Společensky a kulturně stabilizované komplexní komunikační formy. Teorii k.ž. založil ✍Luckmann (1986) v rámci sociologie vědění a na jejím rozpracování se podíleli sociologové a lingvisté (✍Bergmann, 1987; ✍Günthner(ová) & Knoblauch, 1994; ✍Günthner(ová) & Knoblauch, 1995; ✍Günthner(ová) & Luckmann, 2001; ✍Günthner(ová), 2007; ✍Kotthoff(ová), 1995; ✍Kotthoff(ová), 2007; ✍Luckmann, 1995a; ✍Luckmann, 1995b; ✍Luckmann, 2002; ✍Luckmann, 2009). Pojem k.ž. navazuje na Bachtinův pojem žánrů řeči, avšak Bachtinovu koncepci jednak zužuje (co do rozsahu), jednak rozšiřuje (co do obsahu). Zatímco pro ✍Bachtina (1988:266–313) se veškerá komunikace odehrává v nějakém žánrovém rámci, pro Luckmanna jsou k.ž. pouze „ostrovy v proudu komunikačního jednání“ (✍Knoblauch & Luckmann, 2000:544): z úhrnu komunikačních jednání vystupují k.ž. jako příznakové oblasti. Současně s omezením rozsahu pojmu k.ž. dochází k rozšíření jeho obsahu o vztahy mezi komunikačními aktivitami a sociálními strukturami, tj. o aspekty sociologické.

1 Konceptuální rámec

Teorie k.ž. byla rozvíjena v konceptuálním rámci sociologie vědění (✍Berger & Luckmann, 1999). Je vyústěním soustředěného zájmu o problematiku vědění, jazyka, komunikace, kultury a společnosti. Vznikla na základě přesvědčení, že má‑li teorie k.ž. přispět k porozumění lidské skutečnosti, nemůže stát osamoceně ani být součástí izolované lingvistické n. sémiotické koncepce jazyka, nýbrž musí mít vazbu k obecné teorii sociální komunikace propojující oblast sociální interakce, institucionalizace a utváření a distribuce vědění (✍Luckmann, 2002). Teorie k.ž. navazuje na poznatky ↗etnografie komunikace, ↗konverzační analýzy, ↗interakční lingvistiky, ↗etnometodologie, ↗sociolingvistiky, lingvistické antropologie (antropologické lingvistiky).

2 Funkce

Z funkčního hlediska jsou k.ž. definovány jako historicky a kulturně specifická, předstrukturovaná a komplexní řešení pro opakující se komunikační problémy (✍Günthner(ová) & Knoblauch, 1995:8). Předstrukturovanost k.ž. spočívá v sociálně a kulturně sdíleném poznání, že výskyt určitého rysu komunikačního jednání činí očekávatelným či předvídatelným výskyt jiného rysu. Komplexnost k.ž. je dána typickým souvýskytem rysů komunikačního jednání na třech strukturních rovinách (viz níže). K.ž. jsou jedním z prostředků ↗kontextualizace; fungují jako orientační rámce pro produkci a recepci komunikačních aktivit (✍Knoblauch & Luckmann, 2000).

3 Struktura

Ze strukturního hlediska jsou k.ž. definovány jako komplexní komunikační vzorce, jejichž prvky se nacházejí na třech různých rovinách: na rovině vnitřní struktury, na rovině vnější struktury a na rovině interakční (✍Günthner(ová) & Knoblauch, 1995:8). (a) Vnitřní struktura k.ž. se týká jazykové/sémiotické podoby komunikátu. Je dána typickým souvýskytem textových rysů (v širokém, sémiotickém smyslu). Do oblasti vnitřní struktury patří obsahové prvky (témata, motivy, tematické oblasti), využívání ↗variet jazyka, způsob členění textu (komunikátu), lexikální a gramatické prostředky, stylistické a rétorické prostředky (figury, tropy, topoi), ↗členicí signály, ↗formule, ↗frazémy a idiomy, ↗prozodické prostředky, ↗gestikulace, včetně mimiky, grafické a typografické prostředky aj. (b) Vnější struktura k.ž. se týká vztahů mezi komunikačním jednáním a sociálními strukturami (✍Luckmann, 1986). Postihuje sociální aspekty k.ž.: spjatost k.ž. s určitým komunikačním prostředím a s určitými typy uživatelů a institucionální distribucí k.ž. (✍Günthner(ová) & Knoblauch, 1995:16). (c) Interakční rovina k.ž. se týká situační realizace; popisuje „dialogickou performanci“ (✍Luckmann, 2009) účastníků komunikace; konceptuálně je mezičlánkem mezi vnitřní a vnější strukturou k.ž. Do interakční roviny patří ↗střídání replik (střídání mluvčích) v rozhovoru, ↗globální organizace rozhovoru, ↗preferenční organizace, ↗presekvence, ↗opravné sekvence, ↗párové sekvence, ↗překryvy replik atd., tj. veškeré interakční jevy, které zkoumá ↗konverzační analýza; srov. též ↗jazyková interakce, ↗interakční lingvistika. Teorie k.ž. vznikla původně jako teorie orálních (mluvených) žánrů. Odtud i velký důraz kladený na interakční rovinu k.ž., která je u mluvených projevů rozvinutá (zatímco u písemných/tištěných žánrů redukovaná).

4 Metodologie výzkumu

K.ž. jsou émické konstrukty (tj. konstrukty uživatelů žánrů; viz ↗émický – etický), které vznikly rutinizací, habitualizací a institucionalizací společensky důležitých komunikačních procesů. Cílem výzkumu je tyto konstrukty vědecky zrekonstruovat. Předpokladem takové rekonstrukce je, aby badatel sdílel podstatné okruhy každodenního vědění s aktéry, jejichž interakce studuje (tj. aby byl schopen tyto interakce vyložit z perspektivy jednajících osob). Pokud nepochází ze stejného prostředí jako osoby, jejichž interakce zkoumá (nebo ze stejné sociální třídy nebo ze stejné profese atd.), musí si potřebné znalosti opatřit pomocí etnografického výzkumu (✍Knoblauch & Luckmann, 2000; ✍Luckmann, 2002). Na základě etnografického výzkumu v organizacích lze např. zrekonstruovat žánrové systémy, které se v těchto organizacích utvořily (srov. ✍Kaderka & Havlík, 2010). V tomto smyslu je analýza k.ž. „induktivní“ metodou pro výzkum kultury a společnosti (✍Knoblauch & Luckmann, 2000). Výzkum k.ž. vyžaduje od výzkumníků analýzu na úrovni textové/sémiotické, sociologické a interakční a také spolehlivé (rozumějící) interpretace sociálního dění, a proto se zpravidla provádí v týmu.