ČÍSLO  (numerus)

Základní

1. Morfologická kategorie syntakticky nezávislá u substantiv a slov, která mají distribuci jako substantiva (např. slepý ve významu ‘slepec’, osobní zájmena): jaz. rozlišování četnosti (počtu) denotátů. V různých jaz. světa je konstituována různě, v některých (jako třeba v čínštině) jako gramatická kategorie chybí. V současné č. je – jako v mnoha jiných jaz. – kategorie č. založena na opozici „jednosti“ (jednotné číslo // singulár) a „mnohosti“ ve smyslu „více než jednost“ (množné číslo // plurál). Vztah mezi sg.pl. je – napříč jazyky – takový, že sg. je „chudší“ než pl., a to jak formálně, tak i významově. Pokud jde o formu, tento vztah je dobře vidět v těch jazycích, v nichž je sg.n.pl. na jménu vyjádřen afixem: (a) Neexistuje jazyk, v němž by byl pl. vyjádřen nulovým afixem a sg. afixem s fonetickou realizací; (b) vždy je tomu tak, že nulovým afixem je vyjádřen sg. a afixem s fonetickou realizací pl. (✍Cruse, 1994:2859), srov. angl. dog × dog‑s, něm. Kollege × Kollege‑n. Taky fonologie kořenu ukazuje stejný vztah sg.pl., srov. angl. tooth × teeth, mouse × mice, něm. Mutter × Mütter. Srov. i jména označující pl. oběma prostředky, např. něm. Bad × Bäd‑er. Pokud jde o význam, uvedený vztah mezi sg.pl. se v strukturalistickém pohledu tradičně analyzuje tak, že jde o privativní opozici, přičemž jejím příznakovým členem je pl. a členem bezpříznakovým je sg.; odtud se odvozuje např. to, že sg. se objevuje ve více kontextech než pl. Čeština patří k jaz., v nichž je rys č. jedním z rysů, které jsou vyjadřovány sufixem-koncovkou spolu s pádem, a proto Cruseho generalizace v č. zcela neplatí: (b) platí, ale jen pro případy, kdy sufix nese rysy [sg.nom.], a to jen u některých jmen (pán‑Ø × pán‑i, hrad‑Ø × hrad‑y, kost‑Ø × kost‑i, píseň‑Ø × písn‑ě), (a) neplatí, neboť v č. jsou jména, u nichž je komplex rysů [pl.gen.] vyjádřen nulovým afixem a [sg. a jakýkoli pád] sufixem s fonetickou realizací; tak je tomu u právě jen u (některých z) těch jmen, u nichž soubor rysů [sg.nom.] vyjadřuje sufix s fonetickou realizací: .žen‑a × žen‑Ø, měst‑o × měst‑Ø. Supletivně (a sufixem-koncovkou) se v č. vyjadřuje sg.pl. zcela výjimečně: člověk × lidé.

Č. je sice morfologická kategorie jmen syntakticky nezávislá, ale sémanticky závislá je. Standardně se totiž rozlišují ↗počitatelná jména (count noun) (kniha, tank, …) a ↗nepočitatelná jména (mass noun) (voda, písek, …) a tento rozdíl se morfologicky projevuje právě v tom, že jen počitatelná jména mohou vyjadřovat sufixem s rysem sg. a. pl. rozdíl mezi jedností a mnohostí (o dalších rozdílech viz ↗počitatelné a nepočitatelné jméno).

Hodnoty kategorie čísla (sg.pl.) vyjadřuje u substantiv jejich flexe: ↗kumulativní morfém v pozici koncovky pán‑Ø × pán‑i; hajn‑ý × hajn‑í. U zájmen 1./2. os. je rys č. součástí jejich lexikálního zápisu (sg., ty × pl.my, vy), reflexivum je co do rysu č. nespecifikované (o sobě = sg.n. pl).

(a) Subst. standardně vybavená souborem tvarů pro sg.pl., tj. počitatelná jména, při jejich interpretaci individuální vyjadřují tvary sg. × pl. sémantickou opozici „(a) jeden × (b) více než jeden“, např. (a) Venku štěkal pes × (b) Venku štěkali psi. Tato opozice může být modifikována, je-li k dispozici čtení s rysem (c) distributivnost; tento rys se v č. nevyjadřuje morfologicky, ale typicky se objevuje v distributivních kontextech jako různá kvantitativní interpretace jmen v pozici předmětu n. adjunktu, např.: Všechny děti dostaly jablko = (a), tj. ‘děti dostaly jedno jablko’ n. (a) + (c), tj. ‘každé dítě dostalo jedno jablko’; distributivnost v č. vyjadřuje předložková skupina po NPloc.,sg.: Děti dostaly po jablku. Nebo může být modifikována, je-li k dispozici čtení s rysem (d) souborovost; ta se v č. taky nevyjadřuje morfologicky, ale typicky se objevuje v kontextech se substantivy označujícími (obvyklé) soubory / sety jako různá interpretace těchto jmen s pl. sufixem: cigarety = (b), tj. ‘více než jeden kus cigaret’ × (d), tj. ‘jeden n. více než jeden set cigaret, tj. obvykle krabička’. Ve čtení s rysem (b) se kombinují s číslovkami základními (dvě cigarety), ve čtení s rysem (d) se kombinují s číslovkami souborovými, označujícími počet souborů: jedny cigarety, troje cigarety; srov. kontrast Na stole ležely tři zápalky × troje zápalky. Pro současné vlivné analýzy ve formální sémantice viz ↗distributivní a kolektivní predikáty.

Při užití generickém (tj. při označení denotátu jako otevřené třídy objektů daných vlastností) mají substantiva tvar sg. Tzv. generický singulár označuje sice referent jako jednotlivinu, nikoli však jako jednost v protikladu k mnohosti, nýbrž jako zástupce celé třídy: Kočka je savec (‘Jestliže je něco kočka, tak je to savec’). Podle mnoha autorů pl. (na základě svého významu) vylučuje generický význam; věta Kočka je savec tedy není synonymní s větou Kočky jsou savci; v koncepcích, v nichž se připouští i generický pl., se často tyto věty pokládají za (skoro) synonymní, a strukturalisticky vyjádřeno, dochází v generických větách k neutralizaci sg. a pl. U ↗etnonym je bezpříznakově genericky užitým č.pl., např. Angličané jsou známí kliďasi. V užití quasigenerickém je u nich sg. jednoznačný jen na pozadí společného obrazu světa, např. Rus se v protiútoku dostal až do předhůří Karpat (tj. Rusové ve významu ‘ruská armáda’; užití sg. se tu opírá o předpokládanou znalost průběhu 1. svět. války); jinak je užití sg. dvojznačné, neboť může být buď individuální, n. kvazigenerické, např.: Už je moje milá od Turka zajatá; sg. Turek může označovat buď jednoho konkrétního příslušníka tureckého etnika (třeba jménem Ali Akča), n. kteréhokoli (lhostejno kterého) příslušníka tureckého etnika jako jeho reprezentanta (a jen v tomto druhém významu je se sg. synonymní pl.: Už je moje milá od Turků zajatá).

V syntaxi dochází k homonymii počitatelných jmen v sg. co do jejich kvantitativní interpretace např. v koordinačních skupinách se spojkou a: bílý a moc špinavý pes = ‘jeden pes, a to černý a moc špinavý’ n. ‘dva psi, a to jeden černý a druhý moc špinavý’ × bílý, ale moc špinavý pes = ‘jeden pes’; viz ↗koordinace.

Exemplárně velkou míru, velké množství popisovaných jevů vyjadřuje subst.sg. s premodifikátorem jeden n. samý, např. Měl nohy jeden bolák; Jeho tvář byla samá jizva.

(b) V tradičních mluvnicích se subst. vybavená běžně souborem tvarů jen pro jedno č. označují jednak jako pluralia tantum, jednak jako singularia tantum.

Z nich pouze pluralia tantum tvoří pevně vymezený typ: jsou to počitatelná jména, která mají jen tvary plurálu a pl. sufix u nich vyjadřuje kvantitativní rys, který vyjadřuje pl. sufix standardně, ale taky rys, který standardně vyjadřuje sufix sg.: jsou tedy víceznačné co do významu „jeden“ × „více než jeden“ (Kup si raději housle). Disambiguaci může poskytnout kvantifikátor: jsou to číslovky druhové, které v tomto kontextu získávají význam číslovek základních: Kup si jedny housle × dvoje housle. U pluralií tantum se sufixy s rysem sg. objevují jen exkluzivně, např. v profesní mluvě: ta kalhota, levá plíce; sufix pl. – na rozdíl od počitatelných jmen přijímajících sufix sg.pl. – u nich dává k dispozici generické čtení: Housle patří mezi smyčcové nástroje. Viz ↗plurale tantum.

Singularia tantum tvoří malá množina nepočitatelných jmen, derivovaných sufixem ‑í: listí, kamení, učitelství, lanoví, … Velká skupina nepočitatelných jmen má vždy tvary sg., a pokud se u nich objeví sufix s rysem pl., spouští to sémantickou reinterpretaci: voda – vody, víno – vína, Novák ‒ Novákové ‒ Novákovi, déšť ‒ deště atd.); viz ↗singulare tantum, ↗substantiva hromadná, ↗substantiva látková, ↗nepočitatelné jméno. K distribuci sg.pl. v případech typu: Mám rád fazole × hrách, maliny × rybíz, rohlíky × chléb, klobásy × salát lze využít teorie ↗počitatelných a nepočitatelných jmen, ale i tak je asi třeba počítat s idiosynkrasiemi.

Pokud jde o kategorie č. u vlastních jmen, je předmětem analýz zvl. v logické sémantice; viděno z pozice tradiční mluvnice, č. u nich označuje počet objektů, které mají tu vlastnost, že jsou nositeli příslušného vlastního jména: Německo hraničí i s Rakouskem × V době studené války existovala dvě Německa, a je dobře, že neexistovalo Němecek víc; Dnes má svátek Petr = (i) ‘jeden určitý člověk, které se jmenuje Petr, tj. např. Petr Karlík senior’, n. (ii) ‘každý člověk, který se jmenuje Petr, bez ohledu na to, zda takový člověk existuje’. Vlastní jména mohou být taky pluralia tantum: Maledivy, Azory, pl. označuje kolekci objektů tvořících celek: Maledivy jsou ostrovní stát na jihu Asie v Indickém oceánu.

č. u zájmen viz ↗osobní zájmena, ↗tázací zájmena, ↗zájmena. O pl. zájmen (osobních a přivlastňovacích) referujících k jednomu člověkovi v kontextech jako (i) My (= ‘já, autor’) se domníváme, že čeština má členy (plurál skromnosti // pluralis modestiae), (ii) My, Vladislav z boží milosti král Uherský, Český, Dalmatský, Chorvatský, Český, Dalmatský, Chorvatský …, prose nás při tom a velikou pilností …; Vaše Jasnosti, cesta sem je životu nebezpečná (plurál majestátu // pluralis majestatis a (iii) Evo, Vy jste krásná (vykání) viz ↗osobní zájmeno, ↗vykání.

V staré č. byla kategorie č. trojčlenná: byl v ní vedle sg.pl. ještě duál // dvojné číslo pro označení počtu „dva“ (a pl. pak znamenal „více než dva“). Duál zdědila stará č. z ↗praslovanštiny; jako kategorie původně obecně slovanská (a objevující se i v mnoha jazycích dalších) v historickém vývoji většiny slovanských jaz. (kromě slovinštiny a lužické srbštiny) zanikl a jeho kategoriální významy převzaly tvary pl. Duál je příznaková kategorie čísla: žádný jazyk nemá duál, pokud zároveň nemá i plurál, (prakticky) v žádném jazyce není duál vyjádřen nulovou morfologií. Z příznakovosti duálu se dá odvodit, že je chudý, pokud jde o vyjadřování dalších kategorií (což je vlastnost příznakových kategorií); viz ✍Aikhenvald(ová) & Dixon, 1998: duál měl vždy jeden společný tvar pro nom., akuz., vok., jiný pro gen., lok. a třetí pro dat., instr.; např. stč. žen‑ě, žen‑ú, žena‑ma; chlap‑y (sekundární koncovka přejatá od tzv. u-kmenů; v každém případě odlišná od nom. ‒ vok. pl. chlapi), chlap‑ú, chlapo‑ma. Po zániku duálu jako kategorie se do nč. zachovaly některé pův. duálové koncovky, ale už ve funkci/významu pl.: ruce, oči, uši, dva, dvě, oba, obě; rukou, nohou, prsou, ramenou, kolenou, uší, očí, dvou, obou; rukama, nohama, očima, ušima, dvěma, oběma; např. Zdvihl obě ruce nad hlavu; Má za ušima; Zůstal klečet na kolenou. Číslovky tři, čtyři, adj. a zájmena mají jako shodné přívlastky jmen se sufixem ‑ma rovněž tvary na ‑ma, např. mezi čtyřma očima × mezi čtyřmi stěnami, s chlupatýma rukama × s chlupatými přikrývkami. Neoznačují-li tato subst. části těla, vyjadřují pluralitu standardními tvary pl.; např. Na nohách stolu bylo vidět magické kresby; Nad oky v polévce ohrnoval nos; S hrncem bez uch se pracuje těžce.nespis. diskurzu se značně rozšířila pův. duálová koncovka ‑mainstr.pl.subst. vůbec, a pak i shodných adj.; např. s malýma klukama, s veselýma ženama, mezi natřenýma dveřma / dveřima; v řadě variet č. je zde zcela bezpříznaková (na rozdíl od kodifikované koncovky): Musím jít se zubama / se zuby.

Vedle sg., pl. a duálu se v některých jazycích vyskytuje taky triál (referující ke třem jednotkám) a jiné kategorie č., jazykoví typologové při popisu č. vždy uvádějí paukál, který referuje k „několika málo jednotkám“ (např. v jaz. hopi, warlpiri); v č. se tento rys nevyjadřuje morfologicky, ale lexikálně, modifikací jména v pl., např.: Dej mi pár jablek.

č. jakožto syntakticky nezávislé kategorii se někdy spekuluje (např. ✍Dressler, 1968) také u sloves při pokusech postihnout rozdíl mezi ↗iterativem (spávat) a neiterativem (spát): spávat (= pl., více než jedno (ale asi i více než dvě) nastání události spaní × spát (= sg., nic o počtu nastání události spaní).

2. Morfologická kategorie syntakticky závisle proměnná; uplatňuje se tedy endoforicky, uvnitř textu. Jako endoforická kategorie je č. součástí souboru rysů obsažených v sufixech adjektiv, finitních sloves, participií, přechodníků, některých zájmenčíslovek, přičemž hodnoty těchto rysů jsou nastavovány jako výraz shody s nominálními rysy osoba, rod a číslo jména v definované syntaktické konfiguraci: (a) prenominální atributy: t‑en šest‑ý praskl‑ý dlouh‑ý kůl × t‑a šest‑á praskl‑á dlouh‑á hůl, (b) subjekt-predikátová shoda: On pil‑Ø, pije‑Ø a je smutn‑ý × Oni pil‑i, pij‑í a jsou smutn‑í, (c) ↗kopredikáty: Turista se vrátil usmívaj‑e se unaven‑Ø/‑ý × Turisté se vrátili usmívaj‑íce se unaven‑i/‑í; viz ↗shoda.

Rozšiřující
Literatura
  • Aikhenvald, A. & R. Dixon. Dependencies between Grammatical Systems. Lg 74, 1998, 56–80.
  • Corbett, G. G. Number, 2000.
  • Cruse, D. A. Number and Number Systems. In Asher, R. E. (ed.), The Encyclopedia of Language and Linguistics 5, 1994, 2857–2861.
  • ČM, 1981, 122–124, 201–202.
  • ČŘJ, 1996, 138–140.
  • Dokulil, M. O vyjadřování jedinosti a jedinečnosti v českém jazyce. 53, 1970, 1–15.
  • Dressler, W. Studien zur verbalen Pluralität, 1968.
  • Hlavsa, Z. Několik poznámek o užívání a významu tvarů množného čísla podstatných jmen. 47, 1964, 266–274.
  • Jirsová, A. Dynamika vztahů singuláru a plurálu u substantiv v češtině. SaS 42, 1981, 193–199.
  • 2, 1986, 42–52, 78, 101–104, 126–127, 139–140, 161–163.
  • Miko, F. Rod, číslo a pád podstatných mien, 1962.
  • Panevová, J. & M. Ševčíková. Jak se počítají substantiva v češtině: poznámky ke kategorii čísla. SaS 72, 2011, 163–176.
  • PMČ, 1995, 229–231.
  • Poldauf, I. Vyjadřování kvantity v češtině. SaS 18, 1957, 71–85.
  • Straková, V. Ke kategorii čísla. In Rusko-české studie 2, 1960, 75–85.
  • Šiška, Z. O gramatické kategorii čísla. ČSR 14, 1969, 97–102.
Citace
Petr Karlík, Radoslav Večerka (2017): ČÍSLO. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/ČÍSLO (poslední přístup: 13. 12. 2019)

Další pojmy:

gramatika morfologie

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka