Označuje prostý počet počitatelných či podmíněně počitatelných substancí: tři muži, pět stolů, dva světy. Jádro z.č. určitých tvoří pojmenování řady přirozených čísel (jeden, dva, tři, čtyři, pět, sto, milion, …); pro vyjádření počtu na škále s kladnými a zápornými hodnotami se pro hodnotu stojící na rozmezí kladných a záporných hodnot používá číslovka nula (naměřena byla teplota nula stupňů), pro označení záporných hodnot spojení minus a číslovka základní (minus pět stupňů). Prostý počet označují také některé starší výrazy pro početní míry, které byly z úzu vytlačeny používáním desítkové soustavy: tucet (= 12 kusů), půltucet (= 6 kusů), kopa (= 60 kusů), veletucet (= 12 tuctů, tj. 144 kusů), mandel (= 15 kusů) i některé expresivní substantivní výrazy jako kilo (= 100), litr (= 1000), meloun (= milion), přičemž počet jednotek bývá konkrétní měna (dle mimojazykového kontextu). O kolikátou část celku jde, označují subst. (skloňovaná podle vzoru žena) derivovaná od z.č. (výjimkou je polovina), která někdy bývají označována jako číslovky dílové (pětina, desetina). V odborné sféře se jich používá pro vyjádření počtu dílů z celku, tedy pro pojmenování zlomků (dvě šestiny, tři pětiny); u desetinných čísel se užívá názvů desetina, setina, tisícina, …: Naměřili 37,5 °C = třicet sedm celých pět desetin stupně teploty Celsia. Speciální číslovky a kombinované výrazy pro vyjádření počtu x + půl (jedenapůl, dvaapůl, půldruhého, půldruha, půltřetího, půlpátého, půlpáta) řadíme k z.č., a to i ty z nich, které obsahují číslovku řadovou (půldruhého kilogramu rajčat = kilogram + půl kilogramu, nikoliv polovina z druhého kilogramu). Prostý počet vyjadřují ve spojení s ↗pomnožnými substantivy ↗číslovky souborové: troje housle.

Mezi z.č. se řadí i číslovky neurčité: několik, pár, mnoho, nemnoho, více, vícero, málo, nemálo, tolik, kolik, nejeden, … Hranice mezi těmito výrazy a dalšími substantivy označujícími neurčité množství (spousta, trocha, troška, špetka, kapka, hromada, moře, …) bývá stanovena podle potřeb konkrétního popisu (srov. praxi v jednotlivých slovnících, popř. ve slovnědruhovém značkování jazykových korpusů). Význam číslovek neurčitých mají rovněž pl. tvary číslovek sta, tisíce, miliony a subst. derivovaná z číslovek desítky, stovky, tisícovky, někdy též označované jako číslovky skupinové, protože pojmenovávají skupinu složenou z příslušného počtu členů. Neurčité z.č. jsou i výrazy x apod.: Když si x lidí bude myslet, že…

Po morfologické stránce jsou z.č. velmi rozmanité: (a) Číslovka jeden, jedna, jedno má zájmenné skloňování podle vzoru ten; vyjadřuje trojí rod jako kongruenční kategorii; (b) číslovka dva, dvě má samostatné skloňování, shodně se skloňuje oba, obě, patřící do skupiny totalizátorů; tvarově je diferencován rod mužský životný a neživotný (dva lékaři, dva traktory) proti rodu ženskému a střednímu (dvě kytice, dvě košťata); (c) samostatné skloňování mají číslovky tři, čtyři; nemají rodově diferencované tvary; (d) číslovky pět až dvacet, třicet až devadesát a komponované výrazy s uvedenými z.č. mají jeden společný tvar pro nom. a akuz. a jeden tvar pro gen., dat., lok. a instr.; nevyjadřují rodovou diferenciaci. Jméno počítaného předmětu spolu se všemi svými adj. a zájmennými atributy, jimiž je modifikováno, má po uvedených číslovkách v nom. a akuz. tvar gen. (tzv. ↗numerativ): Prvních pět chlapců chodí pravidelně pozdě; v ostatních pádech tyto číslovky nevyžadují gen. a shodují se v příslušném pádě s jménem počítaného předmětu: Pohovořím s prvními pěti chlapci, které potkám; (e) číslovky sto, milion, miliarda, bilion, … mají formu subst. a skloňují se podle příslušných subst. vzorů. Výjimkou je vedle systémově očekávaného dvě sta pouze tvar komponovaného výrazu dvě stě, který je zbytkem ↗duálu. Viz též ↗číslovka.