stromů tam už zmizely v průběhu předchozích dvou let. (SYN)

(c) prostředky ↗deixe textové: zájmena osobní jako prostředky koreference: Pivo pomáhala roznášet manželka hospodského. Chvíli nosila ona, pak zase její manžel. (SYN); zájmena ukazovací (ten, ta, to…) a zájmenná příslovce jako prostředky koreference: Tak pro tyhle frky jsem zmeškala vlak? – Jede ti to každou hodinu. (SYN); Místo lehnutí začal předními tlapami hrabatzemi. Asi tam byla někde zalezlá myš. (SYN); i alterace: Máme zprávy, že na Madeiře je docela prostorná hala, a tu má Slávia taky. (SYN)

Koreferenční odkazování může být spolu s výrazem v podmětové funkci i ↗zájmeny reflexivními, jsou-li větnými členy, a to jak jejich tvary delšími: My Breenové se umíme o sebe postarat sami. (SYN); Převor Robert, jenž věděl, že má proti sobě jediného protivníka, ovládl svůj hněv. (SYN); tak tvary krátkými: Kelly se utírala do suchého ručníku. (SYN); Pivo si objednal každý sám. (SYN)

(d) ↗alterátory užité samostatně: Někdo chce vidět jeskyni, někdo se chce jenom ochladit. Jiný chce vidět, jak země vypadá zevnitř, konfrontovat si povrch a vnitřek. (SYN)

(e) substantiva zevšeobecňovací (✍Nekula, 1995:686–687), resp. kategoriální (✍Halliday & Hasan(ová), 1976:274–278), odkazující na úsek textu, který shrnují/zobecňují, např. problém, situace, souvislost, informace, otázka, postup, přístup apod.: Obec má sice kvalitní zdroje pitné vody ze tří hlubinných vrtů, k těm však lidé musí chodit s nádobami. Někteří to přitom mají i přes půl kilometru. „Pro starší lidi je to hlavně v zimě daleko. Pokud nás proto požádají, vodu jim dovezeme. Dlouhodobě je ale tato situace, která trochu připomíná středověk, neúnosná. (SYN); Zdálo se mi to jenom, nebo se poníkovi skutečně ulevilo téměř okamžitě po výtoku krve? Byli bychom s ním jinak vůbec hnuli? Je skutečně správné v těchto případech prorazit žílu a pustit téměř vědro vzácné tekutiny? Dodnes neznám odpověď na tyto otázky, protože jsem se to nikdy neodvážil sám zkusit. (SYN); 28. června byl v bosenském městě Sarajevu zastřelen rakouský následník trůnu František Ferdinand d'Este s manželkou. V Sarajevu, plném srbských nacionalistů, jel kočár bůhvíproč pomalu a bez sebemenší ochrany. Byl skvělým terčem pro atentátníky. Jedním z nich byl srbský nacionalista Gavrilo Princip. V mysli tehdejších politiků znamenala tato událost jediné, válku. (SYN)

O. v textu může být stejně jako navazování kontaktní a distanční: (i) kontaktní o. je jedním druhem kontaktního navazování, založeným výhradně na vztažení jaz. prostředku k výrazu jinému ve větě bezprostředně předcházející n. bezprostředně následující: Dlouho mžoural očičkama a hledal brýle, které nakonec objevil na nočním stolku. Dal mu je tam fořt Bořivoj. (SYN); Josef Šafařík napsal v Listech Melinovi o umění toto: Umění je přírodou a nemá jiného cíle než příroda: život sám. (SYN); (ii) distanční o. je opět pouze jedním druhem distančního navazování, založeným výhradně na vztažení jazykového prostředku k výrazu ve větě vzdálenější. Jaz. prostředky pro distanční odkazování mohou být stejné jako pro odkazování kontaktní, srov.: Když se pak dostal zpátky do předsíně, všiml si malého dopisu v obálce, který mu tam nechala. Někdo tam něco dělal někomu za zády. Uchopil ten dopis, rozložil ho a oddálil od očí. (SYN); speciálně pro odkazování distanční jsou užívána tzv. adjektiva se sémantikou předchozího zmínění (✍Uhlířová, 2011): Napřed nám řekněte, jestli také uklízíte pokoj čtyřistasedmičku. To víte, že jo, zrovna včera jsem tam měla velký úklid. Mohli bychom se tam podívat a popovídat si, abychom nestáli tady mezi dveřmi? Ovšem, jen co to tady zamknu, jsem tu hotová. Přešli o pár dveří kupředu a paní Bláža zmíněný pokoj odemkla. (SYN); … když v letech 1764–1766 Francouzi Sachs a Chaussier navrhli využití zemního plynu karbonského pro osvětlování a když v r. 1765 začal Charlisle Spedding, zástupce dolů ve Whitehaven, osvětlovat plynem rovněž získaným z dolů své kanceláře. Posledně jmenovaný navrhl též osvětlovat tímto plynem ulice města. (SYN) Z uvedených příkladů kontaktního a distančního o. vyplývá, že využívají pouze jaz. prostředky koreferenční a alterační, nikoliv jiné prostředky navazovací (nepatří k nim tedy ↗konektory, gramatické prostředky, výrazy implikující sémantickou souvislost – o nich viz ↗navazování).

Textová lingvistika se zabývá především prostředky textového odkazování explicitně vyjádřenými, tj. např. v následujícím textu sleduje vztah zájmeno mu (ve funkci objektu) ke slovu cyklista: Cyklista mohl použít buď obecnou tabulku, nebo mu návod doporučoval vynásobit průměr kola Ludolfovým číslem. (SYN)

2 Odkazování k mimojazykové skutečnosti // odkazování exoforické (exofora)

Exofora se realizuje:

(a) prostředky odkazujícími genericky i individuálně k příslušnému předmětu řeči, příslušné situaci (komunikační) apod., tj. plnovýznamovými pojmenováními často spojenými s identifikátory, srov.: hlavně bysme potřebovali tenhleten byt dát dohromady aby se tady dalo ňák žít protože to už je strašný . to už je v podstatě víc jak měsíc a … furt to přestavujeme furt to stěhujeme z jednoho hmm kouta do druhého. (ORAL2013);

(b) prostředky ↗deixe situační včetně ↗indexů teď, tady, tudy, ten, tento: Tamhle je Vltava, Karlův most, Národní divadlo.

Výrazy s identifikátorem užité jako individuálně referenční mohou odkazovat též k referentům tzv. salientním (viz ↗salience), jejichž znalost mluvčí předpokládá ve zkušenostním komplexu ostatních komunikantů (v diskursním registru): např. při vyslovení výpovědi: …kde zvoní zvonky, přicházejí a odcházejí žáci a kde můj koš na papír překypuje jak ten hrneček v té pohádce. (SYN), mluvčí předpokládá, že každý posluchač zná pohádku Hrnečku, vař, a že tedy pochopí, co znamená ten hrneček v té pohádce.

I v krátkém textu mohou být spojeny prostředky odkazování exoforického (támhlety, ta věž sem blíž a endoforického (to), prostředky koreferenční (to, za ní) a alterační (támhlety dvě věžě, ta věž): Támhlety dvě věže, to je Týnský chrám, ta věž sem blíž je Staroměstská radnice. (SYN) Stejně tak např. ↗shiftery – výrazy , teď, tady – užité opakovaně v souvislém psaném textu mohou být z pozice čtenáře hodnoceny nejen ve vztahu ke komunikační situaci, ale také z hlediska koreference a alterace. Jako koreferenční funguje v souvislém textu slovo teď, srov.: Několika lidí, o kterých jsem neměl valné mínění, si teď vážím, o jiných teď zase vím svoje, (SYN); Čím se bavíte teď? Teď také vymýšlím srandičky. (SYN) Osobní zájmeno se jako koreferenční projevuje při opakování v promluvě téhož mluvčího: Ondra by to dokázal, ale ne. On bojoval se zlem, se klepala strachy a schovávala se za jeho zády. (SYN); jako užité v promluvách různými mluvčími je z pohledu čtenáře textu vždy alterační, neboť odkazuje k různým referentům: Děti měly nesmírnou radost. Kája udělal hned tři kotrmelce za sebou. „A prosím, bysem ho nes.“ „A bysem,“ smál se pan lesní, „ti ho nesvěřil, protože nevíš, kde je, chudinka, postřelený.“ (SYN) Interpretace slova tady jako koreferenčního, nebo alteračního závisí na kontextu, srov. užití koreferenční: Co tady vyvádíte? Já, já tady zavadil sem o výtah. (SYN); a užití alterační: A tady je kulatá blátivá stopa a tady na podlaze další a tady na stole ještě jedna. (SYN)

3 Odkazování mezitextové/intertextové (intertextovost)

Toto o. bývá realizováno vyjádřeními s charakterem metajazykových komentářů obsahujících často slovesa psát, napsat, uvést, uvádět, říct, popř. formulacemi s archaickým imperativem viz n. zkratkou srov. (viz ↗formy podání řeči / myšlení, ↗uvozovací věta). Ve funkci odkazovacího výrazu bývá užito:

(a) název textového zdroje, ke kterému se odkazuje: Stejně tak rozpozná mince od stejně velkých gumových koleček. Pro praxi to ovšem je stále málo. Nicméně, jak uvedl časopis New Scientist, časem by takto vybavení roboti mohli být používáni například při hašení požárů nebo při průzkumu mořského dna. (SYN); jméno autora textu: I genius loci velkých měst vzniká podobným způsobem – nemůžeme zde déle žít, aniž by nám lokální kolektivní nevědomí neproniklo „pod kůži“, jak píše Jung. (SYN); Během prvních let projektu byl počet sledovaných lokalit rozšířen na 29 (srov. Gaisler 1975 a 1976). (SYN)

(b) obecné pojmenování původce textu slovy: autor, pisatel: Jedním z řešení jsou nepochybně geneticky modifikované plodiny. Jejich riziko, jak píše autor, nebylo z medicínského hlediska prokázáno, a může naopak přinést příznivé zdravotní výsledky snížením používání herbicidů. (SYN); Skutečností je, že nedošlo k porušení zákona, jak uvádí pisatel. (SYN); pojmenování typu textu: Pokud vím, tak přepravní řád žádný pojem ohleduplné spořádání svačinky nezná, a proto by měli revizoři postupovat proti těmto lidem tak, jak je uvedenopřepravním řádu. (SYN)

Rozšiřující
Literatura
  • Berger, T. Das System der tschechischen Demonstrativpronomina. Textgrammatische und stilspezifische Gebrauchsbedingungen, 1993 (http://homepages.uni-tuebingen.de/).
  • Halliday, M. K. A. & R. Hasan. Cohesion in English, 1976.
  • Hirschová, M. Obecná pragmatika a pragmatika češtiny. SaS 65, 2004, 3–15.
  • Hošnová, E. Studie z vývoje novočeské syntaxe, 2005.
  • Hrbáček, J. Nástin textové syntaxe spisovné češtiny, 1994.
  • 3, 1987.
  • Nedoluzhko, A. Koreferenční vztahy v textu. In Uličný, O. (ed.), Kapitoly ze syntaktologie češtiny. Studie k moderní mluvnici češtiny 7, 2013, 127–149.
  • Nekula, M. Text. In PMČ, 1995, 652–698.
  • Pala, K. & A. Svoboda. Externí a interní pragmatika. In OSS IV/1, 1979, 53–60.
  • Štícha, F. K deikticko-anaforickým funkcím lexému ten. SaS 60, 1999, 123–135.
  • Štícha, F. Česko-německá srovnávací gramatika, 2003.
  • Uhlířová, L. Textová koreference – empirické ohlédnutí po třech jevech (spíše) periferních. In KČG, 2011, 1001–1010.
  • VT, 1985.
  • Vychodilová, Z. Výrazové prostředky textové soudržnosti v češtině v porovnání s ruštinou, 2008.
  • Zimová, L. Způsoby vyjadřování větných členů v textu. Konkurence pronominalizace a elize, 1994.
Citace
Ivana Kolářová (2017): ODKAZOVÁNÍ. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/ODKAZOVÁNÍ (poslední přístup: 6. 12. 2019)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka