SLUČOVACÍ VZTAH

Základní

1. Jeden ze základních významových typů ↗koordinace (k.); označuje se taky termínem kopulativní vztah (např.  3, 1987). V tradičních mluvnicích se charakterizuje (neformálně) jako spojení dvou n. více složek, vyjadřující, že složky jsou navzájem rovnocenné a vykazují nějakou sounáležitost. S.v. lze vyjádřit (a) v rámci ↗koordinační skupiny (KS), vzniká tak ↗několikanásobný větný člen: Je KS[[slavný] a [bohatý]] advokát; KS[[Dědeček] a [babička]] už umřeli; Petr říkal, KS[[že Pavel lhal] a [že už mu nebude věřit]]; Přišel KS[[na návštěvu], a [aby si poslechl nová cédéčka]]…; (b) v rámci souřadného spojení hlavních vět: [[Petr spí] a [Pavel maluje]]; [[Petr říkal, že Pavel lhal], a [Pavel říkal, že Petr lhal]]; vzniká tak slučovací souvětí. Viz také ↗koordinace. Při vyjadřování slučovacího vztahu dochází k elipsám: Petr čte detektivky a Pavel čte sci‑fi; viz ↗elipsa. Zvláštní syntax ukazují slučovací struktury obsahující předložkové skupiny: elipsa se může objevit jen v první složce, a pád tedy získává jméno od předložky v druhé složce: do kostela a z kostela // do kostela a z kostela // *do kostela a z kostela; v povrchové syntaxi se tedy první předložka může pojit se jménem v jiném pádě, než sama přiděluje: v a před kostelem × před a v kostele (názory na jejich gramatickou správnost jsou různé); (c) v souřadně spojených kompozitech může operace elipsy proniknout i dovnitř slova: [dvou‑] a [třílůžkový] pokoj], [velko‑] a [maloobchod].

Další syntaktickou vlastností s.v. je, že může být vícečlenný. Bezpříznaková je struktura s elipsou spojky; ta zůstává vyjádřena jen mezi posledními složkami, jinde je elipsa: Petr, Pavel, Marie a Jana se tomu smáli nejvíc; jiné vyjádření je příznakové. Bezpříznaková je také struktura s elipsou předložky, která zůstává jen před první složkou: Olympiáda už se konala v Berlíně, Paříži, Barceloně, Londýně a Římě.

Primárně se s.v. vyjadřuje ↗parataxí. Základním výrazovým prostředkem je spojka a (příklady viz výše). Názory na kategoriální statut výrazu i a jeho záporné formy ani jsou různé. Příklady otec a matka odcestovali – otec i matka odcestovali / otec ani matka neodcestovali vedou k analýze i a ani jako spojky. Příklady ukazující jednak možnost, aby se a a i/ani objevily ve struktuře současně, přičemž v kontaktním postavení s druhým členem je i/ani (otec a i matka odcestovali × *otec i a matka odcestovali – otec a ani matka neodcestovali), a nemožnost, aby se iani objevily ve struktuře současně (*otec i ani matka neodcestovali), jednak možnost, aby se i a ani objevili v obou složkách (i otec i matka / ani otec ani matka), vedou k analýze iani jako partikulí. Zatímco distribuce spojky je na negaci nezávislá (otec a matka odcestovali – otec a matka neodcestovali), distribuce partikulí je na negaci citlivá: V kladné větě je možné jen i (otec i matka odcestovali – *otec ani matka odcestovali), v záporné větě jsou možné i a ani: neodcestoval otec i matka – neodcestoval otec ani matka. Ačkoli spojka a je jazykovým protějškem logické spojky ↗konjunkce, spojení vět [A a B] nabízí na základě encyklopedických znalostí různé sémantické interpretace, které a nevyjadřuje, např. Oženil se s ní a jí se narodila dvojčata (následnost B po A), Držel hladovku a za 60 dní umřel (následnost B po A + B jako kauzální následek A), Je v koupelně a sprchuje se (současnost A a B + A a B na stejném místě), Je v koupelně a nesprchuje se (současnost A a B + A a B na stejném místě + B neočekávané vzhledem k A) atd. Jsou to pouze ↗inference; srov. např. , 1998 a část rozšiřující.

Víceslovné spojovací výrazy opakované (hned – hned, tu – tu, jednak – jednak aj.) n. různoslovné (napřed – potom, zde – tam aj.) vyjadřují významové modifikace s.v. (viz např.  3, 1987).

K subjekt‑predikátové shodě ve strukturách s několikanásobným podmětem se složkami ve s.v. viz ↗shoda.

Podle funkčně orientovaných č. mluvnic se s.v. vyjadřuje také ↗hypotaxí. Tradičně se uvádí: (i) v rámci koordinační skupiny předložka s přidělující jménu v druhé složce instr.: Otec a matka už odešli – Otec s matkou už odešli; (ii) v rámci souřadného souvětí spojka aby, která stojí v nezačleněné větě s formou věty vedlejší (viz ↗nepravá věta účelová), vyjadřuje v rámci s.v. vyústění děje (Řeka Moravice pak protéká Kružberkem k Vikštejnu a Hradci, aby se u Kylešovic spojila s Opavicí × a u Kylešovic se …), příp. pateticky osudové vyústění děje (Ulehla, aby již více nevstala × a již více …); (iii) relativum typu který, jenž, které stojí ve větě s formou vedlejší věty vztažné (viz ↗pokračovací věta): Dal dopis Norbertovi, který ho odnesl na poštu × a ten …). Speciální typ tvoří věty s relativem typu což: Petr se oženil s Marií, načež se Marii narodil chlapečeka na to ….

Rozšiřující

2. Jeden ze základních významových (sémanticko-logických) vztahů mezi koordinovanými složkami; viz ↗koordinace. Vyjadřuje, že koordinované složky jsou sémanticky rovnocenné a vykazují nějakou sounáležitost. Týká se dvoučlenné (binární) i vícečlenné koordinace všech syntaktických kategorií. Je typicky realizován(a) koordinací s koordinační spojkou a, viz (1), n. parataxí (asyndeton), která zvyšuje efekt rovnocennosti, viz (2):

(1)

a.

Dědeček a babička už umřeli

b.

V zimě jezdíváme na hory a v létě spíš někam k vodě

(2)

a.

Nikdo mi neporadí, nikdo mě nepochválí

b.

V pátek přijede, v pondělí odjede, a tak to jde celý rok

S.v. lze dále vyjádřit spojkou i (a její negativní variantou ani), která nutí distributivní interpretaci koordinace spojenou s její fokalizační funkcí (viz ↗koordinační spojky), a předložkou/spojkou s (viz ↗komitativní koordinace), která naopak nutí kolektivní interpretaci (nominální) koordinace (✍Škrabalová, 2004). Použití i a s tak umožňuje hierarchizaci vícečlenných koordinací, viz (3b,c):

(3)

a.

Soudce vyslechl (i) obžalovaného i žalobce / Soudce nevyslechl (ani) obžalovaného ani žalobce

b.

Vyhláška se týká žáků prvního i druhého stupně a studentů středních i vysokých škol

c.

Pejsek s kočičkou a Jenda s Věruškou se přestrojili za Mikuláše a čerta

Další spojky a spojovací výrazy (viz ↗korelativní koordinace) vyjadřují významové modifikace základního slučovacího vztahu (např. fokalizace protikladů, časová posloupnost aj.):

(4)

a.

Tu se smál, tu zas plakal, a nikdo nevěděl proč

b.

Umět cizí jazyky je užitečné jak v pracovním životě, tak (i) v osobním

c.

Napřed si umyješ ruce a pak se najíš

V moderní lingvistice je základní význam spojky a pokládán za identický s logickou spojkou &, nazývanou konjunkce; viz ↗konjunkce. Logická konjunkce (funktor, junktor) je definována extenzionálně na základě pravdivostních hodnot: spojení p & q je pravda, pokud p je pravda a q je pravda, v ostatních případech je spojení nepravda. Proto lze koordinovat např. i věty, jež spolu významově nesouvisí:

(5)

Vyprávěl mi, jak se naboural a jak se sousedi vypravovali na prázdniny

Řada spojení založených na takto definované konjunkci je z hlediska extenzionálně definované sémantiky též ekvivalentní s disjunktivními spojeními se spojkou nebo (pokud je interpretována jako ↗slabá disjunkce):

(6)

Polévku můžeme podle potřeby přisolit nebo připepřit (nebo oboje)

K základnímu významu konjunkce se zpravidla připojují další sémantické a pragmatické významy (např. časová simultaneita, časová posloupnost, příčina-efekt aj.), které mohou být explicitně vyjádřeny pomocí různých adverbií a částic, n. které představují konverzační implikatury, jež lze odvodit, např. na základě kooperačního principu, ze spojení konjunktů (✍Grice, 1968; ✍Grice, 1989; ✍Sperber & Wilson(ová), 1993; ✍Sperber & Wilson(ová), 1995; ✍Carston, 1988). V (7a) lze např. ze spojení p & q odvodit, že pq platí simultánně (explicitně vyjádřeno výrazem přitom), v (7b), že q platí po p (explicitně vyjádřeno výrazem pak), a v (7c), že p je příčinou q (explicitně vyjádřeno výrazem proto). V (7d) lze vidět, že různé lineární uspořádání stejných konjunktů vede k dvěma různým implikaturám:

(7)

a.

Jan spadl ze štaflí a rozbil si (přitom) rameno

b.

Děti si udělaly úkoly a šly si (pak) hrát na hřiště

c.

Marie je nemocná, a (proto) nepřijde na schůzku

d.

Nestalo se, že Petr odešel a Marie se rozzlobila, ale že se Marie rozzlobila a Petr odešel (✍Sperber & Wilson(ová), 1993)

Sémantická analýza spojky a jako logické konjunkce byla původně důvodem k tomu, že všechny koordinace byly syntakticky analyzovány jako koordinace vět, viz př. (8), ve kterém Jan a Marie zpívají falešně je pravda, pokud Jan zpívá falešně je pravda a pokud Marie zpívá falešně je pravda. Větné koordinace pak byly redukovány na menší struktury pomocí transformace conjunction reduction (viz ✍Chomsky, 1957; ✍Gleitman(ová), 1965; ✍Smith(ová), 1969; ✍Lakoff & Peters, 1969):

(8)

Jan a Marie zpívají falešně = Jan zpívá falešně a Marie zpívá falešně

Operace conjunction reduction je však problematická pro koordinace s kolektivní interpretací, které nejsou ekvivalentní větné koordinaci, viz (9). ✍Gleitman(ová) (1965) navrhuje sice několik transformačních pravidel, která umožňují derivovat kolektivní koordinaci z koordinací vět, problémem však zůstává plurálová shoda mezi koordinovaným podmětem a slovesem:

(9)

a.

Jan a Marie jsou šťastný pár ≠ Jan je šťastný pár a Marie je šťastný pár

b.

Tři a dva je pět ≠ Tři je pět a dva je pět

Přelomem v analýze koordinace je ✍Partee(ová) & Rooth (1983) (navazující na ✍Montague, 1973; ✍Montague, 1974; ✍von Stechow, 1974; ✍Keenan & Faltz, 1978; ✍Gazdar, 1980), kteří navrhují, že spojka a smí koordinovat všechny kombinovatelné sémantické typy (tzn. typy obsahující t(ruth)), tedy nejen věty, ale i predikáty, slovesa, nominální skupiny, modifikátory. Mluví se o tzv. generalizované konjunkci symbolizované Booleovým operátorem ∩ (angl. meet, č. intersekce, průnik). Koordinace nevětných konjunktů je tak dosažena přímou derivací a ne redukcí větné koordinace. Partee(ová) & Rooth dále postulují, že všechny výrazy musí být interpretovány jako nejnižší možný typ a koordinované výrazy jako nejnižší možný společný typ. Např. koordinaci ve větě obsahující dvě tranzitivní slovesa (tzv. extenzionální predikáty) v (10) je třeba analyzovat jako koordinaci typu <<e,t,>, t>, <e,t>> (transitive verb), neboť koordinovaná slovesa [chytil a snědl] mají společný komplement [rybu]:

(10)

Jan chytil a snědl rybu (1 ryba) × Jan chytil rybu a Jan snědl rybu (2 ryby)

Sémantický typ konjunktu je možné změnit operací zvanou type-shifting rule n. type-raising operation, která se aplikuje na jeden n. na oba konjunkty tak, aby se našel jejich nejnižší společný typ. Vzhledem k tomu, že typ e (entity, jednotlivec, individuum) není koordinovatelný typ (neobsahuje t), jsou vlastní jména (referující na jednotlivce) zvýšena na typ <<e,t>,t>. Věta Jan a Marie zpívají falešně je tedy pravda, pokud intersekce množiny Jan (denotující všechny Janovy vlastnosti) a množiny Marie (denotující všechny Mariiny vlastnosti) obsahuje vlastnost zpívat falešně, nebo také pokud tato intersekce je členem množiny denotované predikátem zpívat falešně (denotuje množinu všech množin, jež obsahují vlastnost zpívat falešně). Možnost koordinovat nominální složky vede k hypotéze, že distributivní a kolektivní interpretace koordinace je vlastností koordinované nominální skupiny a že spojky jsou dvojznačné (viz ✍Landman, 1989; ✍Link, 1983; ✍Link, 1984). ✍Partee(ová) a Rooth (1983) používají pro obdržení kolektivní interpretace operaci sjednocení (angl. sum), která mapuje kterékoli dva jednotlivce (individuals, typ e) do skupiny je obsahující (group, typ e). Pro ✍Linka (1983) má každá koordinovaná NP (nejméně) dvě interpretace: „skupina jednotlivců“ (group of individuals) pro distributivní interpretaci a „sjednocení jednotlivců“ (individual sum neboli i‑sum) pro kolektivní interpretaci. Vícečlenné koordinace umožňují různá seskupení (hierarchizace) uvnitř koordinované skupiny a tím i více interpretací. Př. (11a) má teoreticky dvě distributivní interpretace: {Francouzi} × {Rakušané, Rusové} n. {Francouzi, Rakušané} × {Rusové}. V př. (11b), pokud jde o dva páry, vytvářejí spojky a1 a a3 koordinované NP typu i‑sum a spojka a2 koordinovanou NP typu group. Spojka a má tedy tři různé významy, podle toho, zda koordinuje skupinu, sjednocení n. věty (Booleův operátor).

(11)

a.

Francouzi a Rakušané a Rusové proti sobě bojovali u Slavkova

b.

Jiří a1 Marie a2 Pavel a3 Zuzana vydělávají stejně (tzn. pár J+M a pár P+Z vydělávají stejně)

Podle jiných autorů není ambiguita mezi distributivní a kolektivní interpretací záležitostí spojky, ani koordinované nominální skupiny, ale predikátu (✍Scha, 1981; ✍Hoeksema, 1983; ✍Dowty, 1986; ✍Lasersohn, 1989; ✍Lasersohn, 1995; ✍Schwarzschild, 1991; ✍Schwarzschild, 1992). Tato hypotéza se opírá o následující argumenty: (i) koordinace kolektivního a distributivního predikátu se společným subjektem je možná (tzv. zeugma test), viz (12a), (ii) částečná n. participativní distributivita je možná, viz (12b), (iii) plurálová shoda se slovesem je povinná i s kolektivní interpretací (v č. možná i pokud je subjekt postverbální), viz (12c):

(12)

a.

Jan a Marie se potkali a dali si pivo v baru na náměstí (kolektivní + distributivní predikát)

b.

Po shlédnutí filmu kladli děti i rodiče režisérovi otázky (ne všichni)

c.

Přišli/Přišel Jan a Marie × Nejkrásnější dvojicí roku byli zvoleni / byl zvolen Jan a Marie

✍Lasersohn (1995) proto navrhuje interpretovat všechny koordinované (a plurálové) referenční NP jako skupiny (groups). Kolektivní predikáty jsou pravda jen v kombinaci se skupinou (mají pouze skupiny ve své extenzi), distributivní predikáty jsou pravda v kombinaci s jednotlivci (tvořícími skupinu) i se skupinami. Dvojí interpretace je možná u predikátů, jejichž extenze zahrnuje jednotlivce i skupiny. Distributivní interpretace je dosažena přidáním operátoru D, který nutí aplikaci predikátu (VP) na jednotlivce, viz (13). Pro Lasersohna existují pouze tyto dvě základní interpretace, ostatní jsou dosaženy lexikálními prostředky n. skopusem kvantifikátorů, viz (14):

(13)

a.

Jan a Marie postavili stan (kolektivní, tzn. aplikace na skupinu)

b.

Jan a Marie Dpostavili stan (distributivní, tzn. aplikace na jednotlivce)

(14)

Dvě dívky a tři chlapci přečetli deset knih

Lasersohn též navrhuje jednotnou analýzu k. založenou na předpokladu, že věty a VP denotují množiny událostí (angl. event, eventuality): konjunkce vět a slovesných frází je operace tvořící skupinu denotující dvě množiny událostí {e,e’}. Tím lze vysvětlit interpretaci adverbií typu střídavě v kombinaci s koordinací, viz (15): každý konjunkt je nezávislý argument predikátu střídavě, tzn. že každý konjunkt může být pravda v jiném čase:

(15)

a.

Janovi bylo střídavě horko a zima

b.

Jan byl střídavě [šťastný a spokojený] a [nešťastný a nespokojený]

Pokud dále definujeme predikáty jako funkce od V do {0,1}, věta bude pravda, pouze pokud existuje aspoň jedna událost n. skupina událostí, díky níž má funkce denotovaná touto větou hodnotu 1 (pravda). K. vět Jan potkal Marii a Marie potkala Jana je pravda o skupině událostí {e,e’}, pokud Jan potkal Marii je pravda o události e, a Marie potkala Jana je pravda o události e’.

Radikální přístup ke k. navrhuje ✍Winter (1995), podle kterého spojka and neobsahuje žádný lexikální význam, zatímco spojka or je ekvivalentní s generalizovanou disjunkcí. Význam koordinací s konjunkcí není dán podle Wintera významem spojky, ale axiomem, který derivuje strukturovaný význam <X,Y> z juxtapozice jakýchkoli dvou elementů X, Y.

Literatura
  • Boole, G. An Investigation of the Laws of Thought on Which are Founded the Mathematical Theories of Logic and Probabilities, 1854.
  • Carlson, G. The Role of Thematic Roles in Linguistic Theory. Linguistics 22, 1984, 259–279.
  • Carston, R. Implicature, Explicature, and Truth-theoretic Semantics. In Kempson, R. M. (ed.), Mental Representations, 1988, 155–181.
  • Chomsky, N. Syntactic Structures, 1957.
  • Dowty, D. Collective Predicates, Distributive Predicates and All. In Marshall F. & A. Miller ad. (eds.), Proceedings of ESCOL ’86, 1986, 97–115.
  • Gazdar, G. A Cross-Categorial Semantics for Conjunction. L&P 3, 1980, 407–409.
  • Gleitman, L. Coordinating Conjunctions in English. Lg 41, 1965, 260–293.
  • Grice, H. P. Utterer’ Meaning, Sentence-Meaning, and Word-Meaning. Foundations of Language 4, 1968, 225–242.
  • Grice, H. P. Logic and Conversation. In Cole, P. & J. Morgan (eds.), Syntax and Semantics 3. Speech Acts, 1975, 41–58.
  • Grice, H. P. Retrospective Epilogue. In Grice, H. P. (ed.), Studies in the Way of Words, 1989, 339–385.
  • Hoeksema, J. Plurality and Conjunction. In ter Meulen, A. (ed.), Studies in Model Theoretic Semantics, 1983, 63–83.
  • Hoeksema, J. The Semantics on Non-Boolean ‘And’. Journal of Semantics 6, 1988, 19–40.
  • Keenan, E. & L. Faltz. Boolean Semantics for Natural Languages, 1978.
  • Keenan, E. & L. Faltz. Boolean Semantics for Natural Languages, 1985.
  • Krifka, M. Boolean and Non-Boolean ‘And’. In Kálmán, L. & L. Pólos (eds.), Papers from the Second Symposium on Logic and Language, 1990, 161–188.
  • Lakoff, R. IF's, AND's, and BUT's about Conjunction. In Fillmore, Ch. & T. Langendoen (eds.), Studies in Linguistic Semantics, 1971, 115–149.
  • Lakoff, G. & S. Peters. Phrasal Conjunction and Symmetric Predicates. In Reibel, D. A. & S. A. Shane (eds.), Modern Studies in English: Reading in Transformational Grammar, 1969, 113–142.
  • Landman, F. Groups I. L&P 12, 1989, 559–605.
  • Lasersohn, P. On the Readings of Plural Noun Phrases. LI 20, 1989, 130–134.
  • Lasersohn, P. Generalized Conjunction and Temporal Modification. L&P 15, 1992, 381–410.
  • Lasersohn, P. Plurality, Conjunction, and Events, 1995.
  • Link, G. The Logical Analysis of Plural and Mass Terms: A Lattice-theoretical Approach. In Bäuerle, R. & C. Schwartze ad. (eds.), Meaning, Use, and Interpretation of Language, 1983, 303–323.
  • Link, G. Hydras. On the Logic of Relative Constructions with Multiple Heads. In Landman, F. & F. Veltman (eds.), Varieties of Formal Semantics, 1984, 245–257.
  • Link, G. Algebraic Semantics in Language and Philosophy, 1998.
  • 3, 1987.
  • Montague, R. The Proper Treatment of Quantification in Ordinary English. In Hintikka, J. & J. Moravcsik ad. (eds.), Approaches to Natural Language: Proceedings of the 1970 Stanford Workshop on Grammar and Semantics, 1973, 221–242.
  • Montague, R. Formal Philosophy: Selected Papers of Richard Montague (ed. R. Tomason), 1974.
  • Oetke, C. Paraphrasenbeziehungen zwischen disjunktiven und konjunktiven Sätzen, 1981.
  • Partee, B. & M. Rooth. Generalized Conjunction and Type Ambiguity. In Bäuerle, R. & C. Schwartze ad. (eds.), Meaning, Use, and Interpretation of Language, 1983, 361–383.
  • Posner, R. Bedeutung und Gebrauch der Satzverknüpfer in den natürlichen Sprachen. In Grewendorf, G. (ed.), Sprechakttheorie und Semantik, 1979, 345–385.
  • Sbg, 1972.
  • , 1998.
  • Scha, R. Distributive, Collective and Cumulative Quantification. In Groenendijk, J. A. G. & T. M. V. Janssen ad. (eds.), Formal Methods in the Study of Language 2, 1981, 483–512.
  • Schein, B. Plural and Events, 1993.
  • Schwarzschild, R. On the Meaning of Definite Plural NPs. PhD. diss. UMass, Amherst, 1991.
  • Schwarzschild, R. Types of Plural Individuals. L&P 15, 1992, 641–657.
  • Smith, C. Ambiguous Sentences with And. In Reibel, D. A. & S. A. Schane (eds.), Modern Studies in English: Reading in Transformational Grammar, 1969, 75–79.
  • Sou, 1972.
  • Sperber, D. & D. Wilson. Relevance. Communication and Cognition, 1986.
  • Sperber, D. & D. Wilson. Relevance, Communication and Cognition, 1995.
  • Sperber, D. & D. Wilson. Pragmatics and Time. In UCL Working Papers in Linguistics 5, 1993, 277–298.
  • SS, 1990.
  • Svoboda, K. Souřadná souvětí asyndetická a souřadná souvětí se spojkou a ve spisovné češtině. SlavPrag 4, 1962, 281–287.
  • Škrabalová, H. Recherches sur la syntaxe et la sémantique des expressions coordonnées, avec application particulière à la coordination nominale en tchèque. PhD. diss., Univ. Paris 3, 2004.
  • von Stechow, A. ε-λ kontexte-freie Sprachen: Ein Beitrag zu einer natürlichen formalen Semantik. Linguistische Berichte 43, 1974, 1–33.
  • Wierzbicka, A. “And” and Plurality (Against “Conjunction Reduction”). In Wierzbicka, A. Semantic Primitives, 1972, 166–190.
  • Winter, Y. Syncategorematic Conjunction and Structured Meanings. In Simons, M. & T. Galloway (eds.), SALT 5, 1995, 387–404.
Citace
Petr Karlík (1), Hana Gruet Škrabalová (2) (2017): SLUČOVACÍ VZTAH. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/SLUČOVACÍ VZTAH (poslední přístup: 17. 10. 2018)

Další pojmy:

gramatika syntax

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2018

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka