ETYMOLOGICKÁ FIGURA

Základní

Termín (obvyklejší v podobě figura etymologická) převzatý v klasické mluvnici z rétoriky, kde označuje spojení slov se stejnou etymologickou derivací. Typické příklady jsou:

(1)

tančit pomalý tanec

(2)

spát tvrdým spánkem

(3)

zahřměl hrom

(4)

tma tmoucí

(5)

kniha knih

(6)

vlajkonoš české vlajky

č. mluvnicích se používá termín e.f. především pro označení syntaktické konstrukce (1) „sloveso – dějové jméno v akuzativu“ a (2) „sloveso – dějové jméno v instrumentálu“, jejichž společnou vlastností je, že dějové jméno obsahuje stejný kořen, z něhož je tvořeno v syntaktické konstrukci sloveso. Jméno v akuzativu v (1) se pokládá za typ vnitřního předmětu, tj. takového doplnění slovesa, které vyjadřuje lexikální významový rys, jež je obsažen ve významu tohoto slovesa. Rozlišují se dva typy: (a) konstrukce s dějovým jménem tvořeným ze stejného kořenu, z něhož je tvořeno sloveso, tj. e.f.; protože toto jméno nevyjadřuje žádný významový rys, který by nebyl obsažen ve slovese, bývá takový nový významový rys vyjadřován přívlastkem: (1a) tančit pomalý tanec; (b) konstrukce s nedějovým jménem, které je ↗hyponymem k dějovému jménu v e.f., a vyjadřuje tedy navíc lexikální významový rys, který není obsažen ve slovese; nepotřebuje proto přívlastek: (1b) tančit tango / polku. Jsou slovesa, která dovolují (a) i (b), např. tančit tanec / tango, hrát hru / karty / mariáš // žolíky, a slovesa, která dovolují jen (a), např. žít život / Ø; snít sen / Ø; objekty u obou typů sloves jsou různé: u sloves dovolujících (a) i (b) jsou referenční, zatímco u sloves dovolujících jen (a) jsou nereferenční, a referenčními se stávají ve skupinách s demonstrativy, které referují endoforicky: Dlouho jsem snil sen o čisté lásce. Ten sen už ale nesním.

Jméno v instrumentálu v (2) se v č. mluvnicích syntakticky neanalyzuje. Možnost parafráze jmenné skupiny s přívlastkem adverbii tvořenými ze stejného základu jako přívlastkové adjektivum v (2) a nemožnost takové parafráze v (1) dává důvod instr. jmennou skupinu pokládat za příslovečné určení způsobu: (2) spát tvrdým spánkem // tvrdě × (1) tančit pomalý tanec // *pomalu. Možnost paralelní e.f. s jmennou skupinou s akuz. a s instr. u sloves s nereferenčním objektem je lexikální idiosynkracie slovesa: žít dobrodružný život / život dobrodruha – žít dobrodružným životem / životem dobrodruha × snít sen o lásce – *snít snem o lásce.

Zcela jiný typ e.f. jsou konstrukce s nedějovým jménem v instrumentálu, jehož kořen je obsažen v z něho derivovaném tranzitivním slovese; toto jméno v pozici adjunktu získává interpretaci prostředku (lakovat bezbarvým lakem, solit vlhkou solí), a na rozdíl od (2) tedy nemá stejnou distribuci jako adverbia: solit vlhkou solí // *vlhce. O strukturách typu (4) viz ↗superlativ hebrejský, o typu (5) viz ↗genitiv.

Rozšiřující

V moderní lingvistice se struktury označované u nás klasickým termínem e.f. typu (1) a (2) nazývají angl. termínem cognate object constructions, jehož č. ekvivalentem může být konstrukce s příbuzným objektem (KPO). Příbuzný objekt (PO) // kognátní objekt (cognate object) je termín, kterým se ovšem označují různé věci: (a) jména (i) příbuzná v tom smyslu, že jsou etymologicky derivovaná ze slovesa, s nímž tvoří KPO: POEtym (bojovat boj, tančit tanec), (ii) příbuzná v tom smyslu, že nejsou sice etymologicky derivovaná ze slovesa, s nímž tvoří KPO, ale jsou k etymologickým PO hyponyma: POHypon (bojovat válku, tančit tango); (b) jména mající vlastnost (a), která jsou přímým objektem slovesa (bojovat boj / válku, žít život), ale i jména, která přímým objektem nejsou: žít bezstarostným životem, smát se hlasitým smíchem; zahřměl hrom. V zahraniční literatuře existuje množství různých přístupů k KPO; srov. jejich rozbor v různých teoriích u ✍Höche(ové) (2009); pro analýzu č. KPO viz ✍Karlík (2013). V generativní gramatice v principu existují tři návrhy jejich analýzy v angl.: (a) PO je tematickým argumentem (✍Hale & Keyser, 1993, a jiní), (b) PO je netematickým událostním argumentem (✍Mittwoch(ová), 1998, a jiní), (c) PO je adjunktem (✍Jones, 1988, a jiní). ✍Pereltsvaig(ová) (1999) ukázala, že v jednom jaz. mohou existovat argumentové PO i adjunktové PO, a dokumentovala to situací v ruštině. V č. je situace podobná ruštině: jsou v ní akuzativní PO, viz (1), a instrumentálové PO, viz (2). Zatímco instrumentálové PO jsou analyzovány jako adjunkty, akuzativní PO jsou analyzovány různě. Shoda panuje v tom, že to, zda má sloveso k dispozici POEtym, je lexikální idiosynkrasie toho kterého jaz. I v jednom jaz. je existence PO idiosynkrasie; v č. např. akuzativní POEtym: jíst jídlo × *polykat Ø; u (tranzitivního) pít není k dispozici POEtym, ač etymologicky derivované jméno existuje, ale má speciální význam, takže je k dispozici jen jako hyponymum k onomu neexistujícímu PO (pít Ø / pivo). U (?intranzitivního) slovesa spát je k dispozici POEtym (spát spánek spravedlivých / hlubokým spánkem), ale u (?intranzitivního) slovesa plavat k dispozici POEtym není, ač etymologicky derivované jméno existuje; k dispozici jsou jen (ko)hyponyma: plavat *plavbu / kraul // prsa. Navíc: u PO kraul je k dispozici i instrumentál, u prsa k dispozici není (plavat kraulem / *prsama). Č. data ukazují jednu pravidelnost, totiž že POEtym nemohou být deverbální ‑ní‑/‑tí‑nominalizace, pokud mají událostní interpretaci: snít sen / *snění, tancovat tanec / *tancování × kovat nábytkové kování. Analýza tohoto jevu zatím není. KPO jsou tedy jeden z kontextů, v nichž dějová jména a deverbální ‑ní‑/‑tí‑nominalizace nemají stejnou distribuci: [Spaní / Spánek] posiluje × Spal [*spaní / spánek spravedlivých]; viz ↗verbální substantivum.

Akuzativní KPO jsou syntakticky analyzovány různě: Podle ✍Pereltsvaig(ové) (1999), která zkoumala ruská data, a je tedy pro popis č. dobrým příkladem, má PO stejnou syntax jako jiné (tematické) přímé objekty, tj. to, zda přímý objekt slovesa je PO, n. normální objekt, není syntakticky relevantní vlastnost. Autorka předpokládá, že akuzativ je přidělován ve dvou syntaktických pozicích:

Všechny přímé objekty jsou generovány v [Spec, VP], kde získají tematickou roli a defaultní objektový pád, v č. morfologicky akuz. Dokonavá slovesa vyžadují, aby se jejich objekt z [Spec, VP] posunul do [Spec, AspP], kde licencuje aspektové rysy a získává strukturní akuz. Za předpokladu, že durativní a distanční adverbiale jsou generována taky v [Spec, AspP] a získávají zde akuz., není u dokonavých sloves tato pozice pro adverbiále přístupná. Č. data takovou analýzu potvrzují: Tančili tanec tři minuty × Zatančili tanec *tři minutyza tři minuty. Tato teorie má nicméně řadu problémů, zvl. s přidělováním akuz.: např. v KPO modlit se modlitbu tři minuty, pomodlit se modlitbu za tři minuty, protože podle standardních analýz reflexivum blokuje přidělení akuz. objektu v obou pozicích (četl knihu hodinu – četlo se *knihu hodinu, přečetl knihu za hodinu – přečetlo se *knihu za hodinu). Pro analýzu PO má potíže např. s kontrastem: (a) Petr viděl pomeranč × (b) Petr tančil pomeranč. Zatímco v (a) má DP pomeranč interpretaci „druh exotického ovoce“, v (b) má nutně interpretaci jako PO, tedy hyponyma k POEtym „tanec“, tedy buď ve smyslu „druh tance“, a pak je DP pomeranč kohyponymem např. k DP valčík (tančit valčík / pomeranč), n. ve smyslu „role v tanci“, a pak je DP pomeranč kohyponymem např. k DP labuť (tančit labuť / pomeranč). Vynutit tuto interpretaci (b) umožňuje analýza KPO typu Petr tančil POEtym / POHypon jako tranzitivizujících konstrukcí, např. v duchu ✍Horrockse & Stravrou(ové) (2010). Diferencující přístup k PO je znám od ✍Jonese (1988) a po něm v různých variantách u jiných. PO jsou v analýzách tohoto typu syntakticky adjunkty, a od normálních přímých objektů se tedy mají lišit (pro č.) těmito vlastnosti: (a) nemožnost pasivizační transformace PO do pozice subjektu: Manželé žili uspěchaný život – *Manželi byl žit uspěchaný život × Manželé tančili sexy tanec – Manželi byl tančen sexy tanec; (b) nemožnost pronominalizace PO: Manželé žili uspěchaný život a žili ?/*ho rádi × Manželé tančili sexy tanec a tančili ho rádi; (c) jen POEtym možný: Manželé žili uspěchaný život / Ø × Manželé tančili sexy tanec / polku; (d) PO nutně s modifikátorem: ?Manželé žili život × Manželé tančili tanec; (e) nemožnost otázky na PO: *Co manželé žili? × Co manželé tančili?; (f) PO jen v sg.: ?Manželé žili životy × Manželé tančili tance. Různí autoři ukázali, že tyto kontrasty nejsou ani v jednom jaz. tak ostré (a ? u řady č. příkladů to potvrzují), a že tedy rozdíl mezi PO a přímými objekty není zásadní, např. ✍Massam(ová), 1990. Ta a mnoho jiných proto navrhují, že základní rozdíl je mezi KPO, v nichž je PO tematický argument, a má tedy referenční interpretaci, a KPO, v nichž PO vyjadřuje událost a referenční interpretaci nemá. Koncept událostního argumentu předložil ✍Davidson (1967), který říká, že akční slovesa mají vedle argumentů reprezentujících participanty události taky událostní argument. Tento argument je vidět na adverbiu:

John walked slowly

∃e (walk (e, j) & slowly (e))

V akuzativní KPO, v níž PO vyjadřuje událostní argument, je adjektivní modifikace jména interpretována jako sémanticky ekvivalentní s modifikací slovesa derivovaným způsobovým adverbiáliem: Manželé žili šťastný život = ‘manželé žili šťastně’, v akuzativní KPO, v níž PO vyjadřuje tematický argument, je adjektivní modifikace jména interpretována jako vyjádření vlastnosti jména: Manželé tančili pomalý tanec ≠ ‘manželé tančili pomalu’. Proto není kontradikcí Pomalý tanec tančili rychle a je kontradikcí Manželé nešťastně žili šťastný život, a vice versa: není tautologií Pomalý tanec tančili pomalu, a je tautologií Manželé žili šťastný život šťastně.

Instr. PO jsou naproti tomu syntakticky analyzovány vždy jako adjunkty a podle ✍Pereltsvaig(ové) (1999) jsou – stejně jako jiné instr. adjunkty – predikáty událostních argumentů sloves, s nímž tvoří KPO. V duchu této analýzy jsou PO komplementem ↗malé věty (small clause), Pred(ikativní)P, v níž získávají jako predikativní jméno instrumentál:

Jeden ze silných argumentů pro adjunktovou analýzu těchto PO je, že nekladou žádná selekční omezení: jsou u neergativ (běžet rychlým během), u neakuzativ (padnout na zem krkolomným pádem) i u tranzitiv (kritizovat někoho ostrou kritikou) i ditranzitiv (dát někomu něco darem). Nejsou ovšem u bezargumentových sloves: *sněžit mokrým sněhem. Jsou možné v aktivních strukturách (Na druhý píst tlačí kapalina stejně velkým tlakem) i v pasivních strukturách (Na druhý píst je kapalinou tlačeno stejně velkým tlakem). Adjunktová povaha PO je vidět i v reflexivních strukturách, neboť instr. externí argument v nich nelze vyjádřit, ač je interpretován jako osoba: Na druhý píst se stačí stejně velkým tlakem / Na papír se píše perem / *Petrem. Z adjunktové povahy těchto PO vyplývají jejich vlastnosti, např. (a) adjektivní modifikace PO je sémanticky ekvivalentní s modifikací slovesa derivovaným způsobovým adverbiáliem (běžet rychlým během / rychle), (b) PO lze koordinovat s adverbiálii (běžet rychlým během, ale ne bezhlavě). Analýza taky predikuje, že instr. PO mají interpretaci adverbiále způsobu, protože PredP, jíž jsou komplementem, je adjungována k VP, viz výše.

Distribuce PO v č.:

a) tematický akuzativní PO – neergativa: tancoval pomalý tanec ≠ tancoval pomalu; modlit se denní modlitbu ≠ modlit se denně

b) událostní netematický nominativní PO – neargumentová slovesa: zahřměl hlasitý hrom = hlasitě zahřmělo

c) událostní netematický akuzativní PO – neergativa: žít dobrodružný život = žít dobrodružně

d) událostní netematický instrumentálový PO – neergativa, neakuzativa, tranzitiva: žít dobrodružným životem = žít dobrodružně; kvést modrým květem = kvést modře.

Literatura
  • Davidson, D. The Logical Form of Action Sentences. In Rescher, N. (ed.), The Logic of Decision and Action, 1967, 81–120.
  • Hale, K. & S. J. Keyser. On Argument Structure and the Lexical Expression of Syntactic Relations. In Hale, K. & S. J. Keyser (eds.), The View from Building 20, 1993, 53–109.
  • Höche, S. Cognate Object Constructions in English, 2009.
  • Horrocks, G. & M. Stravrou. Morphological Aspect and the Function and Distribution of Cognate Objects across Languages. In Rappaport Hovav, M. & E. Doron ad. (eds.), Lexical Semantics, Syntax, and the Event Structure, 2010, 284–308.
  • Jones, M. A. Cognate Objects and the Case Filter. JL 24, 1988, 89–111.
  • Karlík, P. Einige linguistische Anmerkungen zu Figura etymologica. AnSP 40, 2013, 39–50.
  • Massam, D. Cognate Objects as Thematic Objects. Canadian Journal of Linguistics 35, 1990, 161–190.
  • 3, 1987.
  • Mittwoch, A. Cognate Objects as Reflections of Davidsonian Event Arguments. In Rothstein, S. (ed.), Events and Grammar, 1998, 309–332.
  • MSČ 2, 1951.
  • Pereltsvaig, A. Cognate Objects in Russian. Is the Notion “Cognate” Relevant for Syntax? Canadian Journal of Linguistics 44, 1999, 267–291.
  • Puigdollers, C. R. The Nature of Cognate Objects. In Blaho, S. & C. Constantinescu ad. (eds.), Proceedings ConSOLE 16, 2008,157–178.
Citace
Petr Karlík (2017): ETYMOLOGICKÁ FIGURA. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/ETYMOLOGICKÁ FIGURA (poslední přístup: 17. 8. 2018)

Další pojmy:

gramatika syntax

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka