SPŘEŽKOVÝ PRAVOPIS

Základní

První český pravopisný systém; vyvinul se na počátku 14. století, užíval se do konce 15. století (od začátku 15. století vedle ↗pravopisu diakritického) a v jednotlivostech přetrvával až do počátku 19. století (viz ↗bratrský pravopis, ↗pravopis). Rozpor mezi menším počtem ↗grafémů středověké lat. abecedy a větším počtem č. ↗fonémů řeší pomocí spřežek, tj. kombinací dvou i více písmen, která se v č. textu běžně nevyskytovala vedle sebe (chz, cz …). Ze 14. stol. jsou doloženy dva různé spřežkové systémy: starší / složitější spřežkový pravopismladší / jednodušší spřežkový pravopis; viz dále. Oba typy se od sebe odlišují především tím, jak vyjadřují rozdíl mezi sykavkami ostrými a tupými, znělými a neznělými. Vedle těchto grafických soustav přežíval ve 14. stol. v jednotlivostech ještě ↗pravopis primitivní, především v zápisech proprií; podrobněji v níže uvedené tabulce Staročeská grafika v různých typech písemných památek 14. století. V období formování s.p. se objevují první pokusy o užívání interpunkčních (členicích) znamének.

V dějinách č. ortografie jde v případě zavedení s.p. o počin velmi významný, i když nemá primát objevitelské původnosti (✍Lutterer, 1969:73; ✍Moorhouse, 1946).

Rozšiřující

1 Starší spřežkový pravopis

Starší spřežkový pravopis vznikl na počátku 14. stol. a vycházel z  užívání v rozmezí 1330–1340. Tento pravopisný systém je dílem jednoho n. několika vzdělanců, protože je omezen pouze na několik doložených písemných památek. Důsledně byl užit jen v nejstarších opisech stč. legend, méně důsledně v nejstarších rukopisných zlomcích stč. Alexandreidy a v opisech stč. legend z 1. čtvrtiny 14. stol. (v tzv. Klementinských zlomcích), podrobněji ✍Cejnar (1964), ✍Lutterer (1969), ✍Zimmermannová (2000), ✍Pleskalová (2010). Starší s.p. je velmi propracovaný a poměrně komplikovaný (např. trigraf <chz> pro č). K  jeho nejvýraznějším rysům patří důsledné rozlišování sykavek a polosykavek / afrikát. Základním prvkem pro označování ostrých sykavek je ↗graf <z>, pro označování tupých sykavek grafy <s>, <ſ> (tzv. dlouhé s); neznělé sykavky se odlišují od znělých zdvojením grafu, např. spřežka <zz> = s (✍Komárek, 1962:77–79, 109–110).

Charakteristické rysy staršího spřežkového pravopisu

grafém (s případnými alografy)

foném

příklady

transkripce

cz

c

otecz

otec

chz

č

chzazz

čas

zz

s

zzam, zzie

sám,

ſſ, ſ

š

lepſſím, wſem

lepším, všem

z

z

wzhoru, mezí

vzhóru, mezi

s, ſ

ž

siwot

život

rs, rſ, ojediněle rz

ř

morse, hrziech

moře, hřiech

ch

ch

ducha

ducha

ie, ye

ě, ie

wíecze, chtyel

viece, chtěl

c zvl. před a, o, u, r

k

cozztelu

kostelu

g

v přejatých slovech

j

g

gedno, gmagíe

z galiley

jedno, jmajě

z Galiley

w, ojediněle u

v

wſſelikă, sўuoteͤm

všeliká, životem

u, v

u

uteczi, vzrsie

utéci, uzřě, tj. uzřel

Grafy <i> a <y> byly vzájemně zaměnitelné, ale v některých rukopisech se místy projevuje snaha odlišit výslovnost [i] od jeho zadní varianty [y], podrobněji ✍Zimmermannová (2000:17–19). Kvantita vokálů se neoznačovala, jen zřídka se vyjadřovala vertikálním digrafem <> (<k zleͤmu>, tj. k zlému), n. nesystematicky diakritickým znaménkem (<wſſelikă>, tj. stč. všeliká). Čárka nad <í>, které se psávalo bez tečky jako <ı>, sloužila jen ke grafickému zvýraznění, tj. k formálnímu rozlišení litery <i> (<ı>) od dvou n. tří nožiček sousedních liter <u>, <n>, <m> (např. <mízztem>, tj. místem).

Příklad:

Transliterace

Transkripce

Bўla gdazz zíma welika

Byla gdas zima veliká,

Iaks zztala rsieka wſſelikă

jakž stala řěka všeliká.

Had zkrsenuw nemohl uteczi

Had zkřenuv nemohl utéci

Tam gdes chtẏel prsiezz zĭmu leczí

tam, gdež chtěl přěs zimu léci.

(‘Byla kdysi velká zima, takže zamrzla (zastavila se) každá řeka. Had zkřehnuv (ztuhnuv) nemohl utéci tam, kde chtěl přes zimu ulehnout.’ Legenda o Jidášovi; cit. podle ✍Cejnara, 1964:162–163.)

Ostatní písemné památky té doby (rukopisy žaltáře, zápisy vlastních jmen v administrativních textech atd.) byly psány buď primitivním, n. dosud neustáleným mladším spřežkovým pravopisem s pozůstatky primitivní grafiky (viz Mladší spřežkový pravopis a níže uvedená tabulka Staročeská grafika v různých typech písemných památek 14. století).

2 Mladší spřežkový pravopis

Mladší spřežkový pravopis se formoval od počátku 14. stol., ustálil se na jeho konci, poté se užíval – vedle pravopisu diakritického a kompromisních podob přechodných – rovněž v 15. stol. a v různé míře přežíval i ve stoletích následujících. Ve srovnání se starším s.p. byl méně důsledný a méně jednoznačný, viz např. ✍Kvítková (1992), ✍Kvítková (2010), ✍Homolková (2010); k jeho typickým rysům patří rozlišování znělých a neznělých hlásek, ale také poměrně hojné pozůstatky primitivní grafiky (<r> pro foném ř, <c> pro c – <pried>, tj. přěd, <owoce> atd.), podrobněji viz např. ✍Křístek (1978:696–697). Podle ✍Čornejové (2010:71–72) se v pramenech administrativní povahy ještě v druhé pol. 14. stol. užívalo při zápisu toponym „grafiky s větším podílem znaků primitivního pravopisu než v památkách literárních“. Výše uvedené nedůslednosti však nebyly na úkor srozumitelnosti.

Charakteristické rysy mladšího spřežkového pravopisu

grafém (s případnými alografy)

foném

příklady

transkripce

cz

c, č

czo, czas

co, čas

s, ſ

s, š

ſama, hruſka

sama, hruška

ss, ſſ

s, š

nebeſſa, maſſ

nebesa, máš

rz, rſ, rs

ř

przied, prſied

přěd

z

z, ž

iazik, kdyz

jazyk, když

w, méně v, u

v

welmy, velmi, ziuota

velmi, života

u, méně w, v

u

druhé, wyyty, vcho

druhé, ujíti, ucho

Grafy <i> a <y> byly nadále zaměnitelné, zápisy ostatních hlásek se většinou shodují se způsobem zápisu ve starším s.p. Kvantita vokálů se obvykle neoznačovala, jen zřídka se vyjadřovala zdvojeným písmenem (<naam>, tj. dat. pl. nám) n. čárkou (<nám>; podle Gebauera v HMJČ I, 1894:90 se <á> poprvé objevilo v díle Štítného). Mladší s.p. nebyl vždy aplikován přesně, protože závazný předpis neexistoval; srov. např. ✍Kvítková (1992), ✍Homolková (2010).

Příklad:

Transliterace

Transkripce

Knyez Allexander wtu dobu

Kněz Alexander v tu dobu

ſpade v weliku ſyrobu

spade v velikú sirobu.

Otczyka yuz neymyegeſye

Otčíka juž nejmějéše,

matky také newydyeſie

matky také nevidieše…

(‘V té době kníže Alexandr osiřel (osaměl). Otce již neměl a matku také neviděl …’ Alexandreida, cit. podle ✍Trautmanna, 1916:2.)

Staročeská grafika v různých typech písemných památek 14. stol.

Foném

Leg. 1. sk.

Leg. 2. sk.

Leg. 3. sk.

AlxB., AlxBM.

AlxH.

Vlastní jména

Vlastní jména

Žaltáře

poč. 14. st.

1307–
1325

1. čtvrt. 14. st.

1. čtvrt. 14. st.

30. l. 14. st.

1300–1340

1340–1500

1300–1340

c

cz

cz

cz

cz

cz

cz, tz, c

cz, tz

c, cz

č

chz

chz

cz

chz, cz

chz

cz, c

cz

cz, c, ojed. ch

ř

rs

rs

rz

rſ

rz

rz, r, rs

rz

rz, r, ojed. rſ

s

zz

zz

ſ, ſſ

z, ſ, ſſ

z

s, ss, z

s, ſ

ſ, ſſ, ojed. z

š

ſſ

ſſ

ſſ, ſ

ſſ

ſſ

ss, s

ss, sſ, sch, ſſ

ſ, ſſ, zſ, ojed. z, s

z

z

z

z

z

z

z

z

z, ojed. ſ

ž

s

s

s, z

s, ſ

s, ſſ

z, s

z

z

Citováno podle ✍Pleskalové (2010:28–29). Legendy = nejstarší č. legendy (✍Cejnar, 1964), Alx = jednotlivé rukopisy Alexandreidy (srov. ✍Zimmermannová, 2000, ke zkratkám viz Staročeský slovník, 1968), žaltáře (✍Vintr, 1986:17–18). V edicích listin obsahujících vlastní jména stejně jako ve slovníku MJMS I (1970), MJMS II (1980) nebývá rozlišováno <s> a <ſ>.

Mladší s.p. je patrně výsledkem kolektivního úzu několika písařských škol; o tom svědčí především jeho nejednotnost, rozkolísanost a postupné formování v průběhu 14. stol. (podrobněji např. ✍Lutterer, 1969:76).

3 Interpunkce

Užívání interpunkce ve stč. textech, tj. textech psaných převážně spřežkovým pravopisem, k nám pronikalo společně s celou západoevropskou kulturou a civilizací. Vývoj této oblasti č. pravopisu stejně jako jiných oblastí vývoje č. písemnictví reagoval (zpravidla s jistým zpožděním) na inovace šířící se v latinsky psaném kulturním okruhu. I když lze v evropské kultuře počátky interpunkce obecně klást do antiky, interpunkční systém se ustálil až během středověku (a především raného novověku – srov. ↗bratrský pravopis). Během středověku se v západokřesťanském kulturním okruhu postupně vytvořilo systémů několik, a to v závislosti na časovém období, kulturních oblastech a zejména typech textů (lišila se např. interpunkce textů ze 14. stol. od interpunkce textů konce 16. stol., interpunkce insulární od karolinské, odlišná byla tradice interpunkce v některých mnišských řádech n. se mohla lišit žánrově, např.  jiná byla v liturgických knihách a jiná v právních textech – srov. ✍Parkes, 1992). Obecně lze říci, že interpunkce zohledňovala dva spolu související faktory: (1) mluvenou realizaci textu (především tedy jeho členění prostřednictvím pauz), (2) syntaktickou stavbu věty a souvětí. První faktor souvisel s hlasitým čtením, tj. s potřebou naznačit čtenáři, jak má text číst nahlas, druhý faktor souvisel se čtením tichým, tj. s potřebou naznačit čtenáři vnitřní organizaci textu (tiché čtení je mnohem mladším fenoménem než čtení hlasité, začalo se šířit až v průběhu středověku, definitivně se prosazuje v období raného novověku). Kromě konkrétních textů svědčí o vlivu jmenovaných faktorů středověké rétoriky, které navazujíce na antickou tradici členily větu (resp. ↗periodu) do tří řádů podle sémanticko-syntaktických kritérií (srov. ✍Isidor ze Sevilly, 2000): (1) jednotkou nejvyššího řádu je perioda – vnitřně strukturovaný a sémanticky uzavřený celek, který tvoří úplnou myšlenku; (2) jednotkou středního řádu je colón (n. také membrum) – syntakticky relativně samostatný člen periody, který je významově a také syntakticky relativně uzavřený; (3) jednotkou nejnižšího řádu je comma (n. incisum) – nejmenší jednotka věty, která má status syntakticky nesamostatného větného prvku na úrovni větné ↗fráze / větného ↗konstituentu (v nč. je termín comma ekvivalentní s termínem ↗promluvový úsek). Takto sémanticky a syntakticky definované jednotky jsou v mluvené řeči signalizovány koncovými pauzami (perioda, colón) n. nekoncovými pauzami (colón, comma). A právě s těmito pauzami mělo být kladení interpunkčních znamének asociováno. V tom se však ukrývaly nesnáze, neboť (a) koncové a nekoncové pauzy je někdy obtížné od sebe odlišit, (b) syntaktické hranice jsou signalizovány pauzami, pauzy jsou indikovány interpunkcí, a tak se interpunkce vztahuje jak ke zvukové realizaci věty, tak také k jejímu syntaktickému členění, (c) colón je jednotka ambigní, neboť ‒ jak bylo výše zmíněno ‒ je spjata jak s koncovými, tak nekoncovými pauzami.

Jak již bylo řečeno, vývoj interpunkce probíhal ve středověku diferencovaně, antickou tradici reflektoval jen zčásti a sám zakládal řadu tradic nových (✍Parkes, 1992): (1) K organizaci textu se od antiky rozvíjely specifické (písařské) značky (nikoli písmena či interpunkční znaménka), tzv. notae. Nejblíže k interpunkci měly tzv. notae librariorum, písařské značky napomáhající přednesu, nebo notae sententiarum, značky upozorňující na jednotlivé části textu (symboly umisťované zpravidla na okraj textu): diple <>> / <·>> = značka upozorňující na nějak významné místo v textu; simplex ductus <7> = značka kladená doprostřed textu, která oddělovala protikladné n. nekompatibilní elementy; obelus <>, <> = značka signalizující porušení výchozího textu; paragraphus = <Γ>, <γ>, <Ґ >, <§> = značka signalizující začátek sekce nebo paragrafu; parafa = <> = značka mající podobnou funkci jako paragraphus. (2) Podobně se od pozdní antiky (avšak s kořeny sahajícími až k Aristofanovi Byzantskému) rozvíjel systém tzv. distinctiones, tj. interpunkčních znamének (obvykle teček), které se kladly do výšky řádku podle typu pauz: (a) distinctio <˙> = tečka na horním řádku, jednotka nejvyššího řádu; (b) media subdistinctio <·> = tečka uprostřed řádku, jednotka středního řádu; (c) subdistinctio <.> = tečka na dolním řádku, nejnižší jednotka. V některých písařských tradicích se vizuální styl distinctiones modifikoval na rozličné podoby, např. <.> <:> < > nebo <,> <,,> <,,,>. (3) Ve středověkých liturgických textech se vytvořil systém značek zvaných positurae, které sloužily k vnitřnímu členění textu (souvisely se systémem tzv. neum, tj. jednoduchých záznamů hudební realizace textů): (a) punctus versus <┐̇ >, <;> = signalizoval konec žalmového verše nebo sentence; (b) punctus flexus <> = označoval menší střední pauzu (ekvivalent čárky); (c) punctus elevatus <˜̩ >, <> = označoval větší střední pauzu („předchůdce” středníku a dvojtečky); (d) punctus interrogativus <?>, <¿> = signalizoval konec otázky („předchůdce“ otazníku). (4) Kromě toho se v dějinách evropské interpunkce vytvořily další symboly: (a) parenthesis <()> = vyvinuly se koncem 14. století jako symboly signalizující vsuvku n. doplněnou textovou položku; (b) virgula plana <> = symbol označující koncovou pauzu; (c) virgula suspensiva </> = symbol označující nekoncovou pauzu (jeden z předchůdců čárky); (d) comma < )̩ > = další předchůdkyně čárky, která signalizovala nekoncovou pauzu.

V nejstarších č. textech se tato středověká tradice zrcadlila jen zčásti, a to s jistými obtížemi, zejména se vyznačovala rozdílným rozsahem znamének a nejednotností jejich distribuce. V některých textech interpunkce scházela (✍Šlosar, 1966:164) n. byla uplatňována nesoustavně, jako v nejstarší č. větě, v níž se nachází pouze tečka uprostřed řádku <·>:

Transliterace Pauel dal geſt ploſcouicih zemu · Wlah dalgeſt dolaſ zemu bogu iſuiatemu ſcepanu ſe duema duſnicoma bogucea aſedlatu (transkribovanou verzi viz ↗raná stará čeština.).

Pokud se interpunkce užívala soustavněji, měla zpravidla podobu jednoho znaménka (tečka uprostřed řádku, virgula suspensivan. dvojtečka). Vedle specifických značek se prosazovaly další písařské uzance členící text: (1) Psaní velkých písmen neboli litterae notabiliores: tato zásada velela psát začátky kapitol, odstavců či vět s počátečním velkým písmenem; členicí funkce velkých písmen byla podpořena rubrikováním, tj. odlišováním těchto písmen červenou barvou. (2) Psaní relativně uzavřených syntaktických jednotek na samostatném řádku (tzv. systém per cola et commata).

Pokud se ve stč. textech interpunkční znaménka užívala, byla zpravidla ‒ nedůsledně (✍Šlosar, 1966) ‒ umisťována podle hypotetické zvukové realizace textu. Ve verších se toto pauzové pravidlo modifikovalo na psaní interpunkce na konec veršů, jak demonstruje následující ukázka z Hanušových zlomků Kroniky tzv. Dalimila (z pol. 14. stol.) obsahující jen jedno interpunkční znaménko, a to tečku uprostřed řádku:

Transliterace

Transkripce

wſtaw na muodlitw kcierekui gdieſe · atu

Vstav na modlitvu, k cierkvi jdieše,

boleſlaw ſſwimi ieho ſtriezieſe · kdiz kniez

a tu Boleslav s svými jeho střěžieše.

waczlaw vzrzie bratra ſweho · poczie gmu

Když kněz Václav uzřě bratra svého,

dhiekowati z kwaſu czneho

počě jmu děkovati z kvasu ctného.

V nejstarších č. biblích se také užívalo tečky, kterou doplňovalo již výše zmíněné psaní velkých písmen (✍Pečírková & Kreisingerová ad., 2010). Kombinaci tečky a velkých písmen ilustruje následující transliterovaný úryvek z Bible olomoucké:

Transliterace: NApoċatcie ſtworzil boh nebe y zemu · Ale zemie byla neużitecżna · a prazdna · a tmy biechu nad twarzi propaſti · a duch bożi naſſieſſe ſie nad wodami · I vecie boh bud ſwietlo · y ſtworzeno geſt ſwietlo

Transkripce: Na počátcě stvořil bóh nebe i zem’u. Ale země byla neužitečná a prázdná a tmy biechu nad tváří propasti a duch boží násieše sě nad vodami. I vecě bóh: „Buď světlo i stvořeno jest světlo.“

Postupnou proměnu interpunkčních pravidel ve stč. období lze pozorovat na Bibli pražské (1488), jedné z prvních č. tištěných biblí, v níž se vedle tečky klade dvojtečka:

Transliterace: NA poċatku ſtworzil buoh nebe y zemi: zemie pak bieſſe nevżytecż/na · a neplodna · a tmy biechu po wrchu ̡ppaſti: A duch panie vznaſſel ſe nad wodami: Y rzekl buoh · bud ſwietlo · a ſtalo ſe geſt ſwietlo (virgula </> signalizuje dělení slov na konci řádku; font ̡p představuje zkratku)

Transkripce: Na počátku stvořil buoh nebe i zemi. Země pak bieše neužitečná a neplodná a tmy biechu po vrchu propasti. A duch páně vznášel se nad vodami. I řekl buoh: „Buď světlo a stalo se jest světlo.“

Podle ✍Pečírkové & Kreisingerové ad. (2010) byla interpunkce ve stč. biblích inspirována interpunkcí latinských předloh. O dalším vývoji interpunkce v češtině střední doby viz ↗bratrský pravopis.

Literatura
  • Cejnar, J. (ed.) Nejstarší české veršované legendy, 1964.
  • Cejnar, J. Úvodní ediční poznámky. In Cejnar, J. (ed.), Nejstarší české veršované legendy, 1964, 31–48.
  • Čornejová, M. Specifika grafiky nejstarších českých toponymických bohemik. In Čornejová, M. & L. Rychnovská ad. (eds.), Dějiny českého pravopisu (do r. 1902), 2010, 53–74.
  • Daňhelka, J. Funkce velkých písmen v českých pozdně středověkých rukopisech. WSA 6, 1980, 299–306.
  • Gebauer, J. Příspěvky k historii českého pravopisu a výslovnosti staročeské, 1871.
  • Havránek, B. Vývoj spisovného jazyka českého. Československá vlastivěda, řada II, Spisovný jazyk český a slovenský, 1936.
  • Havránek, B. Vývoj českého spisovného jazyka, 2., upravené vyd., 1980, 28–30, 44–45.
  • HMJČ I, 1894.
  • Homolková, M. O pravopise staročeských veršovaných legend z doby lucemburské. In Čornejová, M. & L. Rychnovská ad. (eds.), Dějiny českého pravopisu (do r. 1902), 2010, 80–102.
  • Höchli, S. Zur Geschichte der Interpunktion im Deutschen: eine kritische Darstellung der Lehrschriften von der zweiten Hälfte des 15. Jahrhunderts bis zum Ende des 18. Jahrhunderts, 1981.
  • Isidor ze Sevilly. Etymologiae I–III – Etymologie I–III, (přeložil D. Korte), 2000.
  • Komárek, M. Historická mluvnice česká I. Hláskosloví, 1962.
  • Kosek, P. Interpunkce „Hory Olivetské“ Matěje Tannera. LF 125, 2002, 120–138.
  • Králík, S. Větná interpunkce v českých spisech J. A. Komenského. LF 90, 1967, 16–27.
  • Králík, S. (ed.) Otázky současné komeniologie, 1981.
  • Křístek, V. Staročeské pravopisné systémy. In Bělič, J. & A. Kamiš ad. Malý staročeský slovník, 1978, 693–704.
  • Kučera, K. Vývoj účinnosti a složitosti českého pravopisu od konce 13. do konce 20. století. SaS 59, 1998, 178–199.
  • Kvítková, N. Proměny textu a jazyka Dalimilovy kroniky ve 14. a 15. století, 1992.
  • Kvítková, N. Grafická stránka nejstarších zápisů kroniky tak řečeného Dalimila. In Čornejová, M. & L. Rychnovská ad. (eds.), Dějiny českého pravopisu (do r. 1902), 2010, 75–79.
  • Kyas, V. Česká bible v dějinách národního písemnictví, 1997.
  • Lutterer, I. K dvěma systémům spřežkového pravopisu v češtině 14. století. Philologica 4–5, SlavPrag 11, 1969, 73–77.
  • MJMS I, 1970.
  • MJMS II, 1980.
  • Moorhouse, A. C. Writing and the Alphabet, 1946.
  • Parkes, M. B. Pause and Effect. An Introduction to the History of Punctuation in the West, 1992.
  • Pečírková, J. & H. Kreisingerová ad. Interpunkce a členění textu v staročeských biblických rukopisech. In Čornejová, M. & L. Rychnovská ad. (eds.), Dějiny českého pravopisu (do r. 1902), 2010, 167–187.
  • Pleskalová, J. Grafická podoba staré češtiny. In Krmíčková, H. (ed.), Querite primum regnum Dei, 2006, 171–179.
  • Pleskalová, J. Pravopis – Od počátků do začátku národního obrození. In Pleskalová, J. & M. Krčmová ad. (eds.), Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky, 2007, 499–515, 532–539 (spolu s O. Šefčíkem).
  • Pleskalová, J. Vývoj pravopisu ve staré češtině z pohledu dějin jazykovědné bohemistiky. In Čornejová, M. & L. Rychnovská ad. (eds.), Dějiny českého pravopisu (do r. 1902), 2010, 17–29.
  • Staročeský slovník. Úvodní stati. Soupis pramenů a zkratek, 1968.
  • Šlosar, D. Poznámky k vývoji české interpunkce v 16. století. LF 87, 1964, 126–135.
  • Šlosar, D. Princip a vývoj staročeské interpunkce. Dis. práce, FF UJEP, Brno, 1966.
  • Šlosar, D. Průřez vývojem staročeské interpunkce. LF 89, 1966a, 164–170.
  • Šlosar, D. Středník. In Zand, G. & J. Holý (eds.), Tschechisches Barock – Sprache, Literatur, Kultur. České baroko – Jazyk, literatura, kultura, 1999, 33–42.
  • Voit, P. Encyklopedie knihy. Starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století, 2006.
  • Trautmann, R. (ed.) Die alttschechische Alexandreis: mit Einleitung und Glossar, 1916.
  • Vachek, J. Psaný jazyk a pravopis. In Havránek, B. & J. Mukařovský (eds.), Čtení o jazyce a poesii, 1942, 229–306.
  • Vintr, J. Die älteste tschechische Psalterübersetzung, 1986.
  • Zimmermannová, J. Česká grafika na počátku 14. století. Dipl. práce, FF MU, Brno, 2000.
Citace
Jana Pleskalová, Pavel Kosek (2017): SPŘEŽKOVÝ PRAVOPIS. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/SPŘEŽKOVÝ PRAVOPIS (poslední přístup: 7. 12. 2019)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka