GERMANISMY V ČESKÉM LEXIKU

Základní

Slova původem z němčiny, resp. z jejích vývojově ranějších podob, která byla přejata do češtiny a integrovala se do její slovní zásoby, nebo slova původem z jiných jazyků, která se do češtiny dostala prostřednictvím němčiny.

1 Dějiny výzkumu germanismů v češtině

Germanismy se ve svých pracích zabývala velká řada slavistů od vzniku vědecké slavistiky na konci 18. stol. až do současnosti. V mnoha popisech z 19. stol. stály přitom v popředí puristické snahy (viz ↗purismus), tj. snahy vymýtit z č. cizí, zejména německé prvky (srov. ✍Kampelík, 1864; Brus, 1877; Brus, 1881; Brus, 1894; ✍Bačkovský, 1894). Od konce 19. stol. vznikaly také nepuristicky pojaté práce pojednávající o lexikálních ↗výpůjčkách, a to jak nejstarších, už praslovanských, tak i mladších, které se do č. dostaly v nejrůznějších fázích jejího vývoje. Úroveň těchto sbírek lexikálních germanismů byla zpočátku ještě nízká co do úplnosti a často i etymologické správnosti, první systematičtější rozbor menšího rozsahu předložil až ✍Schneeweis (1909). Na dlouhou dobu nejrozsáhlejší monografii o germanismech v č. však napsal ✍Mayer (1927). Po dalších menších pracích, jako např. studii o germanismech v staročeském Tkadlečkovi (✍Trávníček, 1938) a Richterově disertaci o výpůjčkách ze staré a střední horní němčiny (✍Richter, 1939), měla ve 40. letech 20. stol. konečně vzniknout zevrubná analýza č. lexikálních výpůjček a ↗kalků z němčiny od nejstarší doby do přítomnosti. Veškerý cenný materiál, který sestavili E. Rippl a jeho spolupracovníci (✍Rippl, 1944) a který obsahoval i jednotky z různých vrstev mluveného jazyka a odborných variet č., se však podle prohlášení ✍Skály (1968:128) při pokusu o převoz do Bavorska na jaře 1945 ztratil. Po druhé světové válce vzniklo hlavně několik dílčích studií, ale i početné práce, jež se tematikou výpůjček z němčiny zabývaly jen okrajově, a to od 60. let 20. stol., např. ✍Havránek & Fischer (1965–1968), ✍Němec (1968), ✍Utěšený (1968), ✍Bělič (1969), ✍Šmilauer (1969), ✍Křístek (1973), ✍Michálek (1977), ✍Trost (1977), ✍Utěšený (1977), ✍Němec a kol. (1980), ✍Kamiš (1983), ✍Němec & Horálek ad. (1986), ✍Kloferová (1994a), ✍Janečková (1995), ✍Janečková & Jaklová (1995), ✍Spáčilová (1995), ✍Kloferová (1996), ✍Jelínek (1997), ✍Nekula (1997), ✍Povejšil (1997), ✍Šrámek (1998), ✍Bočková (1999), ✍Čechová & Moldanová (1999), ✍Šlosar (1999), ✍Šrámek (1999), ✍Boková & Lukášová (2000), ✍Mareš (2000), ✍Trost (2000), ✍Jaklová (2002), ✍Soukup (2002), ✍Žaža (2002), ✍Eichler (2003) a mnoho dalších, ke germanismům ve vídeňské č. srov. např. ✍Fischer (1968), ✍Fischer (1989)✍Balhar & Kloferová ad. (1999). O podrobnější analýzu výpůjček z němčiny se pokoušel zejména E. Skála. K tomuto účelu provedl v letech 1963–1966 přímé dotazování osob ze všech věkových skupin a sociálních vrstev, hlavně v Praze a v Čechách, ale i na Moravě a ve Slezsku a pro srovnání ojediněle také na Slovensku. Dospěl tak ke korpusu 3818 slov včetně hláskových variant a sémantických diferenciací (✍Skála, 1968:127), který měl v úmyslu vydat jako monografii spolu se slovníkem, k čemuž však nikdy nedošlo. Až v roce 2004 uveřejnil ✍Newerkla (2004), ✍Newerkla (2011) zatím nejobsáhlejší a nejdůkladnější publikaci o lexikálním materiálu převzatém z němčiny do č. a slovenštiny. Jeho kniha je koncipována jako etymologický slovník a obsahuje ve více než 3500 heslech přibližně 15000 slovních útvarů, ke kterým uvádí pokud možno i první doklady. Vlastní materiálová část je rozčleněna na několik částí následujících chronologicky za sebou podle doby a pramene převzetí, uvnitř těchto částí jsou lemmata řazena abecedně. Newerkla se přitom soustředil na lexikální materiál, který se dá už více než století vystopovat zároveň v č. a slovenštině a který je (n. alespoň byl) i široce používán. Stranou pozornosti zůstávají frazémy, jež s ohledem na jejich původ jazykově kontaktové pozadí komentuje např. ✍Zeman (2006). I když Newerkla ve své analýze vynechal např. nejnovější vrstvu výpůjček z němčiny stejně jako regionálně či sociálně omezené lexikální jednotky z nářečí a slangů (srov. např. ✍Kloferová, 1988; ✍Kloferová, 1994a; ✍Kloferová, 1996; ✍Šrámek, 1999; ✍Greule & Nekula, 2003; ✍Kloferová, 2005), lze konstatovat, že materiál, který shromáždil a analyzoval, je zatím co do rozsahu nesrovnatelný s jinými díly podobného zaměření. V posledních letech byl tento materiál doplněn dalšími studiemi (např. ✍Klobouková, 2006; ✍Zeman, 2008; ✍Zeman, 2009; ✍Horáková, 2010; ✍Martínek, 2010; ✍Gester & Koňařík, 2012; ✍Nejedlý & Vajdlová, 2012 aj.), germanismům zejména v dnešní č. se přitom věnoval ✍Tölgyesi (2009). Vedle slov přejatých z němčiny do č. se lingvisté zajímají už dlouho také o jiné výsledky jazykového kontaktu němčiny s č. Jde jednak o výpůjčky na úrovni fonetiky a fonologie jako v případě slovního přízvuku (✍Berger, 2008), jazykovým kontaktem iniciované hláskové změny (✍Berger, 2008) či přestavbu fonologického systému (✍Lamprecht & Šlosar ad., 1977), jednak slovotvorné, sémantické a syntaktické ↗kalky (např. ✍Reiter, 1953; ✍Skála, 1968; ✍Nekula, 1996; ✍Šlosar, 1999; ✍Giger, 2003; ✍Kotůlková, 2004; ✍Půda, 2010) n. i jiných jazykových prostředků, jež vznikly pod vlivem němčiny (např. ✍Berger, 2014) či v souladu s jednou z jejích variet ve společném jazykovém prostoru (viz ↗areálová lingvistika) (např. ✍Newerkla, 2007). S ohledem na jazykovou konvergenci č. a němčiny nejen v oblasti slovní zásoby, ale i v oblasti fonologie a gramatiky se někdy v souvislosti s č., němčinou i slovenštinou, příp. také maďarštinou, předpokládá existence tzv. středoevropského jazykového svazu (např. ✍Thomas, 2008); viz také ↗jazykový svaz.

2 Rozdělení slov přejatých z němčiny podle chronologie a sémantických oblastí

Nejstarší vrstva německých výpůjček v č. pochází již z období před vydělováním ↗pračeštiny z pozdní ↗praslovanštiny (✍Birnbaum, 1984), tj. zhruba od poloviny 8. stol. do 10. stol., tedy z období západoslovanské mise vycházející ze Salcburku, Řezna a Pasova, a je tematicky spojena především s doménou církve a náboženství. Jedná se o slova jako např. almužna, biskup, mnich, oltář, opat, papež, postit se, žalm, žaltář aj.

K masivnímu přejímání lexikálních jednotek z němčiny docházelo v období 13.–14. stol. v souvislosti s tzv. německou kolonizací na východě. Týkalo se nejrůznějších sémantických oblastí, mezi něž patří zvl. tyto domény:

(a)

církev a náboženství (např. bekyně, biřmovat, hřbitov, původně břitov, kacíř, klášter aj.),

(b)

rytířstvo, život u dvora a feudální správa (např. helma, hold, léno, man, pancíř, rytíř, šlechta, šorc, turnaj, terč, truksas aj.),

(c)

vojenství (např. dráb, hejtman, herold, houf, kapitán, knap, knecht, mustrovat, plundrovat, puška, rota, šturmovat, taras, žoldnéř aj.),

(d)

hornictví a hutnictví (např. cín, halda, havíř, hunt, huť, klejt, ort, pavovat, perk, perkmistr, šachta, šichta, šmelc, štajgr, urbura, utrých aj.),

(e)

řemesla a živnosti (např. arkýř, cech, fermež, hamr, hoblík, malíř, parléř, perlík, platnéř, šlejfíř, šrotéř, truhla, valcha aj.),

(f)

města a městské právo (např. clo, činže, forberk, frejd, frejmark, frýd, glejt, jarmark, kšaft, kšeft, mazhaus, ortel, špitál, pranýř, purkmistr, purkrecht, rathaus, ryn(e)k, šoltys, šos, uberman, ungelt aj.),

(g)

polní a lesní hospodářství (např. bažant, fládr, fořt, hejduše, krumpolec, manhold, milíř, miřík, nunvice, páv, šafář, troky, věrtel, vochle aj.),

(h)

kuchyně, jídla a potraviny (např. bochník, calta, cukr, heryn(e)k, kaldoun, kapusta, knedlík, kuchyně, meloun, pánev, preclík, pretovat, rendlík, rýže, spíž(e)/špíž(e), varmuže, žemle, žufeň aj.),

(ch)

hra a zábava (např. eso, flus, hazard, kejklíř, krychle, šach(y), tanec, touš, vr(c)hcáby aj.),

(i)

negativní a podvodné chování (např. hamižný, hampejz, helmbrecht(ník), láryně, lůza, merhyně, spíle, šantročit, šmejd, štercíř, tatrman, trulant, žertovat aj.),

(j)

lékařství, léčivé rostliny a koření (např. anýz, baldrián, barvínek, bertrám, dejvorec, dragant (též tragant), encián, flus, galgán (též galgant), kafr, kerblík, kerhart, koriandr, lékořice, lektvar, libeček, ošlejch, ožanka, pastrnák, petržel, polej, puškvorec, šafrán, traňk, tymián, žanykl (též ženykl), žindava aj.),

(k)

látky (např. barchet, cvilink (též cvilich), čaloun, haras, jircha, kment, šamlat, šarlat aj.)

K přejímání docházelo i v dalších stoletích, a to jak ze spisovných, tak i z mluvených variet němčiny včetně nářečí. Specifikace hlavních sémantických oblastí je ale obtížná, protože se přejímání mohlo týkat prakticky všech sfér života. Přispěl k tomu i společný habsburský stát s němčinou jako jednacím jazykem státní moci, jejích úředníků a armády. Ne všem výpůjčkám se ale podařilo prosadit se ve stejném rozsahu. Největší šance se plně integrovat do české slovní zásoby měla hlavně slova, která pojmenovávají reálie v č. prostředí do té doby neznámé (jak např. drilich, karfiol, kolba, kvecíř, mandl, parketa, pendrek, pišingr, pozoun, prejz, raketa, ranec, rašple, sulc, šalovat, šanon, špenát, tolar, tréma aj.). Výrazy, které se č. vojáci naučili u rakouské armády, se buď přejímaly do spis.jaz., pokud byly přijímány jako odborné termíny (např. aprovizace, asanovat, asentovat, celta, ešus, gardedáma, kartáč, kasárna, kastrol, kavalec, šarže, ubikace aj.), většinou ale nepronikly do spis.č., nýbrž se staly součástí hovorového substandardu (např. cuksfíra, fízl, flanc, hapták, lágr, kasírovat, kriminál, obrst (též obršt), pinkl, pucflek, šamstr, urlaub, vachmajstr, viks aj.). K některým reáliím existovaly v č. již v době převzetí výpůjček vlastní výrazy. Ze vzniklých synonym potom časem jedno převážilo nad druhým (srov. např. hovorovou výpůjčku štrúdl se spisovným, ale méně využívaným výrazem závin). Někdy došlo také k upřesnění významu, jako např. k sémantickému zúžení u slova fárat ‘sjíždět (do dolu), pracovat v dole’. Výpůjčky se postupem času setkaly i se sílícími puristickými snahami (viz ↗purismus), i proto bývají někdy v novějších obdobích nahrazovány slovy jinými (např. starší akštajn slovem jantar, starší kšaft slovem závěť aj.) či alespoň přesunuty do sféry hovorové n. substandardu v rámci stylistické stratifikace (srov. spisovný výraz láhev a obecněčeský ekvivalent flaška, spisovný výraz obličej a pejorativní obecněčeský ekvivalent ksicht).

Vnucená dvojjazyčnost v letech protektorátu Čechy a Morava nezanechala v č. žádné zásadní stopy. Pokud se přebírala nová německá slova, tak se jednalo o nacistické reálie (např. anšlus, esesman, gestapo, haknkrojc, rajch, rajchsrát, treuhänder/trojhendr, wehrmacht aj.), někdy i se zkomolujícím a vědomě karikujícím podtextem (např. šajsmark aj.).

V letech po osvobození od nacismu do současnosti sice stále ještě dochází k přejímání nových výpůjček z němčiny, ale už zásadně ne v takové míře jako v dřívějších stoletích. Stupeň integrace do č. lexikálního systému se přitom liší. Hlavně jde o pojmenování reálií jasně spjatých s německým prostorem, módní slova a ↗internacionalismy (např. abschlag, auslendr, bundesbanka, bundesliga, gastarbeit(e)r, hexenšus, kindrštúbe, kindervajíčko, knäckebrot, kurzarbeit (též kurcarbajt), landsmanšaft, lebensraum, parkplac, pendler, puzzle v chybné výslovnosti [pucle], špílmachr, wunderkind aj.); srov. ✍Nekula (1997).

3 Integrační procesy, jimž výpůčky z němčiny podléhají

Slova přejatá z němčiny do č. podléhají v rámci procesu přejímání a integrace změnám jak v plánu fonologickém, tak i v rovině morfonologické, morfologické a slovotvorné. Na základě rozdílné povahy a různého počtu fonémů v č. a němčině je jasné, že pro každý německý foném nemusí vždy existovat č. foném. Je sice pravda, že při recepci německých výpůjček v č. je velká nejen interní fonologická podobnost výchozího a cílového vokálu, ale i konsonanty výpůjček jsou s vysokou pravidelností nahrazovány v cílovém jazyce takovými, jejichž artikulační příznaky stojí nejblíže k nahrazovaným výchozím konsonantům (např. střhn. phlaster, pflaster > stč. plastr, flastr ‘náplast’; střhn. varwe > stč. barva, barba ‘barva’; další příklady srov. ✍Newerkla (2004:49–56), ✍Newerkla (2011:47–54)). Možnost fonologizace, kdy můžeme kombinatorické varianty německých fonémů nahradit č. fonémy, většinou ale není dána, a tak dochází v rámci integrace často k defonologizaci n. bezprostřední adaptaci pomocí hláskové ↗asimilace (např. felčar < rhn. feldscher, punčocha < rhn. buntschuoch [b‑/p‑] aj.), ↗disimilace (např. stč. alkéř vedle stč. arkéř ‘arkýř’ < střhn. arkēre aj.), ↗elize (např. duršlog < rhn. durchschlag, verštat < rhn. werkstatt aj.), ↗metateze (např. mlok < něm. Molch aj.) n. vkládáním hlásek (např. cimbuří < střhn. zibōrje, vindra ‘drobná mince’ < Wiener (Heller, Pfennig) aj.); viz ✍Newerkla (2004:57), ✍Newerkla (2011:55–56). Tam, kde se ve výpůjčkách z němčiny zachovají i přes všechny integrační procesy příznakové fonologické kombinace, dochází často k přiřazení těchto lexémů mezi ↗expresiva. V případě slov přejatých z němčiny se např. často jedná o kombinace hlásek cv‑, čv‑, ks‑, kš‑, kv‑, pš‑, šk‑, šm‑, šl‑, šp‑, št‑ na začátku slovo n. ‑ajc‑, ‑ajs‑, ‑ajz‑ uvnitř slova, viz ✍Newerkla (2004:57–58), ✍Newerkla (2011:56). V rovině morfonologické a morfologické existuje celá řada sufixů, které byly při přejímání výpůjček z němčiny v jednotlivých historických fázích produktivní. Zvláštní případ přitom představuje sufix ‑unk‑/‑uňk‑, který byl rovněž převzatý z němčiny a časem se těšil určité produktivitě dokonce i v č., čímž došlo k vlastním derivátům jak z německého, tak i z č. jazykového materiálu (meldunk, štelunk, mišunk, …; šizunk, …); viz ✍Newerkla (2004:58–63), ✍Newerkla (2011:56–60). Ve velké většině výpůjček se jedná o podstatná jména, do č. se v menší míře integrovaly ale i jiné slovní druhy. Pokud jde o přejatá slovesa, zpravidla se začleňovala do příslušných slovesných tříd, a to do (podle kmene přítomného) 4. třídy (např. hýřit), 5. třídy (např. cválat) a 3. třídy (např. biřmovat). Zvláštní skupinu přejatých sloves tvoří taková, která svým způsobem tvoření pomocí afixů ‑ír‑ + ‑ova‑ + (‑t) (tj. ‑írovat) explicitně demonstrují svůj cizí původ (např. dranžírovat, gustýrovat, hofírovat, kašírovat, kopírovat, lavírovat, natrapírovat, parírovat, prubírovat, špintizírovat, tupírovat aj.; ✍Newerkla (2004:63–65), ✍Newerkla (2011:61–63)). Nevelký je počet výpůjček mezi přídavnými jmény, příslovci a dalšími slovními druhy. Přejatá přídavná jména jsou příznaková už tím, že jsou často nesklonná (např. eklhaft, fajn, feš, fidél, fraj, nóbl, rychtyk, špendábl aj.) a patří až na výjimky (např. lila, paf) do č. substandardu. Ojedinělá přídavná jména se však plně integrovala do č. fonologického a morfologického systému, a tak se stala stabilními lexikálními jednotkami spisovné č. (např. hamižný aj.) n. substandardu (např. fajnový). Přejatá příslovce a přejaté partikule (✍Nekula, 1996) fungují hlavně v expresivní mluvě jako zesilující jazykové prostředky č. substandardu (např. ajncvaj, akorát, na blint, echt, fertyk, fungl, furt, holt, knap, kvit, lautr, rajn, recht, sakumpak aj.). Jen zřídka se setkáme také s přejatými citoslovci; např. fuj tajbl, fuj tajfl, fuj tajxl, hergot, heršoft, himl, himlhergot(sakra), himllaudon, himlsakra, himlhergotdonrvetrkrucajselement, hurá, marš aj.; viz ✍Newerkla (2004:65), ✍Newerkla (2011:63).

Rozšiřující
Literatura
  • Bačkovský, F. Oprávce poklésků mluvnických neboli Brus jazyka českého, 1894.
  • Balhar, J. & S. Kloferová ad. (eds.) U nás ve Vídni: Vídeňští Češi vzpomínají, 1999.
  • Bělič, J. Poznámky o postavení německých přejatých slov v dnešní češtině. In Bělič, J. & Z. Stieber (eds.), Slawisch-deutsche Wechselbeziehungen in Sprache, Literatur und Kultur. Hans Holm Bielfeldt zum 60. Geburtstag, 1969, 7–18.
  • Berger, T. Studien zur historischen Grammatik des Tschechischen, 2008.
  • Berger, T. The Convergence between Czech and German between the Years 900 and 1500. In Besters-Dilger, J. & C. Dermarkar ad. (eds.), Family Effects in Language Contact. Modeling Congruence as a Factor in Contact Induced Change, 2014, 184–198.
  • Birnbaum, H. Zu den ältesten Lehnbeziehungen zwischen Slaven und Germanen. WSA 13, 1984, 7–19.
  • Bočková, J. Slova německého původu v Českém jazykovém atlase, 1999.
  • Boková, H. & H. Lukášová. Die Widerspiegelung älterer deutscher Sprachperioden im tschechischen Wortschatz. In Haustein, J. & E. Meineke ad. (eds.), Septuaginta quinque. Festschrift für Heinz Mettke, 2000, 39–48.
  • Brus jazyka českého…, 1877.
  • Brus jazyka českého…, 1881.
  • Brus jazyka českého…, 1894.
  • Čechová, M. & D. Moldanová. (eds.) Jinakost, cizost v jazyce a v literatuře, 1999.
  • Eichler, E. (ed.) Selecta Bohemico-Germanica. Tschechisch-deutsche Beziehungen im Bereich der Sprache und Kultur, 2003.
  • Fischer, G. Die Sprache der Wiener Tschechen seit 1945, 1968.
  • Fischer, G. Tschechisch: Kontakt und Konflikt in Wien um die Jahrhundertwende. In P. Nelde (ed.), Urban Language Conflict – Urbane Sprachkonflikte. Plurilingua VII, 1989, 109–118.
  • Gester, S. & O. Koňařík. Lexikalische Germanismen im Walachischen, 2012.
  • Giger, M. Resultativkonstruktionen im modernen Tschechischen (unter Berücksichtigung der Sprachgeschichte und der übrigen Sprachen), 2003.
  • Greule, A. & M. Nekula. (eds.) Deutsche und tschechische Dialekte im Kontakt, 2003.
  • Havránek, B. & R. Fischer. (eds.) Deutsch-tschechische Beziehungen im Bereich der Sprache und Kultur. Aufsätze und Studien I + II, 1965–1968.
  • Horáková, I. (ed.) Jeden jazyk naše heslo buď, sv. 6: Češi – Židé – Němci, 2010.
  • Jaklová, A. Persvaze a její prostředky v současných žurnalistických textech. 85, 2002, 169–176.
  • Janečková, M. Německé přejímky v jihozápadočeské nářeční oblasti. In Jazyk a řeč jihočeského regionu IV, 1995, 18–23.
  • Janečková, M. & A. Jaklová. Das Lébn ist lajdr kajne Wuršt nicht, es hat núr ajn Ende. Jazyková charakteristika jihočeského regionu. In Komlosy, A. & V. Bůžek ad. (eds.), Kultury na hranici. Jižní Čechy – Jižní Morava – Waldviertel – Weinviertel, 1995, 223–228.
  • Jelínek, M. Germanismy v novodobé spisovné češtině. In Rusinová, E. (ed.), Přednášky a besedy z XXX. běhu Letní školy slovanských studií, 1997, 30–44.
  • Kamiš, A. Die Germanismen im Tschechischen und der tschechische Purismus im 19. Jahrhundert. In Lauer, R. & B. Schultze (eds.), Slavisches Spektrum. Festschrift für Maximilian Braun zum 80. Geburtstag, 1983, 190–202.
  • Kampelík, F. C. Samovolná germanisace češtiny, moravštiny, slovenštiny…, 1864.
  • Klobouková, P. Germanismy v běžné mluvě dneška, 2006.
  • Kloferová, S. O mluvě mladé generace v nově osídleném severomoravském pohraničí. 70, 1988, 237–248.
  • Kloferová, S. K německým vypůjčkám v nářečích. SaS 55, 1994a, 202–207.
  • Kloferová, S. O názvech německého původu v české nářeční zemědělské terminologii. 77, 1994b, 179–185.
  • Kloferová, S. Deutsche Sprachreflexe in der tschechischen Lexikographie. In Bremer, E. & R. Hildebrandt (eds.), Stand und Aufgaben der deutschen Dialektlexikographie. II. Brüder-Grimm-Symposion zur historischen Wortforschung, 1996, 49–56.
  • Kloferová, S. Die Struktur der Benennung im Sprachkontakt. In Tatzreiter, H. & M. Hornung ad. (eds.), Erträge der Dialektologie und Lexikographie. Festgabe für Werner Bauer zum 60. Geburtstag, 1999, 289–302.
  • Kloferová, S. Dialektale Entlehnungen aus dem Deutschen im Tschechischen als Spiegel kultureller Beziehungen (Dialektale areale und Sprachkontakterscheinungen). In Hausner, I. & P. Wiesinger (eds.), Deutsche Wortforschung als Kulturgeschichte. Beiträge des Internationalen Symposiums des 90-jährigen Bestandes der Wörterbuchkanzlei der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, 2005, 275–286.
  • Kotůlková, V. Tschechische Entsprechungen der deutschen Komposita. SPFFBU 18, 2004, 129–143.
  • Křístek, V. K otázce konverzatismů německého původu v starší češtině. In Jazykovědné symposium 1971. U příležitosti 65. narozenin prof. dr. Františka Svěráka 3. 2. 1971, 1973, 31–37.
  • Lamprecht, A. & D. Šlosar ad. Historický vývoj češtiny, 1977.
  • Mareš, P. O tzv. germanismech v češtině. In Hasil, J. (ed.), Přednášky z XLIII. běhu letní školy slovanských studií, 2000, 57–64.
  • Martínek, F. K lexikálním germanismům v češtině a otázkám jejich vývojové (ne)pravidelnosti i (s důrazem na češtinu doby střední). Bohemica Olomucensia 2, Philologica Juvenilia 2, 2010, 136–142.
  • Mayer, A. Die deutschen Lehnwörter im Tschechischen, 1927.
  • Michálek, E. Wörter deutscher Herkunft bei Klaret. In Eichler, E. (ed.), Beiträge zum deutsch-slawischen Sprachkontakt, 1977, 33–37.
  • Nejedlý, P. & M. Vajdlová. (eds.) Cesty slov, 2012.
  • Nekula, M. System der Partikeln im Deutschen und Tschechischen, 1996.
  • Nekula, M. Germanismen in der tschechischen Presse und Werbung. Die Einstellung gegenüber dem Deutschen. In Höhne, S. & M. Nekula (eds.), Sprache, Wissenschaft, Kultur – Deutsche und Tschechen in Interaktion, 1997, 147–159.
  • Němec, I. Vývojové postupy české slovní zásoby, 1968.
  • Němec, I. a kol. Slova a dějiny, 1980.
  • Němec, I. & J. Horálek ad. (eds.) Dědictví řeči, 1986.
  • Newerkla, S. M. Sprachkontakte Deutsch – Tschechisch – Slowakisch. Wörterbuch der deutschen Lehnwörter im Tschechischen und Slowakischen: historische Entwicklung, Beleglage, bisherige und neue Deutungen, 2004.
  • Newerkla, S. M. Areály jazykového kontaktu ve střední Evropě a německo-český mikroareál ve východním Rakousku. SaS 68, 2007, 271–286.
  • Newerkla, S. M. Sprachkontakte Deutsch – Tschechisch – Slowakisch. Wörterbuch der deutschen Lehnwörter im Tschechischen und Slowakischen: historische Entwicklung, Beleglage, bisherige und neue Deutungen, 2011.
  • Povejšil, J. Tschechisch-Deutsch. In Goebl, H. & P. H. Nedle ad. (eds.), Kontaktlinguistik. Contact Linguistics. Linguistique de contact, sv. II, 1997, 1656–1662.
  • Půda, A. Zur Theorie der Lehnprägung im deutsch-tschechischen Sprachkontakt: Eine historisch-vergleichende Untersuchung im innerslavischen und europäischen Kontext, 2010.
  • Reiter, N. Die deutschen Lehnübersetzungen im Tschechischen, 1953.
  • Richter, E. Tschechische Entlehnungen aus dem Alt- und Mittelhochdeutschen, 1939.
  • Rippl, E. Wege und Voraussetzungen einer deutsch-tschechischen Lehnwörterkunde. Sl 18, 1944, 1–31.
  • Schneeweis, E. Die deutschen Lehnwörter im Tschechischen. Lautlehre, 1909.
  • Skála, E. Deutsche Lehnwörter in der heutigen tschechischen Umgangssprache. In Havránek, B. & R. Fischer (eds.), Deutsch-tschechische Beziehungen im Bereich der Sprache und Kultur. Aufsätze und Studien II, 1968, 127–141.
  • Soukup, D. Literární užití lexikálních germanismů v písňových textech Jaromíra Nohavici. In Lešnerová, Š. & D. Uhle ad. (eds.), Interfaces. Obraz vzájemných vztahů Čechů, Poláků a Němců v jejich jazycích, literaturách a kulturách, 2002, 159–174.
  • Spáčilová, L. Der gegenseitige Einfluß des Tschechischen und des österreichischen Deutsch in der näheren Geschichte und Gegenwart. In Muhr, R. & R. Schrodt ad. (eds.), Österreichisches Deutsch. Linguistische, sozial-psychologische und sprachpolitische Aspekte einer nationalen Variante des Deutschen, 1995, 326–354.
  • Šlosar, D. Česká kompozita diachronně, 1999.
  • Šmilauer, V. Německé prvky v české botanické nomenklatuře. In Bělič, J. & Z. Stieber (eds.), Slawisch-deutsche Wechselbeziehungen in Sprache, Literatur und Kultur. Hans Holm Bielfeldt zum 60. Geburtstag, 1969, 202–211.
  • Šrámek, R. Zur Wortgeographie der deutschen Lehnwörter in den tschechischen Mundarten. In Bauer, W. & H. Scheuringer (eds.), Beharrsamkeit und Wandel. Festschrift für Herbert Tatzreiter zum 60. Geburtstag, 1998, 295–306.
  • Šrámek, R. Zu den lexikalischen Elementen deutscher Herkunft im Slang der Stadt Brünn. In Tatzreiter, H. & M. Hornung ad. (eds.), Erträge der Dialektologie und Lexikographie. Festgabe für Werner Bauer zum 60. Geburtstag, 1999, 457–462.
  • Thomas, G. Exploring the Parameters of a Central European Sprachbund. Canadian Slavonic Papers / Revue Canadienne des Slavistes 50, 2008, 123–153.
  • Tölgyesi, T. Lexikální germanismy v dnešní češtině. Studie kontaktovělingvistická, 2009.
  • Trávníček, F. Germanismy v staročeském Tkadlečkovi? SaS 4, 1938, 59–60.
  • Trost, K. (ed.) Deutsch-tschechische Sprachbeziehungen. Germanismen, Personennamen, Ortsnamen, 2000.
  • Trost, P. 1. Zum deutschen Anteil am tschechischen Wortschatz. 2. Tschechischer Lautersatz in Fremdwörtern. In Eichler, E. (ed.), Beiträge zum deutsch-slawischen Sprachkontakt, 1977, 29–32.
  • Trost, P. Studie o jazycích a literatuře, 1995.
  • Utěšený, S. Zum sprachgeographischen Studium der deutschen Lehnwörter in tschechischen Dialekten. In Havránek, B. & R. Fischer (eds.), Deutsch-tschechische Beziehungen im Bereich der Sprache und Kultur. Aufsätze und Studien II, 1968, 109–125.
  • Utěšený, S. Diastratické aspekty ústupu německých přejetí v češtině. SaS 38, 1977, 320–323.
  • Zeman, D. Zu einigen Aspekten der kontrastiven Phraseologie am Beispiel Deutsch-Tschechisch. Theoretische Prämissen und praktische Überlegungen. brücken. Germanistisches Jahrbuch Tschechien – Slowakei. Neue Folge 14, 2006, 287–305.
  • Zeman, D. Deutsch-tschechische Sprachkontakterscheinungen. Der historische Hintergrund und der mundartliche Charakter der deutschen Lehnwörter im Wortschatz Südmährens. Germanoslavica 19, 2008, 59–77.
  • Zeman, D. Zur semantischen Adaptation der deutschen Lehnwörter im Wortschatz der mährischen Slowakei: Bedeutungsähnlichkeit, Bedeutungserweiterung und Bedeutungsverengung sowie inhärente Expressivität. brücken. Germanistisches Jahrbuch Tschechien – Slowakei. Neue Folge 17, 2009, 263–304.
  • Žaža, S. Istoričeskoe vlijanie nemeckogo jazyka na različija meždu češskim i russkim jazykami. In Pospíšil, I. (ed.), Crossroads of Cultures: Central Europe. Prekrestki kul’tury: Srednjaja Evropa. Křižovatky kultury: Střední Evropa, 2002, 53–74.

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny online | Všechna práva vyhrazena, © 2012–2017

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka