NEZDVOŘILOST

Základní

V tradičním pojetí nedostatečná, malá nebo nulová ↗zdvořilost, tj. nikoli specifická komunikační strategie. V novějších pracích se mluví o ne/zdvořilosti a ta se chápe jako inherentní vlastnost komunikační interakce, nikoli hodnotící pojmenování. Nezdvořilý efekt může mít také zdvořilost, která je, pokud jde o způsob vyjádření, záměrně i nezáměrně přehnaná, evidentně nepřiměřená, neočekávaná, která může být adresátem interpretována jako ↗ironie či sarkasmus. Zvláštní případ představuje nezdvořilost předstíraná, kterou ✍Leech (1983) označuje jako škádlení a která se často objevuje v komunikaci osob navzájem blízkých. V novějších pracích z oblasti teorie řečového jednání jsou zdvořilost i nezdvořilost chápány jako „technické“ konstrukty (jde o techniku komunikační interakce), někdy se objevuje rozlišení „ne/zdvořilost prvního řádu“ pro běžné (hodnotící) chápání a „ne/zdvořilost druhého řádu“ pro chápání teoretické, srov. ✍Locher(ová) & Watts (2008). Jako pojem nadřazený vůči ne/zdvořilosti se uvádí relational work („vztahový mechanismus“), který se snaží postihnout celé spektrum interpersonálních aspektů komunikační interakce (✍Culpeper, 2008). Teorie ne/zdvořilosti vychází z kulturně‑historicky akceptovaných konvencí a norem („pravidla“ se týkají spíše řečové etikety), přičemž konvence a normy (a jejich porušování) jsou zejména pro nezdvořilost zásadní, avšak neobejde se bez ↗inference – interpretace řečového jednání adresátem jako více či méně zdvořilého n. nezdvořilého je pro n. nejzávažnějším faktorem (tj. má ↗perlokuční povahu). Už ve starší teorii zdvořilosti ✍Brown(ové) & Levinsona (1987) se objevuje chápání některých typů řečového jednání (např. rozkaz, kritika, hrozba) jako inherentně nezdvořilých, protože ohrožují tzv. negativní tvář adresáta; zároveň také ohrožují pozitivní tvář mluvčího, protože ten nemůže počítat s tím, že takové jeho jednání bude adresátem, resp. širším okolím pozitivně přijato a schvalováno. Starší ✍Culpeperova (1996) práce o n. vychází z jejich konceptu „pozitivní“ a „negativní tváře“ a analogicky k jejich základním zdvořilostním strategiím definuje n. pozitivní (strategie mířící k poškození adresátovy pozitivní tváře – např. otevřené vyjadřování nezájmu o téma nastolené komunikačním partnerem, odmítání existence sdílených znalostí a zkušeností, uvádění témat, o nichž je známo, že jsou adresátovi nepříjemná, tj. záměrné směřování ke konfliktu, resp. pro adresáta citlivá, protože ho přivádějí do rozpaků, užívání výrazů, o nichž mluvčí důvodně předpokládá, že jsou adresátovi nesrozumitelné, zejm. jsou‑li srozumitelné pro ostatní účastníky komunikace, např. v oblasti odborné terminologie, zlehčování nebo ponižování adresátovy osoby prostřednictvím příznakového oslovování), a  n. negativní (atakující adresátovu negativní tvář – zastrašování, zesměšňování, bagatelizování, zveřejňování takových informací o adresátovi, které ten považuje za intimní, zdůrazňování převahy nad adresátem aj.). Ve všech sférách n. se může uplatňovat sarkasmus a otevřeně přehnaná, ve výsledku posměšná formální zdvořilost, a rovněž ↗tabuové výrazivo a ↗verbální agrese. Žádná z těchto strategií nemusí být nezdvořilá nutně a automaticky, výsledné vyznění/hodnocení je podmíněno situačním kontextem a interpretací ze strany adresáta. Ve své pozdější práci ✍Culpeper (2011) od rozlišení pozitivních a negativních nezdvořilostních strategií upouští a pracuje pouze s jediným zobecněným pojmem „tváře“, i když ta má různé aspekty, např. aspekt osobních kvalit jedince, aspekt sociální identity, aspekt vztahový (srov. ✍Spencer‑Oatey(ová), 2005; ✍Spencer‑Oatey(ová), 2007), na kterou nezdvořilé výpovědi „útočí“. Útok porušuje společenské normy a práva jedince a jeho výsledkem je (opět zobecněná) „urážka“ komunikanta, přičemž typy urážek se různí podle toho, na který aspekt tváře míří, a mohou mít (v interpretaci adresáta) jak primární, tak sekundární (zmnožující se) efekty.

V současných koncepcích soustředěných na n. (✍Bousfield, 2008; ✍Culpeper, 2011) se za základní rozdíl bere diference mezi nezdvořilým komunikačním jednáním přímým a nepřímým a rozlišuje se n.hrubost (✍Terkourafi(ová), 2008). Východiskem je fakt, že za běžnou (racionální) komunikační normu se až na výjimky pokládá kooperativnost (↗kooperační princip), vstřícnost a nekonfliktnost. Výjimku z této normy představují komunikáty realizované ve specifickém prostředí, jako je např. vojenský výcvik n. sportovní trénink, v nichž existuje zcela jednoznačné rozdělení rolí komunikantů, zejména ve vztahu k právům a pravomocem. Nezdvořilost/záměrná konfrontačnost v komunikaci výrazně souvisí s uplatňováním faktoru moci na straně mluvčího, není to však jediný ovlivňující faktor. („Moc“ v tomto pragmalingvistickém rámci přímo nesouvisí s mocí institucionální n. ekonomickou, i když i ty mají značný vliv, ba ani s osobnostními charakteristikami komunikantů, nýbrž vyplývá v určité ↗komunikační situaci z konstelace aktuálních rolí interagujících individualit – jde o skutečné n. domnělé dominantní postavení, rovněž ze schopnosti úspěšně v komunikaci manipulovat druhými; zároveň s proměnou komunikační situace se může změnit i rovnováha/distribuce moci mezi týmiž komunikujícími.) Pro identifikaci výpovědi jakožto nezdvořilé je třeba detailně popsat společenské zakotvení příslušného dialogu s důrazem na sociální role komunikujících a analyzovat vztahovou síť mezi nimi. Sociální role a vztahy mezi komunikujícími jsou zásadní z toho důvodu, že motivace vzniku zejména otevřeně nezdvořilé výpovědi je zpravidla podmíněna atributy komunikační situace a její uskutečnění má vliv na eventuální další vývoj vztahů mezi komunikujícími. Jako nezdvořilá tedy může být klasifikována i výpověď, která vnějškově (slovní zásobou, primární ↗ilokucí a intonačně) nijak nevybočuje z běžné (nekonfliktní) komunikace. Např. sdělení Mně se dneska nechtělo vstávat jako reakce na výtku učitele n. nadřízeného, že oslovená osoba přichází pozdě, nepochybně nezdvořilé je (resp. lze je hodnotit jako drzé/impertinentní), i když v jiné situaci a kontextu by takto hodnoceno nebylo. Důležitá je v této souvislosti existence akceptovaných sociálních a komunikačních norem nejen obecných, ale rovněž takových, které jsou charakteristické pro jisté komunikační situace (konstelace rodič – dítě/děti, učitel – žák, lékař – pacient, nadřízený – podřízený apod., oproti tomu odlišné normy ve vztazích spolužáků, spolupracovníků, sourozenců), protože jako nezdvořilá bývá interpretována výpověď, která porušuje normy obecné i speciální – ať už záměrně, n. v důsledku nižší ↗komunikační kompetence mluvčího. Naproti tomu hrubost je prvoplánově identifikovatelná vzhledem k užívání příznakového lexika (↗vulgarismů); pokud jde o řečové jednání, jako hrubé lze identifikovat výpovědi vůči adresátovi neskrývaně urážlivé a ponižující (nadávky, výpovědi výrazně negativně hodnotící, včetně sarkastických), popř. takové, jimiž mluvčí otevřeně odmítá nastolenou komunikaci, případně výpovědi bezohledné, neberoucí v úvahu adresátův předpokládatelný psychický stav, i když vulgární výrazy neobsahují.

Ne každá výpověď, která je hrubá (vulgární), musí nutně být nezdvořilá, což souvisí s existencí zmíněných specifických norem. Hrubost lze chápat jako vlastnost komunikátu (primárně nezdvořilého, případně však i zdvořilostně motivovaného) danou především užitými jazykovými prostředky (hanlivá pojmenování, vulgarismy, určité intonace, intenzita hlasu). Např. upozornění jednoho teenagera vůči druhému Lezeš do blbé tramvaje, vole bylo pravděpodobně míněno jako přátelské upozornění a jako takové i akceptováno, viz reakce Vidiš, vole, sem si nevšim. Tradiční označení verbální agrese s hrubostí souvisí, je však širší: jako verbální agrese může být označeno jakékoli záměrné atakování osobní integrity (tváře) adresáta pomocí jazyka, a to i takové, které není vulgární. Za podstatu verbální agrese lze pokládat úmysl mluvčího jazykovým jednáním adresáta urazit n. ho k něčemu nutit (třeba i jen k tomu, aby jeho promluvu nedobrovolně poslouchal); tj. agresivní je primárně intence, verbalizace je až sekundární (a může se realizovat prostřednictvím lexika jinak nepříznakového, n. mlčením, např. když se očekává, že se lidé pozdraví, a jeden z nich tak neučiní). Slouží‑li verbální agrese pozitivní n., je užití nějak příznakového vyjádření (např. vulgární n. evidentně sarkastické oslovení adresáta n. nadávky) cílem, protože samo realizuje záměr mluvčího adresáta atakovat a dehonestovat. Slouží‑li verbální agrese negativní n., je nástrojem, srov. neutrální pospěš si a proti tomu pohni zadkem, ty lemro shnilá. (Výrazným příkladem útoků na osobní integritu adresáta jsou v současnosti internetové diskuse, v nichž většina příspěvků bývá zaměřena na vyjádření nesouhlasu s autorem výchozí stati, resp. s diskutujícími, kteří s ním souhlasí, tj. atakuje jejich názory a předpokládané postoje, a to často velmi vulgární a agresivní formou.) Užitím otevřeně nezdvořilé, popř. (navíc) hrubé výpovědi mluvčí zpravidla podstupuje riziko: ohrožuje a poškozuje svou vlastní tvář (nemůže očekávat, že by adresát, ale i pouhý posluchač jeho řečové jednání akceptoval) a může vyvolat konflikt, i když o tom, zda výpověď byla pochopena jako nezdvořilá, rozhoduje až reakce adresáta na takovou výpověď. Mluvčí se do takového komunikačního rizika dostává např. v případech, kdy hrubá replika, popř. užití kletby n. nadávky jsou prostředkem exprese, ventilují emoce jako vztek n. leknutí, tj. mají reaktivní povahu, vznikají spontánně a bez rozmyšlení a často ani nepředpokládají, že na ně bude komunikační partner navazovat. Často také bývají následovány omluvou za podobné nekontrolované porušení norem. Vyslovením omluvy komunikující uznává, že „zájmy“ adresáta poškodil a snaží se toto poškození kompenzovat. Naproti tomu případy, kdy mluvčí hodlá adresáta cíleně kritizovat n. urazit, ať už tím kompenzuje skutečný či domnělý předcházející konfliktní krok komunikačního partnera n. ve snaze získat nad ním převahu, bývají formulovány nepřímo, často ironicky, což mluvčímu umožňuje se od n. distancovat. Otevřené urážky a útoky se objevují v dialozích emocionálně vypjatých (hádka), nebo tam, kde má mluvčí zajištěnou anonymitu (internetové diskuse). Existují však situace a typy diskursu, v nichž jsou pozice mluvčího a adresáta jednoznačně vymezeny z hlediska nadřazenosti a podřízenosti, tj. z hlediska jejich pravomocí, práv a povinností (zejm. armáda, policie), kdy se s otevřeným ohrožováním, resp. poškozováním osobní integrity adresáta počítá. Např. při vojenském n. policejním výcviku, popř. při sportovním tréninku, je ze strany „nadřízeného“ (ať už je jeho konkrétní role jakákoli) zcela přijatelné nejen přímé uplatňování jeho vůle vůči podřízeným, ale také to, že se při něm používá zvyšování hlasu, více n. méně tabuová slovní zásoba a otevřená kritika počínání, výsledků práce i schopností podřízených, a to přímo i formou ironie nebo výsměchu. Navíc zde většinou (na rozdíl od běžné interpersonální komunikace) nedochází k tomu, že otevřená nezdvořilost zároveň poškozuje mluvčího. V takovýchto diskursech je jak n., tak hrubost prediktabilní a očekávaná. Podobná je situace v jednom typu mediálního diskursu, v tzv. reality show v TV. Zde je sdělování negativních hodnocení součástí podstaty dané komunikační události, a to zejména sdělování co nejpřímější, užívající i zesměšňování a znevažování, až ponižování adresáta. Naproti tomu veřejné nápisy přikazující n. zakazující určité jednání jsou formulovány sice striktně, ale lexikálně zcela bezpříznakově. To, že bývají doprovázeny ↗subsidiární ilokucí, např. vysvětlením n. zdůvodněním zákazu (Nevstupujte, nebezpečí úrazu.) n. upozorněním (např. na omezení rychlosti v nadcházejícím úseku) lze chápat jako formu kompenzace. Naopak např. v rozhovorech lékaře s pacientem n. při policejním výslechu je běžné (nutné) ptát se na tzv. citlivá témata bez jakékoli kompenzace, aniž by takováto strategie byla považována za nevhodnou (např. při lékařském vyšetření je normální otázka lékaře: Kdy jste měla poslední menstruaci? stejně jako žádost: Vysvlečte se do půl těla). Zdvořilost a n. je zpravidla více záležitostí dané komunikační situace a umístění určitého komunikátu v diskursu než samotné formy výpovědi.

Zatímco n. je z hlediska hierarchie komunikačních rolí směřována zpravidla od komunikanta v permanentně n. aktuálně nadřízené pozici směrem ke komunikantovi/komunikantům v pozici podřízené a hrubost jako vlastnost komunikátu je v tomto ohledu nespecifická (hierarchie komunikačních rolí zde není relevantní), pro drzou výpověď je typické směřování vůči adresátovi hierarchicky nadřazenému. Drzost lze charakterizovat jako v dané situaci nenáležitou smělost a otevřenost („hubatost“), nedostatek respektu vůči nadřazenému adresátovi projevený tak, že mluvčí odmítá n. zanedbává očekávané dodržování konvenční normy, tj. drzost (impertinence) může být záměrná i nezáměrná. Např. výše uvedená výpověď mně se dneska nechtělo vstávat jako reakce na výtku o pozdním příchodu je hodnotitelná jako drzost proto, že mluvčí nechce n. neumí uvést jako zdůvodnění cokoli noremně přijatelného (zpoždění vlaku, nehodu apod.), co by ukazovalo, že ve skutečnosti své povinnosti neporušil, což je právě to, co se od něj v dané situaci očekává. Nezáleží na tom, zda takové očekávané zdůvodnění je pravdivé, nebo ne, podstatné je, že mluvčí dává najevo, že o dodržení existující obecné normy dbá, tj. respektuje očekávání adresáta. Pokud očekávání adresáta nerespektuje, odpovídá drze. Záměrná drzost je zpravidla projevem či nástrojem řečového jednání hodnotitelného jako provokace, tedy snahou přimět adresáta k reakci, která bude rovněž porušením norem, tj. drzost a provokace ohrožuje negativní aspekt adresátovy tváře.

Drzé (impertinentní) komunikáty jsou často porušením konvence očekávající v určitých situacích vyslovení tzv. společenské lži. Na hraně mezi zdvořilostí a n. se pohybují ironické výpovědi (↗ironie), tedy takové, pro něž je charakteristický rozpor mezi vyjádřeným doslovným významem a protikladným nevyjádřeným intendovaným smyslem (netýká se sebeironie). Reakce na nezdvořilost mohou mít povahu odmítnutí, kdy adresát dává najevo, že takovéto komunikační jednání nehodlá akceptovat, n. odmítnutí spojeného s výtkou, která se snaží nastolit takovou komunikaci, jaká adresátovi vyhovuje („obrana“, „napomenutí“). Odmítnutí a výtku může užít především adresát v nadřazené pozici. Reakcí může být také situace, kdy adresát reaguje protiútokem. Pokud adresát promluvy, kterou vyhodnotí jako nezdvořilou, zvolí protiútok ve formě rovněž nezdvořilé, znamená to, že akceptuje konflikt, protože nechce připustit „snížení“ své pozice v dané komunikační situaci.

Základní rozdíl mezi zdvořilostí a n. v komunikaci spočívá v tom, že zatímco jazykové prostředky konvenčně zdvořilé (ustálené, ritualizované, resp. poloustálené formule) lze ve výpovědích identifikovat (podle ✍Wattse, 2003) žádné jazykové prostředky nejsou zdvořilé inherentně, pouze tak mohou být individuálně interpretovány), identifikace prostředků příznakově nezdvořilých (s výjimkou vulgarismů) je problematická. Ani užití vulgarismu nemusí výpověď automaticky charakterizovat jako nezdvořilou. Více než užité vyjadřovací prostředky určují nezdvořilou povahu výpovědi vztahy mezi komunikujícími v dané situaci a z nich vyplývající očekávání komunikantů vůči sobě navzájem (aktuálně platné normy). Nezdvořilé je pak takové porušení těchto norem, které adresát interpretuje jako poškození své osobní integrity, tj. v jisté situaci může být nezdvořilým (útočným) jednáním i pozdrav Dobré ráno. V každém případě je rozhodující adresátova interpretace a ani na repliku otevřeně nezdvořilou nemusí adresát reagovat takovým způsobem, že tuto interpretaci připustí, tj. může nezdvořilost ignorovat a nezdvořilá replika pak zjevně komunikaci neovlivní. Protože užité jazykové prostředky nejsou v této oblasti jednoznačně identifikovatelné a klasifikovatelné a ani nezdvořilý charakter jakékoli výpovědi není primárně prediktabilní, dostává se zkoumání nezdvořilosti zjevně za hranici jazykové analýzy řečového jednání a míří ke kritické analýze diskursu, tj. do sociální psychologie a sociologie. Viz též ↗zdvořilost.

Rozšiřující
Literatura
  • Bousfield, D. Impoliteness in Interaction, 2008.
  • Brown, P. & S. Levinson. Politeness: Some Universals in Language Usage, 1987.
  • Culpeper, J. Towards an Anatomy of Impoliteness. JP 25, 1996, 349–367.
  • Culpeper, J. Reflections on Impoliteness, Relational Work and Power. In Bousfield, D. & M. Locher (eds.), Impoliteness in Language. Studies on its Interplay with Power in Theory and Practice, 2008, 17–44.
  • Culpeper, J. Impoliteness, 2011.
  • Hirschová, M. Nezdvořilost jako pragmalingvistický fenomén. Linguistica Brunensia A 58, 2010, 273–285.
  • Hlavsová, J. Konflikt jako forma kontaktu. SaS 52, 1991, 256–263.
  • Lakoff, R. The Logic of Politeness or MindingYour p´s and q´s. Papers from the Nineth Regional Meeting of the Chicago Linguistic Society, 1973, 292–305.
  • Leech, G. Principles of Pragmatics, 1983.
  • Locher, M. & J. R. Watts. Relational Work and Impoliteness: Negotiating Norms of Linguistic Behaviour. In Bousfield, D. & M. Locher (eds.), Impoliteness in Language: Studies on its Interplay with Power in Theory and Practice, 2008, 77–99.
  • Spencer-Oatey, H. (Im)Politeness, Face and Perceptions of Rapport: Unpackaging Their Bases and Interrelationships. Journal of Politeness Research: Language, Behaviour, Culture, 2005, 95–119.
  • Spencer-Oatey, H. Theories of Identity and the Analysis of Face. JP 39, 2007, 639–656.
  • Terkourafi, M. Toward a Unified Theory of Politeness, Impoliteness, and Rudeness. In Bousfield, D. & M. Locher (eds.), Impoliteness in Language: Studies on its Interplay with Power in Theory and Practice, 2008, 44–74.
  • Watts, R. J. Politeness, 2003.
Citace
Milada Hirschová (2017): NEZDVOŘILOST. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/NEZDVOŘILOST (poslední přístup: 13. 8. 2020)

Další pojmy:

pragmatika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka