ROZKAZOVACÍ VĚTA

Základní

Společně s ↗oznamovací větou a ↗tázací větou patří k základním větným typům. Charakteristickým rysem r.v. je specifický slovesný tvar, který se odlišuje od indikativu, konjunktivu a infinitivu. Tento slovesný tvar, typicky ↗imperativ, se vztahuje k adresátovi coby agentivnímu subjektu, aniž by subjekt musel být explicitně vyjádřen. Obsahem r.v. je záměr mluvčího, aby adresát provedl, n. neprovedl činnost popsanou ve větě (např. ✍Chrakovskij & Volodin, 1986:55, 68). Viz ↗imperativ. Typické příklady:

Zavři okno(!)

To okno zavři ty, ne ty(!)

K vztahu r.v. a ↗vokativu (Petře, zavři okno) viz ↗imperativ. Viz také ↗výzvová výpověď.

Rozšiřující

1 Analýza imperativu

1.1 Imperativní slovesná forma

Tak jako v mnoha jiných jaz. se imperativní slovesná forma v slovanských jaz. derivuje od prézentního kmene. V závislosti na konjugační třídě se připojuje imperativní sufix, k němuž se připojuje sufix pro plurál a osobu (neplatí pro singulár). V (1)–(3) se nachází příklad možné analýzy č. imperativní formy (za)volej(te//me) v ↗minimalismu:

(1)

Prézentní kmen

a.

([ za)α [ vol](])α

b.

+V−N(+pf)α−prétK5−max

c.

λyλxλe [[t ⊆−α/⊇α τ(e)] ∧ [INST [CALL y x]]]

kde CALL ∈ <e,<e,t>>

(2)

Imperativní sufix

a.

/-ej/

b.

+imp+finαmax

c.

λP<−prétK5> λx(<+II>)αλe [P x e]

Imperativní sufix ‑ej selektuje prézentní kmen (tj. −prét(eritum)) konjugační třídy K5 a přináší morfosyntaktické rysy +imp(erativní), tím i +fin(itní), a omezuje ↗externí argument daného slovesa na druhou osobu singuláru, pokud je vzniklá slovní struktura maximální. Pokud není maximální, přidá se ještě jedna z koncovek v (3). Tyto sufixy omezí externí argument na první, n. druhou osobu plurálu:

(3)

Osobní koncovky -te a -me

a.

/-te/, /-me/

b.

+max

c.

λP<+fin>λx<+plur+II/+I>λe [P x e]

Takto vzniklé perfektivní formy imperativu zavolejte n. zavolejme ukázané v (4) demonstrují, že na rovině slova mají kmen a flektované slovesné formy stejný význam a liší se jen fonologickou komplexitou, morfosyntaktickými rysy a omezeními kladenými na externí argument slovesa. Podle 3 (1987:337) se v adhibitivních kladných r.v. používá sloveso dokonavé, zatímco v prohibitivní funkci se používá negované nedokonavé sloveso; viz ↗imperativ:

(4)

Imperativní forma zavolejte

a.

[[[ za[ vol]] ej] te]

b.

+V−N+pf+fin+imp−prét+max

c.

λyλx<+plur+II>λe [[t ⊇ τ(e)] ∧ [INST [CALL y x]]]

1.2 Externí argument imperativních sloves

Externí argument imperativních sloves zůstává v nekontrastivních kontextech nevyjádřený a je ve větě reprezentován jako PRO (srov. ✍Zanuttini(ová) & Pak ad., 2012). Toto zájmeno vždy referuje k adresátovi n. adresátům cA a popř. k dalším participantům (viz ✍Späth, 1996; ✍Späth, 2009; ✍Zimmermann(ová), 2009). V (5)–(8) se nacházejí příslušná nulová zájmena (viz též ✍Dvořák & Zimmermann(ová), 2007):

(5)

Nevyjádřený subjekt r.v.: 2. osoba

a.

/∅/

b.

DP+II(+plur)α

c.

λP<+imp>∃!x [[([|x| ≥ 2] ∧)β [x = cA]] ∧ [P x]]; ([AUTH x])γ

kde β ∨ γ =+ → α = +

(6)

Nevyjádřený subjekt r.v.: inklusivní 1. osoba

a.

/∅/

b.

DP+I+plur

c.

λP<+imp>∃!x [[[|x| ≥ 2] ∧ [x ⊃ cA] ∧ [x ⊃ cS]] ∧ [P x]]; ([AUTH x])γ

[AUTH x] v (5c) a (6c) je ↗presupozice spojená s plurálovou zdvořilostní formou. Kategorizace v (5b) a (6b) splňují selekční požadavky imperativních sloves kladené na externí argument, proto se nulové zájmeno (pro) ve vP může kombinovat se slovesným významem, jak ukazuje (7)–(8):

(7)

[vP pro [v’ v [VP … Vimp … ]]] …

(8)

Významová struktura vP

||[vPzavolejte Jana]|| = λe ∃!x [[([|x| ≥ 2] ∧)β [x = cA]] ∧ [[t ⊇ τ(e)] ∧ [INST

[CALL JAN x]]]; ([AUTH x])γ

V mnoha jaz. je možné adresáta r.v. vyjadřovat explicitně (✍Platzack & Rosengren(ová), 1994; ✍Platzack & Rosengren(ová), 1997/1998; ✍Späth, 1996:42):

(9)

Zhasněte někdo světlo!

(10)

Nikdo neustupuj!

(11)

Každý mi přineste vědro vody!

Vztahy části a celku a zvláštnosti shody vyskytující se v takovýchto větách byly diskutovány u ✍Platzacka & Rosengren(ové) (1994)✍Spätha (1996:56); data viz ↗imperativ.

1.3 Temporální interpretace imperativních vět

Z časového hlediska se r.v. zaměřují do budoucnosti. Proto lze vycházet z toho, že význam funkční hlavy T v r.v. spočívá v uvedení následující presupozice ¬[t ≤.t0] (srov. ✍Kaufmann(ová), 2012:131):

(12)

a.

/∅/

b.

+T

c.

λP<+imp>λeλt [P e t]; ¬[t ≤.t0]

Z tohoto důvodu je vyloučeno, aby v r.v. čas promluvy následoval topikový čas, n. aby se s ním překrýval. Na této rovině je také možné k topikovému času připojit vhodné časové modifikátory jako např. zítra n. příště.

1.4. Modální interpretace imperativních vět

Modalita usouvztažňuje propozice s možnými světy w a situacemi σ, a tímto také s mentálními modely (✍Lohnstein, 2000). Slovesný způsob váže referenční argument slovesa (✍Zimmermann(ová), 2009) a usouvztažňuje ho pomocí situací s možnými světy. ✍Kratzer(ová) (2014) a jinde analyzuje světy jako maximální situace a propozice typu <s,t> jako množiny možných situací. Proto lze pojímat intenzionalizaci a extenzionalizaci propozic typu <t>, popř. <s,t> jako v (13), přičemž dále bude preferována (13b):

(13)

a.

p = λw [p w]

∨∧p = [p w]

b.

p = λσ [... σ ...]

∨∧p = [... σ ...]

Je nutné rozlišovat mezi slovesným způsobem a větným způsobem. Slovesný způsob se vyjadřuje indikativem a konjunktivem (kondicionálem, subjunktivem). Imperativ je naproti tomu větný způsob, který je umístěn v CP. To ale neznamená, že funkční kategorie Mod nemá na imperativy vliv. V (14) je uveden modální význam kategorie Mod pro všechny tři slovesné formy, indikativ, subjunktiv/kondicionál a imperativ:

(14)

a.

/∅/

b.

+Mod

c.

λP<+Tβsub> λσ∃e [[e ≤p σ] ∧ [P e t ]]; (¬[MEPIST u ∩ λσ∃e [[e ≤p σ] ∧ [P e t   ]]])β

kde ≤p ∈ <α,<s,t>>, α ∈ {s, e}, P ∈ <e,<e,t>>

Funkční nulová kategorie Mod selektuje TP a přináší vztah k situacím, tím pádem také ke světům. Zároveň blokuje argument topikového času a váže referenční argument slovesa (e) a charakterizuje ho jako obsažený v situaci σ. Pro subjunktiv zavádí ✍Zimmermann(ová) (2013) presupozici, že daná propozice není obsažená v epistémickém modelu modálního subjektu u. V hlavní větě je u specifikován jako mluvčí cS. Mod společně se svým komplementem TP tvoří „radikál“ věty, jenž může stát ve skopusu různých souřadicích a podřadicích spojovacích výrazů.

1.5 Imperativní věta jako mluvní akt

Pokud je r.v. větou hlavní, obsahuje nulovou funkční kategorii C s vlastnostmi direktivního ↗mluvního aktu. Narozdíl od ✍Brandt(ové) & Reis(ové) ad. (1992)✍Kaufmann(ové) (2012) předpokládá ✍Zimmermann(ová) (2009), že hlavní věty obsahují operátory, jež mapují propozice na mluvní akty; viz i ✍Krifka (2001):

(15)

a.

/∅/

b.

+C+force+dir

c.

λp<+Mod+imp> [DIR p]

kde DIR ∈ <<s,t>,a>

Funkční hlava C s rysy [+force] [+dir(ektivní)] selektuje imperativní ModP a přináší pro r.v. typický ilokuční typ DIR, jenž je sémantického typu <<s,t>,a>.

Význam (16) vztahuje r.v. k epistémickému mentálnímu modelu MEPIST cS mluvčího a modálně omezuje propozici p stojící ve skopusu DIR. Podle významu (17) – platného pro MOD – propozice p nepatří k epistémickému mentálnímu modelu mluvčího u (to je charakteristické také pro subjunktiv). Tato příbuznost imperativu a subjunktivu vysvětluje, proč se v některých jaz., jako např. ve slovinštině, italštině a španělštině, vyskytují formy imperativu a subjunktivu v imperativních a optativních větách. Význam (18) charakterizuje vztah mezi v. r. a preferencemi:

(16)

∀p [[DIR p] → [MEPIST cS ∩ λσ [MOD [p σ]]]

kde MOD ∈ {OPT, NEC, POSSIBLE}

(17)

∀p [[MOD p] → ¬[MEPIST u ∩ p]]

(18)

∀p [[DIR p] → ∃q [PREF p q cS]]

Označení mluvního aktu imperativních vět jako DIR(ektivní) je neutrální vzhledem k jeho příslušným realizacím (jako je příkaz, povolení či zákaz), jež jsou závislé na kontextu. Přítomnost modálního operátoru v sémantické formě imperativu v hlavních větách, jako je tomu u ✍Kaufmann(ové) (2012), není nutná. V souladu s ✍Wratil(ovou) (2005) předpokládá ✍Kaufmann(ová) (2012:101) následující syntaktickou strukturu pro r.v.:

[CP/ModP [F1[ F2 [F3 OPIMP f] h]t] C/Mod [AspP pfV ASP [VP ]]],

kde f a g jsou modální parametry a t je temporální parametr. OPIMP je sémanticky velmi komplexní operátor, který má tyto parametry společně se zbytkem věty ve svém skopusu a který je přítomný jak v hlavních, tak vedlejších větách. Na základě významu (18) je možné (viz ✍Starr, 2012) říct, že r.v. označují preference, přesněji: preference mluvčího. Vztah r.v. a seznamu činností adresáta (To-Do-List), který předpokládá ✍Portner (2004), by se dal v navrhovaném systému vyřešit dalším významovým postulátem, jenž by vyjádřil, že mluvčí si přeje, aby adresát zařadil danou propozici na seznam svých činností.

Význam r.v. Zavolejte Janovi! v analýze tohoto stylu ukazuje (19). (V syntaktické struktuře naznačené v (19) se sloveso vyskytuje na začátku věty v hlavě C, tam, kde je spelováno na PF. V této pozici se vyskytuje pouze tehdy, pokud se na hraně CP nevyskytuje jiný větný člen.)

(19)

||[CP zavolejteModTDP Jana]|| = DIR λσ∃e [[e ≤p σ] ∧ [∃!x [[[([|x| ≥ 2] ∧)β

[x = cA]] ∧ [[t ⊇ τ(e)] ∧ [INST [CALL JAN x]]](;[AUTH x])γ; ¬[t ≤.t0]

1.6 Zapuštěné imperativní věty

Za určitých okolností mohou být věty s imperativním slovesem zapuštěné v komplexnější větné struktuře (✍Kaufmann(ová), 2012:193; ✍Zimmermann(ová), 2009; ✍Dvořák & Zimmermann(ová), 2007). Je přitom příznačné, že v angl.něm. překladech daných vět se většinou objevuje modální sloveso s hlavním slovesem v infinitivu. Tak je tomu v případech, kdy se v hlavní větě nevyskytuje výzvový n. přací predikát, který obsahuje nějaký modální operátor, n. ho implikuje, jak je tomu v případě imperativního operátoru DIR. Je totiž nutné rozlišovat mezi tím, že někdo říká n. si myslí, že něco je žádoucí, nutné nebo možné, a tím, že někdo si něco přeje, žádá n. doporučuje. ( 3, 1987:512, tvrdí, že v zapuštěných větách žádacích (tj. s výzvovými predikáty) se buď vyskytuje spojka aby s participiem, n. spojka že s modálním predikátem, jenž explicitně vyjadřuje modalitu obsaženou v konstrukci s aby.) Proto ✍Dvořák & Zimmermann(ová) (2007) předpokládají, že se ve vedlejších větách bez kondicionálu navíc ke slovesu v imperativu vyskytuje v ModP explicitní, n. nulový modální operátor, viz slovinskou hlavní a vedlejší větu (20) a (21):

(20)

[CP [C’[C   vrnii+force+imp][ModP [Mod’+Mod   mu ti knjigo]]]]

(21)

…[CP [C’[C   da−force][ModP+part [Mod’+Mod   mu vrni knjigo]]]]

V hlavní větě (20) se nachází dané sloveso v imperativu v C, zatímco ve větě vedlejší (21) zůstává v základové pozici. Nulová částice přináší modální parametr MOD, jenž je na rovině konceptuální struktury specifikován kontextem.

(22)

Nulový modální operátor

a.

/∅/

b.

+part

c.

λpλσ [MOD [p σ]]

kde MOD ∈ {OPT, NEC, POSSIBLE} a MOD ∈ <t,t>

Sloveso v imperativu se může ve slovinštině vyskytovat také ve vedlejších větách s otázkovými slovy.

Imperativ se často používá také k vyjádření nepřímé řeči, jak ukázali pro slovinštinu ✍Dvořák & Zimmermann(ová) (2007). Např. ve vztažných větách se používá částice da k vyjádření nepřímé řeči, která se týká zapuštěné r.v.:

(23)

knjiga, [CP   ki [Mod’C [ModP   da [ModP PART[Mod’Mod   mu   verni]]]]]

1.7 Imperativní věty v koordinacích

Odborná literatura se podrobně zabývá specifickými vlastnostmi koordinovaných struktur obsahujících r.v. (viz zejména ✍Portner, 2007; ✍Kaufmann(ová), 2012; ✍Starr, 2012). V příkladu (24) se nachází koordinace dvou hlavních vět, r.v. a věty oznamovací:

(24)

Odejdi, nebo / jinak budu křičet

Spojky nebojinak zjevně obsahují negaci větného radikálu r.v., takže výsledný význam je ‘pokud neodejdeš’.

V ruském příkladu (25) se jedná o koordinaci věty oznamovací s vlastností výzvy a r.v., v níž je agens požadovaného děje kontrastivně fokalizován (✍Chrakovskij & Volodin, 1986:161; viz též ✍Späth, 1996:42; ✍Platzack & Rosengren(ová), 1994; ✍Platzack & Rosengren(ová), 1997/1998).

(25)

Pust’on pojdët sjuda, a vy ostavajtes’ na meste

Analýzy ve stylu ✍Krifky (2001) předpokládají, že souřadicí spojky jsou vzhledem k typu koordinovaných konjunktů flexibilní a že jsou typu <α,<α,α>>, přičemž α může být také typu <a>, kdy se pak jedná o koordinaci hlavních vět coby mluvních aktů.

Velká pozornost se ve vztahu k pravdivostním funkcím věnuje otázce, jaké inference mají disjunkce r.v., jako např. v angl. příkladu (26) (viz ✍Starr, 2012:5):

(26)

Post the letter or burn the letter!

✍Ross (1941) si všímá následujícího paradoxu. Zatímco pro oznamovací věty inference (27) platí, pro r.v. je inference (28) neplatná:

(27)

You posted the letter

You posted the letter or you burnt the letter

(28)

Post the letter!

*⇒

Post the letter or burn the letter!

✍Portner (2007)✍Kaufmann(ová) (2012) se pokoušejí ve svých logickosémantických systémech najít řešení tohoto problému, přičemž Portner (a podobně i ✍Starr, 2012) ukazuje, že r.v. nemají pravdivostní hodnotu. Podle Portnera jsou r.v. predikáty přes individua, a jako takové nemohou mít pravdivostní hodnotu. Kaufmann(ová) ve své analýze r.v. nepočítá s mluvními akty na sémantické rovině. Pro hlavní jakož i zapuštěné věty se slovesem v imperativu předpokládá ve své uniformní analýze propozici s pravdivostní hodnotou, jež je obohacena modálním operátorem.

Literatura
  • Bierwisch, M. Semantic Structure and Illocutionary Force. In Searle, J. R. & F. Kiefer ad. (eds.), Speech Act Theory and Pragmatics, 1980, 1–35.
  • Bierwisch, M. Semantic Form as Interface. In Späth, A. (ed.), Interfaces and Interface Conditions, 2007, 1–32.
  • Bierwisch, M. & E. Lang. (eds.) Grammatische und konzeptuelle Aspekte von Dimensionsadjektiven, 1987.
  • Biskup, P. Adverbials and the Phase Model, 2011.
  • Brandt, M. & M. Reis ad. Satztyp, Satzmodus und Illokution. In Rosengren, I. (ed.), Satz und Illokution 1, 1992, 1–90.
  • Dölling, J. Semantic Form and Abductive Fixation of Parameters. In van der Sandt, R. & R. Blutner ad. (eds.), From Underspecification to Interpretation, 1997, 113–139.
  • Donhauser, K. Der Imperativ im Deutschen: Studien zur Syntax und Semantik des deutschen Modussystems, 1986.
  • Dvořák, B. & I. Zimmermann. The Slovenian Imperative in Embedded Clauses. In Kosta, P. & L. Schürcks (eds.), Linguistic Investigations in Formal Descriptions of Slavic Languages, 2007, 171–184.
  • Haider, H. The Syntax of German, 2010.
  • Chrakovskij, V. S. Typology of Imperative Constructions, 2001.
  • Chrakovskij, V. S. & A. P. Volodin. Semantika i tipoligija imperativa. Russkij imperativ, 1986.
  • Jary, M. & M. Kissine. Imperatives, 2014.
  • Kaufmann, M. Interpreting Imperatives, 2012.
  • Klein, W. Time in Language, 1994.
  • Kratzer, A. Modality. In von Stechow, A. & D. Wunderlich (eds.), Semantik. Ein internationales Handbuch der zeitgenössischen Forschung, 1991a, 639–650.
  • Kratzer, A. Conditionals. In von Stechow, A. & D. Wunderlich (eds.), Semantik. Ein internationales Handbuch der zeitgenössischen Forschung, 1991b, 651–656.
  • Kratzer, A. Situations in Natural Language Semantics. In Zalta, E. N. (ed.), The Stanford Encyclopedia of Philosophy, 2014 (http://plato.stanford.edu/).
  • Krifka, M. Quantifying into Question Acts. NLS 9, 2001, 1–40.
  • Lang, E. Two-level Semantics: Semantic Form and Conceptual Structure. In Maienborn, C. & K. von Heusinger ad. (eds.), Semantics, 2011, 709–740.
  • Lohnstein, H. Satzmodus – kompositionell. Zur Parametrisierung der Modusphrase im Deutschen, 2000.
  • 3, 1987.
  • Platzack, Ch. & I. Rosengren. On the Subject of Imperatives. A Minimalist Account of the Imperative Pronoun and Negated Imperatives. Sprache und Pragmatik 34, 1994, 26–67.
  • Platzack, Ch. & I. Rosengren. On the Subject of Imperatives. A Minimalist Account of the Imperative Clause. The Journal of Comparative Germanic Linguistics 1, 1997/1998, 177–224.
  • Portner, P. The Semantics of Imperatives within a Theory of Clause Types. In Watanabe, K. & R. B. Young (eds.), Proceedings of SALT 14, 2004, 235–252.
  • Portner, P. Imperatives and Modals. NLS 15, 2007, 351–383.
  • Rosengren, I. Imperativsatz und ‘Wunschsatz’ − Zu ihrer Grammatik und Pragmatik. In Rosengren, I. (ed.), Satz und Illokution 2, 1993, 1–47.
  • Ross, A. Imperatives and Logic. Theoria 25, 1941, 53–71.
  • Sheppard, M. M. & M. Golden. (Negative) Imperatives in Slovenian. In Barbiers, S. & F. Beukema ad. (eds.), Modality and its Interaction with the Verbal System, 2002, 245–259.
  • Späth, A. Der Imperativsatz im Slowakischen mit Blick auf andere westslawische Sprachen. Syntax, Semantik und Pragmatik eines Satztyps, 1996.
  • Späth, A. Imperativsatz. In Kempgen, S. & P. Kosta ad. (eds.), Die slavischen Sprachen. Ein internationales Handbuch zu ihrer Struktur, ihrer Geschichte und ihrer Erforschung 1, 2009, 509–519.
  • Starr, W. B. A Preference Semantics for Imperatives. Rkp., Cornell University, 2012.
  • Truckenbrodt, H. On the Semantic Motivation of Syntactic Verb Movement to C in German. Theoretical Linguistics 32, 2006a, 257–306.
  • Truckenbrodt, H. Replies to Comments by Gärtner, Plunze and Zimmermann, Portner, Potts, Reis and Zaefferer. Theoretical Linguistics 32, 2006b, 387–410.
  • Wratil, M. Die Syntax des Imperativs. Eine strukturelle Analyse zum Westgermanischen und Romanischen, 2005.
  • Zanuttini, R. & M. Pak ad. A Syntactic Analysis of Interpretive Restrictions on Imperative, Promissive, and Exhortative Subjects. NLLT 30, 2012, 1231–1274.
  • Zimmermann, I. Wohin mit den Affixen? In Motsch, W. (ed.), The Contribution of Word-structure Theories to the Study of Word Formation, 1988, 157–188.
  • Zimmermann, I. Zur Legitimierung leerer Köpfe. In Steube, A. (ed.), Syntaktische Repräsentationen mit leeren Kategorien oder Proformen und ihre semantischen Interpretationen, 1990, 75–90.
  • Zimmermann, I. Satzmodus. In Kempgen, S. & P. Kosta ad. (eds.), Die slavischen Sprachen. Ein internationales Handbuch zu ihrer Struktur, ihrer Geschichte und ihrer Erforschung 1, 2009, 484–505.
  • Zimmermann, I. Selektion und Interpretation morphosyntaktischer Merkmale. In Härtl, H. (ed.), Interfaces of Morphology Festschrift on the Occasion of the 65th Birthday of Susan Olsen, 2013, 217–228.
  • Viz také Imperativ.
Citace
Ilse Zimmermann (2017): ROZKAZOVACÍ VĚTA. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/ROZKAZOVACÍ VĚTA (poslední stažení: 18. 10. 2017)

Další pojmy:

gramatika syntax sémantika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2017

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka