ENKLITICKÁ ČÁSTICE

Základní

Částice ‑k, ‑li, ‑m(a), ‑n, ‑s(i), ‑to, ‑ž(e). Jsou dědictvím, které č. sdílí s ostatními slovanskými jaz., v nichž jsou tyto částice dodnes rozšířené ve své modální funkci (✍Decaux, 1955; ✍Engel & Mrazović, 1986; ✍Šimčuk & Ščur, 1999), zatímco v č. se od 15. stol. lexikalizují a ve sklonných zájmenech reinterpretují jako ↗postfixy. Ve staré č. k těmto e.č. přibyly částice ‑ť a ‑pak.

Enklitika se ve staré č. objevovala v postiniciální Wackernagelově pozici (✍Anderson, 1993) za prvním přízvučným slovem či konstituentem bez rozdílu slovního druhu (viz ↗klitikon, ↗vývoj českých klitik): A bývá ť to, že kdežť jsú najhorší, ještoť by tvé chudině učinili zádav, ti ť je (úřady) najspieš zakupují… (✍Nekula, 1996). E.č. se tak častěji dostávaly do kontaktu se spojkami, spojovacími výrazy, zájmeny a ↗auxiliáry, s nimiž utvořily nové spojky a + ž, a + ť, kdy + žkdyž, nebo + ťneboť, jest + lijestli aj., n. relativa *jen + žjenž, co + žcož aj., z nichž některé zastarávají: který + žkterýž, pročež aj., což platí i o tázacích slovech kdož, což, kdoli, coli, kdožlipak, cožlipak aj. Je otázka, nakolik má s ohledem na postavení e.č. ve Wackernagelově pozici smysl chápat je jako sufixální částice, jak je s odkazem na finštinu charakterizuje ✍Čermák (2008). Gramatické ↗částice např. v japonštině n. čínštině se totiž slovosledně chovají jinak než v češtině, tj. stojí za členem, který syntakticky určují, n. na konci věty, jejíž větný modus indikují.

Podle korpusových dat se e.č. ve střední češtině vázaly především na funkční slova, zájmena a slovesa (viz ✍Kosek, 2011), přičemž se zúžila distribuce enklitických částic ve spojení se slovesem, tj. indik. bývá-ť a imp./opt. přijdi-ž (viz ✍Nekula, 2010). V tomto spojení pak došlo k postupné ↗gramatikalizaci e.č. Jako enklitické markery ↗větného modu ve střední češtině koindikovaly ↗slovesný způsob. Přesto je problematické chápat tyto částice jako slovesné ↗postfixy. Systém markerů větného modu doplňovala enklitická částice ‑li indikující otázku. Její užití se v č. postupně zúžilo na indikaci nepřímé otázky, čímž došlo k jejímu přehodnocení ve spojku: Nevím, budu-li tam dnes včas. Podobně zastaraly i ostatní enklitické markery větného modu, které pravděpodobně vymizely v souvislosti s rozvinutím systému tzv. deadverbiálních částic, jež převzaly některé funkce e.č. Jeho rozvinutí podle všeho podpořil jazykový kontakt s němčinou (✍Nekula, 1996).

Třebaže se staré e.č. na rozdíl od jiných slovanských jaz. lexikalizací a degramatikalizací ocitly na periferii systému ↗částic, podílí se novější ‑pak na kontextualizaci výpovědi a v návaznosti na typ ↗mluvního aktu ustaveného mj. větným modem modifikují, „zesilují“ ilokuci výpovědi: Kohopak k nám asi letos pozvali? × Koho k nám letos pozvali? n. Kdopak by tam chodil? × Kdo by tam chodil? Podobně to platí i o e.č. ‑že, která přímo nenavazuje na starou e.č. že, jež má na rozdíl od ‑pak (zavedení nového předmětu řeči) jinou kontextualizační funkci (opětovné zavedení určitého předmětu řeči) modifikující výpovědi jako celek: účastné Jakpak se jmenuješ? × distancované Jakže se jmenuješ? Evidenciální funkci tohoto ‑že lze odvodit ze spojkové funkce že, jež implikuje hypervětu s ↗verbem dicendi (✍Nekula, 1997): Jakže se jmenuje?; Petr že tam bude?; Tohle že je veselá oslava? Ze spojení tázacího slova coe.č. ‑pak, snad elipsou a začleněním věty Copak je?, pak zase vznikla samostatná částice copak: Copak je? Oni dneska nepřijdou? Copak oni dneska nepřijdou? × Oni dnes nepřijdou?, která se funkčně, ale podobně jako vždyť nikoli slovosledně dá charakterizovat jako ↗modifikační částice (✍Nekula, 1996). Viz také ↗částice.

Rozšiřující
Literatura
  • Anderson, S. R. Wackernagel's Revenge: Clitics, Morphology and the Syntax of Second Position. Lg 69, 1993, 68–98.
  • Berger, T. Die „Höflichkeitspartikel” ‑s und ihre Verwendung im Russischen im 19. Jahrhundert. In Held, G. (ed.), Partikeln und Höflichkeit, 2003, 267–292.
  • Bybee, J. Cognitive Processes in Grammaticalization. In Tomasello, M. (ed.), The New Psychology of Language 2, 2003, 145–167.
  • Čermák, F. Partikule, jejich syntagmatika a kumulace v mluvené češtině. In Kopřivová, M. & M. Waclawičowá (eds.), Čeština v mluveném korpusu, 2008, 63–74.
  • Decaux, É. Morphologie des enclitiques polonais, 1955.
  • Engel, U. & P. Mrazović. (eds.) Kontrastive Grammatik. Deutsch-Serbokroatisch, 1986.
  • Kopečný, F. Zur Etymologie gramatischer Wörter und der Partikeln. TLP 3, 1968, 179–187.
  • Kopečný, F. Etymologický slovník slovanských jazyků 1: Koncové partikule, 1973.
  • Kosek, P. Enklitika v češtině barokní doby, 2011.
  • Lehmann, Ch. Grammatikalisierung und Lexikalisierung. Zeitschrift für Phonetik, Sprachwissenschaft und Kommunikationsforschung 42, 1989, 11–19.
  • Lehmann, Ch. Thougts on Grammaticalization, 1995.
  • Lehmann, Ch. Theory and Method in Grammaticalization. Zeitschrift für Germanistische Linguistik 32, 2004, 152–187.
  • 1, 1986.
  • 2, 1986.
  • 3, 1987.
  • Nekula, M. System der Partikeln im Deutschen und Tschechischen, 1996.
  • Nekula, M. Text und Kontext am Beispiel der Konjuktionen, 1997.
  • Nekula, M. Status tzv. postfixů. In Hansack, E. & W. Koschmal ad. (eds.), Festschrift für K. Trost zum 65. Geburtstag, 1999, 205–209.
  • Nekula, M. Grammatikalisierung und Marginalisierung „enklitischer Partikeln“ im Tschechischen. Linguistik online, 44.4, 2010 (https://bop.unibe.ch/linguistik-online/).
  • PMČ, 1995.
  • Šimčuk, E. & M. Ščur. Slovar' russkich častic, 1999.
  • ZČSk, 1958.
  • Zybatov, L. Wider grammatische Abstinenz und pragmatische Euphorie bei der Partikelbeschreibung. In Reiter, N. (ed.), Sprechen und Hören, 1989, 489–499.
  • Viz také Částice.
Citace
Marek Nekula (2017): ENKLITICKÁ ČÁSTICE. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/ENKLITICKÁ ČÁSTICE (poslední stažení: 19. 11. 2017)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2017

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka