NEUTRALIZACE ZNĚLOSTI

Základní

Neutralizace znělosti znamená, že v určitém jasně definovaném kontextu není platná opozice mezi neznělými a znělými ↗fonémy, která v daném jazyce v jiných kontextech slouží k rozlišení významu, tj. dochází k neutralizaci této ↗opozice. V přirozených jaz. je n.z. pravděpodobně nejčastěji se vyskytující neutralizací u konsonantů (✍Iverson & Salmons, 2011), ačkoliv jsou hojně doložené i neutralizace místa či způsobu artikulace. Stejně jako u jiných typů neutralizace lze rozlišovat mezi (1) kontextově podmíněnou n.z. a (2) strukturně či pozičně podmíněnou n.z., které se mohou kombinovat (viz ✍Trubetzkoy, 1939; ✍Mulder, 1968). V obou případech pak neutralizace může být dynamická, pokud se pojí s ↗alternacemi (srov. /koS/ s koncovým ↗archifonémem jako produktem n.z., který alternuje se /z/ v /koza/ kozan. se /s/ v /kosa/ kosa), n. může být statická, pokud se s alternacemi nepojí (srov. /teŤ/ teď s koncovým archifonémem, který nealternuje s jiným fonémem). Některé teorie, především generativní, statickou n.z. pokládají na ↗defektivní distribuci.

Rozšiřující

Kontextově podmíněná n.z. je způsobena výskytem nějakého fonému (nejčastěji sousedního, ale existuje i neutralizace na dálku, viz níže příklady 2c a 2d). Tento typ n.z. souvisí s (ale není omezen na) ↗asimilací znělosti (srov. [sxodɛk] schodek ~ [sxotkɪ] schodky). V přirozených jaz. (včetně č.) je velmi častý, jelikož existuje tendence, aby shluky dvou a více obstruentů byly totožné co do znělosti (např. [st] a [zd] v č.). V takových případech je fonologicky relevantní jen znělost jednoho z obstruentů, zatímco znělost druhého je pravidelně odvoditelná z daného kontextu. Shluky obstruentů s totožnou znělostí však nejsou univerzální vlastností přirozených jaz., a proto i tento typ n.z. není univerzální (viz ✍Kreitman, 2012).

U pozičně podmíněné n.z. není rozdíl mezi neznělými a znělými fonémy platný v určité pozici (např. na konci n. začátku slova, slabiky atd.). N.z. se zde nepojí s asimilací znělosti v pravém slova smyslu (chybí totiž entita, ke které by se asimilovalo), nicméně často dochází ke změnám ve znělosti (srov. [brada] brada ~ [brat] brad). Pravděpodobně nejrozšířenější je poziční n.z. na konci slova; setkáme se s ní mj. ve všech slovanských jazycích (s výjimkou srbochorvatštiny a ukrajinštiny, viz ✍Sawicka, 2011), v němčině, nizozemštině, katalánštině, bretonštině, thajštině a dalších. N.z. na začátku slova je také doložena (např. ve velštině je na začátku slova v izolaci neutralizována opozice mezi neznělými a znělými nazálami; viz ✍Jones, 1984). Ani v jiných pozicích nemůže být n.z. vyloučena.

Status n.z., především v koncové pozici slova, byl v poslední době předmětem velké diskuze ve fonetické literatuře. Různé studie pro němčinu, polštinu, katalánštinu, nizozemštinu, andaluskou španělštinu n. kantonskou čínštinu (viz shrnutí v ✍Shrager, 2012; ✍Silverman, 2012:69–77) tvrdí, že tato neutralizace není kompletní, ale jen částečná. Např. v němčině by neměl být rozdíl mezi realizacemi slov RatRad, tj. obě by měla být vyslovována jako [ʀaːt]. Ukazuje se, že za určitých okolností bývají slova odlišena o něco delším trváním ↗vokoidu [a] před [t] ve slově Rad, než je trvání stejného vokoidu před [t] v Rat. Jelikož napříč jaz. bývá trvání vokoidů před znělými ↗kontoidy delší než před neznělými kontoidy, usuzuje se, že delší trvání [a] ve slově Rad je způsob, jakým je toto slovo odlišeno od Rat, byť obě slova končí na neznělý kontoid. Experimentálně se prokázalo, že posluchači na uvedený rozdíl bývají citliví. Nicméně se zdá, že ke zmíněné neúplné n.z. dochází jen tam, kde je opora v písmu, to znamená, že mluvčí odlišují slova jako RatRad, jen pokud vědí, že se píší jinak. Tam, kde opora v písmu není n. nehrozí, že by došlo k záměně takových slov u posluchače, se zpravidla setkáme s kompletní n.z. (✍Warner & Jongman ad., 2006). Pro č. tento jev zkoumal ✍Podlipský (2009:49n.) u párů jako kapky × babky a u neexistujících slov jako tapka × tabka, srov. ✍Skarnitzl (2011:135–138). Jisté rozdíly se mezi těmito slovy objevily, avšak jedná se zatím o pilotní experiment a stejně jako u ostatních jaz. bude velkou roli hrát pravopis.

1 Neutralizace znělosti ve spisovné češtině

V současné spisovné č. je doložena jak kontextuální, tak pozičně podmíněná n.z. Týká se jen obstruentů, mezi kterými je fonologicky relevantní rozdíl ve znělosti. Oproti tomu se sonory (nazály, likvidy [r] a [l]) a vokoidy (foneticky definované vokály) realizují vždy zněle. Frikativní vibranty [r̝̊] a [r̝] (neznělé a znělé ř) se chovají stejně jako neznělé a znělé obstruenty, ale rozdíl mezi nimi není fonologicky relevantní, a jsou proto považovány za alofony jednoho fonému /ř/ (viz ↗fonématika češtiny, k fonetickému přepisu viz ↗IPA). Rozdíl mezi neznělými a znělými obstruenty je platný v kontextech a pozicích (1). K vymezení pojmu slova, které je nutné chápat jako ↗fonologické slovo, viz níže.

(1)

(a)

Na začátku a uvnitř slova před sonorou n. vokoidem (srov. šít × žít, prak × brak, tne × dne; kosa × koza, prsní × przní, nutný × nudný).

(b)

Na začátku a uvnitř slova před [r̝̊] a [r̝], pokud za nimi nenásleduje neznělý n. znělý obstruent mimo [v] (srov. tři × dři, předl × bředl, sřeknout (zast. ‘domluvit se’) × zřeknout; natře × nadře). (Srov. 2c.)

(c)

Za začátku a uvnitř slova před [v] (srov. chvost × hvozd, sval × zval; tvory × dvory; pochva × lahve – přesné páry jsou vzácné).

Ve všech kontextech a pozicích uvedených v (1) vede (alespoň potenciálně) náhrada neznělého obstruentu znělým obstruentem ke změně významu. Oproti tomu objeví‑li se obstruent v kontextech a pozicích shrnutých v (2), není tato náhrada možná. Zde je totiž znělost obstruentu vždy odvoditelná z dané situace, a tudíž není fonologicky relevantní. V těchto situacích mluvíme v češtině o n.z.

(2)

(a)

Na konci slova.

(aʼ)

Uvnitř slova před ↗rázem [ʔ].

(b)

Na začátku a uvnitř slova před neznělým n. znělým obstruentem mimo [v].

(c)

Na začátku a uvnitř slova před [r̝̊], pokud následuje neznělý obstruent, n. před [r̝], pokud následuje znělý obstruent mimo [v].

(d)

Před [r̝̊] n. [r̝], pokud stojí na konci slova.

Na konci slova dochází k n.z., jelikož se zde obstruent před pauzou realizuje vždy nezněle (srov. příklady 3a). Následuje‑li další slovo, je znělost koncového obstruentu závislá na počáteční hlásce tohoto taktu. Neznělá realizace se objevuje před počátečním neznělým obstruentem (včetně rázu), před [r̝̊] (např. před řka), před sonorou, před vokoidem (nestojí‑li před ním ráz) nebo před [v] (viz 3b). Znělá realizace se objevuje před následujícím slovem s počátečním znělým obstruentem n. [r̝] (3c):

(3)

(a)

[lɛt] let

[lɛt] led

[kos] kos

[kos] koz

[maːk] mák

[maːk] mág

(b)

[ˈlɛtˈtaje] led taje

[ˈduːvotˈʔodɛjiːt] důvod odejít

[ˈɦratˈmaːlɛm] hrad málem

[ˈpr̝̊ɛdɛkˈau̯ta] předek auta

[ˈmuʃˈvɛʃɛl] muž vešel

(c)

[ˈkozˈbɪl] kos byl

[ˈmaːɡˈr̝ɛkl̩] mág řekl

Následuje‑li slovo s počáteční sonorou či vokoidem, koncový obstruent se může realizovat i zněle (např. [ˈɦradˈmaːlɛm] hrad málem, [ˈpr̝̊ɛdɛɡˈau̯ta] předek auta). Tato výslovnost se obvykle připisuje moravským dialektům, ale vyskytuje se i v jihočeských dialektech (viz ČJA 5, 2005:410–411). Znělá výslovnost před [v] je také typickým rysem moravských a jihočeských dialektů, nicméně je rozšířená i jinde. Zdá se také, že výskyt znělého obstruentu před počátečním [v] je ovlivněn tím, co za [v] následuje. Následuje‑li vokoid, je znělá realizace častější (např. pět vdolků), než pokud následuje vokoid (např. pak viděl); viz ✍Skarnitzl (2011:124–135).

n.z. se v č. tradičně mluví na konci slov, aniž by bylo slovo přesněji definováno. Nelze jím však ve spisovné č. myslet ortograficky n. gramaticky definovanou jednotku, jelikož n.z. nenastává u ↗vlastních předložek, pokud tvoří ↗přízvukový takt s následujícím slovem a pokud toto slovo začíná na nazálu n. sonoru. Tím se liší od situace na hranicích přízvukových taktů, kde před nazálami a sonorami k n.z. dochází (srov. 4a a 4b). Z tohoto důvodu je vhodnější vymezit pojem ↗fonologické slovo s tím, že pro č. je aplikace pravidel n.z. jedním z rysů, který tuto jednotku definuje. Příklady (4a) potom odpovídají jednomu fonologickému slovu, zatímco příklady (4b) dvěma (fonologické slovo není v č. nutně totožné s přízvukovým taktem, ale v těchto příkladech se shodují).

(4)

(a)

Jeden přízvukový takt

(b)

Dva přízvukové takty

[ˈpodmuʒɪ] pod muži

[ˈpotˈmuʒɛ] pot muže

[ˈbɛzlɛŋkɪ] bez Lenky

[ˈbesˈlɛŋkɪ] bez Lenky (tj. Lenčin bez černý)

[ˈnadvodou̯] nad vodou

[ˈraːtˈvodu] rád vodu

To, že se n.z. vztahuje k fonologickým slovům, potvrzuje i to, že k ní dochází před ↗rázem, jenž v č. signalizuje hranici fonologických slov. Z gramatického hlediska se ráz vyskytuje před vokoidy na hranici mezi vlastní předložkou a následujícím slovem (viz 5a), mezi předponou a základem slova (n. jinou předponou) n. na hranici kompozit (viz 5b). Obstruent se zde vždy realizuje nezněle:

(5)

(a)

[ˈbɛsʔalɛnɪ] bez Aleny

[ˈfʔaktɛx] v aktech

(b)

[ˈpr̝̊ɛtʔɪndoʔɛvropskiː] předindoevropský

[ˈt͜ʃtvr̩tʔarx] čtvrtarch

Na začátku a uvnitř slova dochází k n.z. před neznělým obstruentem n. před znělým obstruentem mimo [v] (viz 2b). Před neznělým obstruentem se obstruenty realizují vždy nezněle a před znělým obstruentem mimo [v] se realizují vždy zněle. Týká se to jak jednotlivých obstruentů, tak jejich skupin. Čeština tedy z fonetického hlediska umožňuje jen shluky obstruentů, které jsou všechny neznělé (s výjimkou [v], viz 6a), n. shluky, které jsou vždy znělé (viz 6b):

(6)

(a)

[laːfka] lávka

[ktɛriː] který

[xɛpskiː] chebský

(b)

[prozba] prosba

[ɡdo] kdo

[vzɟɛlaniː] vzdělaný

Ačkoliv [v] se svým znělostním protějškem [f] podstupuje n.z. (srov. [ɦlava] hlava → [ɦlaf] hlav), je výjimečné tím, že před ním k n.z. nedochází. Znamená to, že před [v] mohou stát jak neznělé, tak znělé obstruenty (viz příklady v 1c), v čemž se [v] shoduje se sonorami (viz příklady v 1a). Důvod této zvláštnosti musíme hledat v původu [v] a částečně i v jeho fonetických vlastnostech. Obecně se předpokládá, že [v] vzniklo z labiovelární aproximanty [w], a bylo tedy sonorou, nikoliv frikativou (✍Frinta, 1916). Sonantní charakter [v] je do jisté míry ještě uchován i v moderní č., jelikož má [v] oproti ostatním frikativám velmi slabou frikativní složku (✍Volín & Skarnitzl, 2006). V některých dialektech se však [v] může pojit jen se znělými obstruenty (např. v severovýchodních moravských dialektech, kde se vyslovuje [tfuːj] místo [tvuːj], [kfiːtko] místo [kviːtko], viz ČJA 5, 2005:416–421.

n.z. dochází také před /ř/, následuje‑li za ním neznělý n. znělý obstruent mimo [v] (= 2c). Foném /ř/ má dva alofony, neznělé [r̝̊] a znělé [r̝], které se chovají jako obstruenty. Jak již bylo zmíněno, č. dovoluje jen shluky obstruentů se stejnou znělostí, a proto se s neznělými obstruenty kombinuje jen neznělý alofon [r̝̊] a se znělými jen znělý alofon [r̝]. Stojí-li tedy /ř/ mezi dvěma obstruenty, pak platí, že pokud je pravý obstruent neznělý, je neznělý i levý obstruent (viz 8a); pokud je pravý obstruent znělý, je znělý i levý obstruent (viz 8b). K n.z. tedy nedochází bezprostředně, ale na dálku přes /ř/. Stojí‑li vpravo od /ř/ sonora n. [v], k n.z. nedochází, jelikož před /ř/ může stát jak neznělý, tak znělý obstruent (a /ř/ se realizuje podle znělosti tohoto konsonantu, viz 8c):

(8)

(a)

[xr̝̊taːn] chřtán

[pokr̝̊ciːt] pokřtít

(b)

[ɦr̝bɛt] hřbet

[ʔotɛvr̝ɦuba] otevřhuba

(c)

[vɲɪtr̝̊ɲiː] vnitřní

[zaɦr̝miː] zahřmí

[pɛtr̝̊valt] Petřvald

[br̝vɛ] Břve (název obce)

S /ř/ souvisí i poslední kontext n.z. (viz 2d): pokud /ř/ stojí na konci (fonologického) slova, pak je znělost předchozího obstruentu fonologicky odvoditelná z dané situace. Na konci slov je distribuce alofonů /ř/ podobná distribuci neznělých a znělých obstruentů; srov. příklady (3). Neznělý alofon [r̝̊] se vyskytuje jen před pauzou ([kɛr̝̊] keř), n. následuje‑li neznělý obstruent, sonora, vokoid n. [v] ([ˈnɛmɪr̝̊ˈnanaːs] nemiř na nás, [ˈʔuvar̝̊ˈvajiːt͜ʃko] uvař vajíčko). Znělý alofon se objevuje jen před znělým obstruentem mimo [v] ([ˈmɪr̝ˈdobr̝ɛ] miř dobře). Jak již bylo zmíněno, s alofony fonému /ř/ se kombinují jen obstruenty stejné znělosti, a proto se bude takový obstruent shodovat ve znělosti s koncovým /ř/:

(9)

(a)

[pɛpr̝̊] pepř

[dɛpr̝̊] Debř (část města Mladá Boleslav)

[ˈpɛpr̝̊ˈnɛɲiː] pepř není

(b)

[ˈʔuvɲɪdr̝ˈɦradu] uvnitř hradu

[ˈmoɡr̝ˈbɪla] mokř bila

Zvláštní pozornost si zaslouží situace před imperativním sufixem ‑me. První vydání ortoepických pravidel Výslovnost spisovné češtiny (1955) zde vždy požadovalo výslovnost neznělých obstruentů. V druhém vydání (1967) však byla situace upravena a znělá výslovnost byla akceptována jako ortoepická, jelikož (jak upozornili ✍Noha, 1956✍Komárek, 1957) se vyskytuje mezi mluvčími č. (n. vyskytovala, současný výzkum chybí). Nicméně ortoepie č. připouští znělou výslovnost pouze tam, kde se v pravopise píše písmeno pro znělý obstruent; tam, kde je písmeno pro neznělý obstruent, je ortoepická jen neznělá výslovnost, viz (10). Tuto situaci nelze proto jednoznačně hodnotit jako n.z., jelikož je zde rozdíl mezi slovy, kde je možné vyslovit jak znělý, tak neznělý obstruent, a slovy, kde je možné vyslovit jen obstruent neznělý:

(10)

[povjɛsmɛ] i [povjɛzmɛ] povězme, ale jen [povjɛsmɛ] pověsme

[r̝ɪcmɛ] i [r̝ɪɟmɛ] řiďme, ale jen [r̝ɪcmɛ] řiťme

[bucmɛ] i [buɟmɛ] buďme, ale jen [kupmɛ] kupme

2 Interpretace neutralizace znělosti v češtině

Z fonologického hlediska bývá situace popsaná v předchozím oddíle interpretována různě. Mnoho lingvistů (např. ✍Kučera, 1961:44) mluví o n.z., tedy o neplatnosti fonologického rozdílu mezi neznělými a znělými fonémy, ale přesto např. [lɛt] interpretují jako /let/ s fonémem /t/. Je to však logická chyba: neexistuje‑li někde fonologický rozdíl mezi neznělými a znělými obstruenty, nemůžeme tvrdit, že se tam objevuje neznělý n. znělý obstruent, jelikož fonologicky taková identifikace není možná.

↗generativní fonologii lze tento rozpor řešit podspecifikací, ve funkčně orientované fonologii (↗axiomatický funkcionalismus) se nabízí pojem ↗archifoném (některé koncepce generativní fonologie pracují s paralelním pojmem archisegment). Motivace je stejná: rysy, které jsou v určitých kontextech distinktivní (rozlišují význam), ale které jinde distinktivní nejsou (význam nerozlišují), nemohou být v kontextu neutralizace součástí fonologické specifikace fonologických jednotek. Proto jsou obstruenty, u nichž je ve výše popsaných kontextech a pozicích znělost odvoditelná z dané situace, realizacemi archifonémů. Archifoném je logickým důsledkem neutralizace a lze ho chápat jako speciální typ fonému, jenž v kontextu neutralizace reprezentuje dva a více fonémů z kontextu relevance; viz ✍Mulder (1968), ✍Bičan (2013). Pro č. je systém archifonémů pro n.z. uveden v tabulce 1 spolu s jejich alofony. Distribuce alofonů se řídí výše popsanými pravidly. Velární frikativní archifoném /X/ má oproti fonémům /x/ a /h/ také alofon [ɣ], který se fakultativně vyskytuje místo alofonu [ɦ]; např. /abiX bil/ → [ˈʔabɪɣbɪl] n. [ˈʔabɪɦbɪl], /teXdi/ → [tɛɣdɪ] n. [tɛɦdɪ], srov. ✍Noha (1956:85–88).

Tab. 1: Znělostní archifonémy a jejich alofony

Okluzívní

Frikativní

Labiální

/P/
[p] [b]

/F/
[f] [v]

Alveolární

/T/
[t] [d]

/S/
[s] [z]

Palatální

/Ť/
[c] [ɟ]

/Š/
[ʃ] [ʒ]

Velární

/K/
[k] [ɡ]

/X/
[x] [ɦ] [ɣ]

Z fonologického hlediska jsou znělostní archifonémy charakterizovány jen distinktivními rysy, jež odpovídají místu a způsobu artikulace a nejsou fonologicky ani neznělé, ani znělé (stejně jako např. nazály nejsou v č. fonologicky ani neznělé, ani znělé). Zda se budou na fonetické úrovni realizovat s vibracemi hlasivek či bez vibrací, závisí na jejich postavení uvnitř (fonologického) slova. Např. před pauzou se budou realizovat nezněle (např. /leT/ → [lɛt]) a před znělým obstruentem zněle (např. /leT bil/ → [lɛdbɪl], /svaTba/ → [svadba]). Je tedy nutné v č. rozlišovat mezi fonetickou znělostí a fonologickou znělostí. První z nich je artikulační vlastnost některých hlásek a projevuje se vibrací hlasivek, druhá odkazuje na fakt, že zvukový rozdíl mezi hláskami s vibrací hlasivek a bez vibrací hlasivek mluvčí č. využívají k rozlišení významu. Tento rozdíl však v některých situacích přestává být relevantní, proto se mluví o n.z.

Literatura
  • Bičan, A. Phonotactics of Czech, 2013.
  • ČJA 5, 2005.
  • Jones, G. The Distinctive Vowels and Consonants in Welsh. In Ball, M. & G. Jones (eds.), Welsh Phonology, 1984, 41–64.
  • Frinta, A. Fonetická povaha a historický vývoj souhlásky „v“ ve slovanštině, 1916.
  • Iverson, G. & J. Salmons. Final Devoicing and Final Laryngeal Neutralization. In van Oostendorp, M. & J. Wiley ad. (eds.), The Blackwell Companion to Phonology, 2011, 1622–1643.
  • Kreitman, R. On the Relation between [sonorant] and [voice]. In Hoole, P. & L. Bombien ad. (eds.), Consonant Clusters and Structural Complexity, 2012, 33–69.
  • Mulder, J. Sets and Relations in Phonology, 1968.
  • Komárek, M. K nové kodifikaci české ortoepické normy. SaS 18, 1957, 37–42.
  • Kučera, H. The Phonology of Czech, 1961.
  • Noha, M. K výslovnosti souhláskových skupin v češtině. SaS 17, 1956, 78–88.
  • Podlipský, V. J. Reevaluating Perceptual Cues: Native and Non-native Perception of Czech Vowel Quantity. PhD. dis., FF UP, Olomouc, 2009.
  • Sawicka, I. An Outline of the Phonetic Typology of the Slavic Languages, 2011.
  • Shrager, M. Neutralization of Word Final Voicing in Russian. Journal of Slavic Linguistics 20, 2012, 77–99.
  • Silverman, D. Neutralization, 2012.
  • Skarnitzl, R. Znělostní kontrast v češtině, 2011.
  • Tingsabadh, K. & A. Abramson. Thai. Journal of the International Phonetic Association 23, 1993, 24–28.
  • Trubetzkoy, N. Grundzüge der Phonologie, 1939.
  • Volín, J. & R. Skarnitzl. K nevyhraněnosti vlastností české labiodentální frikativy. In Pořízka, P. & V. P. Pollách (eds.), Tzv. základní výzkum v lingvistice – desideratum, nebo realis?, 2006, 308–314.
  • VSČ, 1955.
  • VSČ, 1967.
  • Warner, N. & A. Jongman ad. Orthographic vs. Morphological Incomplete Neutralization Effects. Journal of Phonetics 34, 2006, 285–293.
Citace
Aleš Bičan (2017): NEUTRALIZACE ZNĚLOSTI. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/NEUTRALIZACE ZNĚLOSTI (poslední přístup: 21. 10. 2020)

Další pojmy:

fonologie

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka