VLIV LATINY NA ČEŠTINU

Základní

Latina jako hlavní jazyk evropské vzdělanosti ovlivňovala podobu psané č. od středověku až přibližně po přelom 19. a 20. stol. Součástí klasického vzdělání, které určovalo posléze také náhled na národní jazyk, byla mj. znalost latinské gramatiky (Donatus, Priscianus, Varro Reatinus, Isidor Sevillský), klasické rétoriky (Quintilianus, Cicero, Rhetorica ad Herennium) a obeznámenost s díly kanonických autorů (Cicero, Vergilius, Ovidius, Caesar ad.). Míra latinských vlivů se liší podle období vývoje (vyšší je od humanismu, během 19. stol. klesá), jednotlivých autorů i textů; spíše se uplatňuje ve vyšším stylu a v textech se speciální (zejm. odb.) slovní zásobou. Jazykové prostředky, které byly z latiny přejaty do češtiny, se nazývají termínem latinismus. Latinský vliv, a tedy i latinismy v č. jsou ovšem součástí souhry vzájemných vlivů latiny a evropských vernakulárních jazyků, tj. místních jazyků původně v protikladu k latině jakožto společnému a spisovnému jazyku západní bohoslužby a vzdělanců. Např. řada slov latinského původu přišla do č. z němčiny (renovírovati, študýrovati, viz ↗germanismy v českém lexiku), č. zase zprostředkovávala latinismy polštině (↗vliv češtiny na polštinu). Viz také ↗latinismy v českém lexiku.

Rozšiřující

1 Gramatika

V oblasti morfologie vznikly skupiny přejatých jmen vytvářející vlastní skloňovací podsystém. Jde např. o:

(a)

pův. fem. na ‑ a ‑ (z lat.tio, ‑sio): processio > procesí; suplikací; původně se silně homonymním skloňováním podle starých ьja‑kmenů, později se systémovým přechodem ke vzoru stavení, provázené změnou rodu fem. > neutr. (např. procesí), n. jako fem. buď vzoru žena (suplika), n. růže (aplikace);

(b)

mask. na ‑us a ‑í (z lat.us, ‑ius): oceanus > oceánus, Antonius > Antoní;

(c)

neutra na ‑um a ‑ns (z lat.um, ‑ns): privilegium > privilegium, v č. původně v sg. nesklonná.

Z latiny pochází také řada prefixů užívaných při tvoření nových slov (např. sub‑, super‑, ultra‑: superhrubá mzda, ultrapravicová strana, sublimitní), v novější době je jejich výskyt zprostředkováván a podporován spíše jinými jazyky, zejména angl.; viz také ↗prefixoid.

V syntaxi se rozšiřuje užívání pádových vazeb podle lat. vzoru, např.:

(a)

gen. vlastnosti: jest srsti a postavy koňské (CestHar) ‘má srst a tvar těla jako kůň’;

(b)

gen. zvolací jako nápodoba lat.akuz. zvolacího: Ach, mého hoře! (KomLab) ‘Ach, mé hoře!’;

(c)

gen. se slovesem být jako vyjádření přináležitosti, příp. povinnosti: uškrnouti se mravného jest, chechtati se nezdvořilého (KomDveře) ‘slušný člověk se ušklíbne, nezdvořilý se chechtá’;

(d)

dat. přivlastňovací se slovesem být: hrabě jeden velmi mocný, z císařské krve narozený, jemuž bylo jméno Otto Bílý (HjkKron) ‘jeden velmi mocný hrabě, potomek císařského rodu, který se jmenoval Otto Bílý’.

Některé jevy přitom nejsou z lat. přejaty jako nový prvek, který se dosud v č. neobjevoval, avšak lat. vzor zvyšuje v č. jejich frekvenci oproti synonymním vyjádřením českým, která v lat. nemají oporu. To platí např. pro řadu slovesných a deverbálních forem:

(a) Obliba pasiva v lat. (forma s fakultativním vyjádřením původce děje) zvyšuje frekvenci opisného i reflexivního pasiva v č., přičemž existuje možnost vyjádřit původce děje u obou forem, tedy – na rozdíl od moderní č. – i u zvratného pasiva: mezitím Česká země od lidu vojenského [] se hubiti nepřestávala (DačPam) ‘mezitím byla česká země stále ničena vojsky’.

(b) Častěji se vyskytují přechodníkové vazby, u nichž je po vzoru zejm. lat. ablativu absolutního běžné předřazování podmětu či vřazení podmětu do přechodníkové konstrukce (uslyšavše Moravané i Čechové o takové zlé příhodě, starali se o to, aby mohli co nejdříve bratřím a sousedům svým proti nepřátelům retuňk a pomoc nějakou dáti (PaprZrc) ‘Když Moravané a Češi uslyšeli o této nepříjemné situaci, snažili se, aby mohli svým bratrům a sousedům poskytnout co nejdříve podporu a pomoc proti nepřátelům’; ten také […] na žádost císařskú vší pilností to vyhledav světle, že Čechové z Slovákuov a Slováci od věže Babel že jsú pošli, píše (HjkKron) ‘a ten to na císařskou žádost velice pečlivě prozkoumal a jasně píše, že Češi pocházejí ze Slováků a Slováci od babylonské věže’.

(c) Adj. v komparativu v přísudcích jmenných se sponou mohou být nahrazena tvarem adverbia, a to na základě homonymie obou tvarů v latině: Nebo poctivěji bylo by zprávci zborův Páně s Eliášem prorokem nad zprzněním svatých služeb v církvi, nežli s Vallou Vavřincem nad pokažením jazyka a ozdob jeho naříkati (Blahoslav, Gramatika česká) ‘Bylo by totiž správnější, aby správce sborů Páně naříkal spolu s prorokem Eliášem nad zkázou svatých služeb v církvi než s Vavřincem Vallou nad úpadkem jazyka a jeho zdobnosti’.

(d) ↗Konstrukce akuzativu s infinitivem (v lat. po slovesech mluvení a vnímání v aktivu): kmen stromový, jejž pravili palmovým býti (CestHar) ‘kmen stromu, o němž tvrdili, že je palmový’ (v č. zůstala po slovesech smyslového vnímání: Video patrem venire – Vidím otce přicházet).

(e) Konstrukce nominativu s infinitivem (v lat. po slovesech mluvení a vnímání v pasivu, zejm. po slovese videri ‘zdát se’); v č. po ekvivalentech slovesa zdát se bez ohledu na slovesný rod: některým z tovaryšstva našeho viděla se [suchalozská voda] býti kyselejší nežli jiné (JordVod) ‘některým členům naší skupiny se zdála kyselejší než ostatní’), výjimečně po dalších slovesech v pasivu n. pasivního významu: protož sem túžil na Štěstí, kteréž i poctivosti i zboží věří se býti ředitel (Piccolomini) ‘proto jsem si naříkal na Štěstí, o němž se věří, že vládne nad důstojností i nad majetkem’.

(f) Doplněk ve shodném tvaru místo v instr.: nesmrtedlného by se učiniti mohl (KomLab).

(g) Zájmeno se odkazující k podmětu nadřízené predikace: ptal se těch sedmi knížat pekelných okolo sebe stojících (Historia o životu doktora Jana Fausta).

(h) Vyjádření zákazu pomocí slovesa neroditi, nechtítiinf. podle lat. noliinf.: ignoscere tu tibi noli; nam nullum crimen vini est, sed culpa bibentis. – Udá-liť se kdy zapíti, neroď vína tiem vinniti; toť člověk nemúdrý činí, ktož víno opilstvím viní (Svatovítský rukopis) ‘Nevyvlékej se z viny; neboť přečiny nepáchá víno, to je vina pijáka. Pokud se někdy opiješ, neobviňuj z toho víno; to dělá člověk nemoudrý, že obviňuje víno za opilství‘; Protož, synu, nechtěj se diviti, když vidíš proměňovati se věc před očima tvýma skrze mocnost síry (Lullius) ‘Proto se, synu, nediv, když uvidíš, jak se něco před tvýma očima promění díky silnému účinku síry’.

(ch) Kondicionál ve vedl. větách obsahových: poslové vaši oznámili, že byste sobě jiného krále vzíti chtěli (Piccolomini) ‘vaši poslové oznámili, že si chcete vybrat za krále někoho jiného’; I vidúci žena znamení, mněla, že by její byl frejíř (Konáč z Hodiškova) ‘Žena vidouc to znamení, domnívala se, že to je její milenec’.

(i) Kondicionál ve větách vztažných s významem účelu: tři janičaře k stráži, kteří by [= aby] nás opatrovali…, poslal (Vratislav z Mitrovic) ‘poslal tři vojáky janičáře, aby nás opatrovali’, n. s interpretací účinku: myl [tj. omyl] žádný nebuď tak velký ve mně, jenž [= že] by mne odvedl od té lásky tvé ‘ať u mne nedojde k tak velkému omylu, že by mne ten omyl odvedl od lásky k tobě’.

(j) Některé spojovací výrazy, např. relativum s interpretací ‘a ten’, které může připojovat i relativně samostatné jednotky: každý, kdož chce práva znáti a v nich s prospěchem sobě čísti i také potom v čas potřeby nastalé jich požívati, má předkem věděti a znáti, co jest právo a odkavád svuoj začátek beře. Kteréž (jakž učitelé práva pokládají) na spravedlnosti založeno jest (Kristián z Koldína) ‘každý, kdo chce znát práva a číst si v nich tak, aby z toho měl užitek, i jich užívat, pokud toho bude třeba, musí nejdřív vědět a znát, co to je právo a z čeho pochází. Právo (jak říkají učitelé práva) je založeno na spravedlnosti’; Protož k Vaší Milosti v potřebě tak důležité se utíkajíc, se vší snažností žádáme i prosíme, že na místo Vencesilai Sixti jinýho pomocníka hodného již jmenovanému správci též školy Vysokokostelské obrati a z ouřadu svého jemu připojiti a to pro dobré a užitečné předně církvi, potom i města našeho ráčíte. Což když se stane, my jakž jedného, tak druhého v své péči míti a ruku ochrannou nad ním držeti a Vaší Milosti všelijak volnými službami ve všem dobrém odměňovati a odsluhovati se rádi chceme (List kutnohorských rektorovi university M. Petrovi Codicillovi) ‘Proto se s tak naléhavou potřebou obracíme na Vaši milost a velice snažně žádáme a prosíme, abyste na místo Václava Sixta ráčil vybrat výše jmenovanému správci vysokokostelské školy jiného vhodného pomocníka a ze své moci mu ho přidělit, a to pro dobro a prospěch především církve a dále i našeho města. Pokud se tak stane, budeme pečovat o jednoho i o druhého a držet nad ním ochrannou ruku a jsme připraveni se odvděčit a na oplátku posloužit Vaší milosti libovolnými službami ve všem dobrém’).

(k) Předsouvání rozvíjejících částí před část řídící: (lékař jemu, aby po všem domu chodil, jediné ze dveří nevycházel, odpustil (Konáč z Hodiškova) ‘lékař mu dovolil, aby chodil po celém domě, jen aby nevycházel ze dveří’; předkové naši tu pochvalu vždycky měli, že jsou víry své zdrželiví (VelKal) ʻnaši předkové byli vždy chváleni za to, že se drží své víry’. Tak se dostává neshodný přívlastek do antepozice: předešlých časuov historiae (Konáč z Hodiškova).

(l) Postponování shodných přívlastků: … porodila jest syna pěkného a utěšeného (Konáč z Hodiškova).

(m) Přísudkové sloveso na konci věty: Nemáť se velmi dobře, neb sukni ztrhanú , třevíce děravé, že mu prsty vyhlídají, hladem také mře, an mu již po krčmách nechtí věřiti (FrantPráv) ‘Nemá se příliš dobře, protože má roztrhanou sukni, střevíce děravé, že mu vykukují prsty, také hladem mře, protože mu v krčmách už nechtějí dávat na dluh’.

(n) Postpozice tázacího slova za téma otázky: obřízka co byla? Svátost (KomKazat) ‘Co je to obřízka? Svátost’; A tak skrze to hajtmanuov lakomstvie jak velmi veliké biedy a psoty, kdežkoli táhnú váše vojska, trpie,kto toho nevie? (Hrubý z Jelení) ‘A kdo tedy neví, jakou obrovskou bídu a nouzi trpí kvůli chamtivosti hejtmanů tam, kudy táhnou vaše vojska?’; Pocení proč z pití vody studené pochází (Jordán z Klausenburku) ‘Proč ze studené vody pochází pocení’.

2 Stylistika

Zásady klasické rétoriky se uplatňovaly také v č.

(a) Zejména pro vyšší styl je typickým jeho znakem užití koordinovaných synonym v širším smyslu, někdy ve vztahu gradace, vytvářejících výraznou jednotku po eufonické a rytmické stránce: Toť nám dotvrzuje zkušenost na těch, kteří šlechetně a pořádně živí jsou. Jejich živá barva, neporušená síla, veselý a vzbuzený duch, bystrost smyslů, mrštnost a obratnost oudů svědčí o ctném jejich chování a naplňuje naději vysokého a prodloužilého věku – činí je schopné ku každému umění, ke vší užitečné práci, a k vyplnění svých povinností; [] I zdali chlípníci a nečistí takovými dary se honositi mohou? ‘To nám dokládá zkušenost u lidí, kteří vedou šlechetný a pořádný život. Jejich živá barva, neporušená síla, schopný a čilý duch, bystrost smyslů, mrštnost a obratnost údů svědčí o jejich ctném chování a naplňuje naději na vysoký a dlouhý věk – dává jim schopnost věnovat se jakékoli činnosti, jakékoli užitečné práci a splnit své povinnosti; […] Mohou se však takovými dary honosit lidé vulgární a nízcí?’ (Kašpar Melichar Hrdlička, Důvěrné slovo v čas potřebný, 1818).

(b) Charakteristické je také užívání rytmických klauzulí na konci kól a vět, založených na střídání přízvučných a nepřízvučných slabik (na rozdíl od latiny, kde rytmus klauzulí vychází ze střídání slabik dlouhých a krátkých) – např.

(i)

cursus planus | áaa| áa| (A v této řeči svatého Pavla nevidím, by posluhovala neb potvrzovala co o moci světské ani o tom rozdělení trojího lidu, jenž jest nazván tělem Kristovým (ChelčLid) ‘A nevidím u této řeči svatého Pavla, že by nějak obhajovala nebo potvrzovala světskou moc ani ono rozdělení na trojí lid, který se nazývá tělo Kristovo’);

(ii)

cursus tardus | áaa| áaa| (Chce-li kto vážiti, spatří, že králové, kniežata, páni, rytieři i měštěné nemají tak plnost k rozkoši v hotově (HusVýkl) ‘Pokud si to někdo chce porovnat, zjistí, že ani králové, knížata, páni, rytíři a měšťané nedisponují tolika zdroji blahobytu’);

(iii)

cursus velox | áaa| áa| áa| (Neb i dsky všecky i nálezové všickni nejinak než česky se píší a z práva tak budúcně psáti mají (Všeh) ‘Neboť i všechny desky, i všechny nálezy se píšou jedině česky a podle práva se tak také mají psát v budoucnosti’);

(iv)

cursus trispondaicus | áa| áa| áa| (A protož byť se dlouho stavěl blázen moudrým, šibal upřímným, užralý střízlivým, předce vystižen bývá v činech svých a při konci i vysmán (ze Žerotína) ‘A proto i kdyby blázen ze sebe dělal moudrého, podvodník poctivce, opilec střízlivého, stejně ho v jeho činech odhalí a nakonec se mu ještě vysmějí’).

(c) Za typický vybroušený útvar vyššího stylu, který se objevuje zejména v exponovaných místech humanistických památek (např. předmluvy), se považuje zvl.:

(i)

↗perioda, tj. rozsáhlejší souvětí skládající se zpravidla z rozvitého předvětí a závětí, k jehož znakům patří vedle charakteristik uvedených výše také symetrie a rozsahová vyváženost, popř. gradace (později uvedené členy mohou být rozsáhlejší) na úrovni vět i nižších jednotek: Nestálost přirození našeho a nejistota spůsobu všeho světa vždycky až posavad s sebou to přinášela, že netoliko každému člověku obzvláštně, ale každé obci, a zvláště v regimentu a v správách světských postaveným lidem potřebí jest, bylo a zůstává povědomosti příkladův předešlého i přítomného věku, a to jako dobrých a ctnostných pro následování a naučení, tak zlých pro uvarování (CestHar) ‘Nestálost naší povahy a nejistota chodu celého světa po celou dobu vždy vedla k tomu, že nejen každý člověk jednotlivě, ale i každá obec, a zvláště lidé činní ve vládě a ve státní správě potřebují, potřebovali a budou potřebovat znalost příkladů z minulé i přítomné doby, a to jak dobrých a mravných pro následování a poučení, tak špatných pro vyvarování’.

(ii)

Časté užívání prostředků textové koheze, tj. spojek, relativ, navazovacích částic, přechodníkových vazeb: Nejprvé pak pravíme, že chudí ti více sobě stýskati a naříkati zvykli, nežli je bolí, nepodařilých psů obyčeje v tom následujíce, kteréhož dotkne-li se kdo neb pohrozí jemu, běží odtud s divným skvičením a sobě stýskáním, ježto se patrně vidí, že ho nebolí (KomList) ‘Za prvé tedy tvrdíme, že chudí se naučili stěžovat si a naříkat víc, než je to bolí, přičemž se řídí zvykem nezvedených psů, neboť takového když se někdo dotkne nebo mu pohrozí, běží odtud s hrozným kvičením a naříkáním, a přitom je jasně vidět, že ho nic nebolí’.

(iii)

Propojování textu pomocí zvukových figur, a to shodný začátek slov (aliterace), n. shodné zakončení slov (homoioteleuton): A protož hnuti jsou duchem dobrým, vědúce a rozomějíce, že všecky tohoto světa věci jsou padúcí a minulé, ale pravda pána Jezukrista, boha všemohoucího, zůstává na věky: My, Jan bratr Žižka z Kalichu, Jan Roháč z Dubé […]; my všichni svrchu psaní ke všem i všech prosíme, řádně napomínajíce přikazujeme i chceme tomu, aby řádné poslušenství bylo; nebo skrze neposlušenství a neřádné vejtržky veliké škody i jsme brávali na bratřích i na statcích a hanbu často od nepřátel božích a našich trpěli (ŽižkaŘád) ‘A proto vedeni dobrým duchem, s vědomím a porozuměním, že všechny věci tohoto světa jsou pomíjivé a dočasné, ale pravda pána Ježíše Krista, boha všemohoucího, zůstává na věky, prohlašujeme: My, Jan bratr Žižka z Kalichu, Jan Roháč z Dubé, […]; my všichni výše uvedení všechny a u všech prosíme a s důraznou žádostí přikazujeme a vyžadujeme, aby ve vojsku vládla náležitá disciplína; neboť kvůli nedisciplinovanosti a svévolnému výtržnictví jsme několikrát utrpěli veliké škody na bratřích i majetku a často jsme museli snášet hanbu od nepřátel božích a našich.’ Užívání periody se ojediněle vyskytuje ještě v textech v 19. stol.: Pročež když po mně zkoumatelé šťastnější – a kéž se nám jich brzy hojně dostane! – naleznou to, že mluvě o všelikém starém řádu i neřádu, zůstal jsem tytýž jen jako na povrchu, aniž proniknul až do jádra otázky: já nebudu moci než litovati, že mne nepředešli a nepoučili (Palacký).

O lexiku viz ↗latinismy v českém lexiku.

Literatura
  • Bauer, J. Vliv řečtiny a latiny na vývoj syntaktické stavby slovanských jazyků. In Bauerová, M. & M. Grepl ad. (eds.), Syntactica slavica, 1972, 47‒67.
  • Curtius, E. R. Evropská literatura a latinský středověk, 1998.
  • Čejka, M. Soužití češtiny s latinou u Jana Blahoslava. In Rusinová, E. (ed.), Přednášky a besedy z 28. běhu LŠSS, 1995, 5–7.
  • Čejka, M. Střídání kódů u Jana Blahoslava a Martina Luthera: (několik poznámek k tzv. kulturní diglosii). LF 121, 1998, 84–104.
  • Čejka, M. & D. Šlosar ad. (eds.) Grammatica česká J. Blahoslava, 1991.
  • Grepl, M. Vývoj slovosledu v Tylově próze. SaS 20, 1959, 247–261.
  • Hošna. J. Slovanský a latinský fenomén v české literatuře raného středověku. In Hasil, J. (ed.), Přednášky z 41. běhu LŠSS, 1998, 89–99.
  • Hošnová, E. K vývoji české syntaxe (ve vědeckých textech z poslední čtvrtiny 19. století), 1994.
  • Hrabák, J. Úvod do teorie verše, 1964.
  • Hubáček, J. Paralelismus a chiasmus v raných spisech J. A. Komenského. LF 122, 1999, 49–63.
  • Kosek, P. Spojovací prostředky v češtině v období baroka, 2003.
  • Koupil, O. Grammatykáři. Gramatografická a kulturní reflexe češtiny 1533–1672, 2007.
  • Kučera, K. Jazyk českých spisů J. A. Komenského, 1980.
  • Lausberg, H. Handbuch der literarischen Rhetorik, 1990.
  • Lešnerová, Š. Latinské vlivy v humanistické češtině. In Pořízka, P. & V. Polách (eds.), Jazyky v kontaktu/jazyky v konfliktu a evropský jazykový prostor, 2005, 179–189.
  • Menšík, J. Rytmické závěry větné u Erbena. 39, 1945, 114–119, 162–172.
  • Novotný, F. Eurytmie řecké a latinské prózy, 1918.
  • Novotný, F. & O. Jiráni ad. Základní latinská mluvnice, 1992.
  • Silagiová, Z. „Utroque idiomate loquebantur“. LF 122, 1999, 39–48.
  • Vařeková, T. Humanistická perioda u česky píšících autorů. SPFFBU 48, 2000, 101–115.
  • Vidmanová, A. Nejstarší česká „beletrie“ a její středolatinské kořeny a paralely. In Jiroušková, L. (ed.), Speculum medii aevi, 1998, 124–149.
  • Vlášek, J. Funkce sylabismu a zvukosledu v Komenského Kšaftu. Sl 39, 1970, 539–559.
  • Zikánová, Š. Postavení slovesného přísudku ve starší češtině (1500–1620), 2009.
  • Žaža, S. Latina a řečtina v slovní zásobě, gramatice a terminologii slovanských jazyků, 2010.
  • Viz také Latinismy v českém lexiku.
Citace
Šárka Zikánová (2017): VLIV LATINY NA ČEŠTINU. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/VLIV LATINY NA ČEŠTINU (poslední přístup: 7. 12. 2019)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka