1. Jeden ze základních významových typů ↗koordinace. Syntakticky souřadné spojení dvou n. více složek (vět n. větných členů) vyjadřujících různé alternativy/eventuality, z nichž platí n. by mohla platit jedna n. druhá, event. obě, tj. z nichž je možné si vybrat. V.v. lze vyjádřit v rámci ↗koordinační skupiny (To okno rozbil Petr, nebo Pavel) i v rámci ↗souvětí souřadného (Více než polovina revolucionářů padla v boji nebo//anebo byla umučena brzy po zajetí); v druhém případě vzniká vylučovací souvětí. V.v. vyjadřují spojky nebo a anebo, v neotázkových větách i vícečlenné spojky buď - (a)nebo (- (a)nebo...): Buď je na dvoře, (a)nebo je ve sklepě, (a)nebo ještě vůbec není doma. Kniž. spojka či se užívá v otázkách zjišťovacích (Sním, či//nebo bdím?) a v idiomech (tak či onak), arch. spojka čili v otázkách (Nevěděl jsem, mám-li se dáti do smíchu, čili // nebo do pláče), ve spojeních typu „p, nebo non p“ arch. čili nic: Otevře-li se mu, čili nic. Hov. je spojení otázek (zvl. ↗deliberativních), lišících se pouze kladem a záporem, bez spojky: Má mě ráda, nemá mě ráda?

Základní spojka nebo při spojování dvou vět do souvětí souřadného v podstatě odpovídá dvouargumentové ↗logické spojce (junktoru, funktoru) nazývané disjunkce (d.) a v lingvistice je taky běžné analyzovat ji (a její ekvivalenty v jiných jaz.) jako typický jazykový pendant logické disjunkce; viz dále. (V případě struktur jako Běž tam, nebo mu zavolej; Běž tam, nebo se budou zlobit je třeba mít navíc aparát umožňující extenzionálněsémanticky (pravdivostněhodnotově) analyzovat disjunkci s imperativy v obou větách, n. ve větě první.) Předpokládá se, že pro užití spojky nebo v diskurzu je důležitou podmínkou, aby alternativy byly nějak relevantní: Petr je unavený, nebo venku už hodinu sněží je příklad souvětí, pro které se relevantnost alternativ rekonstruuje velmi obtížně. Spojka nebo, arch. neb, je tvořena záporkou ne‑ a slovem bo, které má dosud v severomor. nářečích význam ‘protože’, disjunktivní význam je idiosynkratický. Nebo může přijmout do své struktury další materiál: (a) Na levou periferii a, dnes jazykový pendant logické konjunkce, a vzniká vylučovací spojka anebo (konjunkce a disjunkce mají totiž společné to, že aby „p a q“ bylo pravda, musí být pravda p a musí být pravda q, a aby „p nebo q“ bylo pravda, stačí, aby „p a q“ bylo pravda: Vadí ti to, nebo//anebo ti to nevadí? Není zatím analýza, která zjišťuje rozdíl mezi nebo a anebo. (b) Na pravou periferii klitiky -li (neboli; viz níže) a -ť (neboť), čímž vznikají jiné významy než disjunkce.

Spojky nebo a anebo se objevují ve dvou kontextech: (a) vylučování alternativ: (i) v první větě je buď, což je původně imperativ, tj. nositel rysů [platnost/pravdivost věty otevřená a žádaná], který se ↗gramatikalizoval a má status anticipační partikule: buď [prší, nebo sněží], tj. její objevení se v první větě vyžaduje saturaci rysu [alternativa] spojkou nebo, srov. buď prší, *a / nebo sněží × prší a / nebo sněží; (ii) v první větě není žádný anticipační výraz: Prší nebo sněží. Buď stává typicky v pozici na levé periferii první věty (Buď se Petr Marii omluví, nebo s ním Marie nebude mluvit), n. před ním může být topikalizovaný výraz: Petr se buď Marii omluví, nebo ho Marie přestane mít ráda. (b) vylučování alternativ, které je irelevantní vzhledem k platnosti události vyjadřované druhou větou: ve větě je anticipační partikule ať a spojka nebo: Ať prší nebo sněží, pojedeme na hory // Pojedeme na hory, ať prší nebo sněží.

Rozlišují se dva základní typy d.: disjunkce slabá // disjunkce inkluzivní) a disjunkce silná // disjunkce exkluzivní). D. slabá (symbolicky v, lat. vel) je definována takto: spojení p v q má hodnotu pravda, je-li p pravda, nebo je-li q pravda, anebo jsou-li p a q pravda. D. silná (symbolicky někdy w, lat. aut) je definována takto: p w q má hodnotu pravda jen tehdy, je-li p pravda a q nepravda, nebo tehdy, je-li p nepravda a q pravda. V č. neexistují – na rozdíl např. od lat. – prostředky rozlišující oba typy disjunkce, protože spojky nebo, anebo vyjadřuje jen disjunkci, a nikoli její typy. Je tedy sémantická interpretace v.v. do značné míry závislá na znalostech světa komunikantů: spojení Petr je na dvoře, (a)nebo je ve sklepě lze interpretovat jako d. silnou, spojení Na chalupě budeme o Vánocích lyžovat nebo sáňkovat naproti tomu spíše jako d. slabou, spojení Kusy nábytku mizely nebo se jen stěhovaly z místa na místo oběma způsoby; viz dále. Slabou d. vyjadřuje (zvl. v textech vědeckých a právních) spojka a/nebo: Rodiny s nižším příjmem mají nárok na daňové úlevy a/nebo dostávají od státu sociální přídavky. Variantu slabé d. s významem „buď p, nebo p i q, ne však pouze q“ vyjadřují spojovací výrazy s aditivní partikulí: Pošli mu telegram nebo mu i zatelefonuj.

Řadě disjunktivních spojení se spojkou typu nebo sémanticky odpovídají spojení konjunktivní se spojkou a. Sémantická ekvivalence se vysvětluje několika principy, zvl. na základě De Morganových zákonů výrokové logiky; viz ↗de Morganovy zákony: (1) ¬(p v q) ≡ ¬p ∧ ¬q; (2) ¬(p ∧ q) ≡ ¬p v ¬q a na základě logické ekvivalence ((p v q) ⊃ r) ≡ ((p ⊃ r) ∧ (q ⊃ r)). Klasické příklady: Petr běhá rychleji než Pavel nebo Ivan // Petr běhá rychleji než Pavel a Ivan; V červnu nebo v červenci tam stoupají teploty nad 30 stupňů // V červnu a v červenci tam stoupají teploty nad 30 stupňů; Cukr je rozpustný ve vodě nebo v alkoholu // Cukr je rozpustný ve vodě a v alkoholu. I když z hlediska extenzionální sémantiky jsou spojení s konjunkcí a spojení s disjunkcí ekvivalentní, existuje mezi nimi významový rozdíl: disjunkce se spojkou nebo dává možnost navíc interpretovat, že složky spojení představují alternativy, např. (a) časovou distributivnost: Večer jsem tancoval nebo zpíval (každá složka je platná pro jinou (nespecifikovanou) časovou podmnožinu ve větě vyjádřené množiny ve smyslu „večer jsem někdy tancoval, jindy zpíval“) × Večer jsem tancoval a zpíval (nic o časové distributivnosti neříká, tj. nevylučuje časovou koincidenci); (b) alternativní příklady nějakého výčtu: Bezstarostně žijí Rothschild nebo Onassis × Bezstarostně žijí Rothschild a Onassis (nic neříká o tom, že jde o příklady). Na základě logické ekvivalence p ⊃ q ≡ ¬p v q se vysvětluje ekvivalence mezi ↗pragmatickými kondicionály typu Jestliže budeš toho psa dráždit, tak tě kousne a disjunktivními spojeními typu Nedráždi toho psa, nebo tě kousne,n. mezi podmínkovými spojeními typu Jestliže se bitva u Hastingsu nekonala v roce 1066, tak se konala v roce 1086 a disjunktivními spojeními typu Buď se bitva u Hastingsu konala v roce 1066, nebo se konala v roce 1086.

Z hlediska pragmatiky se jeví zajímavé zjišťovat motivy, které vedou autora k tomu, aby vztah mezi p a q formuloval jako v.v., využívaje tak extenzionálněsémantický význam disjunkce v diskurzu. Tyto motivy jsou různé, zvl. neznalost mluvčího, která ze složek platí (Bitva u Hastingsu se konala (buď) v roce 1066, nebo v roce 1086), tj. pojistka proti nedodržování maximy kvality (viz ↗kooperační princip), nerelevantnost výběru toho, která ze složek platí (Kup si Lidové noviny nebo Svobodné slovo), alternativnost výběru toho, která ze složek platí (Cukr je rozpustný ve vodě nebo v alkoholu) aj.

Za spojení založená na v.v., využívající to, že obě alternativy mohou být pravdivé, se u některých autorů považují i (a) spojení rektifikační, v nichž složky p a q interpretujeme tak, že druhá složka koriguje složku první, což typicky vyjadřuje adverbium spíše v druhé větě: Ve své nemoci jsem všecko zapomněl, nebo//či jsem spíš na to nechtěl myslet; Projížděli skladišti, nebo//či co to bylo; (b) spojení identifikační, v nichž složky p a q interpretujeme tak, že představují alternativní označení téhož denotátu, což typicky vyjadřují adverbiália typu jinak řečeno, jinými slovy a klitika -li, klitizující k odporovacím spojkám nebo a či: Součástí mluvnice je i skladba (a) nebo jinak řečeno syntax; Součástí mluvnice je i skladba, neboli//čili syntax.

2. Jeden ze základních významových (sémanticko-logických) vztahů mezi koordinovanými složkami, které vyjadřují různé alternativy nebo eventuality, z nichž může nebo musí být platná jen některá. Týká se dvoučlenné (binární) i vícečlenné ↗koordinace všech syntaktických kategorií. Je realizován koordinačními spojkami nebo, anebo, a či (kniž.), viz (1), nebo korelativní spojkou buď(to)-(a)nebo, viz (2). Vyjadřují-li koordinované nezávislé věty pouze alternativu ano/ne, lze použít i parataxi, viz (3ab). V případě vedlejších vět je spojka nutná, viz (3c):

Základní význam spojky nebo spojující věty odpovídá logické spojce zvané ↗disjunkce. Logická disjunkce (funktor, junktor) je definována extenzionálně na základě pravdivostních hodnot a je dvou typů, tzv. slabá (inkluzivní) disjunkce (v, lat. vel) a silná (exkluzivní) disjunkce (w, lat. aut). Při slabé disjunkci je spojení p v q pravda, pokud p je pravda n. pokud q je pravda, n. jsou-li p a q pravda. Proto je slabá disjunkce v mnoha případech ekvivalentní s ↗konjunkcí se spojkou a. Při silné disjunkci je spojení p w q pravda jen tehdy, je-li p pravda a q nepravda, n. je-li p nepravda a q pravda. Spojka (a)nebo je však kompatibilní s oběma disjunkcemi a interpretace tedy závisí na významu obou konjunktů, kontextu a znalostech, které mluvčí mají o světě. V př. (4) jsou věty snadněji interpretovatelné jako slabá disjunkce, v př. (5) naopak jako silná disjunkce. Př. (6) je kompatibilní s oběma interpretacemi:

Variantu slabé disjunkce „buď p nebo p i q, ale ne q“ lze vyjádřit použitím fokalizační partikule i (s významem buď p nebo p i q, ale ne q) nebo alespoň (s významem jestli ne p, tak q):

Pro obdržení silné disjunkce se spojkou (a)nebo lze použít lexikálních výrazů (adverbium jen, sloveso vybrat si) n. interpunkce v písemných textech (čárka před (a)nebo), viz (8). Korelativní spojka buď – (a)nebo nutí vždy silnou disjunktivní interpretaci, viz (9):

Na koordinaci dvou tázacích vět se spojkou nebo nelze odpovědět ano/ne, i když může být disjunkce interpretována jako slabá:

✍Lasersohn (1995) navrhuje, že disjunkce (stejně jako konjunkce) vět a slovesných frází je operace tvořící skupinu denotující dvě množiny událostí {e,e’}. Pokud dále definujeme predikáty jako funkce od V do {0,1}, věta s disjunkcí bude pravda, pouze pokud existuje aspoň jedna událost n. skupina událostí, díky níž má funkce denotovaná touto větou hodnotu 1 (pravda). Koordinovaná věta s nebo v př. (11) je pravda o skupině událostí {e,e’}, pokud Jan potkal Marii je pravda o události e, nebo Marie potkala Jana je pravda o události e’:

Koordinace se spojkou nebo však nemohou být vždy interpretovány jako koordinace vět (viz ✍Montague, 1973; ✍Montague, 1974; ✍Partee(ová) & Rooth, 1983). Např. disjunkce dvou sloves s kvantifikovaným subjektem v (12a) je pravda, pokud každá žena buď tancuje, nebo zpívá, zatímco disjunkce dvou vět s kvantifikovaným subjektem v (12b) je pravda, pokud všechny ženy buď tancují, nebo zpívají:

✍Partee(ová) & Rooth (1983) proto navrhují analyzovat spojku nebo jako generalizovanou disjunkci symbolizovanou Booleovým operátorem ∪ (angl. join, č. spojení), která smí koordinovat všechny kombinovatelné sémantické typy (tzn. typy obsahující t(ruth)), tedy nejen věty, ale i predikáty, slovesa, nominální skupiny a modifikátory, viz (13):

Z hlediska sémantického ✍Partee(ová) & Rooth (1983) a ✍Larson (1985) ukazují, že spojka nebo se chová jako operátor skopusu (scope operator), neboť disjunkce neurčitých nominálních frází ve větách s intensionálními predikáty má tři možné interpretace, viz př. (14): (i) Marie hledá určitou osobu (x), která je kuchařkou nebo uklízečkou (de re interpretace), (ii) Marie hledá někoho, kdo by byl kuchařkou nebo uklízečkou (de dicto interpretace s úzkým skopusem spojky nebo), (iii) Marie hledá někoho, kdo by byl kuchařkou, nebo Marie hledá někoho, kdo by byl uklízečkou (de dicto interpretace s širokým skopusem spojky nebo (viz ↗de dicto × de re):

✍Larson (1985) dále ukazuje, že při použití korelativní spojky typu buď – (a)nebo (either – or v angl.) je skopus disjunkce dán povrchovou pozicí iniciálního výrazu, který je mobilní, a může se tedy objevit na více místech ve větě, viz (15). Pokud je buď těsně před disjunkcí, věta je stále trojsmyslná, viz (15a). Pokud je však buď posunuto na povrchu na začátek věty n. před slovesnou frázi, má věta pouze de dicto interpretaci s širokým skopusem spojky nebo, nebo (méně přirozenou) de re interpretaci:

Z hlediska syntaktického ✍Larson (1985) navrhuje, že skopus spojky nebo je dán pozicí operátoru skopusu, který může být nulový jako v (14) n. lexikálně realizovaný iniciálním výrazem buď v (15). Tento operátor je generován v pozici těsně před koordinací a posunuje se buď na povrchové struktuře, nebo na úrovni LF.

✍Winter (1995) poukazuje na tři typy rozdílů mezi fungováním spojky nebo (disjunkce) a spojky a (konjunkce) v různých jazycích: (i) lexikálně nulová spojka není nikdy interpretována jako disjunkce, ale vždy jako konjunkce (existují pouze jazyky s povinně nulovou konjunkcí), (ii) široký skopus je možný pouze pro disjunkci s intenzionálními predikáty, viz (16), (iii) disjunkce není kompatibilní s distributivními a jinak strukturálně senzitivními adverbii jako střídavě, viz (17) (viz ✍Lasersohn, 1992; ✍Lasersohn, 1995):

Kromě disjunkce může spojka nebo též vyjádřit koreferenci p a q, a to s významem rektifikačním (nebo spíš) n. identifikačním, viz (18). Spojky neboli a čili vyjadřují referenční identitu složek, viz (19), a jsou typicky používány ve spojení odborného (cizího) termínu a jeho českého ekvivalentu: