V ✍MČ 2 (1986) ↗deiktické slovo tvořené především od základů tázacích slov (kd‑, kt‑, kud‑, kam‑, c‑, jak‑) univerzálně prefixem ni‑, okrajově modifikujícím/zesilujícím/totalizujícím prefixem pra‑(ni‑): nikdo, nic, nijaký, nikterak, nijak, nikde, nikdy, nikam, odnikud, …; pranic, pranikdo, pranijaký, pranikterak, pranijak, pranikde. Ohebná n. se v tradiční gramatice pokládají za záporná zájmena, neohebná n. za záporná zájmenná příslovce. Samostatné je záporné zájmeno žádný se zesílenými variantami nižádný, pranižádný. Viz také ↗neurčité zájmeno. V širším smyslu se k nim někdy řadí identifikátory jiný, jinak, jinde, jinudy, jinam, jindy, v nichž je negace nevyjádřenou složkou jejich významu (jiný = ‘ne tento/takový’), která se může objevit v syntaxi jako než: jiný než Pavel, jinudy než minule; adekvátnější je pokládat je nikoli za n., nýbrž za alternátory: Svědčí o tom fakt, že ↗n‑slova se objevují jen v záporných větách (Nikde *pršelo / nepršelo), kdežto pro j‑slova takové omezení neplatí (Jinde pršelo / nepršelo); k tomu viz ↗záporová shoda.