1. V klasické gramatice: element poskytující referenci ↗endofoře: je‑li a. v textu před endoforou, klasická mluvnice mluví o ↗anafoře (tohoto termínu se však užívá i jako synonyma s nadřazeným termínem endofora, v generativní gramatice se užívá v jiném významu, viz ↗teorie vázání), je‑li a. v textu po endofoře, mluví se o ↗katafoře. A. je např. nominální skupina můj nejlepší přítel z gymnázia v (1), v níž poskytuje referenci reflexivu sobě, které ji bez a. nemůže získat:

Referenční identita a. a endofory (viz ↗koreference) se označuje koindexací, tj. sdílením nominálních rysů rod a číslo, neidentita různou indexací: [Můj nejlepší přítel z gymnázia]_i nerad mluví o [sobě]_i, ale rád mluví o [něm]_j; Daneš v ✍VT (1985) mluví ο jednom případu izotopických vztahů; viz ↗izotopie. Prototypické jsou endofory s povahou zájmen a zájmenných příslovcí (Petr_i dal Pavlovi_j najíst, ale napít mu_j nedal / do hospody s ním_j nešel).

(a) U vázaných endofor tantum (tj. u reflexiva se; viz ↗zájmeno reflexivní osobní, ↗reflexivní zájmeno) se dá jejich a. určit ze syntaktické struktury (např. ↗teorie vázání), včetně a. bez lexikální realizace (PRO, pro; viz ↗zájmeno); v ↗MVT je a. endofory se subjekt struktury, do níž se patří: Lékař poručil pacientovi_j PRO_j (koindexace pacientovi a PRO na základě ↗kontroly) vysvléct se_j (koindexace PRO a se na základě ↗vázání) do půli těla; Petrův_i pohled na sebe_i. (a₁) U slabě vázaných endofor tantum (např. u reflexiva svůj, viz ↗zájmeno reflexivní přivlastňovací) jsou v inf. skupinách někdy možná dvě čtení: Petr_i poručil Pavlovi_j PRO_j políbit svou_i/j matku.

(b) U nereflexivních zájmenných výrazů se názory na to, jak dochází k identifikaci jejich a., a tím i k interpretaci reference těchto výrazů, různí. (Mnoho autorů by se shodlo na tom, že je identifikace a. dána pragmaticky, přičemž rysy forického výrazu ji omezují.) Viz také ↗teorie vázání, ↗osobní zájmeno, ↗izotopie.

2. V dnes nejčastějším významu, ve kterém se objevuje v gramatice, je a. jazykový materiál, který je potřebný k interpretaci zájmen, včetně těch bez fonetické realizace (Koupím kytici a dám ji Evě) n. ↗elipsy (Petr má oktávii a Pavel _— suberb).

3. V logice výrok odpovídající p v ↗implikaci p ⊃ q (n. také p → q), výrok odpovídající q se nazývá konsekvent.

4. V lingvistice pod vlivem (3) v dvojici vět spojených spojkou jestliže (‑li) n. kdyby vedlejší věta následující po této spojce (v některých pojetích vedlejší věta včetně této spojky); a. je např. bude pršet (n. jestliže bude pršet) v souvětí Jestliže bude pršet, zůstaneme doma; konsekvent je pak věta hlavní tohoto spojení; a. se v starších pracích nazývá protaze, konsekvent apodoze (tyto termíny ovšem i viz ↗perioda); ↗příslovečné určení podmínky.