SÉMANTICKÁ ROLE

Základní

V nejobecnějším pojetí vyjadřuje významový vztah pojmenovávané entity k ději nebo stavu vyjádřenému predikátem; je to tedy, zjednodušeně řečeno, „role“, kterou daná entita „hraje“ jako participant v pojmenovávané události. S.r. mohou nést jak jmenné skupiny/fráze, tak skupiny/fráze zájmenné, předložkové, adverbiální, infinitivní a větné. Jde o koncept využívaný napříč lingvistickými teoriemi a jeho přesná definice i počet a názvy jednotlivých rolí se v jednotlivých přístupech značně liší. Mezi nejčastěji se objevující role patří: 1. agens n. konatel (agent) = personální původce děje, 2. patiens (patient) = nositel děje, který je dějem nějak zasažen, 3. theme (angl. název bez ekvivalentu v č.) = nositel děje, který nemění dějem svůj stav (role theme se v mnoha přístupech od role patiens neodlišuje a oba termíny se používají jako synonymní), 4. adresát neboli příjemce (recipient), 5. proživatel (experiencer) a 6. cíln. též směr (goal n. direction). Např. ve větě Karel rozbil džbán s vínem je džbán s vínem patientem a Karel agentem; ve větě Džbán s vínem se rozbil je džbán s vínem stále patientem; ve větě Karel dal Petrovi džbán s vínem je džbán s vínem theme a Petrovi recipientem; ve větě Karel přilepil džbánu s vínem upadlé ucho je džbánu s vínem recipientem a ve větě Karel kopl do džbánu s vínem je předložková fráze do džbánu s vínem směrem/cílem. Dále se často rozlišuje s.r. 7. kauzátor (force, cause) = nevědomý, nepersonální původce děje (např. Lavina zničila horskou chatu), 8. nástroj (instrument) – Uřízni to nožem, 9. zdroj n. původ (source n. origin) – Odešla od něj, Vyrobili to ze starých hadrů, 10. benefaktivmalefaktiv (beneficiarymaleficiary) = účastníci, v jejichž prospěch či neprospěch se něco děje (např. Upekl jsem manželce bábovku, ale pak jsem ji snědl), 11. místo (location) – Budu spát u kamaráda, 12. čas (time) – Přijeli jsme včera, 13. způsob (manner) – Rozloučila se s úsměvem na rtech ad. Takto vymezené s.r. jsou s některými predikáty sémanticky obligatorní, s některými volitelné a s některými nekompatibilní. Např. výraz se s.r. (11) – místo, lokace ‒ se může objevit u všech predikátů, kromě tzv. individual level predikátů (Petr byl opilý / četl / spal / hrál karty / usnul na přednášce × #Petr byl inteligentní na přednášce), ale jen u sémanticky specifické třídy je nutný (Petr se ocitl *(na přednášce) × Petr četl (na přednášce)).

Rozšiřující

Jako jeden z prvních rozpracoval komplexní systém rolí, které je třeba definovat pro lexikální jednotky ve vztahu ke slovesu ještě před započetím syntaktické derivace, ✍Gruber (1965). Operuje s rolemi jako agent, theme, source, goal, direction, location či accompanyment. Na jeho poznatky navázal ve svých pracích na počátku 70. let R. Jackendoff. Ten ideu s.r., Jackendoffem nazývaných tematické vztahy (thematic relations), rozvinul v rámci popisu tzv. konceptuální struktury vět a jako centrální pojmy sémantické analýzy vět chápe lokaci a její změnu (✍Jackendoff, 1983; ✍Jackendoff, 1987; ✍Jackendoff, 1990). Tematické vztahy nejsou u Jackendoffa základní pojmy, ale jsou odvozené z konfigurací primitivních operátorů jako BE, GO, STAY n. CAUSE. Jackendoff rozlišuje v konceptuální struktuře minimálně dvě roviny, tematickou (thematic tier) a akční (action tier). Zatímco tematická vrstva řeší pohyb a lokaci, akční vrstva řeší agento-patientové vztahy. Jejím ústředním pojmem je ↗zasaženost objektu a má být primárním pojítkem struktury konceptuální se syntaktickou. Tematická vrstva pracuje s rolemi agent/causer, theme, location, goal, source, route; akční vrstva s rolemi actor, patient, undergoerbeneficiary. Obě vrstvy jsou zachyceny na následujícím příkladu:

The car

hit

the tree

thematic tier

Theme

Goal

inchoative ([be ([CAR], [at ([TREE])])])

action tier

Actor

Patient

Eventaffected ([CAR], [TREE])

✍Jackendoff (1987:395)

✍Jackendoff (1990:258)

Za zakladatele teorie s.r. je považován Ch. Fillmore, který v roce 1967 poprvé prezentoval svoji teorii hloubkových pádů (deep case), tvořících pádový rámec (case frame) daného slovesa a determinujících ryze gramatické funkce jako povrchový subjekt n. přímý objekt. (Hloubkové pády nelze zaměňovat s gramatickými ↗pády jako nominativ, akuzativ či dativ, které slouží právě k povrchové realizaci gramatických funkcí.) ✍Fillmore (1968) rozlišoval šest základních hloubkových pádů: agentive, instrumental, dative, factitive, locative, objective a zmiňuje též benefactivecomitative. Podle Fillmorových slov jde o univerzální, pravděpodobně vrozené koncepty, identifikující typy úsudků, které lidé dělají o událostech probíhajících okolo nich, např. „kdo to udělal“, „komu se to událo“, „kdo se změnil“ atp.; viz ✍Fillmore (1968:24). V pozdějších pracích (✍Fillmore, 1969; ✍Fillmore, 1977) se počet hloubkových pádů rozšiřuje, s vědomím, že kritéria pro stanovení definitivního počtu a typů s.r. nejsou jasně daná.

Vliv Fillmorovy pádové gramatiky (case grammar) se promítl do nemalého počtu lingvistických teorií, zejm. v oblasti sémantické ↗valence (v č. jazykovědě též nazývané intence, což je termín převzatý z ✍Paulinyho, 1943). Zhruba ve stejné době jako Fillmore začal rozvíjet teorii s.r. a sémantické struktury věty také F. Daneš (mj. viz ✍Daneš, 1965; ✍Daneš, 1968; ✍Daneš, 1971; ✍Daneš, 1977), později ve spolupráci se Z. Hlavsou a dalšími členy ÚJČ (viz ✍Daneš & Hlavsa ad., 1973; ✍Daneš & Hlavsa, 1978; ✍Daneš & Hlavsa a kol., 1981; ✍Hlavsa, 1982). Daneš vycházel vedle Paulinyho (op.c.) z tezí V. Mathesia o ↗predikaci jako základním usouvztažňujícím a větotvorném aktu, který se opírá o abstraktní větné vzorce (viz ✍Mathesius, 1942; ✍Mathesius, 1947). Větné vzorce mají v Danešově pojetí rovinu gramatickou, postavenou na valenci daných slovesných výrazů (predikátorů), a rovinu sémantickou, zachycující intenční potenciál daného predikátu. S.r. tak u Daneše odpovídají syntakticko-sémantickým funkcím sémantických pozic implikovaných daným predikátem; viz ↗DVS. Hlavní pozornost je však v DVS věnována sémantické klasifikaci predikátů samotných, zatímco na pevné vymezení jmen a počtu „participantských rolí“, tj. s.r. participantů, se vědomě rezignuje s tím, že každý takový výčet je nutně arbitrární. Často se pracuje pouze s rozlišováním participantů pravointenčních a levointenčních, protože ty lze rozlišit infinitivizačním testem: ten participant, který při změně aktivní formy slovesa v infinitiv musí zůstat nevyjádřen, je levointenční, ostatní jsou pravointenční: Petr rozbil vázu – *Petr rozbít vázu / rozbít vázu (srov. proto Nutil Petra [*Petr rozbít vázu] // [rozbít vázu]). Danešovo pojetí je nejblíže analýze lexikálně konceptuální struktury predikátů založené primárně na dekompozici jejich vnitřního aspektového významu, jak ji najdeme zejména v pracích Levin(ové) a Rappaport Hovav(ové) (např. ✍Rappaport Hovav(ová) & Levin(ová), 1998; ✍Levin(ová) & Rappaport Hovav(ová), 2005). DVS rozvinuli v č. kontextu Grepl a Karlík v ✍Grepl & Karlík (1983), (1998), ✍Karlík (2000) a obohatili ji právě o poměrně detailní výčet s.r. aktantů, které dělí na substanční a situační, resp. věcné a propoziční, a první zmiňované dále na fyzikální objekty, místa a časy; srov. ↗aktant.

V jistém smyslu opačný přístup k aktantům lze nalézt v ↗FGP, který kromě Fillmorovy pádové gramatiky navazuje zejména na Tesnièrovu teorii ↗valence (✍Tesnière, 1959). Sada aktantů je v FGP pevně vymezena na pět rolí: konatel (též nazývaný aktor), patiens (někdy též jako trpitel), adresát, původ a výsledek, přičemž první dva aktanty jsou definovány čistě gramaticky, jako první a druhý argument, se kterým se sloveso v daném slovesném významu pojí; u dalších aktantů už se uvažuje i jejich sémantická stránka. Tradičně pojatým s.r. tak v FGP odpovídá spíše sada funktorů, které na tektogramatické rovině, tj. rovině významové stavby věty, vyjadřují vztahy podřízených uzlů k uzlům řídícím, srov. ↗tektogramatika, a které se dělí na aktanty a volná doplnění (např. ✍Panevová, 1974; ✍Panevová, 1975; ✍Panevová, 1994; viz též MSoČ 2, 2014). Kromě toho se v FGP mluví o tzv. kognitivních rolích, a to právě u gramaticky vymezených aktantů: např. konatel odpovídá kognitivním rolím činitele děje, nositele děje, kauzátora, proživatele n. předmětu zasaženého dějem; patiens odpovídá nositeli děje, objektu zasaženému dějem, cíli atd.; ostatní funktory jsou většinou asociované s jednou prototypickou kognitivní rolí. V poslední době aplikovala přístup k s.r. založený na FGP ✍Kettnerová (2014) při analýze typických lokativních konverzí sloves, kdy jsou totožné s.r., nazývané zde situační participanty, vyjádřeny různými valenčními rámci.

Přístupy adoptující koncept s.r. v rámci valenční teorie dovolují, aby jedna nominální fráze získala dvě různé sémantické role, když rozlišují tzv. podvojné s.r., a to v zásadě dvojího typu: (a) každá ze s.r. je součástí valenčního rámce jiného slovesa (ve větě Učitel viděl Pavla opisovatPavla roli patiens slovesa vidět a agens slovesa opisovat), (b) jedna role je součástí valenčního rámce slovesa a druhá je zaváděna syntaktickou operací na tomto slovese (ve větě Petrovi se studovalo snadnoPetrovi roli agens slovesa studovat a navíc roli proživatel, kterou poskytuje reflexivizace; právě proživatelská role je podle této teorie zodpovědná za to, že obligátní součástí takové struktury je adverbiále specifikující způsob prožívání ‒ srov. kontrast: Petr studoval (snadno, dobře… / úspěšně, laxně…) × Petrovi se studovalo *(snadno, dobře…) / (#úspěšně, laxně…)).

Na ideu s.r. navázala pojmem theta role // θ-role také ↗generativní gramatika, zejm. v rámci teorie ↗G&B (✍Chomsky, 1981; ✍Chomsky, 1986). I když se v chomskyánské tradici užívá stejná n. podobná terminologie jako pro s.r., nejde o totéž a theta role se chápou jako zobecnění pouze té části sémantiky predikátu, která je syntakticky relevantní. Syntaktická fráze může mít jako celek víc než jednu s.r., ale pouze jednu theta roli; theta roli mají pouze argumenty (neboť theta role jsou připisovány pouze tzv. A-pozicím), zatímco s.r. mají i adjunkty. Značně problematický je v tomto kontextu termín tematická role (thematic role), který se hojně používá jako synonymum pro theta roli (✍Chomsky, 1986:93ad.), ale také jako alternativa k pojmu sémantická role n. tematická relace (✍Jackendoff, 1987). Theta role pojmenovávají typy ↗argumentů vyžadovaných daným predikátem na základě jejich prototypického významu a předpokládá se, že různým theta rolím odpovídají různé strukturní pozice. S tím také souvisí podstatně nižší počet theta rolí než počet rozlišovaných s.r.

Současný generativistický popis, který předpokládá, že (rozšířená) verbální projekce sestává z několika hierarchizovaných funkčních hlav (tzv. split vP hypothesis), se více méně shoduje na následujících theta rolích: 1. agent, připisovaný ve [Spec,VoiceP] (✍Hale & Keyser, 1993; ✍Kratzer(ová), 1996), 2. theme, popř. patient, připisovaný ve [Spec,VP], resp. [Spec,vP] v teoriích, kde je malé v verbalizátorem kategoriálně nespecifikovaného kořene (srov. ✍Marantz, 1997), 3. theta role aplikovaného argumentu, nazývaná např. jako recipient n. affected, připisovaná ve [Spec,vApplP] (viz ↗dativ, ↗ditranzitivní sloveso, affectedness), 4. path, popř. place, připisovaná předložkové n. adverbiální frázi, která je komplementem V. Je patrné, že takto strukturně definované theta role korespondují hned s několika s.r. zároveň: theta role agent může korespondovat s s.r. agens, ale také se s.r. kauzátor, proživatel n. instrument; theta role patient/theme odpovídá s.r. patiens n. theme, theta role recipient/affected může být sémanticky proživatelem, příjemcem, adresátem, benefaktivem n. malefaktivem a theta role path/place může být např. zdrojem, směrem n. cílem. Také z toho důvodu se v generativistických pracích referuje k jednotlivým theta rolím spíš na základě jejich syntaktické pozice jako k ↗externímu argumentu (= agent), přímému internímu argumentu (= patient) a nepřímým interním argumentům (= recipient n. path); často se mluví též o hloubkovém subjektu a hloubkovém objektu, popř. o logickém subjektu a logickém objektu. Termíny externí a interní argument pocházejí od ✍Williamse (1981), který definoval argument s theta rolí agent jako generovaný vně maximální projekce predikátu, tedy externě k VP, zatímco argumenty s theta rolí theme n. goal jako obsažené uvnitř maximální projekce V. Argument, který je realizován nejblíže verbální hlavě, je nazýván jako přímý, ostatní argumenty jsou nepřímé. Toto strukturní pojetí bylo v současné syntaxi překonáno, viz výše, i když Williamsův vhled o „neselektovanosti“ externího argumentu lexikální verbální hlavou je stále platný. Vlivný je v tomto směru ✍Dowty (1989)✍Dowty (1991), který argumentuje pro rozlišování pouze dvou s.r., proto-agentu a proto-patientu, na základě vlastností charakteristických pro každý z těchto argumentových prototypů, a definuje principy, podle nichž jsou argumenty nesoucí tyto proto-role syntakticky realizovány jako subjekt, přímý objekt n. předložkový objekt.

Principy připsání theta rolí (syntaktickým) argumentům se zabývá samostatný modul teorie univerzální gramatiky nazvaný ↗teorie theta; jeho hlavním principem je tzv. kritérium theta (Theta Criterion), které stanovuje korespondenci 1 : 1 mezi theta rolí a argumentem, resp. mezi theta pozicí a řetězem, ve kterém se argument vyskytuje. Proti platnosti kriteria theta jde tzv. teorie kontroly jako posunu (movement theory of control) (mj. ✍Hornstein, 1999); viz ↗kontrola. Mezi další principy se řadí UTAH (uniformity of theta assignment hypothesis), AIH (aspectual interface hypothesis) n. TRAP (theta-role assignment principle), který dovoluje, aby theta role byly připsány pouze zároveň s operací merge (✍Hornstein & Nunes ad., 2005:68), a nikoli jako následek operace move.

Předmětem současného lingvistického výzkumu v oblasti theta rolí jsou jednak syntakticko-sémantické důvody pro vymezení dalších rolí, jednak otázka, jak analyzovat argumentovou strukturu predikátů, která zakládá argumentové pozice, v nichž jsou argumentům jednotlivé theta role připisovány. Zatímco např. u ✍Williamse (1981) je argumentová struktura chápána jako seznam tematických rolí asociovaných s danou lexikální jednotkou, pouze s označeným externím argumentem, u ✍Grimshaw(ové) (1990) už jsou role hierarchizovány uzávorkováním a také označeny z hlediska své obligatornosti/volitelnosti v tzv. theta rámci (theta grid), který je chápán jako součást ↗subkategorizace daného slovesa. Tzv. logickou argumentovou strukturu umisťuje do lexikonu jako vlastnost jednotlivých sloves již ✍Bresnan(ová) (1978) a definuje jednak operace přímo na této struktuře, jednak tzv. funkční strukturu, která zajišťuje překlad z argumentové struktury na gramatické funkce; podobný přístup sdílí i ✍Dowty (1979). Pro tyto přístupy se užívá souhrnný pojem „lexikalistické“; srov. ↗lexikalismus. Naopak pro syntaktiky pracující v ↗minimalistickém rámci je charakteristické chápání argumentové struktury jako syntaktické konfigurace projektované danou lexikální jednotkou, jak je tomu zejm. u ✍Haleho & Keysera (1992), ✍Haleho & Keysera (1993), ✍Haleho & Keysera (2002), ✍Haleho & Keysera (2005) n. ✍Harley(ové) (2011). I taková lexikální jednotka však musí být nějak subkategorizována, např. pro projekci specifikátoru/komplementu, kde je daný argument generován. Většinou se v této souvislosti spíš než o subkategorizaci mluví o licencování (licensing) dané syntaktické konfigurace n. daného typu argumentu predikátem, resp. jeho lexikálním významem (✍Harley(ová) & Noyer, 2000; ✍Ramchand(ová), 2008).

Literatura
  • Běličová, H. Sémantická struktura věty a kategorie pádu, 1982.
  • Bresnan, J. A Realistic Transformational Grammar. In Halle, M. & J. Bresnan ad. (eds.), Linguistic Theory and Psychological Reality, 1987, 1–59.
  • Daneš, F. K systematickému syntaktickému popisu slovanských jazyků. SaS 26, 1965, 112–117.
  • Daneš, F. Some Thoughts on the Semantic Structure of the Sentence. Lga 21, 1968, 55–69.
  • Daneš, F. Pokus o strukturní analýzu slovesných významů. SaS 32, 1971, 193–207.
  • Daneš, F. K otázce větných členů. SaS 38, 1977, 281–288.
  • Daneš, F. & Z. Hlavsa ad. Práce o sémantické struktuře věty, 1973.
  • Daneš, F. & Z. Hlavsa. Hierarchizace sémantické struktury věty. In Havránek, B. (ed.), Československé přednášky pro VIII. mezinárodní sjezd slavistů: Lingvistika, 1978, 67–78.
  • Daneš, F. & Z. Hlavsa a kol. Větné vzorce v češtině, 1981.
  • Dowty, D. Word Meaning and Montague Grammar, 1979.
  • Dowty, D. On the Semantic Content of the Notion ‘Thematic Role’. In Partee, B. & G. Chierchia ad. (eds.), Properties, Types and Meanings, vol. II, 1989, 69–130.
  • Dowty, D. Thematic Proto-Roles and Argument Selection. Lg 67, 1991, 547–619.
  • Fillmore, Ch. J. The Case for Case. In Bach, E. & R. Harms (eds.), Universals in Linguistic Theory, 1968, 1–88.
  • Fillmore, Ch. J. Types of Lexical Information. In Kiefer, F. (ed.), Studies in Syntax and Semantics, 1969, 109–137.
  • Fillmore, Ch. J. The Case for Case Reopened. In Cole, P. & J. M. Sadock (eds.), Syntax and Semantics 8: Grammatical Relations, 1977, 59–81.
  • Grepl, M. & P. Karlík. Gramatické prostředky hierarchizace sémantické struktury věty, 1983.
  • Grimshaw, J. Argument Structure, 1990.
  • Gruber, J. Studies in Lexical Relations. PhD. diss., MIT, 1965.
  • Hajičová, E. & J. Panevová. Valency (Case) Frames of Verbs. In Sgall, P. (ed.), Contributions to Functional Syntax, Semantics and Language Comprehension, 1984, 147–188.
  • Hale, K. & S. J. Keyser. Lexical Categories and the Projection of Argument Structure. ASJU Geh 27, 1992, 147–173.
  • Hale, K. & S. J. Keyser. On Argument Structure and the Lexical Expression of Syntactic Relations. In Hale, K. & S. J. Keyser (eds.), The View from Building 20, 1993, 53–109.
  • Hale, K. & S. J. Keyser. Prolegomenon to a Theory of Argument Structure, 2002.
  • Hale, K. & S. J. Keyser. Aspect and the Syntax of Argument Structure. In Erteschik-Shir, N. & T. Rapoport (eds.), Syntax of Aspect: Deriving Thematic and Aspectual Interpretation, 2005, 11–41.
  • Harley, H. A Minimalist Approach to Argument Structure. In Boeckx C. (ed.), The Oxford Handbook of Linguistic Minimalism, 2011, 427–448.
  • Harley, H. & R. Noyer. Formal versus Encyclopedic Properties of Vocabulary: Evidence from Nominalizations. In Peters, B. (ed.), The Lexicon–Encyclopedia Interface, 2000, 349–374.
  • Hlavsa, Z. The Meaning of Verbs, Semantic Sentence Patterns and the Structure of Situation. In Daneš, F. & D. Viehweger (eds.), Probleme der Satzsemantik II, 1982, 23–35.
  • Hornstein, N. Movement and Control. LI 30, 1999, 69–96.
  • Hornstein, N. & J. Nunes ad. Understanding Minimalism, 2005.
  • Chomsky, N. Lectures on Government and Binding, 1981.
  • Chomsky, N. Knowledge of Language: Its Nature, Origin and Use, 1986.
  • Jackendoff, R. Semantics and Cognition, 1983.
  • Jackendoff, R. The Status of Thematic Relations in Linguistic Theory. LI 18, 1987, 369–411.
  • Jackendoff, R. Semantic Structures, 1990.
  • Karlík, P. Hypotéza modifikované valenční teorie. SaS 61, 2000, 171–189.
  • Kettnerová, V. Lexikálně-sémantické konverze ve valenčním slovníku, 2014.
  • Kratzer, A. Severing the External Argument from its Verb. In Rooryck, J. & L. Zaring (eds.), Phrase Structure and the Lexicon, 1996, 109–137.
  • Levin, B. & M. Rappaport Hovav. Argument Realization, 2005.
  • Marantz, A. No Escape From Syntax: Don't Try Morphological Analysis in the Privacy of Your Own Lexicon. In Dimitriadis, A. (ed.), UPWPL 4.2: Proceedings of PLC 21, 1997, 201–225.
  • Mathesius, V. Řeč a sloh. In Havránek, B. & J. Mukařovský (eds.), Čtení o jazyce a poesii, 1942, 11–102.
  • Mathesius, V. Čeština a obecný jazykozpyt, 1947.
  • MSoČ 2, 2014.
  • Panevová, J. On Verbal Frames in Functional Generative Description. PBML 22, 1974, 3–40.
  • Panevová, J. On Verbal Frames in Functional Generative Description. PBML 23, 1975, 17–52.
  • Panevová, J. Verbal Frames Revisited. PBML 28, 1977, 55–72.
  • Panevová, J. Valency Frames and the Meaning of the Sentence. In Luelsdorff, P. A. (ed.), The Prague School of Structural and Functional Linguistics, 1994, 223–243.
  • Pauliny, P. Štruktúra slovenského slovesa, 1943.
  • Ramchand, G. Verb Meaning and the Lexicon: A First Phase Syntax, 2008.
  • Rappaport Hovav, M. & B. Levin. Building Verb Meanings. In Butt, M. & W. Geuder (eds.), The Projection of Arguments: Lexical and Compositional Factors, 1998, 97–134.
  • Roca, I. M. (ed.) Thematic Structure: Its Role in Grammar, 1992.
  • , 1998.
  • Tesnière, L. Éléments de syntaxe structurale, 1959.
  • Wilkins, W. (ed.) Syntax and Semantics 21. Thematic Relations, 1988.
  • Williams, E. Argument Structure and Morphology. The Linguistic Review 1, 1981, 81–114.
  • Williams, E. Thematic Structure in Syntax, 1994.
Citace
Věra Dvořák (2017): SÉMANTICKÁ ROLE. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/SÉMANTICKÁ ROLE (poslední přístup: 28. 10. 2020)

Další pojmy:

gramatika syntax sémantika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka