TEORIE RELEVANCE

Základní

Rozvíjí inferenční model komunikace, rozpracovává základní východiska ✍Griceova (1975) (viz ↗kooperační princip) výkladu jazykové interakce, která spočívá v tom, že esenciálním rysem lidské komunikace je vyjadřování a rozeznávání záměrů komunikujících; proto se označuje jako model ostenzivně‑inferenční. T.r. se spojuje se jmény ✍Sperbera & Wilson(ové) (1986), kteří za základní princip komunikace považují princip relevance. Princip relevance spočívá v tom, že každá výpověď u adresáta vytváří očekávání, že je relevantní, tj. vztahuje se nějak k dané situaci a přispívá k výměně informací, resp. toto očekávání automaticky vytváří mluvčí. Úspěšná komunikace spočívá v očekávání, že každý z účastníků komunikační situace je schopen se jí relevantně zúčastnit, přispět do ní nějakou informací, a očekávání relevantnosti nemá žádné výjimky. Komunikovat znamená dožadovat se něčí pozornosti, a dožadujeme‑li se něčí pozornosti, implikujeme tím, že komunikovaná informace je relevantní. Principem relevance nazývají ✍Sperber & Wilson(ová) (1986) právě tuto tezi. Vlastním předmětem pragmaticko‑kognitivně orientované lingvistiky tohoto směru je explikatura – zkoumání interpretace výpovědí („vyplňování mezery“ mezi sémantickou reprezentací vět a skutečně komunikovaným obsahem výpovědi). Interpretační proces má inferenční, nikoli dekódující charakter. Griceovský (a ✍Levinsonův, 2000✍Hornův, 2004) model interpretace založený na implikaturách se zde pozměňuje: Musí platit, že mluvčí i adresát užívají stejného jazyka a vycházejí ze stejného souboru premis (sdílených/vzájemných souborů znalostí/předpokladů o světě obvykle nazývaných kontext), o němž mluvčí předpokládá, že je adresát použije k interpretaci; obohacování obsahu výpovědi inferenčními procesy se celkově zahrnuje pod explikaturu a implikatura pak pokrývá pouze oblast jinde zaujímanou partikulární ↗konverzační implikaturou – jde o vyvozený aktuální smysl výpovědi platný pro výpovědní událost. Záměr předat informaci je vždy komunikující osobou nějak manifestován (odtud ostenzivnost; viz ↗ostenze), protože adresát/posluchač usuzuje (vyvozuje) partnerovy komunikační intence z manifestovaných signálů (tokens) – gest, zvukových impulsů, výpovědí. Komunikační intence lze rozeznat na základě intuitivní znalosti existujících obecných principů modelu racionální komunikace, který Grice popsal jako ↗kooperační princip a s ním spjaté ↗konverzační maximy (patří sem i schopnost rozeznat jejich porušování). Pozorovatelné chování komunikačního partnera a kontext jsou premisy, z nichž může adresát vyvodit (inferovat), jaká je komunikační intence partnera. V elementární dialogické výměně A: Dáš si po večeři kávu? – B: Po kávě bych neusnula mluvčí B zjevně porušuje Griceovu maximu „Buď relevantní“ (Mluv k věci). Protože však mluvčí A předpokládá, že mluvčí B kooperuje, nepovažuje odpověď B za porušení této maximy, naopak předpokládá, že sdělení relevantní je. Předpokládá tedy, že B má v úmyslu, aby si z její odpovědi vyvodil, že nechce zůstat vzhůru, a tedy že kávu nechce. Podobně výpověď Jsem unavená může implicitně sdělovat (a) „Pojďme domů“, (b) „Nádobí umyješ ty“, (c) „Potřebuji dovolenou“ aj. Tyto vyvozené (inferované) závěry jsou to, co ✍Searle (1975) nazývá ↗nepřímý mluvní akt, Grice a po něm další konverzační implikaturou. Implikatury nejsou komunikovány kódováním, nýbrž tak, že mluvčí nějakým prostředkem signalizuje, že má v úmyslu takové sdělení předat. Pro t.r. je zásadní, že sám akt komunikace vytváří jistá očekávání, která adresáta směrují k vyvozování závěrů o tom, jak byla výpověď míněna. T.r. se snaží vytvořit interpretační model, který by byl schopen odpovědět na otázky, podle čeho posuzujeme, která informace (její složka) je v dané chvíli relevantní, jak se k takové informaci dostáváme, jakou roli v komunikaci má vyhledávání relevantní informace, jakých forem inference při interpretaci užíváme. Podle t.r. výpovědi vzbuzují očekávání své vlastní relevantnosti ne proto, že by se mluvčí řídili kooperačním principem a konverzačními maximami, nýbrž proto, že vyhledávání toho, co je relevantní, je základním rysem lidského poznávání světa, který se využívá také v komunikaci.

Zpracovávání informací, které přijímáme z okolí, se vždy orientuje na co nejefektivnější rozšiřování, zkvalitňování n. lepší organizaci znalostí o světě, proto schopnost zpracovávat informace intuitivně orientujeme na informace co nejrelevantnější. Informační vstup (spatření něčeho, zaslechnutý zvuk, výpověď, dokonce vlastní náhodná vzpomínka na něco) je pro lidského jedince relevantní tehdy, když se může spojit s nějakou informací, kterou jedinec již má, a to takovým způsobem, že z tohoto spojení vyplyne výsledek (závěr), který je pro něho přínosný, např. zodpovězení otázky, rozšíření znalostí o určitém předmětu, rozřešení pochybností, potvrzení podezření, korekce omylu. V t.r. se tento „přínos“ označuje jako pozitivní kognitivní efekt – přínos k jedincově představě o světě. (Nesprávné závěry jsou rovněž kognitivními efekty, ale nikoli pozitivními, protože dříve n. později musejí být korigovány.) Každý vstup je relevantní tím více, čím větší kognitivní efekt přináší a čím menší úsilí je třeba vyvinout k jeho zpracování, proto se vytváření inferencí, kterých může být teoreticky nekonečná řada, v určitém bodě, kdy je dosaženo kognitivního efektu, zastaví. Vztah pozitivního kognitivního efektu a relevance je podle ✍Carston(ové) (2004a) následující: (a) Čím větší je kognitivní efekt, který je výsledkem zpracování informace, tím větší je její relevantnost; (b) Čím větší je úsilí nutné ke zpracování informace, tím nižší je její relevantnost. Posluchač má jistým způsobem „nárok“ na to, aby z výpovědi, které věnuje pozornost, získal jistou míru kognitivních efektů, protože jinak by pozornost, kterou výpovědi věnoval (na kterou vynaložil jisté zpracovatelské úsilí), nebyla zhodnocena. Tyto vztahy zachycuje první a druhý princip relevance: 1. (kognitivní) princip relevance ‒ Lidské kognitivní procesy jsou zaměřeny na nejrelevantnější informaci dostupnou nejrelevantnějším způsobem; 2. (komunikativní) princip relevance ‒ Každá výpověď sděluje předpoklad své vlastní (optimální) relevance.

Nejdůležitějším typem kognitivního efektu je kontextová implikace, tj. závěr vyvoditelný z informačního vstupu a kontextu zároveň, ne však pouze ze vstupu, n. pouze z kontextu. Např. dostane‑li adresát pozvání Přijďte s Evou ve středu na večeři. Mám recept na fantastické jehněčí a spojí‑li si tuto informaci se svou (kontextovou) znalostí, že Eva nejí maso, vyplývá z tohoto stavu věcí, že dobře míněné pozvání vytváří pro adresáta problém, a to jak ve vztahu ke zvoucímu mluvčímu, tak ve vztahu k Evě. Sám tento kognitivní efekt pak vytváří další kontextové implikace, např. nutnost pozvání odmítnout, a to buď s pravdivým vysvětlením (informací o Evině vegetariánství) n. pod nějakou záminkou, což bude mít jako následek další předpokládaný sled komunikátů atd. Protože relevantnost vstupů je graduální, bude záležet na dalších kontextových faktorech, jaký stupeň relevance informačnímu vstupu (pozvání) adresát přisoudí. Z toho pak vyplyne, která z možných kontextových implikací ovlivní další komunikační jednání.

V dalších pracích, zejm. u ✍Carston(ové) (1991), ✍Carston(ové) (2004a), ✍Carston(ové) (2004b), se objevuje koncept tzv. saturování a obohacování propozice (věty), která je výpovědí pronesena. Často diskutované věty jako Nějakou dobu potrvá, než se tam dostaneme n. Snídal jsem jsou podle těchto názorů „poddeterminované“, jazykově vyjádřená propozice je pouze minimální a pro postižení úplného významu výpovědi nestačí ani to, je‑li specifikován mluvčí a adresát, doba promluvy a reference výrazu tam (což jsou prvky obsažené v aktuálním kontextu); srov. ✍Sperber & Wilson(ová) (1986); ✍Carston(ová) (1991); ✍Carston(ová) (2004a); ✍Carston(ová) (2004b); ✍Récanati (1993); ✍Récanati (2007). Skutečně vyjádřená propozice minimální propozici přesahuje, protože obsahuje další prvky, které je nutno specifikovat pouze pragmaticky. Je to tedy specifikace časového úseku označeného frází nějakou dobu jako úseku spíše delšího a patrně delšího, než bylo původně očekáváno, ve druhé větě je třeba odlišit, zda mluvčí snídal alespoň jednou v životě před pronesením dané výpovědi (sémantika věty to nevylučuje), nebo zda míní, že snídal téhož dne. Tyto prvky se doplňují rovněž s ohledem na kontext aktuální výpovědi. Podobně je tomu s větami typu Prší, v nichž je sice na slovese explicitně vyjádřeno časové zařazení současné s okamžikem promluvy, není v nich však prostorová lokalizace, o níž se pouze předpokládá, že je totožná s lokalizací mluvčího, který větu pronáší. Specifikace času a místa při pronesení se označují jako neartikulované konstituenty // skryté konstituenty. (Podobným neartikulovaným prvkem je časový význam „potom“ u druhé z dvojice vět spojených spojkou a, u nichž lze předpokládat následnost dějů, např. Nasedl na koně a odjel.) Důsledkem takto chápané role kontextu je značné rozšíření repertoáru kontextově podmíněných / kontextově senzitivních výrazů. Řadí se k nim stupňovatelná adjektiva, nespecifikované vyjádření vztahu užívající prostředků posesivity (Janova fotografie), kvantifikátory, věty obsahující reprodukce cizích výpovědí (X ví, že…, věří, že…), dále tzv. přijaté standardy preciznosti vyjádření (např. věta Bylo zraněno na třicet osob neříká, kolik jich přesně bylo), někdy dokonce věty s pojmenováním barev aj. Velká důležitost se zde přikládá intuitivnímu chápání vět s takovými výrazy. Tak např. věta Josef je vysoký musí podle těchto názorů obsahovat prvek, který Josefa zařazuje do třídy objektů, vzhledem k níž se jeho výška posuzuje (zde např. třídu/skupinu desetiletých chlapců, ale ne už třídu patnáctiletých). Věty s kvantifikátory Všem bylo špatně, Každý stůl je plný knih, Honza se vždycky trefí apod. musí opět obsahovat prvek specifikující vzhledem k čemu (k jaké doméně) kvantifikace platí, tedy např. „špatně bylo všem, kdo snědli to určité jídlo“, „každý stůl v tom určitém domě“, „vždycky, když hraje šipky“. Ve větě To jablko je červené je nutná specifikace, zda je červené na povrchu, uvnitř n. celé, popř. zda se daná barva vyskytuje na celém povrchu, n. jen na převážné části vnější plochy apod. Pokud tyto specifikace nejsou provedeny, nelze podobným větám přisoudit pravdivostní hodnotu. Nejčastější námitkou proti postulátu neartikulovaných konstituentů je to, že jich může být v podstatě neomezené množství – nejen místo a čas, ale i příčina, účel, způsob realizace atd. Pokud jde o neartikulované významy místa a času, hovoří se někdy o skrytých indexech; ty však na rozdíl od jiných indexových výrazů nemohou být antecedentem anafory. V tomto teoretickém rámci se hovoří i o adjustování lexikálního významu v kontextu a o vytváření konceptů ad hoc (✍Wilson(ová) & Carston(ová), 2007).

Při inferenční interpretaci (pochopení) komunikátu účastník komunikace nepoužívá znalost principu relevance, nýbrž předpoklad, že záměrný komunikát je pro něho relevantní. Tento předpoklad platí bez výjimky a nemůže být „porušen“, i když realizovaný komunikát v dané situaci fakticky relevantní není, popř. není pravdivý n. není jako pravdivý přijímán. Z tohoto hlediska se pak např. ve vztahu k ↗mluvním aktům při rozeznávání (interpretaci) smyslu výpovědi (který nemusí být totožný s její signalizovanou ilokuční silou) klade mnohem větší důraz na inferenci než na dekódování, tj. na užité jazykové prostředky. V mnoha ohledech jde o zásadní reformulaci hlavních principů chápání mluvních aktů, zejména o polemiku se Searlem. Jde o přístup, který se obejde bez konceptu „doslovnosti“ a „nepřímosti“. Tzv. ↗indikátory ilokuční síly se chápou jako manifestace jen základních, obecných vlastností komunikačních intencí mluvčího (produktora); ukazují směr, kterým by se mělo ubírat hledání relevance. Přiřazení výpovědi k určitému typu mluvních aktů není pro její interpretaci nezbytné. ✍Levinson (2000) formuluje rozdíl mezi griceovskou teorií významu v komunikaci a mezi významem v t.r. následujícím způsobem: Grice chápe celkový význam výpovědi jako komplex tvořený jednotlivými složkami, totiž jednak tím, „co je řečeno“ (jazykový význam), jednak tím, „co je implikováno“, přičemž implikovaná složka se skládá jednak z konvenční, jednak z konverzační implikatury, a konverzační implikatura má dále složku zobecněnou a složku partikulární. Nevylučují se ani další složky, např. ↗presupozice. Všechny tyto složky se týkají jednak mluvčího (produktora), jednak adresáta. Naproti tomu t.r. označuje Levinson jako holistickou, podřizující všechny inferenční procesy jedinému principu, orientující se primárně na interpretační procesy na straně adresáta. Explikatura, tedy „zjednoznačnění“ výpovědi (resp. obohacení jejího doslovného významu) tím, že se přisoudí reference těm výrazům, které jsou referenčně užity, a ukotví se výrazy indexové a deiktické, nemá implikaturní povahu. Ve srovnání zejm. s Levinsonovou teorií implikativních složek výpovědi je tedy výrazně jednodušší.

č. lingvistice reagovala na t.r. např. ✍Nebeská (1991). Podle jejího názoru se základy komunikace principem relevance jako jediným a dostačujícím nevyčerpávají. Relevanci považuje za souhrnné kritérium, které určuje vztah jedince ke komunikační události, a na rozdíl od ✍Sperbera & Wilson(ové) (1986) princip relevance vztahuje nejen primárně k adresátovi/recipientovi, ale i k produktorovi. Produkce a recepce řeči jsou individuálními mentálními aktivitami, avšak řečová komunikace jako společenský jev má povahu interindividuálního (meziosobního) procesu. Princip relevance se uplatňuje u určitého jedince, v určitém okamžiku a situačním kontextu. Relevance určuje vztah jedince k probíhající nebo nabízené (dosud nezahájené) komunikační události. Způsob účasti jedince v komunikační události závisí na tom, jaký má komunikant vztah k předmětu komunikace, k partnerovi/partnerům i dané situaci. Vztah relevance a komunikačních norem se Nebeské jeví jako vztah individuálních a interindividuálních faktorů v řečové komunikaci. Pragmaticky motivovaným posunům v lexikálním významu a signalizaci těchto posunů v českých publicistických textech směrem k (autorem zamýšlené) adekvátní interpretaci se zabývá ✍Hirschová (2011).

T.r. se v současné pragmaticky orientované lingvistice uplatňuje jako důležitý interpretační princip (✍Blakemore(ová), 1992) mj. také v tzv. diskursovém pojetí zdvořilosti (✍Watts, 2003). Existuje ovšem i dosti razantní kritika celého tohoto směru, a to zejména u ✍Levinsona (2000). ✍Carston(ová) (2004a) má podobně skeptický vztah k pracím Levinsonovým, zpochybňuje např. Levinsonovo ostré rozlišování zobecněné a partikulární implikatury (i skalární implikatura, která je typem kvantitativní implikatury zobecněné, může být kontextově závislá).

Podstatné patrně je, že procesy – které Levinson řadí k některé z implikatur (a ke kterým se ovšem vždy dospívá inferenčními procesy), zatímco Carston(ová) je považuje za tzv. explikaturu, vysvětlující a doplňující „minimální“ propozici – jsou stejného druhu a jejich zařazení a hodnocení je věcí přijatého teoretického východiska. Deiktické kategorie místa a času jsou kontextové vždy, přisoudit referenci indexovým výrazům jinak než prostřednictvím kontextu nelze, a to, jak hodnotíme takovéto „obohacení“ propozice (není totožné s implikaturou), totiž zda je budeme považovat za součást pravdivostních podmínek příslušné věty/výpovědi, nebo ne, je věcí přijatého teoretického řešení. Role kontextu je u všech těchto operací nezpochybnitelná, u některých prvků je však silnější než jinde. Je otázka, zda kvůli těmto volněji kontextově vázaným (automaticky interpretovatelným) složkám významu výpovědi, jako jsou kvantifikátory a deiktické/indexové výrazy, je nutné budovat (jako to učinil Levinson) samostatnou teoretickou nástavbu, která se má vydělovat jako „silnější“, „formálnější“ součást celkového významu výpovědi.

Rozšiřující
Literatura
  • Blakemore, D. Understanding Utterances, 1992.
  • Blutner, R. Pragmatics and the Lexicon. In Horn, L. & G. Ward (eds.), The Handbook of Pragmatics, 2006, 488–514.
  • Cappelen, H. & E. Lepore. Insensitive Semantics. A Defense of Semantic Minimalism and Speech Act Pluralism, 2005.
  • Cappelen, H. & E. Lepore. Relevance Theory and Shared Content. In Burton-Roberts, N. (ed.), Pragmatics, 2007, 115–135.
  • Carston, R. Impliciture, Expliciture, and Truth-Theoretic Semantics. In Davis, S. (ed.), Pragmatics. A Reader, 1991.
  • Carston, R. Negation, ‘Presupposition’ and the Semantics/Pragmatics Distinction. JL, 1998, 309–350.
  • Carston, R. Relevance Theory and the Saying/Implicating Distinction, 2004a (https://ucl.ac.uk/pals/).
  • Carston, R. The Relationship between Generative Grammar and (Relevance-Theoretic) Pragmatics, 2004b (http://www.phon.ucl.ac.uk/).
  • Carston, R. Review of Stephen C. Levinson Presumptive Meanings: The Theory of Generalized Conversational Implicature. JL 40, 2004c, 181–186.
  • Carston, R. & S. Uchida. (eds.) Relevance Theory. Applications and Implications, 1998.
  • Grice, H. P. Logic and Conversation. In Cole, P. & J. L. Morgan (eds.), Syntax and Semantics 3, 1975, 41–58.
  • Grice, H. P. Utterer´s Meaning, Sentence-Meaning and Word-Meaning. In Davis, S. (ed.), Pragmatics. A Reader, 1991, 65–76.
  • Hirschová, M. Pragmatika v češtině, 2006.
  • Hirschová, M. Pragmatické motivace v psané podobě češtiny. 94, 2011, 169–180.
  • Hoffmannová, J. Pojem relevance v současné lingvistice, v jazykovém vyučování a pedagogické komunikaci. ČJL 41, 1990–1991, 7–15.
  • Horn, L. R. Implicature. In Horn, L. R. & G. Ward (eds.), The Handbook of Pragmatics, 2004, 3–28.
  • Levinson, S. C. Presumptive Meanings: The Theory of Generalized Conversational Implicature, 2000.
  • Nebeská, I. Může být relevance postačujícím principem komunikace? SaS 52, 1991, 104–108.
  • Récanati, F. Direct Reference. From Language to Thought, 1993.
  • Récanati, F. Indexicality, Context and Pretence: A Speech-Act Theoretic Account. In Burton‑Roberts, N. (ed.), Pragmatics, 2007, 112–229.
  • Searle, J. R. Indirect Speech Acts. In Cole, P. & J. L. Morgan (eds.), Syntax and Semantics 3, 1975, 59–82.
  • Searle, J. R. Expression and Meaning, 1979.
  • Sperber, D. & D. Wilson. Relevance: Communication and Cognition, 1986.
  • Watts, R. J. Politeness, 2003.
  • Wilson, D. & R. Carston. A Unitary Approach to Lexical Pragmatics: Relevance, Inference and ad hoc Concepts. In Burton-Roberts, N. (ed.), Pragmatics, 2007, 231–259.
  • Yus, F. Relevance Theory. In Heine, B. & H. Narrog (eds.), The Oxford Handbook of Linguistic Analysis, 2010, 679–701.
Citace
Milada Hirschová (2017): TEORIE RELEVANCE. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/TEORIE RELEVANCE (poslední přístup: 20. 8. 2019)

Další pojmy:

pragmatika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka