HLÁSKA

Základní

Elementární segment zvukové realizace mluvy, základní jednotka fonetického popisu jaz. S ní pracuje i tradiční ↗hláskosloví. Je určitým stupněm zobecnění nesmírně proměnlivé zvukové reality lidské mluvy. Takových zobecněných typů je v jaz. omezený počet, při popisech se pak soustřeďuje pozornost na jejich „vrcholové fáze“, kdy je realizace nejméně ovlivněna pozicí v řetězci (ve ↗slově, ↗výpovědi). Pro konkrétní realizaci by bylo vhodnější zvolit označení „řečový zvuk/zvuk řeči“, ale v č. prostředí není užíván. V angl. psaných pracích se někdy užívá pro realitu „hláska“ termínu phoneme, tedy „foném“, což v konfrontaci jaz. opírající se o jinojazyčnou sekundární literaturu mate; pro č. konkrétní realizaci v (nějakém) hláskovém okolí je tu termín sound of speech.

Vydělení h. z proudu zvuků (nejmenší reálně existující artikulačně akustickou jednotkou lidské řeči je až ↗slabika) je výsledkem komplexní zkušenosti člověka při užívání jaz. Podílí se na něm povědomí různosti charakteristických artikulačních pohybů a různosti s nimi spojených auditivních vjemů i povědomí podílu obou těchto složek při vytváření zvukových jaz. znaků. V jaz. s hláskovým písmem, jako je č., má na identifikaci h. u běžného uživatele vliv i tato skutečnost, v nepřesných laických vyjádřeních se dokonce občas termín h. a písmeno zaměňují (např. „špatně vyslovuje písmeno ř“). Právě propojenost jednotlivých identifikačních signálů h. je zřejmě příčinou, proč se pro jejich vyčleňování v řeči nedaří najít univerzální formální proceduru. H. je konkrétní, fyzickou podobou ↗fonému; v této souvislosti se pro ni někdy užívá termínu ↗fón, u něhož lze pak odlišovat různé typy (realizace základní, poziční, stylová, individuální apod.). Inventář hlásek jaz. je širší než inventář jeho fonémů, jednomu fonému může odpovídat více hlásek: např. fonému /n/ v č. odpovídají hlásky alveolární [n] a velární [ŋ], v jednotlivých případech ale i [m] (hanba – [hamba]), naopak jediná hláska může být ve většině ↗fonologických konceptů realizací více fonémů (znění [xlup] odpovídá jak /xlup/, v pl. „chlupy“, tak /xlub/ – imperativ od chlubit se).

H. se rozdělují na dvě základní skupiny: vokoidy, kam patří vokály/samohlásky jednoduché i kombinované (diftongy/dvojhlásky, event. i triftongy/trojhlásky, v některých jaz. dokonce složitější polyftongy), a kontoidy, kam patří všechny konsonanty/souhlásky; i tato skupina je vnitřně členěna (viz ↗vokoid, ↗kontoid). V starším pojetí uplatňovaném i v učebnicích většinou najdeme tradiční rozdělení na samohlásky (vokály), souhlásky (konsonanty) a dvojhlásky (diftongy), což dnešnímu pohledu, který není vázán na grafický obraz řeči, neodpovídá.

artikulačního hlediska je vokoid založen na apertuře (otevřenosti) mluvního ústrojí, kontoid na striktuře, existenci přehrad v mluvním ústrojí a jejich zrušení; u některých souhlásek je však striktura málo výrazná (např. [j], viz dále), n. je v mluvním ústrojí i při existenci striktury poměrně velká apertura (↗konsonanty sonorní). Z akustického hlediska jsou vokoidy tvořeny volným vyzněním hlasu modifikovaným rezonancemi, zatímco zvukový obraz kontoidu je založen na šumu, samostatném n. doplněném i složkou tónovou (srov. ↗akustické vlastnosti českých vokálů a ↗akustické vlastnosti českých konsonantů. Ve stavbě slabiky je vokoid díky tónové struktuře vždy jejím jádrem (viz ↗slabika).

Typy hlásek v č.:

VOKOID

KONTOID
(tradičně souhláska, konsonant)

vokál monoftong

diftong

aproximanta

sonora

obstruent

(samohláska)

(dvojhláska)

(glida)

(vlastní konsonant)

likvida
(souhl. plynná)

nazála
(souhl. nosní)

znělý
(sonorní)

neznělý
(nesonorní)

PŘÍKLADY

[a] [u] [é]

[ou̯] [au̯]

[j]

[l] [r]

[m] [ň]

[d] [z] [b]

[t] [s] [p]

FUNKCE VE SLABICE

jádro slabiky
[voda] [vikou̯pat]

svah slabiky
[jádro]
[bajka]
[máj]

svah slabiky [malá] [sen]
pozičně i jádro [vk] [osm̥]

svah slabiky
[dubová] [písek]

KOMBINOVATELNOST

možnost skupin kontoidů na švu slabik i uvnitř slabiky a na jejím konci, nikoli však neomezené

jeden vokoid ve slabice

[koleno] [sto̯upou̯]

[májka] [marná] [velmi]; [láfka] [čedba] [zápst]
[tobje] [mnoho] [bláto] [palba]; [tkát] [gdo] [fstát]

Č. je jaz. s poměrně vysokou vokaličností, což bývá spojováno s ↗eufonií mluvy; viz ✍Hála (1962:382), nověji ✍Těšitelová ad. (1985). K jednotlivým typům hlásek viz samostatná hesla.

Rozšiřující
Literatura
  • Ashby, P. Speech Sounds, 2005.
  • Bičan, A. Phonotactics of Czech, 2013.
  • ČM, 1988, 17–20.
  • Hála, B. Fonetické obrazy hlásek, 1960.
  • Hála, B. Uvedení do fonetiky češtiny na obecně fonetickém základě, 1962, 115–122.
  • Hála, B. Fonetika v teorii a praxi, 1975, 109–217.
  • Hůrková, J. (ed.) Fonetika. In 1, 1986, 26–27.
  • Krčmová, M. Fonetika a fonologie. In PMČ, 1995, 21–64.
  • Krčmová, M. Úvod do fonetiky a fonologie pro bohemisty, 2008, 64–65.
  • Krčmová, M. Fonetika a fonologie, 2009, 38–39, 53, 77–78 (http://is.muni.cz/).
  • Laver, J. Principles of Phonetics, 1994, 161–338.
  • Ladefoget, P. & I. Maddieson. The Sounds of the World’s Languages, 1996.
  • Machač, P. & R. Skarnitzl. Fonetická segmentace hlásek, 2009.
  • MSČ 1, 1948, 11.
  • Palková, Z. Fonetika a fonologie češtiny, 1997, 51.
  • Palková, Z. & J. Veroňková ad. Stabilizace některých termínů pro fonetický popis češtiny v závislosti na nových výsledcích výzkumu. In Duběda, T. (ed.), Sborník z konference česko-slovenské pobočky ISPhS, 2004, 65–74.
  • Těšitelová, M. a kol. Kvantitativní charakteristiky současné češtiny, 1985.
  • Volín, J. Fonetika a fonologie. In MSoČ 1, 2010, 42–55.
  • Viz také Kontoid, Vokoid.
Citace
Marie Krčmová (2017): HLÁSKA. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/HLÁSKA (poslední přístup: 20. 8. 2019)

Další pojmy:

fonetika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka