V tradiční jazykovědě substantivum mající ↗denotát fyzické povahy; jako jazyková kategorie obtížně definovatelné, podobně jako jeho protipól ↗abstraktum. K. označují takové třídy objektů, jejichž prvky jsou smyslově vnímatelné a časoprostorově lokalizovatelné a o nichž říkáme, že existují (lékař, kočka, kapesník). Pokud se subst. vztahuje k fantazijnímu, v reálném světě neexistujícímu denotátu fyzické povahy (hastrman, jezinka), nazývá se kvazikonkrétum. Přechod mezi k. a ↗abstrakty (viz ↗abstraktizace, ↗konkretizace) je plynulý, hranice nebývají určovány jednotně. Míra konkrétnosti (abstraktnosti) má škálovitý charakter a souvisí mj. se stupněm generalizace (s hierarchickými vztahy v lexikální zásobě). Vztah mezi ubývající generalizací a narůstající konkretizací dokumentuje např. řada: živočich – obratlovec – savec – šelma – pes – jezevčík – náš Azor (Filipec v ✍Člex, 1985:98).

Dělení na k. a abstrakta se tradičně týká pouze subst., lze ho však vztáhnout i na další ↗autosémantické slovní druhy (srov. vysoký student – chytrý student; hořký lék – hořký osud).