VYKÁNÍ

Základní

Jeden z prostředků vyjádření úcty nebo formálního vztahu vůči adresátovi výpovědi užitím tvarů gramatického plurálu se singulární referencí, u zájmena vy, váš v grafice signalizováno velkým V: Ukážu vykáníVám Prahu × Ukážu tykánívám Prahu.č. je to bezpříznakový způsob označení adresáta, pokud je cizí, starší n. společensky výše postavená dospělá osoba (✍Patočka, 2000; ✍Špaček, 2008; ✍Hebal-Jezierska & Kaczmarska, 2013). Bývá spojeno s užitím zdvořilostních obratů a oslovením pomocí titulu, případně i příjmení n. jiného pojmenování (Paní doktorko, nemohla byste mne prosím Vás vzít už dnes?; Dobrý den, pane Zemane, jak se vám daří?; Co tomu říkáte, paní kolegyně?), ale může být i vyjádřením formálního vztahu n. odstupu (Vnikl jste na soukromý pozemek, okamžitě odejděte!). Protipólem v. je tykání: Ukážu ti/vám Prahu; viz výše. Nevhodné využití tykání může být příznakové (velmi nezdvořilé), n. dokonce porušující protokol: Dobrý den, pane prezidente, jak se Ti daří? Jako kompromis mezi v. a tykáním se někdy užívá kombinace v. a oslovení křestním jménem: Věruško, přineste mi prosím kávu. V. je signalizováno transpozicí kategorie čísla, konkrétně posunem primárního významu plurálu k vyjádření uctivého n. formálního vztahu vůči adresátovi. Projevuje se užitím gramatického plurálu osobních a přivlastňovacích zájmen druhé osoby i v případě, že mají singulární referenci. Při plurálové referenci se v. od tykání nijak neliší. Je-li osobní zájmeno v plurálu se singulární referencí podmětem věty, vykazuje přísudek obsahující některé jmenné tvary tzv. hybridní shodu: finitní sloveso, vyjadřující osobu (včetně imperativu), je v plurálu, zatímco trpná i činná příčestí, přechodníky a adjektiva jsou v singuláru: Byl jste někdy šikanován finančním úřadem? Hybridní shoda je i ve vztažných větách typu A jak Vy, který jste ročník 80, tohle výročí vnímáte?, kde vztažné zájmeno v singuláru odkazuje na osobní zájmeno 2. osoby v plurálu. Hybridní shoda se uvádí jako argument pro zavedení morfologické kategorie honorativu (✍Rosen & Saloni, 2006).

Teoreticky orientovanou analýzu morfosyntaktických vlastností v. lze najít např. v rámci ↗MT (✍Veselovská, 2002), ↗LFG (✍Wechsler, 2004), ↗HPSG (✍Wechsler & Zlatić(ová), 2003; ✍Rosen, 2007), n. ↗FGP (✍Panevová, 2009). Transpozice čísla n. osoby, někdy spojená s hybridní shodou, je prostředkem vyjádření vztahu k adresátovi výpovědi i v jiných jazycích (viz ✍Corbett, 2000) (také v č. např. styku se zákazníky zdvořilostní forma 3.os.sg. s jménem pán: Co si bude pán přát?), často pod vlivem latiny, v níž se však začalo vykat až raně středověkým vládcům na základě úzu z pozdního římského císařství, kdy se takto oslovovali jednotliví členové císařského kolegia s cílem zdůraznit jeho jednotu (✍Bednaříková, 2003). V češtině se v. objevuje v 15. stol. a rozšiřuje se ve stol. 16. (✍Gebauer, 2007).

Rozšiřující
Literatura
  • Bednaříková, J. Stěhování národů, 2003.
  • Berger T. Semantik der nominalen Anrede im Polnischen und Tschechischen. In Chrakovskij, V. S. & M. Grochowski ad. (eds.), Studies on the Syntax and Semantics of Slavonic Languages, 2001, 39–50.
  • Corbett, G. G. Number, 2000.
  • Gebauer, J. Historická mluvnice jazyka českého IV – Skladba, 2007.
  • Hebal-Jezierska, M. & E. Kaczmarska. Czesi. In Marcjanik, M. (ed.), Jak zwracają się do siebie Europejczycy, 89–110, 2013.
  • Hoffmannová J. & O. Müllerová. Institucionální komunikace v češtině. In Bláhová, E. ad. (eds.), Česká slavistika 1998. České přednášky pro XII. mezinárodní sjezd slavistů, 1998, 129–137.
  • Kneřová M. Ke způsobům oslovování v mluvených projevech. 78, 1995, 36–45.
  • Panevová, J. Honorifika v češtině (české vykání – teorie a korpusová data). Južnoslovenski filolog LXV, 2009, 101–108.
  • Patočka, O. O tykání a vykání, 2000.
  • Rosen, A. Hybrid Agreement in Czech Predicates. In Kosta, P. & L. Schürcks (eds.), Linguistic Investigations into Formal Description of Slavic Languages 1, 2007, 309–318.
  • Rosen, A. & Z. Saloni. Kategorie honorativu v českých konjugačních paradigmatech. SaS 67, 2006, 36–45.
  • Rulfová, M. Řečová etiketa: vyjadřování zdvořilosti v řeči. Dis. práce, FF UK, Praha, 1985.
  • Sgk, 1986.
  • Skwarska, K. Tykání a jeho zdvořilejší protějšek v češtině a polštině. In Vaňková, I. (ed.), Obraz světa v jazyce, 2001, 137–145.
  • Špaček, L. Nová velká kniha etikety, 2008.
  • Veselovská, L. Struktura subjekt-predikátové shody. In Č-US 4, 2002, 199–212.
  • Wechsler, S. Number as Person. In Bonami, O. & P. C. Hofherr (eds.), Empirical Issues in Syntax and Semantics, 2004, 255–274.
  • Wechsler, S. & L. Zlatić. The Many Faces of Agreement, 2003.
Citace
Alexandr Rosen (2017): VYKÁNÍ. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/VYKÁNÍ (poslední přístup: 6. 12. 2019)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka