Symetricky stavěné složité souvětí sestávající z předvětí (protasis // protaze) a závětí (apodosis // apodoze). Obě části se skládají ze stejného počtu vět a tvoří významový celek. V této podobě se perioda vytvořila v klasické latině (tzv. ciceronská p.). V č. se p. objevuje v období humanistickém (viz ↗humanistická čeština), postupně se propracovává, ale ideálů její výstavby dosahují jen někteří autoři: Viktorin Kornel ze Všehrd, Karel Starší ze Žerotína a Daniel Adam z Veleslavína. Tyto klasické rysy pak ztrácí perioda J. A. Komenského. Předvětí bývalo od závětí odděleno dvojtečkou, k vnitřnímu členění obou částí sloužily čárky, u rozsáhlejších period později také středníky. Celek byl uzavřen tečkou (periodon). Specifičností české p. je převažující umístění hlavní věty v předvětí a převažující ↗interpozice vedlejších vět do vět hlavních. Těmito rysy se liší od periody lat. Např.: Nebo Římané, ačkoliv skrz veliké štěstí, spravedlnost, zmužilost a statečnost na nejvyšší vzrostli, mnohá království, země a města sobě podmanili, a naposledy tak velikomocní a silní činěni byli, že jim žádná moc, žádný národ, žádné království odepříti a zprotiviti se nemohlo, ale všichni i ti nejmocnější potentátové a králové moci a síly jích se strachovati, děsiti a jí ustoupati musili: však potom nemajíce cizích nepřátel a žádných vně odporníkův, sami v sebe se dali a hrozné války domácí a městské mezi sebou stropivše, svou vlastní krev žalostivě a nemilosrdně jedni z druhých vylévali a cedili. (D. Adam z Veleslavína; cit. podle ✍Šlosar & Večerka ad. (2009:75). Později se objevují i p. tříčlenné.