MIRROR PRINCIPLE  (princip zrcadlení)

Autor: Pavel Caha
Základní

Jedná se o tvrzení, že seřazení morfémů v rámci slova odráží (mirrors, doslova ‘zrcadlí’) pořadí syntaktických (n. sémantických) operací. Zvláště pak platí, že morfém, který je blíž ke kořenu slova, odpovídá dřívější sémantické n. syntaktické operaci než morfém vzdálenější. Princip byl formulován ✍Bakerem (1985) a jedná se o dosud používanou poučku, která správně postihuje značné množství relevantních případů. Dříve se m.p. vydával za jazykové univerzále, ale od doby jeho prvotní formulace již byly nalezeny přesvědčivé protipříklady (viz zvl. ✍Hyman, 2003; ✍Cinque, 2009).

Jako ilustraci m.p. z češtiny lze uvést vzájemné seřazení sufixu pro ↗deminutiva (mj. realizovaného jako ‑ek‑/‑ík‑) a sufixu pro ↗názvy mláďat (mj. realizovaného jako ‑ě‑/‑at‑). Tyto sufixy jsou zdánlivě seřazeny volně a najdeme příklady obou možných seřazení. Tak např. od jména orel lze utvořit jak tvar (bez) orl‑át‑ek (kořen‑mládě‑dem), tak (bez) orl‑íč‑at (kořen‑dem‑mládě). Tyto sekvence se však liší významem, a to přesně tak, jak to předpovídá princip zrcadlení. Význam formy orl‑át‑ek lze totiž správně odvodit, pokud na denotaci ‘orel’ nejprve aplikujeme význam bližšího ‑at‑, tj. najdeme ‘mládě orla’. Teprve potom aplikujeme lineárně vzdálenější deminutivum (‑ek‑), a odvodíme význam ‘malé mládě orla’. V druhém případě (orl‑íč‑at) aplikujeme nejprve deminutivum, a najdeme ‘malého orla’. V č. tento význam odpovídá (mj.) zvláštnímu druhu dravce, lat. dryotriorchis, který připomíná orla, lat. aquilla, ale je menší. Teprve potom aplikujeme mláděcí sufix a najdeme mládě tohoto druhu. Obecně: čím blíže je morfém ke kořeni, tím dříve je interpretován.

Totéž platí i pro prefixy, i když minimální páry se těžko hledají. Na Googlu lze najít sekvence na‑pře‑ložitpře‑na‑ložit. První má význam [[pře‑ložit] v dostatečné míře]. Tento význam je odvozen podle principu zrcadlení; nejprve musíme idiomaticky interpretovat přeložit, a vzdálenější na‑ dále modifikuje význam tohoto idiomu. Tato abstraktní kalkulace přesně odpovídá doloženému příkladu: Pojedu na dovolenou, a tak toho musím napřeložit minimálně na týden dopředu. Sekvence pře‑na‑ložit je používána ve významu [[naložit] znovu]: Pomohla mi přenaložit věci na sáňkách, protože padaly. I když tyto doložené příklady jsou okrajové, jasně ukazují, že jejich význam je počítán podle principu zrcadlení: seřazení afixů odráží pořadí syntaktických/sémantických operací.

Tyto příklady jsou zde uvedeny proto, že dobře vystihují ducha principu, i když ne úplně přesně jeho literu. Sám ✍Baker (1985) se totiž nezaměřuje (explicitně) na seřazení významotvorných morfémů. Jeho zajímají hlavně morfémy, které ovlivňují počet a způsob realizace verbálních argumentů. Sem patří např. morfologicky kódované procesy jako kauzativizace, pasivizace, reciprocita, shoda a také aplikativní morfologie (morfém na slovese, který umožňuje vyjádření nějakého periferního účastníka děje, jako např. benefaktora, nástroj). Bakerovo pozorování je, že v případech, kdy tyto morfémy umožňují dvojí seřazení, odpovídá toto seřazení pořadí, v jakém jsou tyto funkce exekuovány v syntaxi (především rozdílné seřazení kauzativizace a reciprocity vede k rozdílným významům). Baker tedy původně formuloval svůj Mirror Principle tak, že seřazení morfémů ve slově odráží/zrcadlí pořadí syntaktických operací. Z tohoto dvojjediného vztahu mezi seřazením morfémů a syntaktických operací podle něj vyplývá, že syntax a slovotvorba nejsou dva rozdílné moduly gramatiky. Takový model podle Bakera nemůže vysvětlit, proč platí m.p. Naopak, pokud syntax a morfologie představují modul jediný, pak je zdánlivá dvojjedinost vysvětlena.

č. lze jasné příklady na uspořádání kauzativních, aplikativních, recipročních a pasivních morfémů najít jen těžko. ↗Reciprocita není v č. vyjádřena afixálně (se je klitikum) a benefaktor nezanechává na slovese stopu vůbec žádnou. Kauzativní a pasivní morfémy lze sice pozorovat zaráz, ale často jsou na různých stranách slovesa. Tak např. pro argumentovou strukturu platí, že intranzitivní sloveso (svítit) musíme nejprve kauzativizovat (roz‑svítit), a pak teprve pasivizovat (roz‑svíc‑ený), protože intranzitivní slovesa pasivizovat nejdou; viz ↗kauzativum, ↗pasivum. Bakerova teorie tak předpovídá, že pokud by byly afixy na stejné straně slovesa, musí být kauzativní morfém blíže kořeni. Jenomže roz‑ je prefix a ‑n(‑ý) je sufix, takže o jejich rozdílné blízkosti ke kořeni toho nejde říct mnoho. Stejně tak kauzativa typu chlad‑it nejsou ideální, protože ‑i‑ před pasivním morfémem mizí: chlaz‑ený. O splněné predikci zde můžeme mluvit pouze v případě, že alternace kořene (d‑z) je vyvolána nesegmentální realizací kauzativního ‑i‑. Ať už je tomu tak nebo onak, tato data nepředstavují problém pro m.p., v horším případě jej pouze triviálně (a tedy nezajímavě) splňují.

Rozšiřující

Široká aplikabilita a platnost Bakerova m.p. se chápe jako jeden z důvodů pro syntaktický přístup ke slovotvorbě. Princip totiž vyžaduje jejich úzkou spolupráci, a tedy integraci. V rámci generativní technologie byl nejprve zakotven tak, že jednotlivé gramatické funkce (↗kauzativum, ↗aplikativum atd.) odpovídají syntakticky autonomním jednotkám, tj. hlavám ve frázové struktuře, viz (1a). Jejich hierarchie odpovídá prefixálnímu pořádku; zrcadlení v postnominální pozici je dosaženo posunem hlavy, viz (1b), což je operace, která (potenciálně rekurzivně) adjunguje nižší hlavu doleva k nejbližší vyšší hlavě, a přehodí tak jejich pořadí.

Tato operace dovoluje derivovat pouze taková seřazení morfémů, která odpovídají m.p. To je dáno tím, že nejde např. hlavu V adjungovat přímo doleva od pasivní hlavy, což by vedlo k seřazení sloveso‑pass‑cause, které porušuje m.p. (seřazení morfémů nereflektuje pořadí syntaktických operací). Tato derivace je vyloučena, protože hlava V se musí adjungovat k nejbližší nadřazené hlavě a nemůže přeskočit hlavu Cause. Toto omezení na posun hlavy vešlo ve známost jako head movement constraint (✍Travis(ová), 1984; ✍Baker, 1988). Tradiční a hojně rozšířený posun hlavy je ale pouze jednou z mnoha možných technických implementací toho, jak převádět syntaktické hierarchie na seřazení, která odpovídají m.p.; viz především ✍Brody (2000); ✍Harley(ová) (2013).

Empirické problémy spojené s m.p. a jejich teoretická reflexe

Na různost technologických implementací nehledě, někteří jazykovědci začali upozorňovat na faktuálně problematické aspekty tohoto principu. Ty vyplývají z toho, že v drtivé většině případů je pořadí afixů dané a nejde jej měnit (✍Hyman, 2003; ✍Cinque, 2009; ✍Cinque & Rizzi, 2010). Lze to ukázat v č. opět na deminutivu (líst‑ek), zkusíme‑li ho zkombinovat pro změnu s kolektivem (list‑í). Sufixy lze řadit pouze jedním způsobem, list‑í‑č‑k(‑o) (‘milá kolekce listů’), a druhý (logicky možný) význam je afixálně nevyjádřitelný *líst‑eč‑í (‘milých listů’). Z tohoto pohledu se pak zdá, že vzácné příklady, kdy zdánlivě stejné afixy lze řadit různými způsoby, vlastně odpovídají situaci, kdy je daný afix dvojznačný a každý z jeho významů má odlišnou pozici v rigidní sekvenci afixů.

Tak např. deminutivum v příkladu orl‑ík má dvě různá čtení: může se jednat o malé individuum (malý jedinec druhu aquilla), nebo o malý druh (již zmiňovaný dryotriorchis). Existuje zde tedy možnost, že každý z těchto významů má dané místo v rigidně řazeném afixálním řetězci a že zdánlivá volnost seřazení deminutiva vzhledem k mláděcímu sufixu je pouze důsledkem dvojznačnosti. Tomu odpovídá existence sekvence orl‑íč‑át‑ek, kde jasně vidíme, že deminutivum může obsazovat pozici jak nalevo, tak napravo od mláděcího sufixu, a příklady jako orl‑íč‑at n. orl‑át‑ek jsou jen parciálními případy rigidního seřazení.

Stejně tak prefixy pře‑na‑ mají dvě různá užití, často označovaná jako lexikální × supralexikální prefix; viz ↗prefix. Existence sekvencí jako pře‑pře‑ložit n. Já už jsem se toho na‑na‑kládal dost pak svědčí rovněž pro to, že variabilita seřazení na‑pro‑ je pouze zdánlivá a že vždy dáváme supralexikální prefix nad lexikální, což je příklad rigidního (nikoliv volného) řazení. Takováto fakta nezpochybňují platnost m.p., pouze zpochybňují to, že existují afixy s volným řazením.

Větší problém je ten, že někdy dané rigidní seřazení afixů neodpovídá seřazení očekávanému na základě m.p.; říkejme takovým seřazením m.p. nekompatibilní. M.p. nekompatibilní seřazení jsou vzácná (v porovnání s m.p. kompatibilním seřazením), ale vyskytují se skoro pro každé dvě kategorie s rigidním seřazením významu. Tak např. existují důvody si myslet, že význam superlativu je odvozen na základě komparativu, zjednodušeně [[vyš‑ší] než všichni ostatní] (viz ✍Bobaljik, 2012). Toto rigidní seřazení tří morfémů ADJ‑COMP‑SPRL je zastoupeno dosti hojně, např. v perštině nebo jazyce batsbi. Toto seřazení je m.p. kompatibilní, protože odráží pořadí sémantických operací. Finština však má seřazení ADJ‑SPRL‑COMP, jež je m.p. nekompatibilní. ✍Hyman (2003) uvádí podobné příklady z Bakerovy původní domény, tedy příklady, kdy jsou verbální argumenty manipulovány v pořadí, které neodpovídá seřazení morfémů.

Interpretace těchto faktů se pochopitelně liší v závislosti na koncepci. ✍Hyman (2003) argumentuje v tom smyslu, že seřazení afixů je výsledkem několika potenciálně protichůdných principů. Jedním principem je Bakerův m.p., tedy požadavek, aby seřazení morfémů odpovídalo pořadí syntaktických/sémantických operací. V duchu ↗OT však Hyman dále předpokládá, že m.p. soutěží s dalšími principy, které mohou mít (v závislosti na daném jazyku) vyšší prioritu. Tak např. ve finštině by existovalo morfologické omezení v tom smyslu, že SPRL musí být před COMP. Toto omezení by mělo vysokou prioritu a jeho splnění je důležitější než to, aby seřazení respektovalo m.p. Pokud však v daném jazyce n. pro danou konstrukci neexistují vysoce prioritní specifická omezení, m.p. se vynoří jakožto základní organizační princip morfologického řazení.

✍Cinque (2009) předkládá jinou koncepci (viz rovněž ✍Cinque, 2005, a ✍Abels & Neeleman, 2012). Cinque si všímá toho, že m.p. nekompatibilní seřazení jsou možná pouze v pozici za lexikální hlavou, a nikdy před ní. Tak např. existuje m.p. nekompatibilní seřazení ADJ‑SPRL‑COMP, ale neexistuje m.p. nekompatibilní seřazení COMP‑SPRL‑ADJ (✍Bobaljik, 2012). Podobně pro verbální a nominální morfologii podle Cinqueho platí, že nalezneme m.p. nekompatibilní řazení pouze za danou lexikální hlavou, ale nikdy ne před ní. Hymanova teorie může pochopitelně taková fakta zachytit vhodně zvolenými omezeními, ale zdá se, že její konstrukce je natolik flexibilní, že by principiálně mohla zachytit i m.p. nekompatibilní seřazení v pozici před lexikální hlavou.

✍Cinque (2009) tak navrhuje, že je potřeba zachovat Bakerovu koncepci sloučené syntaxe a slovotvorby, ale vzdát se toho, že pohyb lexikální hlavy je omezen Head Movement Constraint‑em. Pokud se tedy může – jak Cinque navrhuje – lexikální hlava V v (1a) posunout doleva nad Pass, aniž by s sebou nutně táhla Cause, dostaneme seřazení, které na povrchu nerespektuje m.p., ale hloubkově (před aplikací posunu) je sémantická struktura transparentní. Pokud dále přijmeme Cinqueho předpoklad, že posunovat se mohou jen konstituenty, které obsahují lexikální hlavu, odvodíme i to, že m.p. nekompatibilní seřazení lze najít pouze v pozici za jménem.

Princip zrcadlení můžeme považovat za jeden ze stavebních kamenů lingvistické teorie, protože zachycuje pre‑teoretickou intuici, že jazyk „staví“ komplexní významy postupným přidáváním jednoduchých stavebních kamenů a že seřazení těchto kamenů odráží tento proces postupné výstavby významu. Existence seřazení, které m.p. porušují, je z tohoto pohledu překvapivá, a právem se proto těší pozornosti současného teoretického bádání.

Literatura
  • Abels, K. & A. Neeleman. Linear Asymmetries and the LCA. Syntax 15, 2012, 25–74.
  • Baker, M. C. The Mirror Principle and Morphosyntactic Explanation. LI 16, 1985, 373–416.
  • Baker, M. C. Incorporation: A Theory of Grammatical Function Changing, 1988.
  • Bobaljik, J. Universals of Comparative Morphology, 2012.
  • Brody, M. Mirror Theory. Syntactic Representation in Perfect Syntax. LI 31, 2000, 29–57.
  • Cinque, G. Deriving Greenberg’s Universal 20 and its Exceptions. LI 36, 2005, 315–332.
  • Cinque, G. The Fundamental Left-Right Asymmetry of Natural Languages. In Scalise, S. & E. Magni ad. (eds), Universals of Language Today, 2009, 165–184.
  • Cinque, G. & L. Rizzi. The Cartography of Syntactic Structures. In Heine, B. & H. Narrog (eds.), The Oxford Handbook of Grammatical Analysis, 2010, 51–65.
  • Harley, H. Getting Morphemes in Order: Affixation and Head Movement. In Cheng, L.-S. & N. Corver (eds.), Diagnosing Syntax, 2013, 44–74.
  • Hyman, L. M. Suffix Ordering in Bantu: A Morphocentric Approach. In Booij, G. & J. van Marle (eds.), Yearbook of Morphology 2002, 2003, 245–281.
  • Travis, L. Parameters and Effects of Word Order Variation. PhD. diss., MIT, 1984.
Citace
Pavel Caha (2017): MIRROR PRINCIPLE. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/MIRROR PRINCIPLE (poslední přístup: 22. 10. 2020)

Další pojmy:

gramatika morfologie syntax

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka