JEDNOČLENNÁ VĚTA

Základní

V tradičních nevalenčních (např. školních) syntaktických popisech věta tvořená jedním tzv. základním členem (větným základem), který se zakotvením v situaci a intonačním ztvárněním stává větou. Tzv. základním větným členem může být jak sloveso v určitém n. neurčitém tvaru, tak i výraz neslovesný. Protože se v těchto strukturách nepředpokládá členění na podmět a přísudek, nepovažuje se ani slovesný výraz v určitém tvaru za přísudek; srov. Šmilauer v NS (1966:97). J.v. neslovesné se tradičně třídí na základě slovnědruhové povahy „základního členu“: věty substantivní (Hlavní nádraží), adjektivní (Na pohled trochu křiklavé), příslovečné (Moc špatně), citoslovečné (Fuj), částicové (Ano). J.v. slovesné se dají třídit podle toho, zda sloveso má tvar určitý, n. tvar infinitivu. Typy finitních j.v. se tradičně opírají o věcné významy, které sloveso vyjadřuje: přírodní jevy (Prší), duševní a tělesné stavy a jejich změny (Zebe mě, Vyhládlo jim) atd. Typické infinitivní j.v. jsou např. Mlčet!, Petr, a lhát!, nikoli např. věty Mít tak o dvacet let míň!, protože ty mají podmět: Mít já/Marie tak o dvacet let míň!, n. věty Kam jít?, Jít tam?, neboť ty se dají rozebírat jako věty s vynechaným modálním slovesem mít v určitém tvaru, tedy taky s podmětem (Kam mám () jít?).

č. valenčně koncipovaných popisech se tzv. neslovesné j.v. chápou buď jako eliptické nevětné výpovědi (situačně podmíněné realizace struktur s doplnitelných verbem finitem) (Grepl v , 1998), n. jako větné ekvivalenty ( 3, 1987); eliptické jsou evidentně věty, v nichž má jméno pád přidělený slovesem, tedy jiný pád než nom.: Víno/Vodu pro všechny (= „přineste, objednávám víno/vodu“), n. předložkou Na zdraví (= „připíjím na zdraví“) atd.

Slovesné j.v. se naproti tomu považují za věty s predikátem neobsahujícím levovalenční pozici podmětu; v tomto případě je termín j.v. synonymní se staronovým termínem věta bezpodmětá (PMČ, 1995:388–396), resp. se mluví o větách bez subjektu ( 3, 1987:171–174); typická j.v. je právě jednočlenná slovesná věta bez podmětu: Prší. Tyto věty jsou syntaktickým protipólem finitních vět s podmětem (Petr spí), které se nazývají věty dvojčlenné // věty podmětové. Věta dvojčlenná je typická ↗věta.

Kategorizace vět bezpodmětých je založena na různých kritériích: (a) věty s predikátem slovesným (Prší, Otrnulo mu) × věty s predikátem slovesně‑jmenným (Je chladno, Je mi zima); (b) věty bez valenčních výrazů (Prší, Je zima) × věty s valenčními výrazy (Otrnulo mu, Je mi zima); (c) věty primárně bezpodměté (Prší) × věty sekundárně bezpodměté, které vznikají (tzv. pasivizační) transformací vět podmětových (viz ↗pasivum): O tom se dlouhodobě diskutuje // O tom je dlouhodobě diskutováno ← O tom lidé dlouhodobě diskutují. Ve finitních slovesných j.v. má sloveso tvar maximálně bezpříznakový, tj. vždy tvar 3. os. sg., participium tvar sg. neutra: Prší, Pršelo. (Jiné tvary jsou projevem shody s podmětem, a tedy vynucují syntaktickou analýzu věty jako věty dvojčlenné a sémantickou reinterpretaci slovesa: Sněží = ‘padá sníh’ × Sněžím ≠ ‘padá sníh’ = ???.

Od finitních j.v. se strukturně odlišují dvojčlenné (podmětové) věty s lexikálně nevyjádřeným podmětem: Včera jsem zapomněla v obchodě tašku. V nich má sloveso a participia tvary závislé na rysech, které má slovně nevyjádřený podmět: Já jsem včera zapomněla v obchodě tašku (↗shoda podmětu s přísudkem). O přítomnosti podmětu v těchto strukturách svědčí např. výskyt reflexiva: —i Holí sei // Petri sei holí viz ↗reflexivní zájmeno.

Někdy se zavádí ještě kategorie vět s nulovým podmětem (, 1998) pro struktury, v nichž má sloveso finitní tvary ukazující shodu s podmětem stejné jako ve větách dvojčlenných, ale v nichž nesmí být lexikálně vyjádřen podmět, má‑li mít věta zamýšlený význam: Jmenovali ho docentem (= nesmí mít podmět, má‑li vyjadřovat anonymní agens); Sedíme rovně (nesmí mít podmět, má‑li vyjadřovat výzvu, tedy ‘seďme/seďte rovně’), S poctivostí nejdál dojdeš (nesmí mít slovní podmět, má‑li vyjadřovat gnómickou událost, tedy ‘s poctivostí se nejdál dojde’) apod. Zvláštní typ vět s nulovým podmětem představují frazémy: Petr umí násobilku, jako když bičem mrská.

Ve složkově koncipovaných popisech formální gramatiky slovesné věty bez subjektu neexistují; základní argumentace pro analýzu, podle níž každá věta musí mít subjekt, je v každém úvodu do generativní mluvnice, např. ✍Haegeman(ová) (1994). Proto se i u vět typu č. Prší analyzuje podmět; v angl. n. něm. je obligátně vyjádřený nereferenčním zájmenem (tzv. ↗expletivem): It rains, Es regnet; v č. n. it. je v pozici takového subjektu foneticky prázdné zájmeno „pro“ („malé pro“): pro Prší, pro Piove, event. zájmeno s rysy 3. os. sg. neutra: Ono prší. Takové pojetí se najde také v rámci ↗MVT (✍Karlík, 2000). Viz také ↗podmět, ↗expletivum.

Rozšiřující
Literatura
  • Běličová, H. K jednočlenným větám v současných slovanských jazycích. In Bytel, A. (ed.), Přednášky z 33. běhu LŠSS, 1992, 41–51.
  • Haegeman, L. Introduction to Government & Binding Theory, 1994.
  • Karlík, P. Hypotéza modifikované valenční teorie. SaS 61, 2000, 170–189.
  • 3, 1987.
  • Mrázek, R. K jednočlenným větám slovesným. In Kapitoly ze srovnávací mluvnice ruské a české, 1956, 7–78.
  • Mrázek, R. Slovanské jádrové konstrukce bezsubjektové. SPFFBU A 25/26, 1978, 65–79.
  • NS, 1966.
  • PMČ, 1995.
  • , 1998.
  • Vondráček, M. Prší, fouká a je mi bídně (pragmatika tzv. jednočlenných vět). In Č-US 4, 2002, 265–276.
  • Vondráček, M. Možnosti a meze přisuzování aneb Bolí mě v zádech, bude pršet. In Štícha, F. & J. Šimandl (eds.), Možnosti a meze české gramatiky, 2006, 195–207.
Citace
Milada Hirschová (2017): JEDNOČLENNÁ VĚTA. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/JEDNOČLENNÁ VĚTA (poslední přístup: 14. 8. 2020)

Další pojmy:

gramatika syntax

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka