JAZYKOVÝ KONFLIKT

Základní

Označení pro sociální napětí v mnohojazyčné společnosti, které vzniká sociálním znevýhodněním příslušníků jednoho, zpravidla minoritního jazykového (etnického) společenství oproti příslušníkům jiného, zpravidla majoritního jazykového (etnického) společenství. Skutečná, n. jen pociťovaná nerovnost n. znevýhodnění určitého jazykového společenství se projevuje v socioekonomické a/nebo sociokulturní sféře, případně i ve sféře politické. J.k. je viditelný např. v Belgii v konfliktu Valonů s Flámy, ve Španělsku v konfliktu Katalánců či Basků se Španěly, mezi frankofonními obyvateli Quebecku a anglofonními Kanaďany, mezi ruskými menšinami a majoritou např. na Ukrajině n. v Pobaltí apod. J.k. patří k problémům, které řeší větší i menší státy, tedy nikoli jen impéria a koloniální a postkoloniální společnosti. Výrazněji se j.k. projevoval také v sídelních oblastech slovanských menšin v Rakousku n. německé menšiny v severní Itálii (Jižní Tyrolsko), resp. mezi národy Habsburské říše či Čechy a Slováky v Československu. J.k. se ovšem může týkat i variet jednoho jaz., jako tomu bylo v případě bokmål (riksmål) a novonorštiny zvané nynorsk (srov. ✍Hoel, 1996). ✍Mattheier (1984) na empirickém materiálu ukazuje, že k j.k. může docházet i mezi příslušníky dialektálních společenství.

Při j.k. se zmíněná kolektivně pociťovaná a hlouběji založená sociální nerovnost či kolektivně pociťované sociální znevýhodnění může ve veřejném diskurzu rozněcovat mj. také na rozdílném statusu jazyků v rámci mnohojazyčné společnosti, v níž je jen jeden dominantním ↗jazykem úředním či vyučovacím, resp. oproti jiným jazykům v mnohojazyčné situaci dominuje možnostmi a dosahem svého užití v praxi. Předmětem tzv. jazykového boje tak mohou být rozdílný status jazyků, možnosti jejich osvojování v rámci vzdělávacího systému, rozšíření jejich užívání ve veřejných doménách, pojmenování obcí a/nebo veřejných prostor i možnosti uplatnění jejich uživatelů v praxi. Úzce jazyková agenda se tak jeví jako součást, resp. katalyzátor, obecněji a hlouběji založeného sociálního konfliktu jazykových (etnických) společenství, který může vyústit na jedné straně v asimilaci, na druhé straně ve vytvoření jazykové autonomie či federace, resp. v zábor n. odštěpení provincie n. rozdělení státu. V extrémním případě může dojít i k vyhnání n. genocidě jednoho z účastníků j.k. O řešení skutečného n. anticipovaného j.k. usilují ↗jazyková politika, ↗jazykové plánování↗jazykové právo na úrovni státu či supranacionálních organizací jako Evropská unie, ale i organizovaný ↗jazykový management na úrovni firem (✍Nekula & Nekvapil ad., 2005) a organizací (✍Marx & Nekula, 2014), které mají dlouhodobější efekt jen tehdy, když reflektují mnohovrstevnatost jazykového (etnického) konfliktu. Ten totiž rozhodně není prostým antonymem nebo variantou ↗jazykového kontaktu (viz ✍Hlavsová, 1991).

č. kontextu je dobře znám j.k. česko‑německého „konflitního společenství“ (✍Křen, 2013), jenž je v dlouhém 19. stol. spjat s vnější, česko‑německou ↗diglosií, tj. neutrálním užíváním němčiny v psané a mluvené formální komunikaci a užíváním češtiny v situacích ostatních. Tuto diglosii koncem 18. stol. fixovaly a hluboko do 19. stol. stabilizovaly školský systém a jazykové právo. Emancipační č. národní hnutí naproti tomu v druhé polovině 19. stol. vyústilo v tzv. jazykový boj politických stran za vytvoření svébytného č. školství a zrovnoprávnění č. ve státních úřadech a veřejné sféře na území č. zemí (v přehledu srov. např. ✍Stöhr(ová), 2010), který určoval veřejný diskurs své doby (viz ✍Hall(ová), 2008). Tohoto cíle bylo navzdory odporu německých a maďarských stran dosaženo a došlo tak – podle ✍Kremnitze (2005) – k postupné „normalizaci“ diglosie zrovnoprávněním obou jazyků (k situaci ve školství a úřadech srov. např. ✍Newerkla, 1999; ✍Švingrová & Nekula, 2010), zatímco v Horních Uhrách byla slovenština vytlačena ze státního školství i úřadů. Zde byla diglosie podle Kremnitze zrušena „substitucí“ slovenštiny maďarštinou, jež byla spjata s asimilací, pomaďarštěním části slovenských středních vrstev. J.k. česko‑německý rozpadem Habsburské říše neskončil a pokračoval v obrácené podobě i v době Československa (viz ✍Kučera, 1999), kdy se k němu přidružil j.k. česko‑slovenský. V obou případech šlo o otázky jazykové autonomie, federalizace a separace ať už odštěpením či vnějším záborem, což po roce 1945 vyústilo ve vnější i vnitřní vyhnání německého obyvatelstva, resp. zrušení Slovenského štátu a obnovu Československa, které se v roce 1968 federalizovalo a v roce 1993 rozdělilo. Přehled česko‑německého jazykového konfliktu s ohledem na ↗jazykové plánování od 18. stol. do roku 1945 podal např. ✍Velčovský (2014), přehled česko‑slovenského konfliktu z pohledu historického nabízí ✍Rychlík (2012), s ohledem na jazykové plánování ✍Lanstyák & Szabómihály(ová) (2009). Z pohledu lingvistického podává základní přehled např. ✍Berger (2000).

Důsledkem úsilí o jazykovou emancipaci a separaci jazykových společenství a jazyků může, ale nemusí být také různě rozvinutý jazykový ↗purismus, který se projevil např. v německém purismu namířeném proti ↗galicismům, v českém a maďarském purismu namířeném proti ↗germanismům, ve slovenském purismu namířeném proti ↗bohemismům a ↗hungarismům apod. Purismus je v daném případě označení pro cílené odstranění skutečných n. domnělých jazykových ↗výpůjček, n. potlačení jejich frekvence. Předmětem purismu mohou být ovšem např. i ↗dialektismy, resp. zdánlivě nesystémové, neracionální jazykové prvky, jako tomu bylo v době osvícenského purismu, zatímco romantický purismus se zaměřil na čistotu ↗národního jazyka (viz ✍Kirkness, 1998). Tento purismus je výsledkem ↗jazykové ideologie odmítající dvojjazyčnost a ↗míšení jazyků a preferující jednojazyčnost a jazykovou čistotu národního jazyka, který svých cílů dosahuje vytvořením institucionálního rámce jeho osvojování i vytvořením nástrojů jeho pěstování např. formou jazykových příruček, jimiž je možno intervenovat do jazykového systému (viz ✍Nekula, 2014). Na rozdíl od výpůjček, které mohou být zvl. v případě interferencí i nekontrolované, je jejich puristické odstraňování výsledkem ↗jazykového plánování (srov. ✍Neustupný, 1989) zaměřeného na korpus jazyka, tj. jeho gramatiku, slovní zásobu či grafematický systém sloužící jeho zápisu. Za purismus nelze považovat přirozené vymizení označení, které souvisí s proměnou označovací reality, jak je tomu u historizace ↗rusismů po roce 1989, zvl. těch, jež jsou spjaty se socialistickou výstavbou (sověty, kolchoz aj.). Naopak vytlačení ruštiny jako povinného cizího jazyka z prvního stupně škol, k němuž došlo po roce 1989, je nepochybně též výsledkem j.k. česko‑ruského, který se po roce 1991 výraznějši projevil i ve státech bývalého Sovětského svazu.

Rozšiřující
Literatura
  • Berger, T. Nation und Sprache: das Tschechische und das Slovakische. In Gardt, A. (ed.), Nation und Sprache: die Diskussion ihres Verhältnisses in Geschichte und Gegenwart, 2000, 825–864.
  • Ehlers, K.‑H. & M. Nekula ad. (eds.) Sprache, Gesellschaft und Nation in Ostmitteleuropa: Institutionalisierung und Alltagspraxis, 2014.
  • Hall, A. Deutsch und Tschechisch im sprachpolitischen Konflikt. Eine vergleichende diskursanalytische Untersuchung zu den Sprachverordnungen Badenis von 1897, 2008.
  • Hoel, O. L. Nasjonalisme i norsk målstrid 1848–1865, 1996.
  • Hlavsová, J. Konflikt jako forma kontaktu. SaS 52, 1991, 256–263.
  • Kirkness, A. Das Phänomen des Purismus in der Geschichte des Deutschen. In Besch, W. & A. Betten ad. (eds.), Sprachgeschichte: Ein Handbuch zur Geschichte der deutschen Sprache und ihrer Erforschung 1, 1998, 407–416.
  • Kremnitz, G. Sprachen in Konflikt, 1979.
  • Kremnitz, G. Gesellschaftliche Mehrsprachigkeit, 1994.
  • Kremnitz, G. Diglossie – Polyglossie / Diglossia – Polyglossia. In Ammon, U. & N. Dittmar ad. (eds.), Sociolinguistics / Soziolinguistik, 2005, 158–165.
  • Křen, J. Konfliktní společenství: Češi a Němci 1780–1918, 2013.
  • Kučera, J. Minderheit im Nationalstaat. Die Sprachenfrage in den tschechisch‑deutschen Beziehungen 1918–1938, 1999.
  • Lanstyák, I. & G. Szabómihály. Hungarian in Slovakia: Language Management in a Bilingual Minority Community. In Nekvapil, J. & T. Sherman (eds.), Language Management in Contact Situations: Perspectives from Three Continents, 2009, 49–73.
  • Marx, Ch. & M. Nekula. Verständigung und Sprachmanagement in deutsch‑tschechischen Grenzorganisationen. In Engel, N. & M. Göhlich ad. Grenzen der Grenzüberschreitung: Zur »Übersetzungsleistung« deutsch‑tschechischer Grenzorganisationen, 2014, 45–122.
  • Mattheier, K. J. Sprachkonflikte in einsprachigen Ortsgemeinschaften: Versuch einer Typologie. In Oksaar, E. (ed.), Spracherwerb‑Sprachkontakt‑Sprachkonflikt, 1984, 197–204.
  • Nekula, M. Sprachideologie, Sprachplanung und Sprachpraxis im Schriftstellerverein Svatobor. In Ehlers, K.‑H. & M. Nekula ad. (eds.), Sprache, Gesellschaft und Nation in Ostmitteleuropa: Institutionalisierung und Alltagspraxis, 2014, 13–32.
  • Nekula, M. & J. Nekvapil ad. Sprachen in multinationalen Unternehmen auf dem Gebiet der Tschechischen Republik, 2005.
  • Nelde, P. H. (ed.) Sprachkontakt und Sprachkonflikt, 1980.
  • Němec, M. Erziehung zum Staatsbürger? Deutsche Sekundarschulen in der Tschechoslowakei 1918–1938, 2009.
  • Neustupný, J. V. Language Purism as a Type of Language Correction. In Jernudd, B. H. & M. Shapiro (eds.), The Politics of Language Purism, 1989, 211–224.
  • Newerkla, S. M. Intendierte und tatsächliche Sprachwirklichkeit in Böhmen: Diglossie im Schulwesen der böhmischen Kronländer 1740–1918, 1999.
  • Povejšil, J. Dvojjazyčnost v západních Čechách. SaS 28, 1967, 431–434.
  • Povejšil, J. Deutscher Dialekt und fremde Hochsprache bei zweisprachiger Bevölkerung. PhilPrag 18, 1975, 100–110.
  • Rychlík, J. Češi a Slováci ve 20. století. Spolupráce a konflikty 1914–1992, 2012.
  • Stöhr, I. Zweisprachigkeit in Böhmen. Deutsche Volksschulen und Gymnasien im Prag der Kafka‑Zeit, 2010.
  • Straková, V. Die Sprache im Kontakt und Konflikt. LPr 34, 1991, 87–93.
  • Švingrová, S. & M. Nekula. Die Sprachenfrage in Böhmen nach 1900. Der tatsächliche Gebrauch der deutschen und tschechischen Amtssprache am Beispiel der Arbeiter‑Unfall‑Versicherungs‑Anstalt in Prag. In Höhne, S. & L. Udolph (eds.), Deutsche – Tschechen – Böhmen. Kulturelle Integration und Desintegration im 20. Jahrhundert, 2010, 73–89.
  • Velčovský, V. Nesoužití: Česko‑německá jazyková politika, 2014.
Citace
Marek Nekula (2017): JAZYKOVÝ KONFLIKT. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/JAZYKOVÝ KONFLIKT (poslední přístup: 21. 9. 2019)

Další pojmy:

kontaktová lingvistika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka