ASIGMATICKÝ AORIST

Základní

Syntetický, tj. jednoslovný, minulý čas, který stará čeština zdědila z ↗praslovanštiny, koncem 15. stol. zanikl; nazývá se taky aorist silný // aorist tematický. Jak napovídá termín a.a., na rozdíl od ↗sigmatického aoristu jeho koncovky neobsahovaly s‑ový element. A.a. je s největší pravděpodobností vývojově starší než aorist sigmatický. Předpokládá se, že již ve 14. stol. představoval archaický prostředek, neboť některé osoby jsou doloženy velmi málo (1. os. sg., 3. os. du.pl.), jiné nejsou doloženy vůbec (1. a 2. os. du. a 2. os. pl.), viz Gebauer (HMJČ III, 1898:45). Existenci a.a. ve stč. oživovaly formy 2. a (především) 3. os. sg., které plnily aoristovou funkci u těch sloves, která tyto formy postrádala v paradigmatu aoristu sigmatického. Tyto formy však byly homonymní s podobami 3. os. sg. prézentu, což nakonec akcelerovalo zánik a.a. ve sč. (o obecných podmínkách zániku aoristu viz ↗sigmatický aorist).

A.a. se ve stč. tvořil jen od omezené skupiny sloves, která měla kořen zakončen na souhlásku, a to (1) s infinitivním kmenem tvořeným kmenotvornou příponou ‑Ø‑ a prézentním kmenem tvořeným kmenotvornou příponou ‑e‑ (1. slovesné třídy typu péci, vésti), (2) s infinitivním kmenem tvořeným kmenotvornou příponou ‑‑ a prézentním kmenem tvořeným kmenotvornou příponou ‑ne‑ (2. slovesné třídy typu tisknúti). Jak napovídá název aorist tematický, jenž se pro formy a.a. užívá, původně se jeho tvary tvořily pomocí kmenotvorné přípony +o/ +e‑ (velmi podobné prézentní kmenotvorné příponě), k níž se připojovaly osobní koncovky. Nicméně tato vnitřní struktura a.a. byla ve stč. již neprůhledná. Koncovky a.a. ve stč. demonstruje následující tabulka:

Tabulka č. 1: Koncovky staročeského aoristu asigmatického

os.

singulár

duál

plurál

1.

‑Ø

+‑ově / +‑ova

‑om (‑ome / ‑omy)

2.

‑e

+‑eta

+‑ete

3.

‑e

‑eta

‑u / ‑ú

Koncovky obsahující e působily ↗1. palatalizaci velár: moci – sg.: 1. os. moh, 2. os. može. Způsob derivace a.a. svědčí o jeho starobylosti, neboť se formoval nikoli z infinitivního kmene, nýbrž ze základu infinitivního kmene: slovesa typu péci, peku, pečeš / vésti, vedu, vedeš tvořila formy a.a. ze základu pek‑ / ved‑, slovesa typu tisknúti, tisknu, tiskneš ze základu tisk‑ (tj. zbaveného infinitivní kmenotvorné přípony). Jednotlivé formy a.a. sloves typu pécitisknúti ilustruje následující tabulka č. 2:

Tabulka č. 2: Formy staročeského aoristu asigmatického sloves typu péci a tisknúti

péci, peku, pečeš

vésti, vedu, vedeš

tisknúti, tisknu, tiskneš

os.

singulár

1.

pek

ved

tisk

2.

peče

vede

tišče

3.

peče

vede

tišče

duál

1.

+pekově (‑va)

+vedově (‑va)

+tiskově (‑va)

2.

+pečeta

+vedeta

+tiščeta

3.

pečeta

+vedeta

+tiščeta

plurál

1.

pekom

vedom

tiskom

2.

pečete

vedete

+tiščete

3.

peku (‑ú)

vedu (‑ú)

tiskú (+‑u)

U sloves obsahujících původně (tj. v psl.) uvnitř slovního základu přední nosovku +ę docházelo ve stč. v jednotlivých osobách k alternacím, které závisely na tom, jestli byl koncový kořenný konsonant tvrdý, n. měkký: táhnúti, táhnu, táhneš: a.a.sg.: 1. os. tah, 2. os. těže. Některá slovesa a.a. mají v sg. formách zdlouženou kořennou souhlásku uvéde, otjíde. Slovesa s prézentní kmenotvornou příponu ‑e‑ mající kořen zakončen na m n r l ve stč. a.a. netvořila. Podobně ve stč. a.a. obvykle netvořila většina sloves s inf. kmenotvornou příponou ‑‑, jejichž konsonant před n zanikl (např. +usъpnǫti > stč. usnúti, +tьrpnǫti > stč. trnúti). Avšak existuje několik stč. výjimek, jako je sloveso hnúti sě, hnu sě, hneš sě s labiálou b na konci kořene (+gyb‑nǫ‑ti), jehož historicky doložená forma 3. os. sg. a.a. zní hbe sě. Sloveso jíti, jdu, jdeš, jehož kořen obsahoval samohlásku i, po které následovala nulová infinitivní kmenotvorná přípona, tvořilo formy a.a. od základu rozšířeného o sufix ‑de‑: sg.: 1. os. ji‑d‑Ø, 2. os. ji‑d‑e, 3. os. ji‑d‑e. Atematická slovesa formy a.a. netvořila. Viz též ↗sigmatický aorist, ↗imperfektum, ↗préteritum.

Rozšiřující
Literatura
  • HiMČ II/2, 1967.
  • HMČ, 1986.
  • HMČs, 1935.
  • HMJČ III/2, 1898.
  • HMJČ IV, 1929.
  • Hujer, O. Vývoj jazyka československého. In Československá vlastivěda III – Jazyk, 1934, 1–83.
  • NMV, 1976.
  • Pleskalová, J. Stará čeština pro nefilology, 2001.
  • Reinhart, J. Die Geschichte des slawischen sigmatischen Aorists. In Beekes, R. & A. Lubotsky ad. (eds.), Rekonstruktion und relative Chronologie. Akten der VIII. Fachtagung der Indogermanischen Gesellschaft Leidenschaft, 1992, 367–381.
  • Zubatý, J. České sloveso, 1980.
Citace
Pavel Kosek (2017): ASIGMATICKÝ AORIST. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/ASIGMATICKÝ AORIST (poslední přístup: 23. 5. 2018)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka