VÝVOJ SLOVOSLEDU NOMINÁLNÍ SKUPINY

Základní

Slovosled ↗nominální skupiny (NS) ve vývoji češtiny je charakterizován především výraznou volností a variabilitou. V jednotlivých vývojových etapách č. disponuje schématy, která jsou v současné č. negramatická, mluvenostní n. zcela periferní (srov. ↗slovosled nominální skupiny). Typický případ reprezentuje zejména distantní poloha prostého (substantivního, adjektivního n. numerálního) atributu vůči dominujícímu substantivu. Jedná se pravděpodobně o fenomén, který do č. proniká vlivem lat. (srov. ↗vliv latiny na češtinu). Do NS může být interponován v podstatě jakýkoli „nevlastní“ element fráze: (a) výrazy plně přízvučné: forma VF (doklad (1)), participia (2), substantiva (3), partikule (4) apod., (b) výrazy klitické (zde demonstrované v dokladech (5), (6), (7) ‒ srov. ↗vývoj českých klitik). Při tomto způsobu uspořádání jednotlivých komponentů fráze dochází k porušení principu větněčlenské sounáležitosti atributivních syntagmat.

(1)

A tak dlúho chodivše přišli až do toho hradu, kdež jich milý syn přebýváše Julianus (PovOl 274v)

(2)

Neb od úvazkóv věčné smrti nebyli bychom zproštěni, kdyby ten, ješto j’ v svém přirození všemohúcí, v tom ostana všemohutství, nebyl až i k smrti v našem ponížen přirození (ŠtítSvátA 26r)

(3)

Protož již vrať muži ženu jejiemu, neboť jest prorok a budeť sě modliti za tě a budeš živ (BiblMlyn Gn 20,7)

(4)

Psa také svého na pravici za přítele svého najvětšího s sebú má nésti (GestaM 27v)

(5)

Ač nerada, tvúť prosbu uslyším (TrojK 102v)

(6)

tenčas dnes dokonal (KristA 106v)

(7)

Ale mnozí, ješto kdyby tak chtěli, jakož Bóh je jedná, dobrý by los jměli (ŠtítSvátA 236r)

Rozšiřující

Obdobně jako v současné č. existuje i ve starších fázích č. velmi úzká relace mezi postavením atributu a jeho slovnědruhovou charakteristikou a mezi slovosledem atributu a počtem jeho komponentů (příp. jeho rozměrem).

1 Pozice shodného atributu

1.1 Holý atribut

Pro slovosled shodného atributu je po celé historické období č. typická silná oscilace mezi antepozicí (nový kabát (BřezSnářS 155), zlý úmysl (ŠtítKlem 76v)) a postpozicí (duch mój (KnížSrdŽel 34r), člověk hřiešný (KristA 35r)), a to často bez zřejmějšího funkčního rozlišení. Uplatňují se však některé faktory stejné jako v č. současné:

(a) obdobně jako v současné č. bývá i ve stč. atribut umístěn do postpozice, je-li postaven do kontrastu vůči jinému atributu (jak ukazuje (8), dominující substantiva se přitom převážně lexikálně shodují):

(8)

I vecě jim: „Dobře ste zrušili přikázanie božie, ale vaše přikázanie chováte“ (BiblOl Mc 7,9)

(b) v postpozici často stojí atribut jako prostředek jaz. expresivity, a to zejména ve vokativních frázích zde ilustrovaných sub (9); specifické jsou případy, ve kterých je adjektivum a substantivum derivováno od stejného základu, jak demonstruje (10):

(9)

A když již sama dva jdiešta spolu, vece Izák otci svému: „Tatíku mój!“ (BiblMlyn Gn 22,7)

(10)

Kde si chtěla odjíti, bláznice bláznivá? (PovOl 267r)

(c) postponován bývá rovněž atribut, jehož dominující substantivum označuje v promluvě z hlediska aktuálního členění důležitou substanci (srov. ↗slovosled nominální skupiny), které by v mluvené realizaci řeči bylo nositelem ↗IC, a to zejména v pásmu přímé řeči, jak ilustruje (11):

(11)

A ona jemu odpověděla: „Rodičové tvoji sú, otec tvój i matka tvá“ (PovOl 275r)

Mimo to se však uplatňují v historickém vývoji č. další faktory mající v některých případech za následek postpozici atributu:

(a) stylistická disimilace, tj. snaha vyhnout se v blízkém textovém sousedství identickým konstrukcím, zde demonstrováno sub (12):

(12)

Nebo mé jho sladké jest a břímě mé lehké (BiblOl Mt 11,30)

(b) rytmizace, tj. prvky zaujímající finální pozici ↗klauze v některých případech podléhají rytmizaci (tzv. cursus); mimo tyto klauzule (cursus velox, cursus planus, cursus tardus, cursus trispondaicus) (o tom viz např. ✍Hrabák 1964:54–58; ✍Zikánová 2009:21) se ve stč. prozaických památkách objevují zejména ve finálních pozicích klauzí jednoslabičné výrazy vytvářející tzv. oxytonické zakončení, tj. zakončení jedním přízvučným slovem, jak dokumentuje (13):

(13)

což jest pán Bóh připravil milovníkóm svým (HusDcerkaH 226r)

(c) často je postpozice atributu spjata se stylovou příslušností textu a autorem – zejména v biblických překladech od poč. 15. stol. a v textech nábožensky vzdělávací literatury se dominantně objevuje snaha o imitaci lat. konstrukcí mající za následek převládající postpozici shodných atributů. Tato tendence pak ústí v postponování i těch typů rozvíjejících členů, které svou dominantní pozici (antepozici) opouštějí jen ve výjimečných případech a jejichž postpozice je vždy motivována (např. rytmickými důvody, aktualizací apod.). Jedná se zejména o ↗kvantifikátory a určité determinátory (↗demonstrativa): národóv čtrnádcte (BiblOl Mt 1,17), nemoc ta (KristA 73r).

1.2 Nesouřadný shodný atribut

Postavení nesouřadného shodného atributu kolísá rovněž jako ve výše uvedeném případě mezi antepozicí (ten mój výborný ptáček (TkadlB 18v)) a postpozicí (ruka tvá pravá (BiblMlyn Mt 5,30)). Jako další slovosledná varianta se zde uplatňuje ↗cirkumpozice. Typická jsou zejména taková schémata, v nichž převážně výrazy s funkcí tematizační (anaforickou, kontextualizační) předchází dominující substantivum, zatímco výrazy mající status nové informace (příp. jsoucí vůči dominujícímu substantivu v těsnějším významovém vztahu) se umísťují až za něj, např.: determinátor ˃ substantivum ˃ adjektivum, což ilustruje (14), kvantifikátor ˃ substantivum ˃ adjektivum, uvedeno v (15), adjektivum kvalifikační ˃ substantivum ˃ adjektivum relační, zde citováno v (16). Mimo to jsou v textech staré a střední č. doloženy i četné případy s postpozicí pronominálních posesiv, frekventovaná je konstrukce kvantifikátor ˃ substantivum ˃ pronominální posesivum, obsažená v (17). Tato postpozice ovšem není motivována aktuálním členěním NS a tendencí umístit do postpozice informačně nejzávažnější element fráze, nýbrž je s největší pravděpodobností interferována lat.:

(14)

ten sedlák dobrý nevěda o ničemž (FrantPráv B4v)

(15)

abychom zde všecky věci tesklivé trpělivě snášeli (KnížSrdŽel 53r)

(16)

i sta sě veliký vicher větrový (BiblOl Mc 4,37)

(17)

Milovati budeš pána boha tvého ze všeho srdce tvého (ex toto corde tuo) i ze všie duše tvé (ex tota anima tua) i ze všie síly tvé (ex tota fortitudine tua) (BiblKladr Dt 6,5)

V případě řazení všech nesouřadných shodných atributů do prenominálního pole NS dochází často k porušování jejich základního (neutrálního) pořadí bez sémantické diferenciace; z hlediska současné č. jsou tímto způsobem uspořádané fráze negramatické (viz ↗slovosled nominální skupiny):

(a) adjektivní modifikátor může předcházet pronominální posesivum:

(18)

Králomoc jest rozkošná, jasná hvězda, ku podobenství mléka bielý, dobře vlažný, neb jest horký a mokrý, v svrchniem svém stavu obvlažuje zlost Hladoletovu (LékŽen 16v)

(b) pronominální posesivum může předcházet demonstrativum:

(19)

žes mě méj téj hrdličky, mé převýborné domácie holubičky hanebně zbavilo (TkadlB 88v)

(c) ve výjimečných případech může být před demonstrativum anteponováno i více premodifikujících členů:

(20)

a tak jest mezi dvěma krutýma těma planétoma (ŠtítBes X/62–64)

1.3 Rozvitý atribut

Ve starších fázích č. se (obdobně jako v č. současné, srov. ↗slovosled nominální skupiny) uplatňuje ve slovosledu rozvitějšího atributu ↗rozměrový slovosledný činitel mající za následek postpozici rozměrnějších konstrukcí, a to zejména těch, jejichž jádro je tvořeno deverbativním adjektivem (21). Oproti současné č. se ovšem ve starších fázích uplatňují při řazení jednotlivých komponentů rozvitého atributu poměrně často rámcové konstrukce (viz ↗slovosledný rámec), jak ukazuje (22), řidčeji i ↗cirkumpozice, doložené v (23):

(21)

že móž tento chrám boží rukú učiněný zkaziti (ZrcSpasK 46)

(22)

Ale co jste vyšli viděti? Zda člověka měkkým rouchem oděného? (BiblMel Mt 11,7)

(23)

V Rakonovu dievka narozená silná, udatná, krásná bude, člověka pláče úsilně, smysla horkého (Hvězd 26v)

2 Neshodný atribut

V případě slovosledu neshodného atributu ve starších vývojových fázích č. často postpozice neshodného atributu ustupuje jeho umístění do antepozice, a to i bez funkční diferenciace. Anteponován bývá atribut, jehož funkci plní adnominální genitiv (23) i předložková fráze (24). Uvádí se (např. ✍Klimeš, 1969:141), že tato antepozice může být motivována vlivem lat., případně i něm. syntaxe. V některých případech (zde v (24)) se ze spojení anteponovaného atributu a dominujícího substantiva utvořila kompozita typu zemětřesení (o tom více např. HiMČ III, 1956:157✍Šlosar, 1999:26–27):

(23)

Všichni sě hrozně užasú svatého Prokopa hlasu (HradProk 26v)

(24)

Teprv se v ně po z mrtvých vstání oslavil (BechNeub 128r)

Viz také ↗nominální skupina, ↗slovosled nominální skupiny.

Literatura
  • Alexová, J. Adjektivní přívlastek jako střídný prostředek vedlejší věty v barokním odborném stylu. Studia Comeniana et historica 35, 2005, 94–99.
  • Grepl, M. Vývoj slovosledu v Tylově próze. SaS 20, 1959, 249–260.
  • HiMČ III, 1956.
  • HMČ, 1986.
  • HMJČ IV, 1929.
  • Hošnová, E. Ke změnám ve slovosledu českých nominálních skupin. In Balowski, M. & J. Svoboda (eds.) Stałość i zmienność w języku i literaturze czeskiej XX wieku, 2004, 99–108.
  • Hrabák, J. Starší česká literatura, 1964.
  • Hubáček, J. Postavení a lexikální stránka adjektivních přívlastků v českých spisech J. A. Komenského. LF 107, 1984, 179–182.
  • Jelínek, M. Postavení atributu v obrozenecké odborné literatuře. In SPFFBU A 15, 1967, 69–83.
  • Klimeš, L. Pořádek slov v české historické próze 1685–1759. In Annali dell' Instituto Universitario Orientale: Sezione Slava 12, 1969, 105–166.
  • Schacherl, M. Stylistická charakteristika slovosledného postavení shodného atributu v próze Julia Zeyera. Stil 4, 2005, 229–244.
  • Šlosar, D. Česká kompozita diachronně, 1999.
  • Šmilauer, V. Poloha přívlastku v Kronice pražské Bartoše Písaře, 1930.
  • Štícha, F. Slovosled v prózách Bohumila Hrabala. 66, 1983, 75–83.
  • Vondrák, V. Vergleichende Slavische Grammatik. Band II. Formenlehre und Syntax, 1928.
  • Zikánová, Š. Postavení slovesného přísudku ve starší češtině (1500–1620), 2009.
Citace
Olga Navrátilová, Šárka Zikánová (2017): VÝVOJ SLOVOSLEDU NOMINÁLNÍ SKUPINY. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/VÝVOJ SLOVOSLEDU NOMINÁLNÍ SKUPINY (poslední přístup: 22. 2. 2018)

Další pojmy:

diachronie dějiny češtiny

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka