SOUVĚTÍ

Základní

Termín tradiční gramatiky, vágně definovaný; užívá se minimálně ve dvou významech:

(A) Jako označení pro syntaktické spojení dvou finitních vět (tj. s. je dvojice vět tvořící syntaktický objekt):

(1)

[Petr přemlouval Pavlai, [aby proi sei neholil celé prázdniny]]

(2)

[[Petr hrál karty] a [Jana hrála šachy]]

Za s. se tedy nepokládá struktura obsahující finitní a infinitivní větu, ač infinitivní skupina ukazuje typické vlastnosti věty, např. má subjekt (nutně bez fonetické realizace (PRO)), který poskytuje referenta reflexivu (viz ↗kontrola), má vlastní časovou a modální interpretaci (včera přemlouval, příští rok se neholit celé prázdniny):

(1a)

[Petr přemlouval Pavlai [PROi neholit sei celé prázdniny]]

Naopak se za s. pokládá struktura obsahující ↗elipsu verbální části finitní věty rekonstruovatelné ze syntaktické struktury a neobsahující sufix nesoucí rysy subjekt-predikátové shody, protože tento sufix v důsledku elipsy nemá hostitele:

(2a)

[[Petr hrál karty] a [Jana šachy]]

(B) Jako označení pro syntaktické spojení minimálně dvou finitních vět, přičemž syntaktická struktura obsahující spojení více než dvou vět se nazývá složité souvětí; viz ✍Bauer (1966); ✍Hrbáček (1970); ✍Štěpán (1977) ad. K nejdůležitějším syntaktickým vlastnostem složitého souvětí patří to, že se v něm – v derivovaných strukturách – objevují v kontaktním postavení tzv. různovětné spojky (Říkal, že se postará o mé propuštění, když to nesplním → Říkal, že když to nesplním, postará se o mé propuštění; Přišel a zase odešel, když si ho nikdo nevšímal → Přišel, a když si ho nikdo nevšímal, zase odešel) a taky relativum a spojka (Byla to dívka, kterou když jsi oslovil, tak zčervenala) a že v bezpříznakových strukturách dochází k elipse spojky; srov. typický příklad: Líbí se mi, že se soustřeďuje na výklad a (že) nevyrušuje; Líbí se mi, že se soustřeďuje na výklad, (že) nevyrušuje, (že) neopisuje a (že) je snaživý.

Prostředky spojení vět do dvojice jsou: (a) ↗juxtapozice, tj. v mluveném diskurzu intonace (první věta končí polokadencí a mezi oběma větami vzniká nekoncový úsekový předěl): Už je moc hodin, půjdeme spát (analyzuje se také jako asyndetické spojení // asyndeton); (b) lexikální spojovací prostředek; standardní je rozlišování ↗spojek, a to (i) spojek souřadicích a (ii) spojek podřadicích, a ↗relativ, a to relativních zájmen (iii) a relativních zájmenných příslovcí (iv): (i) Už je moc hodin, a proto půjdeme spát; (ii) Protože už je moc hodin, půjdeme spát; (iii) Kdo se bojí, nesmí chodit do lesa sám; (iv) Půjdu tam, kam mě pošleš. Svoboda v Sou (1972) analyzuje některé výrazy standardně pokládané za podřadicí spojky jako jiné slovní druhy, např. žeaby jako částice, rozlišuje ve funkci spojovacích prostředků zájmena a vztažná zájmena, příslovce aj.

Klasifikace s. chápaného ve smyslu (A) jsou založeny na různých kritériích. Tradičně se rozlišuje (a) souvětí souřadné, založené na ↗koordinaci, a souvětí podřadné, založené na ↗zapouštění.

V rámci s. souřadného se analýzy principiálně neliší: rozlišuje se s. slučovací, s. odporovací, ↗vylučovací souvětí, v mnoha koncepcích se sem řadí jako speciální typ také s. stupňovací, a/nebo s. konfrontační a/nebo s. důsledkové. Rozdíl je v první řadě v tom, zda se k těmto typům dospívá na základě významového vztahu mezi spojenými větami, n. na základě významu spojek.

V rámci s. podřadného se naproti tomu objevuje množství klasifikací, k nimž se dospívá podle toho, jaké kritérium se zvolí: (i) větněčlenská funkce vedlejší věty (n. shodná distribuce vedlejší věty a větného členu) vede k rozlišování vedlejších vět podmětných (viz ↗podmět), vedlejších vět předmětných (viz ↗předmět), vedlejších vět přívlastkových (viz ↗přívlastek), vedlejších vět příslovečných (viz ↗příslovečné určení) aj.; (ii) (domnělá) stejnost distribuce vedlejší věty se slovními druhy vede k rozlišování vedlejších vět substantivních (Kdo se bojí // Bázlivec, nesmí do lesa), vedlejších vět adjektivních (Člověk, který hovoří deseti jazyky // hovořící deseti jazyky…) aj.; (iii) slovní druh spojovacího prostředku vede k rozlišování vedlejších vět spojkových a vedlejších vět vztažných, event. dalších typů (viz Sou, 1972); (iv) způsob zapuštění vedlejší věty do syntaktické struktury věty maticové vede k rozlišování ↗vedlejších vět obsahových // vedlejších vět kompletivních, ↗vedlejších vět vztažných a ↗vedlejších vět adjunktových; (v) důležitost vedlejší věty z hlediska informace zprostředkovávané celým s. vede k rozlišování restriktivních vedlejších vět, a to ↗restriktivních vět vztažných a ↗restriktivních vět spojkových, a nerestriktivních vedlejších vět, zvl. ↗nerestriktivních vět vztažných. I když se pro analýzu využívají různorodá kritéria, existují přesto s., která mají specifické vlastnosti a na základě žádného kritéria (i)–(v) ani jejich kombinací je nelze popsat, např. ↗důrazově vytýkací konstrukce (Byl to Pavel, kdo mě na to upozornil), tematizační konstrukce (Pokud jde o Pavla, znám ho dobře) aj. Některá s. lze vysvětlit jako odvozená z podpovrchové syntaktické struktury; typickým příkladem jsou struktury typu Kam myslíš, že šel?; viz ↗přemosťovací sloveso.

Při analýze s. se u nás uplatňují dva přístupy: (1) Vychází se z vlastností lexikálních spojovacích prostředků; u nás tak originálně Svoboda (v Sou, 1972) vyložil všechny souvětné struktury, navazuje na něj jen ✍Štěpán (2013). V zahraničí se uplatňují přístupy, jejichž společným jmenovatelem je to, že význam spojek analyzují jako jazykový pendant spojek logických. U nás tento přístup přijal pro popis kauzálních souvětí v širokém smyslu ✍Karlík (1995). (2) Vychází se z mezipropozičních vztahů a z kombinatoriky spojených propozic. Tento přístup je typický pro č. funkčně‑sémantickou syntax z okruhu ↗DVS: navrhli ho nezávisle na sobě ✍Daneš (1977)✍Grepl (1977/1978) a byl realizován v popisu souvětí v  3 (1987) a v  (1998).

Novější gramatické teorie už termín s. ve smyslu členu opozice „věta jednoduchá × souvětí“, která byla v tradiční syntaxi velmi důležitá, nepoužívají, a proto ani neusilují o analýzu s. jako gramatické (syntaktické) kategorie.

Rozšiřující
Literatura
  • Bauer, J. Složité souvětí a jeho klasifikace. SaS 27, 1966, 289–299.
  • Daneš, F. Zpracování souvětí v nové mluvnici češtiny. SlSlov 12, 1977, 244–252.
  • Grepl, M. Souvětí v sémanticky orientovaném popisu syntaxe. SPFFBU A 25/26, 1977/1978, 7–29.
  • Heimann, J. & S. Thompson. (eds.) Clause Combining in Grammar and Discourse, 1988.
  • Hrbáček, J. Poznámky k diskusi o tzv. složitém souvětí. SaS 31, 1970, 58‒64.
  • Karlík, P. Studie o českém souvětí, 1995.
  • Karlík, P. Co je to vedlejší věta? In Č-US, 1999, 13–27.
  • Koktová, E. Ke klasifikaci českého souvětí. SaS 58, 1997, 8–4.
  • 3, 1987.
  • , 1998.
  • Sou, 1972.
  • SS, 1990.
  • Štěpán, J. Složité souvětí s řetězcovou závislostí, 1977.
  • Štěpán, J. Souvětí současné češtiny, 2013.
Citace
Petr Karlík (2017): SOUVĚTÍ. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/SOUVĚTÍ (poslední stažení: 19. 11. 2017)

Další pojmy:

gramatika syntax

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2017

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka